Julie Hrstková: Zájem dospělých, úspěch dětí

čtvrtek 16. dubna 2015 · 0 komentářů

Ojedinělý projekt – školka při Českém vysokém učení technickém – slaví úspěch. Pokračovat má v základní škole a možná časem přijde i ta střední. Výhodou je prý hlavně to, že jsou děti v denním kontaktu s praktickou matematikou a technikou a považují je za součást života, což by se jim prý za normálních okolností nestalo.

Zdroj: Hrstková, Julie: Zájem dospělých, úspěch dětí. Hospodářské noviny 16. 3. 2015

Jenže podobnou práci dělají třeba i ve firemní školce firmy Linet, v brněnské technické školce Pramínek a také v mnoha dalších. Upřímně, "nutit" děti hrát si se stavebnicemi Merkur či Lego a "přemlouvat" je k tomu, aby se dívaly a zkoumaly, jak co funguje, není až tak obtížné. Každé dítě chce objevovat; ale je na dospělých, zda mu to umožní. Protože je daleko jednodušší dítě posadit před televizi, případně mu dát "chytrý" přístroj, aby neotravovalo, než jej povzbuzovat a ukazovat mu, jak doopravdy funguje svět.

Výsledkem lenosti dospělých – děti nejsou líné samy o sobě, ty k lenosti vychováváme – je situace, na niž si, možná i ti samí dospělí, stěžují: děti nerozumí matematice (podle průzkumu PISA 2012 ji nechápe každý pátý žák) a mají odpor ke vzdělání. Opět z průzkumu PISA 2012 vyplynulo, že čeští žáci nesnášejí školu nejvíc ze všech dětí ze zemí OECD.

Jenže z testů, které loni uskutečnila Česká školní inspekce, také vyšlo, že žáci jen zřídka něco zkoušejí dělat sami. Polovina žáků nikdy v rámci výuky přírodovědných předmětů nepřipravovala pokus nebo nebádala a jen dvě třetiny žáků, a navíc jen občas sledují pokus nebo jinou praktickou činnost učitele. Což znamená, že po dětech nikdo nic nechce (je jednodušší zadat teoretický úkol než donutit dítě vypěstovat třeba krystaly soli), a ony nakonec nečinnost přijmou za správnou cestu.

Údiv dospělých, že děti nemají zájem o cokoliv, co by mělo přímý vztah k praxi, pak není namístě. Stejně jako kritika učitelů: ani oni podle průzkumu Talis 2013 nejsou spokojeni s podmínkami výuky. To, co jim chybí, je mimo jiné čas zavádět pestřejší postupy a také větší pomoc při výuce žáků ze sociálně a ekonomicky znevýhodňujícího prostředí, které zjevně nemá zájem o vzdělání vůbec. Nechápe totiž jeho společenské ohodnocení: výuční list bývá vstupenkou na úřad práce, tak proč se o něj vůbec snažit?

V tomto kontextu je dlouhodobá kritika kapitánů průmyslu týkající se nedostatku technických "kádrů" možná pochopitelná, ale zachycuje jen část problému. Problému, který spočívá v setrvalé koncepci výuky založené na biflování znalostí, jež si lze kdykoliv vyhledat na internetu. Nebo také v knihách, pokud děti naučíme, že i kniha může být přítelem a stojí za to číst.

To samé platí i o přístupu k matematice. Pokud bude školství pouze mechanicky předávat vzorečky, potom nepomůže ani povinná maturita z tohoto setrvale nenáviděného předmětu. Matematika je především o konceptu logického myšlení, jehož prostřednictvím lze poznávat svět. A je pak jedno, jestli se dotyčný stane koncertním umělcem, právníkem nebo třeba elektrotechnikem.

Teprve když najdeme čas na to, abychom se svým vlastním potomkům skutečně důkladně věnovali, potom můžeme kritizovat jejich lenost, neochotu pracovat a neschopnost nalézt půvab v matematice či jiných, třeba i technických oborech. Protože jejich nedostatky jsou naše chyba. A začít rovnou ve školce není vůbec špatný nápad.