Jana Hrubá: DOKUMENTY 136. Střídání na ministerstvu

pondělí 21. listopadu 2016 · 0 komentářů

Tehdy mnozí z nás (ne však všichni) ještě věřili, že změny ve vzdělávání hlavně záleží na osobnosti ministra, každou výměnu jsme očekávali s novými nadějemi. Dnes už víme, že všechno je mnohem, ale mnohem složitější...


Novým ministrem školství byl jmenován Jiří Gruša

Zatímco pro Ivana Pilipa se školství stalo výtahem k mnohem vlivnější a významnější funkci, nový ministr je teprve na startovní čáře. Devětapadesátiletý absolvent Karlovy university, spisovatel, signatář Charty 77, emigrant žijící od roku 1981 v Německu, popřevratový velvyslanec, neúspěšný kandidát na funkci senátora. Není toho mnoho, co nám zatím média nabídla o kvalifikaci nového ministra. Připojme snad ještě autorství exilového slabikáře, který byl později vydán i ve vlasti.

Je to už pátý ministr školství od roku 1989, což neumožnilo žádnému z nich kontinuitu dlouhodobějšího usilování. Měli jsme v čele lékaře, matematika, kněze a ekonoma. Teď tedy spisovatele. U těch minulých ministrů nebyla vůbec rozhodující jejich profese. Vždy bylo podstatné, jaký je to člověk, z jakých politických pozic vychází, oč usiluje, jaký má nadhled a schopnost orientace v problémech, jakými lidmi se dokáže obklopit. Bohužel o komplexní změnu kvality školství jim šlo málokdy.

Příliš mnoho signálů o sobě během prázdnin nový ministr nevyslal. Snad si nechal čas, aby se zorientoval v situaci, kterou mohl v cizině sledovat pouze zprostředkovaně. Na otázku redaktora MF DNES 30. 5. 1997, zda bude víc ministrem učitelů než ministr Pilip, odpověděl: „Já budu obojí. Protože nemůžete být ministrem školství, nejste-li ministrem učitelů. Ale současně musíte být ministrem školství, musíte mít koncept vzdělání a musíte mít představu, jak a kam s tou věcí pohnout." Kéž by to byl nejen mediální bonmot. Kéž by tato představa byla v souladu s představami většiny lidí v resortu.

Přejme novému ministrovi, aby se mu podařilo realizovat slova, která jsme v červnu 1994 přetiskli z publikace NEMES „Jak měnit a rozvíjet vlastní školu" na cestu ministru Pilipovi: „Kéž mám dost pokory, abych přijal, co nemohu změnit. Kéž mám dost síly, abych změnil, co změnit mám. Kéž mám dost moudrosti, abych rozpoznal, co musím přijmout a co mám změnit."

Politická situace není nijak příznivá, ekonomické podmínky se nesmírně zhoršily. Přesto by bylo možné ve spolupráci se všemi partnery lecčehos dosáhnout...

Pokoru, sílu a moudrost – školství to potřebuje jako sůl!

Zdroj: Hrubá Jana: Novým ministrem školství byl jmenován Jiří Gruša. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 5, 1997/1998, září 1997, č. 1, str. 2. ISSN 1210-6313


Podobně to viděl i tehdejší výbor NEMES (viz úvod k Dokumentu ´97):

„Když jsme v dubnu začali na návrhu na oživení transformace vzdělávání pracovat, netušili jsme, že ve školství dojde shodou okolností k výměně ministra. Neváhali jsme novému ministrovi blahopřát ke jmenování a požádat ho o přijetí.

A tak, když nás ministr Jiří Gruša dne 16. září t. r. přijal, byli jsme vděčni členům a přátelům NEMES za to, že díky společnému přičinění jsme mu mohli předložit reprezentativní dokument přímo k té věci, o níž jsme s ním jednali: o tom, proč by měla transformace pokračovat, jak by měla vypadat škola pro 21. století a co pro to můžeme udělat každý na svém místě. Ministr Gruša projevil zájem o obsah předloženého dokumentu NEMES 1997 a navrhl nám další setkání.“

Výbor NEMES

Zdroj: Je naše škola připravena na 21. století? (Dokument NEMES ´97). Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 5, 1997/1998, říjen 1997, č. 2, str. 4. ISSN 1210-6313


Karel Rýdl ale upozorňoval, že „Problém změny nespočívá ve výměně osoby ministra, ale v umožnění uskutečňovat změny založené na jiném způsobu myšlení.“


Rozšlapaný porcelán školství – jen Pilipovo dědictví?

