Jiří Karen: Učitelé se bouří proti konzervativní tradici

čtvrtek 13. prosince 2018 · 0 komentářů

Vyhrožování, snížení úvazku, psychický nátlak i vyhazovy. Tomu všemu čelí v českých školách řada pedagogů, kteří se snaží učit inovativními metodami v souladu s moderními didaktickými trendy. Co všechno kvůli zastaralému školství ztrácíme?

Zdroj: Deník Referendum 28. 11. 2018

Konzervativní prostředí českých škol, založené na tradiční a autoritářské výuce, klade některým učitelům, zkoušejícím nové metody, řadu překážek. Učitelé popisují situace, kdy jsou nuceni učit podle zastaralých osnov z roku 1996, je na ně kladen nátlak, aby používali didakticky nevhodné metody jako výklad a diktování do sešitu a v řadě případů je jim dokonce vyhrožováno vyhazovem z práce, pokud se nepřizpůsobí požadované klasické podobě vyučování.

Příběhy jednotlivých učitelů jsou pravidelně publikovány na facebookové stránce Nechte nás sakra učit dobře, jejíž ambicí je poukázat převážně na nevalnou kvalitu výuky na českých školách. Stránka zveřejňuje příběhy učitelů, kteří zde popisují své zkušenosti s problémy doprovázejícími aplikaci moderních metod, ale také své zážitky s rasismem některých ředitelů, neřešenou šikanou či nevyhovujícími pracovními podmínkami na soukromých školách.

Mezi emblematická témata patří zejména vyžadování tradičního schématu vyučovací hodiny – frontální výuku a diktování do sešitu. Převažující podobu tohoto z didaktického a pedagogického hlediska naprosto neefektivního a nevhodného způsobu výuky potvrzují taktéž statistická šetření České školní inspekce i empirické výzkumy na českých univerzitách.

Přestože závazné kurikulární dokumenty ministerstva deklarují snahu o aktivizující inovativní výuku, realita praktické školní hodiny je ideálu dalece vzdálena. Smyslem velké kurikulární reformy českého školství v roce 2008 přitom bylo zbavit učitele povinnosti odučit „přikázané učivo“ a dát jim svobodu ve výuce, aby si učivo mohli sami vybrat v kontextu Rámcového vzdělávacího programu.

Z příběhů některých učitelů zveřejněných na stránce přitom vyplývá, že část českých škol nejen vědomě ignoruje závazný státní apel na moderní vzdělávání, ale že dokonce inovativní postupy aktivně blokují za využití nejrůznějších forem nátlaku a perzekuce.

Rámcový vzdělávací program tak řada škol zcela ignoruje a učitelé často frontálně předávají žákům absurdní množství odborného učiva, které jejich krátkodobou pamětí proteče bez jakéhokoliv efektu.

Takovýto způsob „výuky“ se dá považovat na základě nesčetné řady vědeckých výzkumů v oblasti kognitivní psychologie i psychologie učení téměř za pedagogický zločin. Žáky frustruje, vytváří v nich niternou nechuť k jakémukoliv vzdělávání obecně a neumožňuje rozvíjet klíčové dovednosti pro život v 21. století, jako je kreativita, soft skills, kritické myšlení či schopnost racionálně pracovat s informacemi.

N základě různých indicií a jednotlivostí se lze jen domnívat, co všechno k takovému stavu vedlo, protože relevantní statistická data neexistují. Jako významný faktor se zdá být autoritářská tradice českého školství kořenící snad až někde v 19. století, v militarismu pruské důstojnické školy. Neslučitelnosti takového přístupu s demokracií si byli vědomi někteří už v 90. letech, jak ukazuje například vynikající dokumentární film Škola demokracie Tomáše Škrdlanta.

Učitelé vnímající se jako nadřízení prosazují svou mocenskou autoritu vůči žákům, přičemž transmisivní výuka (učitel-vládce předává ústně informace pasivnímu žákovi-podřízenému) se zde stává účinným nástrojem disciplinace a nadvlády. Ostatně vzpomínky mnohých na školní léta jsou zcela prosyceny obrazy mocenského zneužívání učitelského postavení.

