Jana Ostrýtová: Co může znamenat vyjmutí vlastního hodnocení školy ze zákona?

pondělí 22. listopadu 2010 · 7 komentářů

Z otevřeného dopisu, který dne 9. listopadu 2010 adresoval ministr školství Josef Dobeš školám, jsme se dozvěděli, že ze zákona bude vyjmuta povinnost zpracovávat zprávu o vlastním hodnocení školy. Jak přesně má legislativní úprava vypadat, zatím není zcela jasné.


Zkusme se zamyslet nad tím, co by zrušení povinnosti provádět vlastní hodnocení znamenalo.

Před tím mi dovolte krátkou rekapitulaci. 


V roce 2004 byla uzákoněna povinnost provádět vlastní hodnocení školy. Jedním ze závažných důvodů bylo, že se vlastní hodnocení stává druhým pólem hodnocení školy a vyvažuje tak pohled externích hodnotitelů, kterými jsou ČŠI a zřizovatel. Bližší parametry byly stanoveny prováděcím předpisem – vyhláškou č. 15/2005 Sb., kde byla stanovena rámcová struktura, pravidla a termíny vlastního hodnocení školy. Byly stanoveny oblasti, dále povinnost zpracování za 1 až 2 roky a termíny projednání v pedagogické radě.

Proč bylo vůbec vlastní hodnocení do zákona prosazeno? Nutno uvést kontext celé situace. V době, kdy byl rozvolněn kurikulární systém (školy si podle rámcového vzdělávacího programu vytvářely vlastní školní vzdělávací programy) a školství bylo decentralizováno, bylo nutné tuto proměnu dotvořit – nezůstávat na půli cesty. Autonomii, které se školám dostalo, bylo nutné na druhé straně vyvážit převzetím odpovědnosti škol za kvalitu a efektivitu jejich práce.

Pravdou je, že v této době nebylo k dispozici mnoho podpůrných materiálů, evaluačních nástrojů nebo vzdělávacích programů pro školy, aby se s novou skutečností mohly bezproblémově vyrovnat. (Bylo k dispozici několik příkladů praxe uveřejněných např. na Metodickém portálu VÚP, existovalo několik krajských projektů, které školám pomáhaly autoevaluaci zvládnout. Situace se chopily soukromé firmy, které začaly nabízet tzv. „autoevaluaci na klíč“.)

Přes to se školy chopily příležitosti a začaly se orientovat v dané problematice, a i když v prvním období zpracovávaly vlastní hodnocení víceméně formálně, postupem času (čím více autoevaluačních cyklů měly za sebou) se jim stále více jevilo zpracování vlastního hodnocení jako smysluplné a užitečné (což se projevilo i v analýze dotazníkového šetření, kterou jsme zpracovali – ke stažení ZDE).

Situace se v roce 2009 opět změnila a doba zpracování vlastního hodnocení byla prodloužena na 3 roky, a to bez přechodného ustanovení, což způsobilo některým školám obtíže. Přestože měly vlastní hodnocení za minulé období již zpracované, byly nuceny cyklus prodloužit.

Dnes, kdy se školy již částečně „popasovaly“ s prováděním vlastního hodnocení a vyzkoušely si, co to v praxi znamená, osahaly si provádění vlastního hodnocení, zorientovaly se v tématu a některé z nich již zakusily, jaký potenciál jim vlastní hodnocení nabízí, se dozvídáme o přípravách další změny.

Argumentem ministerstva je snaha snížit administrativní zátěž školám, které jim vlastní hodnocení přináší. Na první pohled bohulibý záměr. Jaká rizika však spatřujeme na pohled druhý?

Podívejme se na situaci očima několika aktérů, kteří do této hry vstupují.

 

Stát
 

Stát by měl zajistit zabezpečování kvality vzdělávání. Potřeba zvyšovat kvalitu vzdělávání je deklarována ve všech strategických dokumentech, Bílou knihou počínaje. Hovoří se o dvou pólech hodnocení školy, a to prostřednictvím České školní inspekce a zřizovatelů a prostřednictvím vlastního hodnocení školy. Vyjmutí vlastního hodnocení ze zákona se dá pak chápat jako nedůvěra vůči školám, že nejsou schopné převzít odpovědnost za sebe samé, přemýšlet o svých silných a slabých stránkách a zajistit kvalitu vlastní práce.

Ministerstvo velmi akcentuje měření kvality vzdělávání prostřednictvím plošných testů. V případě, že by toto měl být jediný nástroj, který zjišťuje kvalitu, pak jsou rizika více než jasná: selekce žáků – zbavování se těch slabých, kteří „nám kazí průměr“, zúžení kurikula – vyučování a učení jen jako příprava na testy, snaha zlepšit „svoje“ výsledky za jakoukoli cenu. Obdobných rizik se dá předpokládat celá řada.