Podobně jako v jiných resortech českého společenského a hospodářského života se i ve školství objevuje stále více komentářů snažících se zhodnotit činnost minulého ministra a vyjádřit naděje nebo obavy z ministra nového. I když jsem minulého ministra I. Pilipa nenechával v klidu a spíše jeho kroky kritizoval, nedomnívám se vůbec, že s novým ministrem lze očekávat radikální koncepční a cílově jasnou vzdělávací politiku. Ministr školství je totiž závislým na velmi značném počtu dalších lidí, z nichž většina myslí velmi lineárně a neprojevuje odvahu myslet s horizontem delším než je jedno volební období. Již samo označení ministerstva pro školství je ve světě dnes velmi zužujícím unikátem, jinde mají ministerstva vzdělání nebo výchovy, kam spadá oblast školství jen jako jeden ze systémů, který výchovu a vzdělání nabízí.

Problém změny nespočívá ve výměně osoby ministra, ale v umožnění uskutečňovat změny založené na jiném způsobu myšlení. Konkrétně jde o to, že oblast výchovy a vzdělávání, v rozvinutých zemích již politiky pochopená jako oblast investičně nejperspektivnější, je u nás stále chápána tradičně jako oblast zbytková, která prostředky jen odčerpává, ale společnosti nic nevrací, protože její návratnost je za horizontem vnímání politiků. Proto je u nás na školství stále uplatňován (podobně jako na další tzv. sociální oblasti) přísný ekonomický metr a kritéria pro měření kvality a efektivity vzdělávání jsou stále jen kritérii ekonomickými, výkonovými, která sledují a hodnotí školu (tedy slupku), ale nikoliv proces (tedy jádro, které již mimochodem vzhledem k měnící se funkci potřebuje slupku zcela jinou). Pokud tedy nebude vláda jednoznačně ministrem školství (v budoucnu snad již vzdělávání) přesvědčena o nutnosti spíše oblast vzdělávání podporovat a ne v ní hledat zdroje pro napravení chyb resortů jiných, ale bude vyžadovat myšlenkovou loajalitu vládního úředníka, pak je zcela jedno, kdo momentálně bude post ministra školství zastávat.

Vzhledem k malému odstupu od změny ministra nebudu hodnotit minulou činnost podle jednotlivých úspěchů či neúspěchů, ale mou snahou je upozornit na tři zásadní principiální problémy, které pokud nebudou prosazeny jako určující a východiskové, nemá smysl žádat finanční podporu vzdělávání.

První princip spočívá na formulaci jasných a dlouhodobějších vzdělávacích cílů, které vymezí směr, funkci a organizaci výchovné a vzdělávací oblasti. Nástrojem pro to jsou principiálně nové zákony, které již nebudou spočívat na principech minulého politického režimu. Zde má ministerstvo za úkol na podzim předložit veřejnosti návrh takových zákonů. I tento postup dokazuje, že se zase nic nezmění, protože tyto návrhy se musí připravovat s veřejností, nejen proto, že ona je bude uskutečňovat, ale zejména proto, že partnerská spolupráce je mnohem efektivnější a kvalitnější, než snaha něco sám „vymyslet" a potom to jen politicky protlačovat.

