„Vyzkoušejte slovní hodnocení místo známek,” vybízí Ondřej Šteffl, zakladatel ScioŠkol

čtvrtek 14. května 2020 · 0 komentářů

Koronavirová krize přiměla české školství k velkým změnám během krátké doby. Nutnost zavřít školy rozhýbala distanční výuku a vyvolala plno otázek na to, jak bude vzdělávání vypadat po skončení výjimečného stavu. Po zavedení online formy učení vylétá další vlaštovka – možnost škol využít k hodnocení dětí místo známek slovní zpětnou vazbu

„Ve ScioŠkolách je tato forma hodnocení součástí běžné praxe, možnost využít ji i v ostatních školách velmi podporujeme a v případě zájmu se rádi podělíme o to, jak takové hodnocení probíhá v našich školách,” popisuje Ondřej Šteffl a dodává, že je to samozřejmě jedna z několika cest, jak lze slovní hodnocení žáků uchopit.

Důvodů, proč právě v tomto pololetí neznámkovat je několik. „Děti byly ve škole tak krátkou dobu, že dávat jim za toto období na vysvědčení známky, je nesmysl”, kroutí hlavou Ondřej Šteffl, zakladatel ScioŠkol. „Co když někdo zrovna v únoru a březnu, kdy se ještě chodilo do školy, onemocněl, nebo prožíval těžké období? Nepovedla se mu písemka, neodevzdal jeden domácí úkol? Za normálních okolností by ještě měl šanci známku napravit, ale teď by měla významně ovlivnit jeho vysvědčení. To mi připadá demotivující a vcelku nespravedlivé,” vysvětluje.

Ruku v ruce s tím Šteffl doporučuje alespoň pro toto pololetí využít možnosti slovního hodnocení. „Ve ScioŠkolách se nám hodnocení formou zpětné vazby neustále osvědčuje. Takové formě hodnocení děti mnohem lépe rozumí, chápou, že je nikdo nesrovnává se zbytkem třídy a v konečném důsledku je to motivuje k tomu na sobě dál pracovat a rozvíjet se,” popisuje Šteffl a dodává, že o své zkušenosti se ScioŠkoly rády podělí s širší veřejností, bude-li o to zájem.

„Vidím slovní hodnocení jako smysluplné, protože dokáže vyjádřit, co dítěti jde, kde jsou jeho silné stránky a naopak zvážit, kde dítě zaostává, kdy a za jakých podmínek dítě chybuje, může obsahovat různá doporučení a hlavně by mělo dítě povzbudit k další práci. Líbí se mi, když je psané tak, že mu i samotné dítě rozumí, je tak přínosné hlavně pro něj, nejen pro rodiče,” popisuje slovní hodnocení Kateřina H., maminka ScioŠkolačky z Prahy 13. „Ze slovního hodnocení lépe poznám, co se mi povedlo, v čem a jak jsem se zlepšil, co bych ještě zlepšit měl a také lépe rozumím tomu, co, proč a jak učitel hodnotí,” popisuje Eduard, který je ve 4. ročníku ve ScioŠkole na Praze 6.

Slovní hodnocení je dle zákona zcela rovnocennou alternativou ke známkám, a to na základních i středních školách. „Je jen na škole, kterou formu zvolí. Možná je i kombinace obou přístupů” ujišťuje Jan Kaczor, odborník na školské právo společnosti Scio. Ministerstvo navíc počítá s tím, že školy pro toto pololetí mohou přijmout zvláštní pravidla pro hodnocení. „Není tedy žádnou chybou, pokud škola, která běžně známkuje, v tomto pololetí zhodnotí žáky slovně, pokud k tomu přijme příslušná pravidla” ujišťuje Kaczor.


Jak by takové slovní hodnocení mohlo a mělo vypadat?

„Zásadou je užívat popisného jazyka. Nehodnotit osobnost dítěte, ale popsat, co se mu za uplynulé období dařilo a vyzdvihnout jeho úspěchy. A nastínit mu také možnosti dalšího rozvoje do budoucna,” popisuje Jana Codlová, ředitelka ScioŠkoly, jak by slovní hodnocení vypadá ve ScioŠkolách. Podrobnější ukázku slovního hodnocení ve ScioŠkolách Vám posílám v příloze.

