Zajímavý závěr z knihy francouzského historika Marca Ferra „Jak se vyprávějí dějiny dětem po celém světě“
Zrcadlo prasklo. Světové dějiny jsou mrtvé a skonaly na své klamné představy o Evropě, která podle sebe soudila i jiné. Kudy prošla Evropa, tam vystupovaly jiné národy výhradně v roli náhodných svědků: v případě egyptských dějin je to období před jejím zrozením, potom je to Egypt za Říma, Egypt v době křížových výprav nebo za Bonaparta, Egypt za Muhammada Alího nebo Násira. Pokud je mi známo, platí to pro Egypt, pro Indii i Arménii: jejich dějiny nebyly Dějinami, dokud nezkřížily cestu našim dějinám.
Variantou těchto dějin, které se chtěly stát díky své vědeckosti také světovými dějinami, jsou dějiny promýšlené Marxem, a to ještě předtím, než se z nich staly dějiny marxistické, tj. marxisticko – leninsko – maoistické. Kvůli nedostatku epoch žonglovaly tyto dějiny výrobními prostředky a ohýbaly se podle jednotlivých systémů a typů společností natolik svižně, jako bylo manipulováno se statistikami režimů, které tyto dějiny kontrolovaly. Hovořili jsme o jejich podobách v SSSR a v Číně. Ztělesněním tohoto výsadního postavení jsou dějiny Francie, které vyšly v Moskvě. Jejich třetí díl začíná léty 1917–1918, jako by ve Francii nastala nová epocha dějin, takový podzimní přelud, společně s nástupem Lenina k moci.
V reakci na úpadek světových dějin proto není žádným překvapením, že každé společenství pocítilo potřebu vytvořit si své vlastní dějiny – i kdyby jen proto, aby přestaly být součástí dějin vítězů.
Takže do středu dění se dostávají jak vítězové, tak poražení, kteří se připomínají ve jménu své víry, církve, strany nebo odborů, ale i ztracené a znovu nalezené vlasti: Arabové i Arméni, Evropané i Indové, všichni mají svou vlastní říši Středu. Stereotypy západních dějin proto nacházíme i jinde: Japonci pějí chválu na svou krásnou přírodu stejně, jako se pěje tato chvála v sladké Francii; Indie, stejně jako Řecko, přiznává, že vždy lákala drsné vítěze. Ale význam těchto stereotypů se mění, či se přímo obrací; viděli jsme například, jak na rozdíl od dějin viděných z Evropy oslavují Alžířané a Turci nomádskou civilizaci, a rehabilitují tak pověst Tuaregů a Attily; i to, jak Indie nebo černá Afrika obrací naruby mýtus pokroku a opěvuje svou vyrovnanost před příchodem Evropanů.
I.
Napříč časem i kulturami vyšlo najevo, že dějiny se zrodily v několika ohniscích, z nichž každé šíří svůj vlastní diskurs. Ty se pak liší svými formami, normami, ale i potřebami.
Nejprve tedy „institucionalizované“ dějiny, které převládají, poněvadž vyjadřují, či přímo legitimizují politiku, ideologii či režim. Ve službách Krista či sultána, republiky nebo víry, ba dokonce i strany se institucionalizované dějiny vždy odvíjejí od toho, co se právě děje. Stejně jako dějiny samé se i ony v důsledku toho průběžně vyvíjejí a neustále mění své referenční body, procházejí různými metamorfózami a přivlastňují si všechny písemné záznamy.
Takovéto dějiny se opírají o systém zcela hierarchizovaných pramenů. Na jejich vrcholu se naparují oslňující spisy královských autografů a další posvátné rukopisy Mohameda, Marxe nebo Maa, které věrně doprovázejí hierarchicky méně významné komentáře a zákony, smlouvy a hadíthy či statistiky. Na konci průvodu jdou v černém jako ponížený třetí stav veřejné dokumenty i rodinné listiny, ty anonymní i svědecké výpovědi, které do těchto dějin vstupují jen proto, aby potvrdily zázračné počiny těch, kteří vládnou. Tyto dějiny viděné shora se ztotožňují s institucemi, a protože pouze reprodukují stanoviska a mocenská rozhodnutí, ať již se jedná o právní či obchodní sféru, chřadnou, když začíná strádat či přímo zanikne instituce, která je vydává. Historikové Arménie například zmizeli s koncem svobodné Arménie a znovu se objevují teprve se zrodem společnosti, která se snaží o obrození vlasti v 18. století. I židovská historiografie prodělala tentýž vývoj a skončila ve vzduchoprázdnu, poněvadž pro Židy se dějiny nevyvíjely dobře. Proto se omezilo historické dílo na rabínské chronologie či na prorockou literaturu. Její obrození nastalo teprve díky sionistickému hnutí. Stejný fenomén jejich oslabování pozorujeme i v zemi šíitského náboženství, kde tvoří chronologie příslibu zjevení a příchod Mahdího jediný základ dějin (B. Lewis).
Přesto však můžou existovat paralelně k dějinám vítězů – církve, národa, strany nebo státu – rovněž institucionalizované odpírané dějiny. Netěší se stejné podpoře jako běžné institucionalizované dějiny, takže někdy mohou přežívat pouze díky ústní tradici či jinak, to však jen v případech, kde převládá písemná kultura. Tyto pohřbené dějiny, které jsou zpravidla dějinami poražených, byly poprvé jasně formulovány kolonizovanými národy, ale zjevují se a znovu se objevují všude tam, kde se v minulosti autonomní sociální skupina cítí být ovládána, zneužívána, zbavena své identity, vyloučena z dějin, a tak křísí své slavné dny, činy i osobnosti. Takto postupují Chicanos, Bretonci, Quebečané, ligy žen a vůbec všichni ti z dějin vyobcovaní. Nebo se ještě objevují paralelní dějiny.