Druhý princip vychází z prvního. Nový způsob myšlení se již začíná projevovat mezi učiteli, kterým není jejich práce lhostejná. Snaží se něco nového vymyslet a realizovat v rámci určitého nepochopení kolegů a nadřízených, přesvědčují a časem bez podpory rezignovaně odcházejí. Princip podpory kvality nefunguje. Kvalita práce učitelů není totiž vůbec zohledňována. Motivace je potom narušena. Chceme-li být zásobárnou levné pracovní síly pro ostatní země, můžeme v započatém směru pokračovat a osobnostní nekvalifikovanost učitelů a řídících pracovníků vydávat za novou normu. Konkrétní příklady si každý, kdo v oblasti výchovy a vzdělání pracuje, dosadí sám. Za všechny jen ten všeobecný. První část platu se musí léty vysedět, druhá část platu závisí na výši přídělu a ten se řídí počtem dětí, tedy opět dva kvantitativní ukazatele, ale ani jeden kvalitativní. Pokud tedy nebudou tvořiví učitelé ministerstvem podporováni jako prosazovatelé potřebného směřování k jasně formulovaným cílům, bude kvalita vzdělávání ve srovnání se světem perspektivně klesat.

Třetí princip směřuje do oblasti řízení a je o odpovědnosti. Pokud budou dosavadní řídící a správní struktury krýt nekvalitní a špatné pracovníky a umožňovat lenochům a vyžírkům uždibovat si z veřejných prostředků, nebude jejich prestiž postavená na vnitřní autoritě partnerské, ale jen na přežilé a nefunkční autoritě hierarchického uspořádání. I v sousedních zemích již pochopili, že odpovědnost a s ní jdoucí široká míra svobody pro vlastní rozhodování musí být co možná nejníže, tedy v obcích a ve školách. Vstupování do evropských struktur znamená udělat maturitu z nezávislé komunální politiky (a to nejen v oblasti školství). Svatý týden je již v dohledu a maturant se věnuje otázkám zcela opačným.

Těch rozbitých střepů je ve školství hodně, ale je tam také hodně ještě celých hrnečků. Můžeme je rozbít všechny, a nebo se na dosavadní spoušť podívat s určitým odstupem a začít hledat cestu pozitivních změn ve smyslu výše uvedených tří principů, změn, které přinesou uspokojení aktivním, pilným, tvořivým a demokraticky myslícím lidem. A o to přece jde. Pak nemusí být výsledek příštích voleb vůbec ohrožen. Učitelů je přece jen mezi vysokoškolsky vzdělanou populací nejvíce.

Zdroj: Rýdl Karel: Rozšlapaný porcelán školství – jen Pilipovo dědictví? Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 5, 1997/1998, září 1997, č. 1, str. 2. ISSN 1210-6313


Je ministr Gruša mluvka?

Toto označení jsem zaslechla v kuloárech mezi novináři po dvouhodinovém entré ministra Gruši na 19. schůzi školského výboru Sněmovny Parlamentu. Šlo o první skutečnou debatu ministra školství s poslanci, kterou pamatuji. Poslanci se ptali a ministr odpovídal. Po předchozím působení v zahraničí, po pouhých sto dnech ve funkci odpovídal s přehledem a s pochopením souvislostí. Nesliboval nemožné, otvíral problémy. S vědomím možné krátkosti svého postu a dlouhodobosti řešení, s cílem upozornit veřejnost na ekonomickou prioritu vzdělávání. Kdyby jen to mu bylo dáno vykonat, má to svůj význam.

Jeho argumentace nadcházejícím vstupem našeho státu do evropského a světového ringu, na jehož náraz musíme být připraveni, se dá těžko zpochybnit. Či ano?

Zde jen několik témat a citací z odpovědí. Byly kultivované a tu a tam v nich zajiskřil humor. (Jak vzácná bylina v tomto parlamentu!)

Situace a cíle:

„Nastupoval jsem za situace krajně nepříznivé... Mým hlavním cílem po nástupu byla snaha o neztenčený rozpočet, o změnu atmosféry ve školství, snaha formulovat program vzdělávání jako klíčovou otázku celé společnosti, nikoli jedné politické strany, snaha nastolit komunikativní metody vedoucí k soudržnosti, pokus o otevření vzdělávacího systému podle evropských modelů a evropských posudků, které všichni znáte.

Neměl jsem situaci lehkou, ale současně jsem našel řadu inteligentních produktů ve vlastním ministerstvu (program Kvalita a odpovědnost, Učitel, Maturant), na které lze navázat.
Nerad bych dělal příliš optimistickou prognózu, ale orientace na vzdělávající se společnost je programem, který, bude-li formulován, bude působit nezávisle a dlouhodobě bez ohledu, jaká strana školskou politiku potom zformuluje."