Společnost Scio připravila školám zdarma k použití vzor pravidel pro hodnocení výsledků vzdělávání, který po úpravě na podmínky konkrétní školy a schválení školskou radou umožní namísto známek hodnotit žáky slovně. Naleznete jej ZDE.

NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy a kompletní program

· 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: květen a červen 2020

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na květen a červen najdete ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Linie, světlo, stín. Výběr z mistrovských děl evropské grafiky a kresby 17. a 18. století

Schwarzenberský palác – grafický kabinet, prodlouženo do 12. července

»Výstava představuje mistrovská díla barokního umění na papíře a pergamenu. V obou místnostech grafického kabinetu jsou k vidění kresby a grafické listy umělců českého a středoevropského baroka, Karla Škréty, Petra Brandla, Václava Vavřince Reinera, Michaela Heinricha Rentze a Antona Kerna, či mimořádných osobností severského a italského grafického umění 17. a 18. století, Rembrandta van Rijn a Giovanniho Battisty Piranesiho.«

Více informací a doprovodné programy najdete ZDE.


skupina RA: Vzkazy k přítomné hodině

Veletržní palác, 2. patro, grafický kabinet, prodlouženo do 12. července

»Kabinet v expozici moderního a současného umění představuje v kresbě, grafice a fotografii Skupinu Ra ze sbírek Národní galerie Praha a Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

Výstava je obrazovou básní inspirovanou Vzkazy k přítomné hodině (1947) z pera Zdeňka Lorence (1919–1999), věnovanými jednotlivým členům skupiny, malířům Josefu Istlerovi (1919–2000), Václavu Tikalovi (1906–1965), Bohdanu Lacinovi (1912–1971) a Václavu Zykmundovi (1914–1984), ale také fotografům Miloši Korečkovi (1906–1989) a Vilému Reichmannovi (1908–1991), jakož i spisovateli Ludvíku Kunderovi (1920–2010).

Skupina Ra se začala formovat během válečných čtyřicátých let z potřeby mladé výtvarné a literární generace vystoupit z izolace a nalézt své místo na umělecké scéně především ve vztahu k předválečnému surrealismu. Její členové přehodnotili požadavek zakladatele surrealismu Andrého Bretona na čistý psychický automatismus v tvorbě a nebránili se vědomému řízení výtvarného gesta a výsledného obrazu. Se surrealistickým manifestem se shodovali v úsilí o nalezení bodu, v němž se slučují veškeré protiklady, skutečnost a iracionálno, život a smrt.

V iniciační stati z roku 1947 se Skupina Ra snažila uchopit podstatu soudobého umění a přihlásila se k jeho lyrickým hodnotám, „jež mají platnost obecně lidskou a jež jsou sublimátem lásky a nenávisti, naděje a zoufalství, radosti a žalu“.

Programově nebyli vyhraněně teoreticky definováni; při neustálém hledání vlastní identity spojovala je cesta poetického lyrismu, imaginace inklinující k abstrakci a reflexe dobové tísně ve smyslu vcítění se do osudu člověka a země, poznamenaných válečnou destrukcí. Ve své tvorbě předznamenávali důležité kapitoly dějin moderního umění, evropského informelu, body artu a umění akce šedesátých let.

První společnou výstavou se představili v roce 1947. Jejich spolková činnost byla přerušena a snaha o tvorbu v mezinárodním kontextu přetrhána po velmi krátké době již o rok později zničující situací v kultuře a celé společnosti.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Manet v černobílé

Veletržní palác, grafický kabinet, 4. patro, prodlouženo do 9. srpna

»Francouzský malíř Édouard Manet (1832–1883) se grafické tvorbě věnoval pouze okrajově. Kolem deseti děl, zejména leptů, ze Sbírky grafiky a kresby NGP představí tuto méně známou kapitolu Manetova díla a ukáže, jak se bytostný malíř vyjadřoval také v barevně úsporném médiu grafiky.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Odilon Redon: À Edgar Poe

Veletržní palác, grafický kabinet, 4. patro, prodlouženo do 9. srpna

»Grafický kabinet navazuje na výstavu Sen ve snu: Edgar Allan Poe a umění v českých zemích.

Cyklus šesti litografií z roku 1882 À Edgar Poe je poctou básníkovi, jehož básně Redon znal v překladu klíčových postav francouzské poezie Charlese Baudelaira a Stéphana Mallarmého. Literární předurčení jej inspirovalo k snovým motivům, které doprovodil poetickými názvy.

