Jaromír Slavíček: Poslání učitele

úterý 1. září 2015 · 5 komentářů

Tento článek napsal jeden z našich dříve narozených kolegů v roce 2012. Možná vám bude připadat hodně exaltovaný. V poslední – racionální – době se nám toto pojetí povolání učitele někam vytratilo. Jako bychom se za něj styděli. Nebo už dnes nic z toho neplatí? Přesto je učitel tím nejdůležitějším činitelem pro úspěch každého žáka. Máme o tom data – výzkumy to ověřily.


Definovat tento pojem není příliš jednoduché. Jako kdyby mělo platit, že to, co je vznešené, nezastupitelné, se nedá jen tak vyjádřit několika prostými slovy.

Co je tedy vlastně životním posláním učitele? Jaký má smysl a má ho vůbec? Posláním učitele bychom měli nazývat hledání hlubšího smyslu jeho profesního bytí. Co by mělo být v tomto ohledu prioritní v pedagogické praxi, na to si ale musí každý z pedagogů odpovědět sám.

Někteří nalézají odpověď na tuhle esenciální otázku ve školních zákonech a předpisech, jiní ve svém všeobecném rutinním pedagogickém konání. Najdou se i takoví, kteří jsou přesvědčeni o zbytečnosti takových dotazů.

Pro řadu pedagogů učitelská profese znamená prožít svůj život za katedrou s úmyslem předávat mladé generaci patřičné vědomosti, současně ji i vychovávat, a tím umožňovat úspěšné zařazení do života.
Sotva totiž existuje něco tak prospěšného a vzletného, jako je každodenní obohacování mladých lidí znalostmi tak, aby se stali nosnými pilíři našeho národa.

Je však mylným názorem, že každý z nás již plní své profesní poslání tím, že se dává na dráhu učitele a automaticky se tím stává jakýmsi majákem vzdělanosti.

Ti z učitelů, kteří dokáží rozlišovat mezi povoláním a posláním, vědí, že realizací svých pracovních úkolů se stávají pouze vlastníky louče, kterou je třeba posláním teprve zažehnout, aby mohlo být dosaženo očekávaných výsledků. Jsou si vědomi toho, že ve škole pouze vyprávět a vysvětlovat nestačí, mládež je třeba inspirovat a ukazovat jí směr, jak dosáhnout vytčeného cíle.

Učitel musí dávat svým slovem, pohledy i gesty žákům na vědomí svůj zápal pro obor, který vyučuje, musí svými propracovanými výukovými metodami permanentně získávat jejich zájem o předávané učivo. Nesmí přitom hledět na ubíhající čas a neměl by se nechat odradit sebevětšími překážkami ve své práci. Měl by být svým každodenním vystupováním před žáky tvůrcem vize budoucnosti, nejednou však převzít od zažitého běhu dění otěže a nebát se v případě nutnosti své pedagogické úsilí přizpůsobit situaci!

Současně by si měl uvědomit, že jím vytyčený cíl je pro něj cestou nikdy nekončící, cestou, která ho bude v jeho výukovém úsilí provázet hodinu za hodinou, den za dnem po celý život!

Poslání učitele je nehmotné, neuchopitelné, je takové, které odmítá materiální vidění světa, a tím, že nabízí svěřenému mládí vědomostní povznesení, je v životě společnosti konáním ušlechtilým a vrcholně žádoucím. Jeho prostřednictvím můžeme z čehokoliv, co nyní existuje, z jakékoliv studentské reality vytvořit vnímavý svět poznání, a tím docílit touhy po osvojení si něčeho nového, pro život nezbytného.

Je hudebním nástrojem, který by měl v rukou svého nositele hrát skladbu, která uchopí srdce všech těch, kteří celá léta svého mládí prožívají v lavicích vzdělávacích zařízení. Nositelé odkazu J. A. Komenského by měli být svým posláním bytostně plně oddáni svému povolání a rozehrávat svým umem melodie, které dokáží nenásilně a plynule utvářet žákovu duši.

A kdo jiný, než celý učitelský sbor, jenž navíc disponuje celou škálou rozmanitých not vzdělanosti, by měl svou činností vytvořit oduševnělou, harmonicky znějící celistvou skladbu. Výukovým zápalem, který je spjat s přenosem informací, mají prostorami učeben vzplanout a následně se rozzářit plamínky poznání do plného jasu.

Emotivní apel? Snad… Možná… Ale i takový je pro život důležitý, neboť je třeba vyvinout veškeré možné úsilí, aby se poslání pedagogickou praxí stalo skutečností!

Je tedy zřejmé, že místo člověka s posláním je ve školství nenahraditelné a nanejvýš potřebné. Takových míst je v učitelském orchestru mnoho, jsou jich spousty a naší povinností je o tato místa se ucházet. Někdo vás učitele může napodobovat nebo za vás z okolí zaskakovat, ale vaše místo zůstane volné, dokud na něm nebudete stát vy!

Pokud chceme my všichni žít ve světě vzdělanosti, jaký si představujeme, je nesmírně důležité, abychom každý převzali dílčí zodpovědnost za to, jak si budeme počínat ve svém životě, nakolik se nadchneme pro konání ušlechtilých skutků, a pak se teprve s hřejivým pocitem v srdci zaposloucháme do výsledné symfonie harmonie těla a vzdělaného ducha.