Národní rada pro (obsah) vzdělávání:

„Trochu mi vadí slovo obsah. Pak jde o vzdělávání, kde obsah je dlouhodobě znám. Ta doba pominula. Celé vědění lidstva se dnes za pět let zdvojnásobuje. Obsah jeho zprostředkování je trvale v pohybu.

NRV je klíčová instituce, ale musí dodržet tři prvky: Musí být vitální, tzn. nemůže to být další byrokratické těleso, musí být otevřena všem chytrým hlavám. Musí být nezávislá a ministerstvo si musí její mínění vyžadovat. Měla by mít trvalou vazbu na podobné instituce v Evropě.

Zatím existují jenom modely, jak je to jinde. Osvědčil se model, kde ministr na návrh širší obce vybírá členy NRV z určitého počtu. Jmenování je krátkodobé na 3–5 let a obměňuje se. Ministr je povinen před každým rozhodnutím vyslechnout mínění rady. Mínění se vždy zveřejňuje.

Je potřeba zvážit účel rady – aby se nestala soubojem různých zájmů a interpretací, ale aby vytvářela názor na danou věc. Všechny výstupy rady se publikují, a když ministr rozhodne, celá veřejnost ví, jak rozhodl. Všechny zahraniční modely jsou přeloženy a jsou k dispozici na ministerstvu. Než přikročíme k improvizaci, doporučuji vám se s nimi seznámit."

Optimalizace sítě škol a demografická křivka:

„Vývoj demografické křivky je také aspektem pozitivním. Společnosti s přírůstkem 0,6 jsou Alžír a Ruanda, kde dochází k prudkým sociálním výkyvům. Společnosti s přírůstkem 0,2 jsou stabilní, klidné a rozvíjejí se. Česká společnost se začala podobat většině západních společností. Sestupujeme na normální křivku, ale nesmíme se dostat pod ni. Podle všech prognóz nám populační boom hned tak nehrozí. Opatření, která teď v síti děláme, by měla vytvořit solidní bázi, pokud do ní zabudujeme možnost určitého rozšíření.

Cíle optimalizace jsou jasné a těžko od nich můžeme ustoupit. Něco jiného jsou transparentní kritéria. Hlavním kritériem by měl být vzdělávací výstup v dané oblasti. Lidé tam znají své problémy lépe než ministerstvo a naši finanční situaci znají také. Je třeba vycházet ze vzdělávacích potřeb dané entity a z normativů, které máme, a pokusit se o konsensus mezi nimi. Na mnoha místech k takovému konsensu došlo, ale byl dodatečně změněn, což vyvolalo celou řadu nespokojenosti. Tomuto postupu bychom se měli napříště ubránit a nová kritéria srozumitelně formulovat i navenek. Jedním z mých prvních kroků byla proto změna v byrokratickém aparátu ministerstva, kde právě probíhá reorganizace ve skupině 6 (regionální školství)."

Na otázku, co s tím, že se vytrácí kvalifikovaný dělník, odpověděli ministr společně s dr. Kozlem, že proběhlo jednání s hospodářskou komorou a rezervy v programu optimalizace budou ponechány právě v této oblasti. Hospodářská komora vyslala své zástupce na stovky učilišť k závěrečným zkouškám a podá ministerstvu zprávu o kvalitě připravenosti učňů.

Jak získat pro změny učitele – jsou toho všichni schopni?

„To je úkol psychologicky nejsložitější. Já mohu otázku změny vzdělávání nastolit a získat pro ni veřejnost, ale je to práce na několik funkčních období. Aktivizace veřejnosti ve prospěch vzdělávání přinese také něco jako motivaci. U některých učitelů se to asi změnit nedá. Ale mám zkušenost z poslední doby, když o tom mluvím otevřeně s učiteli. Nezažil jsem zápornou reakci. Vše je o motivaci – bohatství, nálada ve společnosti – a my se vzájemně demotivujeme. Změnit tohle je téměř misionářský úkol."