Hluboká konzervativnost českého školství podle některých možná souvisí s tím, že řada učitelů často spadá do psychologického typu „ochránce“ (nutno přiznat, že podle vědecky sporné teorie MBTI) zapáleně hájícího status quo a vyžadujícího tvrdé potrestání jakéhokoliv přečinu vůči řádu.

Dalším důležitým faktorem je hluboká, často na základě zkušenosti oprávněná a logická, nedůvěra českých učitelů vůči státu a ministerstvu, na základě čehož velké množství škol zcela odmítlo dobře míněnou (a v lecčems opravdu zásadně progresivní) kurikulární reformu jako „další zbytečné ministerské papírování, které je třeba nějak ošulit“.

Nutno podotknout, že ministerstvo školství aplikaci kurikulární reformy tragicky podcenilo a skoro absolutně ignorovalo vysvětlování a proškolování učitelů v efektivních pedagogických metodách. Připočteme-li zoufalé podfinancování českého školství a ostudné platy učitelů, objevuje se nám výbušná směs hrozící nenávratně poškodit budoucí generace.

Samozřejmě existuje stále se rozšiřující řada kvalitních a stále se zlepšujících škol, které vycházejí z moderních pedagogických východisek, jejichž cílem je plně rozvinutá osobnost žáka namísto stroječku na krátkodobou recitaci. Nicméně se ukazuje (i na základě výzkumů), že ona katastrofálně tradiční škola plná frontální výuky, biflování, autoritářství, ponižování, nadvlády a frustrace je stále výrazně většinovým trendem, zvláště v oblastech mimo velká města.

České školství je zatíženo strukturálními problémy, avšak zdá se, že konkrétní podoba vyučovací hodiny „řeknu ti-napiš si-řekni mi zpět-známka“ je problémem nejpalčivějším, protože se týká celé mladé generace teď a tady. Každým dnem, kdy mladí chodí do panoptikálního skanzenu současné školy „odtrpět si denně těch šest hodin“, ztrácí naše společnost ohromný kus potenciálu čelit chaotickému digitálnímu věku nepředstavitelně rychlé budoucnosti.

Parafrázuji, co jsem četl na sociálních sítích: „Chceme po osmnáctiletých, aby jako dospělí občané naší republiky kriticky analyzovali mediální sdělení, aby byli aktivní a společensky angažovaní, aby dokázali čelit propagandě, aby měli všechny ctnosti demokratického občana, aby byli svobodní, kritičtí, myslící, ekologicky uvažující, kulturní, solidární, soucitní, empatičtí, vnímající a nezávislí… a přitom jsme po nich ještě před měsícem nekompromisně vyžadovali, aby se přihlásili o dovolení, zda můžou jít na záchod.“

Jan Sláma: Maturitní vize

· 0 komentářů

Tak se opět přišlo na nápad, jak pozvednout laťku vzdělanosti národa. Těch nápadů jsme za poslední léta viděli vícero. Máme další. Asi se ty dřívější jaksi neosvědčily. Jak jinak, český název pro tento zázrak se nehodí. Možná by mu lidé rozuměli! Jak se to tedy vlastně jmenuje ? Cut off score. Počeštěno na dlouhé ó ve slově score.

Toto anglické idiomatické rčení má v originále více významů. Tak třeba – přerušit spojení – že by se žáky? Nebo – oddělit – to už je lepší, třeba zrno od plev? Nebo -skončiti-, to snad ale ne. Určitě hodlají pokračovat. Co takhle – isolovati – tak to určitě ne! To by bylo v rozporu s inkluzí. Tak zbývá ještě – vyděditi – no, to asi autoři neměli v úmyslu.

Všechny podoby slova cut off mi ale vnukají myšlénku, že se autoři chtějí něčeho nebo někoho zbavit. K těmto účelům sloužil v minulosti kat. Tento učební obor, jak se domnívám, není nikde provozován, ale název kata připomínající a záměr oddělit cosi od čehosi tu je. Sice ne hlavu od trupu, ale děti s nějakými schopnostmi od dětí se schopnostmi jinými.

Školská veřejnost nechť mi odpustí, že si z tak vážných věcí dělám legraci. Nevím už ale jak jinak. Všechno to už bylo dávno vymyšleno, jen se to ale stále zavrhovalo. Teď, díky inkluzi, budou podmínky navrhovaného systému jen ještě složitější. Podstatou tohoto katovského zázraku má být bodový systém, kterým musí dítě projít. Bude-li úspěšné, pak prý má šanci udělat v budoucnu maturitu a tedy absolvovat střední školu s maturitou a snížit alarmující počet dětí u maturity propadajících.