Na šesti listech odkrývá monstrózní a neskutečnou sílu fantazie, zachycuje lidský strach a zároveň přitažlivost k hrůze. Spontánnost, originalita a výjimečnost jeho projevu jsou velmi blízké podstatě Poeova literárního díla. Koncepce jednotlivých obrazů navozují buď vztah ke konkrétní scéně, nebo náladu přítomnou v Poeově díle.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stanislav Sucharda 1866–1916: Tvůrčí proces

Veletržní palác, prodlouženo do 25. října

»Výstava představuje osobnost významného českého sochaře přelomu 19. a 20. století, v jehož vrstevnaté tvorbě se prolínají interakce regionu a metropole, přechod od tradic 19. století směrem k moderně i postupná recepce progresivních evropských stylů domácím uměleckým prostředím.

Suchardův život a dílo jsou členěny do tematických celků věnovaných formativnímu prostředí rodinné novopacké dílny, tvůrčím počátkům, působení v čele Spolku výtvarných umělců Mánes, architektonické skulptuře, portrétní, pomníkové, sepulkrální a medailérské tvorbě. Ve všech těchto oblastech je dobře patrný vývoj umělcova formálního projevu od raného myslbekovského realismu přes rodinovskou impresi až k ryze modernímu výrazu.

Sucharda se rozhodující měrou zasloužil o rozvoj českého moderního medailérství; sám za své plakety a medaile obdržel řadu mezinárodních ocenění. Aktivní sokolství podpořilo jeho fascinaci idealizovaným světem slovanského pohanství, vznik originálního ikonografického repertoáru a značně nekonvenčních pomníkových návrhů.

Tato vůbec první souhrnná prezentace vesměs neznámého Suchardova díla je výstupem společného projektu Stopy tvorby. Dědictví velkých sochařů první poloviny 20. století. Restaurování a péče o sochařské památky ze sádry (NAKI, DG16P02B052) Fakulty restaurování Univerzity Pardubice a Ústavu dějin umění AV ČR, v jehož průběhu byla zpracovávána umělcova unikátní pozůstalost. Čerstvě restaurované sádrové modely, kresebné studie i bohatá fotografická dokumentace umožňují komplexní vhled do vlastního tvůrčího procesu, počínajícího spontánní autorskou črtou a vrcholícího mnohdy odosobněným převodem do finálního materiálu.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Sen ve snu. Edgar Allan Poe a umění v českých zemích

Veletržní palác, prodlouženo do 22. listopadu

Výstava se věnuje reflexím tvorby amerického spisovatele, básníka a teoretika Edgara Allana Poea (1809–1849) ve výtvarném umění v českých zemích, stejně jako obecnějšímu fenoménu hrůzy a strachu. Poe vyvolává dodnes živý zájem, jeho povídky a básně stále inspirují nejen literáty, ale i výtvarníky, filmaře či hudebníky.

Literární dílo E. A. Poea začalo více umělce inspirovat až po spisovatelově předčasné smrti. Hlavní zásluhu na tom měl překladatel jeho díla do francouzštiny básník Charles Baudelaire. Pozoruhodná díla inspirovaná Poeovou tvorbou vytvořily již ve druhé polovině 19. století tak výrazné osobnosti jako byli například Edouard Manet, Odilon Redon, James Ensor nebo Gustave Doré.

Jakkoli začalo být Poeovo dílo překládáno do češtiny již v 50. letech 19. století, první výtvarné reflexe přišly až o několik desítek let později, tedy na přelomu století. Jeho básněmi a povídkami byl inspirován například František Kupka a záhy po něm i Josef Váchal, Jan Konůpek nebo František Kobliha. S českým prostředím měl silné vazby i Alfred Kubin, který svými pracemi doprovodil souborné vydání Poeových povídek v němčině.

Zájem o Poea pak nepřetržitě trvá až do současnosti. Zásadní práce inspirované Poem vytvořil například Alén Diviš nebo František Tichý. Poe výrazně inspiroval i Jana Švankmajera a v nedávné době například Františka Štorma nebo Jaroslava Rónu.