„Tristní stav" České školní inspekce:

„Záleží mi na nezávislé inspekci, jejíž poznatky nemohou být byrokraticky stopnuty na žádném stupni. Náš model je na jedné straně obsáhlý a na druhé straně málo pohyblivý. Není dost odborného posuzovatelského aparátu. Měla by být možnost vsadit na kvalifikované inspektory, kteří si ke speciálním účelům mohou sestavit jednorázově určitý odborný tým. Zatím je to jen teoretická úvaha – neleželo to dosud na stole."

Zařazení vyšších odborných škol:

„Pojem terciárního vzdělávání je u nás zatím nezaběhnutý – patří do něj vyšší odborné školy, univerzity, otevřené univerzity i vzdělávání dospělých.

Stav v dané chvíli je výsledkem spontánního vývoje – někdo se lekl své odvahy a udělal polovičatou věc. Výsledkem je dvojitá chyba. Máme více vyšších odborných škol než potřebujeme. Nelze je likvidovat úřednicky, ale zařadit podle kvality vzdělávacího výstupu. Návrh vysokoškolského zákona předkládám s možností otevření terciárního vzdělávání. Pokud se to podaří prosadit, VOŠ, které prokáží vysokoškolskou úroveň, tam budou zařazeny, ostatní zůstanou mezi středními školami."

Učebnice:

„Byly cosi jako skryté učební plány, proto na nich vskutku záleží. Prohlížel jsem si učebnice všech oborů a došel jsem k závěru, že o těch oborech, které otevírají budoucnost (matematika, biologie ap.), je psáno zvlášť nezajímavě. Jak docílit inteligentních učebnic, tj. učebnic učících učit se? Myslím, že ministeriálně to nejde dirigovat, ale můžeme změnit atmosféru a otevřenost, orientovat na témata.
Nehlásám tady chaos. V univerzálních oborech (matematika, český jazyk ap.) existuje sucus – minimum, které musí být na základní i střední škole zprostředkováno, a diverzifikace pak vzniká z něho."

Vysokoškolský zákon:

„Když jsem přišel do úřadu, byl už zákon podepsán. Po připomínkách v koalici jsem znovu jednal se všemi partnery včetně opozice. Z tohoto jednání vyplynul nový koncept zákona, který nyní bude předložen vládě k posouzení.

Změny:
1) kompatibilita s posudkem OECD a s tím, co je běžné v Evropě, tj. aby se konečně otevřela terciární sféra,
2) zabudování transparentního mechanismu – povinnost zveřejňovat dlouhodobý vzdělávací záměr ministerstva i všech typů škol spadajících do tohoto zákona,
3) vyšší míra samostatnosti škol musí znamenat také vyšší míru postižitelnosti správy v případě špatného hospodaření.

Školné je věc, která musí jít do politické diskuse, ať už výsledek bude jakýkoli. Je to investice do osobní životní kvality. Labouristé po svém nástupu k moci zavedli v Anglii čtvrtinový podíl studentů na nákladech studia. To u nás není možné. V našem návrhu zavádíme kategorii základ, který se řídí životním minimem a je vyvažován pro sociálně slabé možností překrytí stipendiem. Je pro mě nepřijatelné, aby vzniklo školné bez systému půjček a stipendií. Umírněná forma školného umožňuje studium co největšího počtu lidí. Uvědomuji si, že je to komplikovaná záležitost, ale otevřenost systému je pro mě důležitější, než tato prestižní otázka.

Vývoj vzdělávací soustavy v globálním světě má zcela neočekávané dimenze. Například není nepředstavitelné, že během 5–10 let bude distanční univerzita, takže vy u své obrazovky se budete moci učit operovat u profesora na Harvardu. Představa, že se tady uzavřeme, že si vytvoříme nekompatibilní zákon, je další třínohý kůň. Už jsme jich vynalezli několik, ale nakonec jsme se pokorně vrátili k těm čtyřnohým, protože běhají lépe. Zákon musí sloužit této propojenosti, abychom nebyli zaskočeni radikálním technologickým vývojem vyučovacích možností. Naši studenti by prostě studovali jinde."

Nemyslím si, že ministr Gruša je mluvka. Vidí jen poněkud dál, než někteří z nás. Poslanec Kučera ho případně nazval prvním ministrem – vizionářem uvažujícím koncepčně, nikoli technokraticky úředně.

