Jsem učitelka, je mi 30 let. Učím na soukromé základní škole v jižních Čechách. Mou aprobací je český jazyk a chemie. Když jsem minulý rok nastoupila, měla jsem v hodinách poměrně velkou autonomii, snažila jsem se vést žáky v hodinách češtiny k funkčním gramotnostem v souladu s filozofií aktivizační výuky a v hodinách chemie jsem kladla důraz na experimenty, kdy bylo mou snahou, abych vyvolala v žácích zájem o předmět a fascinaci přírodou. Všechno to skončilo letos v září.
Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře 1. 11. 2018
„Vážení, přecházíme na jiný systém,“ přikázala s vážnou tváří ředitelka školy na poradě. Mezi učiteli to zašumělo.
„Od teď zahajujeme opravdové učení. Já vím, že si řada z vás ráda hraje, tomu je konec, protože škola není zábava, ale tvrdá a bolestivá práce. My nyní nutně potřebujeme, aby se žáci dostali na střední školy. Naši klienti si platí vzdělání a očekávají, že za to dostanou, co jim náleží – absolvování přijímaček na střední. Takže poslouchejte nová pravidla, která budeme závazně vyžadovat. Bez diskuze.“
V hodinách je nutno diktovat, žáci si musí psát minimálně dvě stránky zápis, každou hodinu tři domácí úkoly (kdo nedonese úkol, okamžitě pětka), žáci nesmí projevit svůj vlastní názor, diskuze jsou zakázány, učitel musí povinně zkoušet, týdně budou tři testy a dva diktáty – všechno bude ředitelka skrze svého zástupce kontrolovat. Ředitelka taktéž bude docházet do hodin na hospitace a kontrolovat, jestli bylo všechno učivo řádně probráno.
„Promiňte, paní ředitelko,“ trochu šokovaně jsem se ozvala, „ale současný Rámcový vzdělávací program pojem učivo vlastně vůbec nezná. Základním smyslem je rozvíjení kompetencí…“
„Ano, děkuji, že mi to připomínáte. Od teď zavádíme povinně předepsaný obsah učiva. Každému dnes pošlu klasické osnovy. Od teď nechci nic o žádném ŠVP ani RVP slyšet, za nás osnovy fungovaly a všichni věděli, co je třeba učit. V těch osnovách je jasně napsáno, co musíte odučit.“
„Počkat, ale ty osnovy jsou proboha z roku 1996,“ probudil se náhle doposavad letargický dějepisář, „to jako nesmím v dějepise probírat vstup ČR do NATO?“
„Tohle nejsou žádné dějiny, to je politika. Ať jim to řeknou rodiče. Samozřejmě můžete moderní dějiny zmínit ke konci školního roku, ale až budete mít všechno odučené. Ještě nějaké otázky?“
Myslela jsem, že jde jenom o nějaký teatrální záchvat vedení školy, tak jsem onu poněkud neuvěřitelnou poradu vytěsnila. Chyba lávky. E-mailem brzy došly osnovy z roku 1996. Na příštích hodinách jsem měla hospitace ředitelky, která byla evidentně nespokojena.
„Milá kolegyně, já vím, že vy jste mladá a chápu, že ještě nemáte zkušenosti. Uděláme to následovně – já vám povedu dalších 14 dní hodiny a vy budete hospitovat a psát si poznámky, abyste věděla, jak máte učit.“
Paní ředitelka přišla a zakřičela ječivým hlasem „Dobrý den!“. Žáci se vyděšeně postavili. Ještě než dosedli, začala ředitelka diktovat. Kdo si nestihl rychle vytáhnout sešit, dostal pětku. Kdo nestíhal psát, dostal domácí úkol. Připomínalo mi to běh na 100 metrů. Ve snaze probrat co nejvíce učiva vypadala výuka tak, že nadiktovala rychle nějaké definice, nařídila cvičení z učebnice a celou dobu nervózně přecházela mezi třídou a klepala si důležitě na hodinky a odměřovala čas. V jednu chvíli jsem už chtěla zasáhnout, ale nenašla jsem v sobě dost odvahy se své nadřízené postavit.
Zkoušení. Roztřesený žák nervózní před celou třídou dělá větný rozbor.
„Tak co je to za větný druh? Jaký je to větný druh? To máš umět! Všechno to máš umět! Jaktože to neumíš? Jsi hloupý?“
„Ehm, je to…předmět?“
„Špatně, ty TROUBO! Je to příslovečné určení. Pět! Sednout.“
Ponižování žáků, nejprimitivnější frontál, biflování, vědecké definice. Škole není zábava, škola je práce. Mám takovou teorii, že za paní ředitelkou přišli nějací extrémně ambiciózní rodiče, kteří měli pocit, že jejich dítka nedostávají dostatek učiva a drilu na to, aby splnili přijímací zkoušky na střední. Jinak si to neumím moc vysvětlit.