Výstava představuje široké spektrum umělců, vedle již zmíněných například Krištofa Kinteru, Josefa Bolfa nebo Martina Zeta, stejně jako příslušníky nejmladší generace Jana Vytisku či Marka Škubala. Cílem je demonstrovat úzké vazby, které může moderní a současné umění mít k tvůrci z 19. století.

Vystavující umělci: Josef Bolf, Adolf Born, Alén Diviš, Tereza Eisnerová, Jakub Gajdošík, Matouš Háša, Jan Hísek, Kryštof Hošek, Jakub Janovský, Bohumil Kafka, Krištof Kintera, František Kobliha, Běla Kolářová, Jan Konůpek, Jan Kotík, Alfred Kubin, Otakar Kubín (Coubine), František Kupka, Martin Mulač, Karel Nepraš, Jaroslav Panuška, Jiří Příhoda, Jaroslav Róna, Pavel Rút, Jakub Schikaneder, Vladimír Silovský, Karel Souček, Hugo Steiner-Prag, Richard Stipl, Jiří Šalamoun, Marek Škubal, Jakub Špaňhel, František Štorm, Jan Švankmajer, Mark Ther, František Tichý, Josef Váchal, Markéta Váradiová, Jan Vytiska, Martin Zet.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Nebourat! Podoby brutalismu v Praze

Veletržní palác, prodlouženo do 22. listopadu

Architektura 60. až 80. let 20. století, někdy obdivovaná, někdy nenáviděná, je intenzivně diskutovaným a rozporuplně přijímaným fenoménem současnosti. Veřejnost ji možná vnímá zatím spíše negativně, do značné míry i kvůli nedostatku informací nebo negativní zkušenosti s režimem před Sametovou revolucí. Výstava Nebourat! Podoby brutalismu v Praze prezentuje pražské stavby (včetně projektů připravovaných, ale nepostavených), které byly ve větší či menší míře ovlivněny brutalismem a pokrokovými vlivy za zapovězeného, ale pro tvůrce inspirativního Západu.

Krok za krokem odkrývá, v čem spočívají prostorové, kompoziční nebo konstrukční hodnoty této architektury. Představuje stavby, které výrazným způsobem vstupují (nebo měly vstoupit) do obrazu města a které zásadně ovlivňují kvalitu veřejného prostoru kolem sebe. Takové objekty jako je např. obchodní dům Kotva, bývalá Ústřední telekomunikační budova na Žižkově (aktuálně určená k demolici), budova bývalého Federálního shromáždění, hotel Intercontinental, Barrandovský most, stejně jako nedávno zbořený soubor staveb Transgasu, byly a jsou příklady na svou dobu nejpokročilejších řešení a špičkových výtvarných koncepcí.

Na dvě stě padesát originálních noblesních plánů, fotografií a modelů, z nichž mnohé jsou vystaveny poprvé, pochází převážně ze sbírky architektury Národní galerie Praha, zásadní zápůjčky laskavě poskytlo Umělecko-průmyslové museum, Galerie výtvarného umění v Chebu, Národní muzeum a řada soukromých osob.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Ozvěny benátského bienále: Stanislav Kolíbal

Veletržní palác, malá dvorana, prodlouženo do 10. ledna

V roce 1925, kdy se Stanislav Kolíbal narodil, začala stavba Veletržního paláce v Praze a zároveň i československého pavilonu v Benátkách. O století později zůstávají všichni tři přetrvávajícími ikonami národní kulturní identity. Díky přemístění Kolíbalovy výstavy z Benátského bienále 2019 (realizované v Českém a Slovenském pavilonu) do Malé dvorany Veletržního paláce získají návštěvníci Národní galerie Praha nový pohled na Kolíbalovu hlubokou vizi.

Jak název současné výstavy napovídá, nejedná se o reprízu, ale spíše o přehodnocení jejích ozvěn z enigmatického italského města v české metropoli.

Výstava Bývalé nejisté tušené, která je zde znovu nainstalovaná v interiéru opisujícím velikost benátského pavilonu, byla původně koncipovaná v reakci na architekturu budovy včetně nového díla inspirovaného jeho fasádou.