V posledních letech jsme s vážným znepokojením sledovali, jak se díky technokraticko-byrokratickému přístupu uzavírá brána transformace našeho školství. Ministr Gruša dnes tuto bránu zase pootevírá. Otvírá ji do Evropy, do globálního světa a do 21. století.

Zdroj: Hrubá Jana: Je ministr Gruša mluvka? Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 5, 1997/1998, říjen 1997, č. 2, str. 2–3. ISSN 1210-6313


„Ministr Gruša hovoří o učícím se učiteli jako základním předpokladu změny, o jeho klíčové úloze v postmoderní a postindustriální společnosti. Učitelé, kteří takto cítí již dávno, pookřáli – konečně někdo z vládních politiků dal za pravdu jejich snažení! Podívejme se však, jaké podmínky pro učícího učitele vytvořili ministrovi předchůdci:

Motivace učitelů ke vzdělávání není trendem ministerstva školství, ale závisí zcela na osvícenosti a dobré vůli ředitelů školských úřadů a škol. Podobně je to s finančním odměňováním vzdělávajících se učitelů odlišně od těch, kteří učí naprosto rutinně. Mnoho ředitelů dá raději všem stejně, aby se vyhnuli problémům ve sboru (a mimo to peněz na rozlišení je čím dál méně). Někteří učitelé přesto jezdí na kursy a workshopy, často pouze z vlastní vůle, za vlastní peníze a ve svém volném čase. Letošní zvýšení úvazků a uvolnění vázanosti peněz na vzdělávání bylo však zřejmě poslední ranou. Ředitelé odhlašují účast svých lidí na vzdělávacích kursech i objednávky odborné literatury a časopisů. Není, kdo by případně suploval, přednost musí dostat základní existenční výdaje školy – topení, světlo, platy, učebnice pro děti. Práce mnoha lidí, kteří se ve vzdělávacích centrech, nakladatelstvích a dalších institucích snažili připravovat učitelům to nejlepší, jde do ztracena a jistě se brzy promítne i ve slábnoucí nabídce. Program ExTra, který umožňoval různé zajímavé projekty škol a zařízení, byl zrušen. Program Učitel byl odložen k ledu. Koncepce vzdělávání nebyla po roce 1989 ve vládě ani v parlamentu dosud nikdy projednávána.

Jak je vidět, ani vzdělávání učitelů se neobejde bez celkové koncepce a bez peněz. Nemnozí nadšení učitelé v PAU a v různých asociacích pracují svépomocně na svém vzdělávání již sedmý rok. Co však budou dělat teď, když je škola neuvolní a na režii jim nepřispěje? Kolik z nich bude při rostoucích životních nákladech muset dát přednost nákupu bot pro vlastní děti nebo zaplacení inkasa?

Dobrovolná aktivita je skvělá věc a zaplaťpánbůh za ni. Ale podmínky pro vzdělávání svých učitelů musí vytvořit také stát. Jestli chce v budoucích letech ekonomicky přežít, musí počítat s investicemi do vzdělávání a do vzdělávání učitelů v první řadě. Musí v něm být systém, musí být vytvořeny podmínky a musí se promítat i do uznání a oceňování vzdělávajících se lidí.

Doba nazrála. Držme svému ministrovi palce, aby zvolil na správných místech pádné argumenty, aby se mu podařilo prolomit dosavadní krátkozrakost v myšlení představitelů společnosti. Jinak to všechno budou (sice krásná, ale jen) slova, slova, slova...“

Zdroj: Hrubá Jana: Bitva o vzdělávání zahájena? aneb Učící se učitelé. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 5, 1997/1998, říjen 1997, č. 2, str. 1. ISSN 1210-6313


Jiří Gruša byl ministrem něco přes půl roku (3. 6. 1997–2. 1. 1998). Možnost realizace jeho vizí přerušila politická krize, která vypukla na podzim 1997. Ta vznikla odchodem koaličních stran v souvislosti s odhalením problematického financování ODS a vedla k ustavení úřednické vlády Josefa Tošovského. A opět se na ministerstvu střídalo.


Další díly seriálu najdete ZDE.