Jednou ze základních charakteristik těchto institucionalizovaných dějin i jejich odpírané varianty je, že jsou namířeny k vnějším hranicím své komunity a definují se ve vztahu k jiným – čímž máme na mysli jak mocnosti, tak odlišnou víru nebo národy atd. Dalším znakem , jak jsme si už řekli, je, že stejně jako samy dějiny jsou i tyto institucionalizované dějiny proměnlivé a podléhají historickým změnám.
II.
Druhým ohniskem dějin je individuální nebo kolektivní paměť společnosti. Díky shodným místům i událostem může splývat s institucionalizovanými odpíranými dějinami, a to v těch případech, když tato skupina uchovává svou identitu jedině skrze tradice – ústní tradice, tradice gest, stravovací zvyklosti a další. Toto ohnisko se nicméně od předchozího liší v několika rysech.
Tyto odpírané dějiny nedisponují úředníky určenými speciálně k tomu, aby jim sloužili – historiky, a proto nepodléhají zvykům, obyčejům a pravidlům tohoto řemesla, které se v průběhu času a v různých kulturách mění, ale jsou dobře vymezeny, identifikovány a popsány. Jednou ze zvláštností těchto dějin je i to, že nebývají podrobeny kritice; další pak to, že velmi často směšují různé časové roviny, například mytický čas s historickým, zvláště v případě vymezení problému původu (berberského kmene, japonského národa atd.). Tyto dějiny přežívají nezávislé a nedotčené, a i když jsou oficiálními vědeckými dějinami popírány, jsou tyto dějiny stále živé. Neženou se kupředu stejným způsobem jako odpírané dějiny, ale běží paralelně vedle institucionalizovaných dějin, kterými se v minulosti samy v minulosti mohly stát, ale jako takové fakticky zmizely.
S těmi se však nemění obsah dějin, ale jejich status.
Určité svátky ve Španělsku jako třeba Moros y Cristianos a také slavnosti řemesel, vzpomínka na alsaské Židy, jak ji analyzoval Raphaël, ba dokonce i vzpomínka na Bouvines, kterou se zabýval Duby, jsou tak součástí osobitých dějin, jejichž charakteristickým rysem je, že se od určitého momentu stávají neměnnými díky tomu, že se nelítostně rozplynou v ubíhajícím čase. Obráceny samy k sobě – nikoli navenek – tyto dějiny časem chřadnou tak říkajíc s každým krokem a obrací se v prach.
III.
Tato dvě ohniska ovládají dějiny a mísí jistoty i iluze; ani jednou jedinkrát však neustavila jedinou vědeckou pravdu, jíž by mohl každý důvěřovat, natolik jsou verze minulosti, které nabízejí, rozdílné a protichůdné.
Dát za těchto podmínek dohromady „světové dějiny“ z jednoho jediného ohniska, ba dokonce z dějin jediné instituce, je podvod nebo tyranie. Svobodě je vlastní nechat vedle sebe existovat více historických tradic, ba dokonce jim umožnit soupeřit mezi sebou.
Přehlížet tyto příběhy by bylo v každém případě iluzorní a absurdní, poněvadž i ony mají svou realitu, stejně jako náboženství, víra nebo moc. Psát dějiny pomocí jejich příběhů by bylo nicméně omylem v případě, že bychom se omezili pouze na ně. Správně to cítili zakladatelé školy Annales., Bloch, Febvre, a nejvíce Fernand Bradel, který pochopil dvojí nutnost dějiny znát a znovu je promýšlet na nových experimentálních základech. Setkali jsme se s těmi, kteří tyto experimentální dějiny praktikují a kteří k analýze minulosti velmi často přistupují skrze analýzu textů, čísel nebo obrazů. Tyto částečné, dílčí dějiny by si nemohly nárokovat univerzální vysvětlení vývoje všech společností. Chtějí být globální, dokonce totální, avšak ne totalitní.
Ti, kteří je prosazují, jsou budoucností nových dějin.
Zdroj: Marc Ferro: Jak se vyprávějí dějiny dětem po celém světě. Praha, Academia: 2019. ISBN 978-80-200-3018-4. Str. 389–393.
O knize ZDE.
Marc Ferro: Prasklé zrcadlo
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Témata článků
- bibliografie (1)
- celoživotní vzdělávání (75)
- dětská literatura (22)
- DOKUMENTY (192)
- ESF (1)
- glosy (35)
- informační technologie (186)
- inovativní vzdělávání (148)
- názory (19)
- NÚV (1)
- odborná literatura (639)
- pedagogické asociace (98)
- pozvánky (3)
- PR článek (1)
- profese učitele (386)
- projekty (21)
- seriál Školství v koronakrizi (23)
- STRATEGIE 2020 (9)
- školský management (169)
- školství v regionech (95)
- školství v zahraničí (66)
- výchova (213)
- výtvarné umění (2)
- vyučování (324)
- výzkum a hodnocení (531)
- vzdělávací politika (770)
- zajímavé tipy (658)
- zaujalo nás (829)
Archiv
- ► 2024 (264)
- ► 2023 (337)
- ► 2022 (350)
- ► 2021 (314)
- ▼ 2020 (319)
- ► 2019 (311)
- ► 2018 (302)