V podobném duchu reagoval Kolíbal na projekt Ozvěny Benátského bienále a jeho nové prostory. Malou dvoranu oživují jasné nástěnné kresby, jež motivicky vycházejí z rozměrů budovy, zatímco jedna z Kolíbalových konstruktivistických soch z 90. let ve formě modelu jeho Stavby zdůrazňuje umělcovo důležité propojení malby, kresby, sochy a architektury.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Kurt Gebauer

Veletržní palác, 1. patro, prodlouženo do 10. ledna

Kurt Gebauer (* 1941) vysvětluje své životní poslání dvojsmyslnou nadsázkou „obecního sochaře“. Již šest desítek let kultivuje a obhospodařuje veřejný prostor, většinu času i na úkor vlastního postavení. Jeho těžko zařaditelné pojetí živé figurace mátlo nejen politické cenzory předlistopadového režimu, ale i uměleckou scénu samu.

Pečlivé studie prožívané skutečnosti lidského těla, jednou oslavy radostného života a přírody, jindy bryskní obžaloby společenské absurdity, groteskní, ironické i poeticky smutné, jej řadí mezi velké postavy českého 20. století dalším ztělesněním poetiky malého velkého člověka. Postavy, která nemění dějiny silou, ale vyprávěním, jemným humorem a hlubokou lidskostí.

Výstava je zatím nejuceleněji představeným souborem prací sochaře-malíře, který celý život soustředěně rozvíjí, střídá a vrací se k několika překrývajícím se technikám a tématům. Ať již je to vznášející se tělo i mysl plavkyň a létavců, těkavé pulzování života dívek na prahu mezi dětstvím a dospělostí, strnulost a nabubřelost gest a těl pomníkových konvencí, nebo do jednoduchosti a lehkosti vybroušená hloubka jeho satirických alegorií, zásahů do veřejného prostoru, Kurtova díla vždy vyvolávají úsměv. Avšak s opět typicky českým vědomím vlastní konečnosti, nicoty, která zůstává vždy na dosah.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, prodlouženo do 10. ledna

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesunula do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představuje v takzvaném otevřeném depozitáři. Schaudepot je výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Staří mistři

Schwarzenberský palác

Expozice Staří mistři ve Schwarzenberském paláci představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění (Hans von Aachen, Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun, Lucas Cranach, Adriaen de Vries, Albrecht Dürer, El Greco, Francisco José Goya, Hans Holbein, Jan Gossaert zvaný Mabuse, Jusepe de Ribera, Peter Paul Rubens, Bartholomaeus Spranger, Karel Škréta, Simon Vouet, Michael Leopold Willmann a jiní).

Její základní časový rámec tvoří období od 16. do 18. století vycházející z retrospektivního pohledu na předrenesanční tendence v umění gotiky a antická díla jako inspirační podnět pro renesanční a barokní umění. Expozice je pojata jako dialog mezi národními a mezinárodními impulzy, vlivy a změnami v duchu dialektiky forem, stylů a motivů. Z dramaturgického hlediska reflektuje narativní aspekty evropského umění od antiky až po osvícenství, dějinné souvislosti a nadčasovost mistrovských uměleckých děl v inovativní instalaci.

V rámci hlavního přístupu do Schwarzenberského paláce je obnoven původní vstup z Hradčanského náměstí přes nádvoří. Tři sály v přízemí jsou vyhrazeny pro příležitostné sbírkové expozice a dvě místnosti poslouží grafickým kabinetům.

Architektonické pojetí expozice koresponduje s její koncepcí: přízemí je pojato jako prolog expozice, první a druhé patro jako tematické panorama renesančního a barokního umění a půdní prostor je v nových souvislostech věnován sběratelství, tvorbě v malířství i sochařství, „skicáriu“ a kabinetní malbě.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1796–1918: Umění dlouhého století

Veletržní palác

Expozice vědomě a přirozeně spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách. Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně. Expozice tedy ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice.

Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek.

Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou.

Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence vyšly ze základní myšlenky expozice – přiblížit návštěvníkovi universum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století.

Sbírková expozice chápe tzv. „dlouhé století“ odlišně než bývá obvyklé. Liší se datací – začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění. Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později. Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí. Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha. V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění první poloviny 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923.

Sledované období zahrnuje vlastně tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naší současnost. Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná „čtení“ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé

Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE.


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!