Jak do toho zapadá složitost výuky ve třídách s inkluzí? To dokážu jen odhadnout. Domnívám se ale, že to s „katem“ příliš nekoresponduje. Inkluze sama se tu objevila dle mého soudu předčasně. Zapadla by výborně do vzdělávání v době, kdy nebudou na Zemi soupeřící politické a hospodářské systémy, kdy nebude třeba se rvát o pozice ve společnosti, do doby všeobecného souladu, míru a lásky. Snad ta doba někdy nastane.

Zatím, alespoň u nás, máme vysoké procento propadlých u maturit a nedostatek technicky vzdělaných pracovníků. Nad tím dnes pokrytecky lkají ti, kteří tleskali zákonům trhu a doširoka otevírali brány gymnázií. Dokonce i zástupci profesních komor lživě vykládají, jak na problémy upozorňovali a nikdo je neposlouchal. Není to pravda. Upozorňovat začali, až když podnikatelům začalo „téct do bot“. A kdyby nedošlo ke konjunktuře a nedostatku technicky vzdělaných lidí, ani by je nenapadlo si stěžovat. Sám jsem se přesvědčil, že na včasné výstrahy nikdo nedbal.

Vracíme se po spirále tam, odkud jsme vyšli. To, že po spirále je jen změna v části podmínek vzdělávání a ve změně ve společnosti. Ty změny ve společnosti nejsou ale jen k lepšímu. Děti dnes vyrůstají v jiných podmínkách, mají jiné zájmy, jsou strženy proudem elektronizace a virtuálních technik. Zájem o vzdělání jim je mnohdy zcela cizí. Svoji budoucnost si ani nepokoušejí představit. Nechci ale bagatelizovat.

Takže „kat“ má prohnat děti sítem bodů. Které propadnou, půjdou na řemeslo. Ale hodí se na něj? A co teď, když si nebudou moci ani „tu maduridu“ udělat.

Léta se motivace pro manuální práci na školách zanedbávala. Teď se snad podmínky zlepší. Ale čas běží. Co se zanedbalo, bude se vyrovnávat, ale bude to trvat. K odpovědnosti by měli být voláni lidé, kteří tento stav způsobili. A nejen ve školství. To není odtrženo od společenských podmínek, které se po převratu vytvářely.

V minulém režimu byl princip dostupnosti vzdělání kladen na první místo. Nadaní žáci z odborných učilišť měli možnost buď v maturitních oborech nebo v nástavbovém studiu na maturitu dosáhnout. Byla zaručena prostupnost na vysoké školy. Je pravda, že maturity neměly stejnou úroveň a tedy i úspěšnost na vysokých školách nebyla srovnatelná. Současné bitvy o jednotnou maturitu jsou ale dle mého soudu zbytečné. Proč by neměla být jiná maturita na školách, do kterých jdou děti s cílem vystudovat obory společensko-vědní nebo vysloveně teoretické a jiná pro děti, které mají cíl uplatnit se v průmyslu a zemědělství.

V tomto duchu by měly být i maturitní předměty a zejména matematika by se měla přizpůsobit potřebám dětí a jejich budoucímu zaměstnání a ne tvrdohlavě trvat na tom, že všichni musí myslet matematicky a že bez toho nelze žít.

Nejsou-li společenské podmínky podobné rajské zahradě, ale spíše bojišti, radím, spíše než se zabývat inkluzi věnovat potřebné prostředky na výběr a výchovu dětí mimořádně nadaných. Měli bychom si též uvědomit zhoršující se fyzickou kondici dětí. Navrhuji proto zvýšit dotaci hodin pro tělesnou výchovu a sport.

Autoři „kata“ by se měli též zamyslet nad psychologickými dopady na děti.

Smutný závěr: řadu let se snažíme poradit odpovědným orgánům, ale naše rady zůstávají oslyšeny. V lepším případě nám ministerstvo nebo jiný orgán napíše: „Děkujeme vám, že se o problematiku školství zajímáte“… atd. To v naději, že je přestaneme otravovat. A tak se ta kára školství drkotavě plazí dál.