I pokud nebudou sestavovány žebříčky škol a testování bude sloužit školám k tomu, aby se o sobě dozvěděly o něco více, aby měly možnost se porovnat s obdobnými školami, lze se i pak dotazovat na schopnost zajistit kvalitu testů. Můžeme se také ptát, jak jsou chráněna data škol? Jak bude zajištěno, aby si kterákoliv třetí strana nemohla na základě zákona o zjišťování informací vyžádat data ode všech škol a žebříček sama sestavit a zveřejnit?

 

Školy

Školy, které pracují podle vlastních školních vzdělávacích programů a které nebudou (protože nebudou muset) provádět vlastní hodnocení školy, budou jen podvědomě tušit, co a proč jim ve škole funguje a nefunguje. Snaha o zlepšování kvality bude realizována na základě dojmů, nikoliv informací, o které se školy mohou opřít.

Vyváženost a vhodná provázanost externí evaluace a autoevaluace, vytváření přiměřeného tlaku na zajištění kvality rozvíjela evaluační kulturu českého školství. Po případné legislativní úpravě mají školy plné právo cítit, že nejsou vnímány jako partner k diskusi o vlastní kvalitě. Daný přístup významně akcentuje činnost České školní inspekce. Proto se ptám: bude zároveň s legislativní úpravou zveřejněna kompletní Metodika ČŠI, podle které budou školy hodnoceny? Na základě čeho ČŠI zjistí, že je škola dobře řízena, protože vedení prokazatelně pracuje se zpětnou vazbou?

Je samozřejmě možné uvést protiargument, že vlastní hodnocení není přece zakázáno a že jej školy mohou provádět i nadále, aniž by jim to nařizoval zákon. Kdo však bude na škole za vlastní hodnocení zodpovědný? Ptám se: je pro ředitele obhajitelné, uvést činnost spojenou s autoevaluací do náplně práce pracovníkům školy? Je pro ředitele školy obhajitelné vynakládat finanční prostředky na řešení vlastního hodnocení, když tato činnost nevyplývá ze zákona?

Ředitelé škol, jejich zástupci, učitelé, kteří byli pověřeni zpracováním vlastního hodnocení školy do této doby, zažijí další zklamání – ztrátu entuziasmu, víry, že dělají něco, co má smysl. Po kolikáté už?

 

Rodiče

Jistě si my všichni, kdož jsme rodiče, klademe otázku „Jak uspějí naše děti v životě?“. Již delší dobu se hovoří o snižující se kvalitě škol, v médiích často zaznívají výsledky různých plošných zkoušek. Co přesně má však škola, která nevykazuje příliš dobré výsledky, dělat, co zlepšit, bude zas jen otázkou dojmů a náhody. Mě jako rodiče nezajímají jenom známky, ale také to, jak se moje dítě ve škole cítí, jak komunikuje se spolužáky, s učiteli, jak je motivováno, jak ho baví se vzdělávat, což mi do určité míry ukazuje, jak se ke vzdělávání bude stavět celý život. Co mě však rozhodně zajímá, je, jaké pojistky má celý systém a jednotlivé školy pro to, aby byla zajištěna kvalita poskytovaného vzdělávání.

 

Daňoví poplatníci obecně

Jako daňový poplatník si mohu klást otázku: jak je nakládáno s finančními prostředky jdoucími do škol? Jak si mohu být jistá, že ředitelé vynakládají finanční prostředky účelně na rozvoj školy, když jen tuší, co jim ve škole funguje a nefunguje? A že by přišel někdo zvenčí a uměl jim toto „naordinovat“? O tom silně pochybuji.

Zkušenosti z jiných sektorů jsou jednoznačné, modely kvality jsou využívány k rozvoji kvality a efektivity práce úspěšně po mnoho let. Ve vyspělých státech je tento požadavek i na školství. Proč by měl být sektor školství nějakou výjimkou, je to ve své podstatě „organismus“ jako každý jiný. Právem se mohu domnívat, že se Česká republika tímto vydává na cestu zpět.

 

Na závěr lze konstatovat, že i slepec užívá svoji hůl, aby mohl bezpečně kráčet po cestě. Co však nyní budou mít k dispozici školy?

Doufejme, že osvícených škol, které by v provádění vlastního hodnocení i v případě avizované legislativní změny pokračovaly, bude dost. Doufejme, že nebudou chtít zůstat na své cestě ke kvalitě slepé.

Jana Ostrýtová, Národní ústav odborného vzdělávání

Kateřina Kostková: Matematické puzzle – slovní úlohy na procenta

· 0 komentářů

Matematické puzzle jsou jednou z netradičních forem opakování probrané látky v hodinách matematiky. Tato hra slouží k motivaci studentů, vytváří u nich pocit zábavnosti (a tudíž neobtížnosti) matematiky.


Hra je vhodná pro hodiny matematiky na základní škole nebo na víceletém gymnáziu. Doporučuji ji použít po probrání kapitoly procenta. Při dobře nastavených pravidlech se zúčastňují všichni žáci. Ti, kteří rychleji počítají, si pak zkouší roli vysvětlovatele, kdy za slabší žáky příklad spočítat nesmí, pouze jim pomáhají s vyřešením tím, že poukazují na jejich chyby.

Článek si můžete stáhnout ZDE.