KONTAKT:
Oddělení vzdělávání / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie Praha / National Gallery Prague
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz
www.ngprague.cz

https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie

Václav Trojan: Zkušenosti s uzavřením škol i distančním vzděláváním

· 0 komentářů

V květnovém vydání časopisu Řízení školy bude věnován velký prostor uzavření škol, distančnímu vzdělávání a všemu, co tato zajímavá doba přináší. Dovolte utřídění názorů převážně ředitelů škol, kteří se podělili o svoje zkušenosti…

Zdroj: Řízení školy 4/2020, 15. 4. 2020

Nikoho z nás před pár týdny nenapadlo, co budeme nyní prožívat. Najednou jsme v situaci, kdy se běžné věci staly nedostupnými, a naopak něco dříve nepředstavitelného se stalo každodenní realitou. Školy jsou zavřené, dětem chybí každodenní kontakt s jejich vrstevníky, rodiče zjišťují, že tak často znevažovaná učitelská práce vůbec není jednoduchá.


Rychlé reakce v době, kdy bylo informací málo

Později bylo mnoho zbytečné kritiky, co měly školy dělat, jak reagovat, ale vzpomeňme na začátek, kdy skutečně nikdo nic nevěděl…

„Pokud pamatujete, situace se měnila každou minutou, zpřísňovaly se podmínky, nikdo se nechtěl moc potkávat, někteří se vraceli ze zahraničí a měli nařízenou karanténu, někteří neměli, ale chtěli raději zůstat doma. Shodli jsme se, že se sejdeme v malých skupinkách (ideálně předmětové party), dáme hlavy dohromady a vše sneseme zpět ke mně jako řediteli. Brzy jsme si založili pro všechny pedagogy

také WhatsApp skupinu na sdílení rychlých tipů, ale i receptů, vtípků a osobních fotografií, která nás dodnes drží v optimistické náladě.“

Přitom školy to oficiálně věděly mezi posledními…

„Nemohu zavřít školu na základě textu na seznam.cz. Ano, vím, že to bylo i na Facebooku, ale je skutečně nutné vyčkat na stanovisko ministerstva – to dorazilo později také, tudíž od středy zavíráme. Vyvstává logický dotaz: Co budeme dělat…? Všichni přirozeně očekávají, že já vím, a já skutečně nevím. Sděluji kolegům – Zítra do práce nechoďte, konejte činnost související z domova a vyčkejte na podrobnosti, ozvu se během středy. S čím se ozvu, zatím vůbec netuším.“

Zkraje šlo o vytvoření rámce, základního obrysu práce v nových podmínkách.

„Proto jsme se shodli na tom, že máme tři základní premisy. Vše, co budeme dělat, musí dávat smysl. Jakákoliv instrukce jdoucí k rodičům či k žákovi musí být pochopitelná, srozumitelná a přehledná, nebudeme se ukvapovat, necháme si čas a přidávat nové druhy práce budeme postupně.“


Rozdíly se prohlubují

Velice rychle si školy začaly uvědomovat, že tato doba zvýrazní rozdíly mezi dětmi a jejich rodinami – připojení na internet, vybavení, podpora rodičů, ale i věci, o nichž moc nechceme slyšet – chudoba rodin, peníze, hlad dětí (obědy zdarma jich zase nečerpalo tak málo…). Důležité bylo zjistit za pochodu co nejvíce informací o všech dětech a jejich podmínkách.

„Při mapování situace v rodinách třídní učitelé zjistili, že některé rodiny se ocitly ve velmi obtížných životních podmínkách, a to napříč profesemi a vzděláním. O práci přišla ze dne na den tlumočnice samoživitelka i taxikář – živitel početné rodiny. Další rodině hrozí ukončení nájemní smlouvy a rodině se třemi dětmi nezbývají finanční prostředky na jídlo, a tak získává potraviny z potravinové banky. Je pochopitelné, že v těchto podmínkách je vzdělávání v té podobě, jak ho většinově známe, nerealizovatelné. Učitelé se obracejí na organizace, které pomáhají rodinám v nouzi, poskytují jim právní poradenství, doučování v rodinách a další.“

„Třídní učitele jsme se zástupkyní instruovali: Vytvořte si seznam dětí ohrožených neúspěchem při tomto způsobu vyučování (např. slabé rodinné zázemí, nepodpora, nedostatek intelektu, nepřítomnost rodiče doma – např. záchranáři – anebo třeba i více sourozenců či malý byt).“

„Nezapomínejme také, že na druhé straně školy na dálku jsou i děti a rodiny, které z mnoha důvodů nemají na domácí výuku podmínky. Třeba nemají pracovní stůl. Nebo knihovnu. Nebo nůžky, barevný papír a čtvrtky. Nebo jsou cizinci.“

Dosud nezazněla jiná informace – rozdíly jsou i mezi učiteli. Nejen ve schopnostech či ochotě rychle reagovat, ale i ve vybavení. Starší telefony s malými tafiry, počítač bez kamery či zvukové karty – o těchto věcech je také potřeba mluvit.


