Tomáš Hrubý: O komunikaci. Jak si můžeme porozumět?

pátek 20. prosince 2013 · 0 komentářů

Blíží se Vánoce, kdy býváme v rodině více pohromadě. Jsme rádi, když si můžeme společně s blízkými užít pěkné zážitky ve vánočně provoněném domově nebo venku na sněhu. Je pro nás příjemné zažívat klidné chvíle, kdy se cítíme být k sobě blízko. Zvláště o Vánocích si můžeme uvědomovat, že harmonické a uspokojivé blízké vztahy jsou pro nás nejvyšší hodnotou.


Zdroj: Family Magazine, prosinec 2013

Jak ale můžeme být v našich blízkých vztazích spokojení i přes to, že na sebe někdy narážíme pro svoje odlišnosti? Pro to, aby se nám spolu žilo dobře, i přes různé neshody a konflikty, je nezbytná dobře fungující komunikace.


Proč komunikace nefunguje?

Opakované nedorozumění a konflikty mohou přerůst až v nepřátelské postoje či vzájemnou „alergii“. Dochází k tomu tehdy, když já nebo můj partner sdělujeme něco způsobem, který neumožní, aby to druhý slyšel a mé sdělení přijal. To se může dít dvěma základními způsoby. Buď je sdělení příliš nevýrazné – mlčení, nepřímá vyjádření, nebo je projev příliš destruktivní. „Tichá domácnost“ je například nepřímé sdělení, že se někdo z nás zlobí, ale nemůže o tom více mluvit. Někdy mlčky očekáváme, že druhý sám pochopí, co nám vadí a co má dělat jinak. „Řev“, „scény“ nebo obviňování jsou zase příkladem destruktivního sebevyjádření. V prvním případě je sdělení pro porozumění příliš slabé a nedostatečné. Ve druhém případě je projev druhého tak zraňující, že nás vede k uzavření se či obraně. Jindy někdo vybuchuje nad věcmi, kvůli kterým nám síla jeho zlosti nepřipadá přiměřená. To se děje tehdy, když si nemůže stěžovat na skutečný hlavní důvod svého trápení v našem vztahu. Ve všech případech však sdělení k druhému nedoputuje tak, aby ho mohl plně vnímat, porozumět mu a přiměřeně reagovat na to, co druhý skutečně potřebuje.


Kdy komunikace funguje?


K oběma nefunkčním způsobům komunikace dochází tehdy, když reagujeme afektivně, řízeni okamžitými pocity. V blízkých vztazích se tomu nelze vyhnout. Ale aby to nevyústilo v nekonečný a stále se zhoršující bludný kruh, potřebujeme více vnímat, co se mezi námi děje, co cítíme, co nás zraňuje, co ve vztahu potřebujeme. Vytváříme si tak prostor pro přemýšlení. To, co pak druhému říkáme, je více vědomé a zároveň za to bereme plnou odpovědnost, protože jsme při tom nebyli uneseni okamžitými pocity.

Přejeme si spolu mluvit tak, abychom si rozuměli a cítili se při tom co nejlépe. Dobře fungující komunikace dosáhneme tehdy, když přímo a zřetelně vyjadřujeme své pocity, myšlenky, názory či požadavky. A zároveň nedevalvujeme druhého. Proto však nejdříve potřebujeme být si vědomi svých pocitů, přání, tužeb a potřeb, přijmout je za své a dát si na ně oprávnění. Pak se můžeme volně vyjadřovat a třeba si i stěžovat na to, co nás ve vztahu s druhým trápí a kvůli čemu se necítíme dobře. Můžeme pak i po druhém něco požadovat bez toho, abychom ho napadali. Jasná a neútočící komunikace umožní druhému, aby byl schopen nám naslouchat. Když se vyjadřujeme přímo, začínáme se ve vztahu s druhým navíc cítit lépe. Máme dobrý pocit z toho, že jsme plně vyjádřili, co jsme potřebovali.

Mgr. Tomáš Hrubý, klinický psycholog