Nový styl výuky se razantně podepsal na atmosféře ve škole, protože paní ředitelka zrušila třídnické hodiny, protože podle jejího názoru není možné mrhat čas na zbytečné povídání. Rozpadly se mi vztahy se svou třídou, protože v novém režimu – neustálé opravování testů a diktátů, hektické diktování – nemám čas na pořádné třídnictví. Žáci to berou jako zradu a myslí si, že jsem je z nějakého důvodu přestala mít ráda. Když přicházím do třídy, žáci ve mně okamžitě přečtou stres a nechuť vést frontální hodiny a drilovat učivo. Kázeň rychle upadá. Vztahy ve třídě se bortí, klima třídy je rozvráceno. Objevuje se atmosféra strachu.
„Paní kolegyně, ráda bych vám doporučila jednu pedagogickou příručku,“ zavolala si mě ředitelka. Co to bude? Rakousko-uherský vězeňský řád?
„Jmenuje to Líný učitel. Myslím, že byste se tam mohla hodně inspirovat,“ šokovala mě ředitelka zmíněním knihy od autora, o němž vím, že je zapřísáhlý inkvizitor frontálně autoritářského stylu, který direktivně ředitelka vyžaduje.
Připadám si jako v blázinci. Nebo v Havlově absurdní hře. No nic, jdu diktovat. Snad to přežiju.
(Pozn.: ať se zdá příběh neuvěřitelný a přitažený za vlasy, opravdu se stal. Autorku znám a plně ji důvěřuji, nemá důvod si vymýšlet.)
___________________________________
Poznámka k fikčnosti příběhů: v reakci na poslední příběh se objevily názory, že není možný a že to musí být vymyšlené. Rozhodl jsem se proto trochu popsat způsob vytváření příběhů.
Různí učitelé mi píšou a říkají své zkušenosti v různých podobách (přes e-mail, vyprávění v hospodě). Abych udržel jistou strukturu pro zveřejňování na Facebooku tyto příběhy poměrně zásadně upravuji.
Co je upraveno:
– dialogy (všechny dialogy takto přesně neproběhly, bylo jich třeba více, s různými lidmi, v jiném řazení, snažím se jimi vyjádřit často duch atmosféry ve škole, jsou často zkratkou atd.)
– reálie (z důvodu velkého strachu učitelů z vyhazovu měním někdy pohlaví učitelů, aprobaci, místo, typ školy atd., někdy měním i další detaily pro těžší dohledatelnost)
Co zůstává autentické:
– příběhová fakta (např. perzekuce v reakci na inovativní výuku, aplikace školních osnov atd.)
Samozřejmě by bylo ideální psát "nezkreslená fakta" skrze výpovědi učitelů. Nicméně toto nelze
1) z důvodu strachu učitelů o místo a nutné anonymizace
2) z důvodu literární nejednotnosti příběhu (jeden příběh by byl jenom pár odstavců faktů, druhý zase lyrický výplod atd.)
Ideálním cílem stránky by bylo, kdyby učitelé našli odvahu a začali své příběhy zveřejňovat sami třeba pod hashtagem #nechtenassakraucitdobre Chápu ale, že to není vůbec jednoduché.
Šlo by to dělat nějak jinak? Máte někdo návrhy a nápady? Sem s nimi.
Příběh třetí. Jako v Havlově hře
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Témata článků
- bibliografie (1)
- celoživotní vzdělávání (75)
- dětská literatura (22)
- DOKUMENTY (192)
- ESF (1)
- glosy (35)
- informační technologie (186)
- inovativní vzdělávání (148)
- názory (19)
- NÚV (1)
- odborná literatura (640)
- pedagogické asociace (103)
- pozvánky (1)
- PR článek (1)
- profese učitele (386)
- projekty (21)
- seriál Školství v koronakrizi (23)
- STRATEGIE 2020 (9)
- školský management (170)
- školství v regionech (97)
- školství v zahraničí (66)
- výchova (213)
- výtvarné umění (2)
- vyučování (324)
- výzkum a hodnocení (541)
- vzdělávací politika (782)
- zajímavé tipy (659)
- zaujalo nás (831)
Archiv
- ► 2024 (297)
- ► 2023 (337)
- ► 2022 (350)
- ► 2021 (314)
- ► 2020 (319)
- ► 2019 (311)
- ▼ 2018 (302)