Spolupráce napříč skupinami

Lépe by fungovala jistě tam, kde byli lidé zvyklí spolu otevřeně komunikovat. Nejen ze školy ven, stejně tak uvnitř školy. Ukázalo se, že tolikrát popisované sdílení pedagogického procesu, informací, způsobu práce či zadávání úkolů nejsou prázdné termíny.

„Rodiče se stali ještě významnějšími partnery při vzdělávání svých dětí, než tomu bylo dříve, proto je dle mého názoru komunikace s nimi jedním z důležitých pilířů vzdělávání v tomto čase.“

„Spolupráce mezi učiteli nikdy nebyla lepší, spolupráce s rodiči také ne, a když vidím, že i učitelé 65+ instalují statečně všechny aplikace, učí se sami za pochodu, online vedou třídu prvostupňových žáků, vysílají, sdílejí a virtuálně komunikují, cítím skutečně hrdost. Naše školství stojí na silných lidech, nevzdáváme se, učíme a společně to prostě zvládneme.“

„Rozdíl mezi prvním a druhým stupněm je výrazný především v digitálních dovednostech žáků, a čím nižší ročník, tím více se zapojují rodiče (a tím pádem se musí dávat velký pozor, aby pracující rodiče nebyli přetěžováni a školu s dětmi zvládali).“


Sjednocování požadavků

Po nalezení optimálních komunikačních kanálů přišel další uzlový moment – hledání stejného či podobného nástroje, ošetření přetěžování žáků a sdílení poznatků uvnitř pedagogických týmů.

„Poměrně brzy se podařilo nastavit komunikaci se žáky a rodiči a začaly se hledat sjednocující cesty. Jednalo se o dva směry: sjednotit výuku v jednotlivých ročnících v rámci předmětů a také zajistit objem učiva, který je pro žáky (a často i rodiče) akceptovatelný.“

„Zároveň jsem prosazovala jednotný systém, nechtěla jsem, aby každý učitel používal něco jiného a hledal svoji individuální cestu, to by pak znamenalo další zátěž pro žáky i rodiče, nutnost sledovat mnoho aplikací a komunikačních kanálů.“

Učitelé se i v době uzavření škol scházeli osobně či online a uvědomovali si nezbytnost výměny informací…

„Výsledkem setkání pedagogů bylo mnoho vzájemné inspirace k vedení výuky i úprava nastavených pravidel (dávání zpětné vazby žákům, využití týdenních plánů a portfolií, diskuse o formách získání zpětných vazeb od rodičů, využívání nástrojů podpory atd., abychom zachovali transparentnost a měli ve všech třídách k výuce pokud možno jednotný přístup.“

„Dále jsme ve škole zavedli sdílený dokument, do kterého jsme zahrnuli poznámky z ohlasů a připomínek všech učitelů – co děláme, co nás tíží, jak jsme vyřešili nějaký problém. Do něj mají přístup všichni, a mohou tak reagovat na jednotlivé podněty nebo se jen nechat inspirovat.“


Práce doma a její hodnocení

Jak hodnotit práci žáků doma? A lze to vůbec? Tyto otázky se objevily záhy. Učitelé začali v týmech diskutovat o tom, je-li vůbec hodnocení nutné a smysluplné. Klasické vzorce a postupy najednou přestávaly platit.

