Michal Novák: Boj o neformální autoritu

čtvrtek 30. srpna 2018 · 0 komentářů

Každý začínající učitel záhy pozná, že základem úspěšného zvládnutí pedagogické profese je schopnost vybudování a udržení neformální autority. Bez přijetí vůdčího postavení ze strany svých žáků nemůže sebevzdělanější učitel v pedagogické práci uspět.

Zdroj: Česká škola 22. 10. 2002


Jestliže se zamyslíme, co přiměje žáky uznávat učitelovu autoritu, zjistíme, že to budou podobné důvody jako u všech sociálně žijících savců. Tedy schopnost ochrany skupiny i jejich členů, vytvoření fungující (hierarchické) struktury, organizování života ve skupině a v neposlední řadě také schopnost zajištění rozvoje dovedností (kultury) mezi jejími členy.

Chce-li mít učitel mezi svými žáky vliv (a ten pedagog musí mít), musí svoji autoritu neustále posilovat jak zvyšováním svojí odbornosti, tak i nepřetržitým zájmem o dění ve své třídě. I když se to zní paradoxně, mladá generace často nechce uznávat žádnou autoritu, protože jim dříve, když ji potřebovala, žádná také nebyla nabídnuta. Význam neformální autority pro osobní rozvoj jednotlivce se v dnešní době, zvláště pak v učitelské praxi, stále podceňuje.


Autorita z nebe nespadne

Vybudování neformální autority není tak jednoduchou a jednoznačnou záležitostí, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zvláště pak ne v „postmoderní“ společnosti. V profesní přípravě učitelů na vysokých školách až na vzácné výjimky chybí výcvik v orientaci ve skupinové dynamice žáků a jejího následného ovlivňování (zde osobně vidím jednu z hlavních příčin rozmachu šikany na školách) a také rozvíjení manažerských schopností, konkrétně vedení skupiny.

Nejen však začínající učitelé se v této oblasti potýkají s problémy. I mnozí jejich „zkušenější“ starší kolegové mohou mít obdobné starosti. Týká se to především těch, kteří převážnou část své pedagogické praxe prožili v době reálného socialismu a až přespříliš spoléhali pouze na autoritu formální.

Praxe mi několikrát ukázala, že autorita není nikomu shůry daná a s plynoucí dobou neměnná. Dovoluji si tvrdit, že dovednosti potřebné k vybudování a udržení autority se dají naučit. Na druhé straně velmi závisí na celkovém klimatu školy – v zařízení, kde se dohodnutá pravidla (mezi kýmkoliv) porušují na každém kroku, stěží i sebeschopnější učitel neformální autoritu získá. Naopak v plně „výchovně fungující“ škole nemusíte být žádný Makarenko a při alespoň průměrném pedagogickém nadání a nabyté odbornosti spolu s formální autoritou dostanete do vínku i tu neformální.

Jak tedy postupovat na škole, která nepatří ani do jedné z těchto dvou krajních kategorií?


Deset postupových kroků


a) Fáze upevnění formální autority (fáze autoritativního vedení)

1. Ujasnit si svůj budoucí výchovný přístup k žákům a styl jejich vedení a ten konzultovat s vedením školy.

2. Získat na svou stranu co možná nejvíce členů pedagogického sboru, zvláště třídních učitelů žáků, které učíte.

3. Usilovat o spolupráci s rodiči, a to za jakýchkoli okolností.

4. Vytvořit a sdělit žákům „pravidla hry“ a systém přiměřených sankcí. Ihned od počátku důsledně vyžadovat jejich dodržování. (Při tvorbě je vhodné myslet na pozdější jejich úpravy a na tuto možnost „zadních vrátek“ žáky předem upozornit.)

5. Při výraznějších konfliktech kontaktovat třídního učitele (případně vedení školy) a rodiče žáka a konstruktivně řešit daný výchovný problém.


b) Fáze budování neformální autority (přechodná fáze)

6. Sledovat skupinovou dynamiku mezi žáky o odhalovat jejich vůdčí osobnosti.

7. Zaujmout (nestyděl bych se použít i slovo oslnit) třídu, zvláště pak jejich vůdce, svým přehledem o dění v jejich skupině a svou odborností.

8. Veřejně vyzdvihovat kvalitní studijní výkony žáků a všemožně podporovat jejich aktivitu v pedagogicky „žádaném“ směru, oceňovat (pouze ale morálně) upřímnou snahu na svém seberozvoji.


c) Fáze „odpoutávání“ (fáze demokratického vedení)

9. Postupně vytvářet oblasti s autonomním řízením ze strany žáků a v předem dohodnutých mezích nezasahovat do jejich dění, vytvářet tak tlak na odpovědnost žáků při jejich rozhodování.

10. Ustupovat do role konzultanta a „nezávislého“ pozorovatele (vedoucího s právem veta).


I když jsou podle mého mínění všechny tři fáze klíčové, zvláštní pozornost je třeba věnovat bodu 4 a 5. Zde často pedagogové pod tlakem okolností (možných nepříjemností nebo jen únavy) selhávají. Navíc se žáci cítí být oprávněni si takovýto přístup učitele nenechat líbit; bez nadsázky může dojít mezi učitelem a vůdčími osobnostmi z řad žáků k urputnému boji o ovládnutí moci v třídním kolektivu. O úspěchu tohoto přístupu pak mohou rozhodovat i na první pohled zdánlivé maličkosti obsažené v bodech 1 až 3.

Možná by se mohlo někomu zdát, že aktivita žáků popř. celá fáze „odpoutávání“ nemá s neformální autoritou nic společného. Já si ale myslím opak – jestliže se mi jako pedagogovi podaří svého žáka „vychovat“ k nezávislosti na mé osobě („naučím ho pouze se učit“) a ten se přesto třeba i za pár let za mnou přijde o něčem poradit nebo si jen nezávazně popovídat, až poté si mohu upřímně říct: „Podařilo se mi u tohoto žáka autoritu získat a také ji využít ku prospěchu věci“.