V první chvíli došlo na hodnocení práce doma, kdy se vůbec nemusí jednat o práci dětí…

„Na hodnocení je čas. Stejně nevíme, jak to vlastně s hodnocením domácí práce je. Nejspíš nijak. Proč chceme vlastně dávat známky za domácí práci? Komu? Poskytujme zpětnou vazbu a formujme. Až přijdeme do školy, můžeme zase hodnotit školní práci.“

„Smyslem není zadávat, přetěžovat, ale udržet v této mimořádné době silnou emoční vazbu dětí se školou, uchovat sounáležitost učitele a žáka. Vše máme založeno na samostatnosti, odpovědnosti dítěte. Nejde nám o výsledky, ty jsou statické, pomíjivé. Jde nám vždy o vytvoření vazby dítěte k činnosti – k učení! Žáky hodnotíme pouze za úkoly, které vypracovali. Vyučující používají převážně formativní způsob hodnocení, ukazují žákům cesty a poskytují zpětné vazby.“

„Ruku v ruce s tím se znovu otevírá téma hodnocení. Když zadám kreativní úlohu, kde děti mohou odpovědět různě, mám vůbec právo pak jejich práce porovnávat?“


Co s tím?

„V plné nahotě a v přímém přenosu do obývacích pokojů se dnes ukázalo, že dostatečné digitální dovednosti pro řízení výuky na dálku má jen část učitelů. Ostatní teď mají problém. Ve skutečnosti ale čelíme spíše jiným problémům a současná situace přináší i netušené příležitosti.“

„Zásadní výzvou dneška je pro učitele nutnost změnit zaběhlé způsoby vzdělávání v nových podmínkách, a to během bezprecedentně krátké doby. Přenést tradiční výuku ve stejné podobě do prostředí online totiž nejenže není efektivní, ale často to ani nelze. Příprava na digitální výuku musí být pečlivější, stále při ní objevujeme nové věci, online nástroje se neustále vyvíjejí, takže ani již dříve vyzkoušené výukové aktivity nemusejí fungovat, v digitálním světě trvá většina aktivit déle, učitel zpravidla nemá bezprostřední zpětnou vazbu o postupu žáků… Online výuka je prostě jiná a návyky získané výukou vedenou v prostředí školní třídy jsou přenositelné jen omezeně."

Hodně fb skupin se začalo strefovat do škol a učitelů, že distanční vzdělávání nezačalo okamžitě… Ale skutečně právem?

„Hlavní úsilí, které jsme dříve v základních a středních školách investovali do digitálního vzdělávání, směřovalo primárně do používání technologií při přípravě na výuku a především přímo ve výuce. Primárně tedy ve škole v době, kdy se v jedné místnosti nachází učitel společně se svými žáky. Nikoho dříve nenapadlo, že se někdy dostaneme do situace, kdy budou děti zcela izolované ve svých domovech a učitel k nim nebude mít fyzický přístup. Přípravu učitelů základních a středních škol pro vedení čistě distanční výuky jsme nikdy neplánovali.“

„Současně jsme až dosud slýchali stesky o nízké prestiži učitelské profese a nedocenění náročné práce učitelů v očích veřejnosti. Nyní se pedagogové na všech úrovních mají možnost zviditelnit a prokázat své faktické kvality. Okolnosti, kdy množství rodičů zůstává se svými dětmi do věku 13 let doma, umožňují veřejnosti sledovat práci učitelů pod drobnohledem. Současně rodiče sami na vlastní kůži zažívají, jak obtížné, časově náročné a vyčerpávající je dětem zabezpečit odpovídající vzdělávací podněty, a s očekáváním se obracejí právě k učitelům. Součinnost školy a rodiny nikdy nebyla aktuálnější.“


Nadhled na závěr

Ředitelkám a ředitelům nechybí nadhled, a to je moc dobře. Nikdo z nich nebyl na tuto situaci připraven, ale z uvedených příkladů je vidět nadšení a snaha pokračovat ve vzdělávání dětí, jak jen to je nejlépe možné. Požadavek, aby ředitel byl lídrem pedagogického procesu, opět dostal další jasné argumenty.

„A také potřebuji v nejbližší době vybrat nového pana školníka a paní sekretářku… Jak tohle udělat na dálku? Už aby škola začala a já si trochu orazil. :)“

„Konečně ty telefony k něčemu jsou, mnohé školy je vzaly na milost a snad přemýšlejí o tom, proč je vlastně zakázaly.“

„Lepší příležitost pro dělání chyb asi mít nikdy učitelé nebudou. A to za trochu experimentování stojí.“

„A pak je tu ještě jeden přínos – nikdy se tolik dětí do školy netěšilo tak jako dnes.“


Pro časopis Řízení školy a pro Řízení školy online PhDr. Václav Trojan, Ph.D.