Zuzana Hronová: České školství je místy na úrovni rozvojových zemí. Je na čase změnit systém

pondělí 30. září 2019 · 0 komentářů

České školství má podlomené zdraví a jeho kondice je zvláště v některých krajích alarmující. Výrazně zaostávají hlavně Karlovarský a Ústecký kraj. Podle odborníků za to může nejen horší ekonomická a sociální úroveň, ale i nižší kvalita škol a učitelů.

Zdroj: Aktuálně.cz 10. 9. 2019

Na velkou rozdílnost v kvalitě škol upozorňuje například Analýza výzev vzdělávání v České republice autorů Daniela Prokopa a Tomáše Dvořáka. Rozdíly podle nich plynou jednak z paralelního fungování běžných základních škol, výběrových škol a víceletých gymnázií, ale také z regionální nerovnosti…


…Škodí i příliš velká samostatnost škol?

Hlavní příčina regionálních rozdílů podle Jany Strakové z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy spočívá ve složení obyvatel a jejich sociální situaci s tím, že sociální situace obyvatel a nevzdělanost se vzájemně posilují. Řešení podle ní nelze hledat pouze v péči o vzdělávání, nýbrž musí jít ruku v ruce s péčí sociální a zdravotní.

Podle Prokopovy a Dvořákovy analýzy českého školství mohou za podprůměrnou úroveň vzdělanosti v některých regionech i přílišná decentralizace zdejšího školství a silná autonomie škol, a to jak v personálních otázkách, tak v obsahu učiva. Česká decentralizace školství patří vůbec k největším v zemích OECD. Přispěl k tomu i vznik krajů a zánik okresních školských úřadů, prakticky všechny kompetence v základním školství pak přešly na obce.

„Extrémní decentralizace dává naprostou autonomii obci k formování lokálního vzdělávacího systému. Výběr ředitele školy je pak prakticky pouze na vůli samosprávy, která k tomu vůbec nemusí mít kompetenci. Výsledkem je systém, který uspokojuje zájmy lokálních elit na úkor dětí z méně vzdělaných rodin," popisuje Daniel Hůle z Člověka v tísni.

„Myslím si, že by stát měl mít vyšší pravomoci, aby mohl hájit zájmy žáků. V tomto ohledu se podle mého názoru naše podoba decentralizace ukázala jako poněkud ukvapená a nedomyšlená," souhlasí Straková.

Podle ministerstva školství ale vysoká autonomie škol přináší celou řadu výhod, jako jsou například možnost uzpůsobit obsah a způsob výuky potřebám žáků a studentů v daném místě či pružně a rychle reagovat na měnící se potřeby. To, aby nedocházelo k „neřízené decentralizaci", mají podle resortu zajišťovat povinné rámcové vzdělávací programy, pojaté nicméně volněji než někdejší osnovy.

„Tento stav samozřejmě může na některých místech přinášet i problémy, jako jsou přetíženost ředitelů i učitelů, obtížná komunikace mezi množstvím aktérů či nárůst regionálních rozdílů především u škol v malých obcích," připouští mluvčí resortu Aneta Lednová. Ministerstvo proto uvažuje o možné koncentraci odborných kapacit v územích a budování tzv. „středního článku" podpory školám v území, po čemž již delší dobu volají odborníci na vzdělávání.

Role tohoto středního článku by měla být primárně podpůrná a koordinační a může podle mluvčí zahrnovat například poskytování nebo koordinaci metodické podpory školám v území, podporu kooperace škol, jejich vzájemnou komunikaci a sdílení zkušeností či poskytování zcela nezbytného právního poradenství.

Daniel Hůle doplňuje dlouhý výčet neduhů o výraznou roli rodin ve vzdělávání, kdy české školství významně přenáší spoluodpovědnost za vzdělání dětí na rodiče. „Děti z ambiciózních rodin mají velkou šanci dostat dobré vzdělání a děti z těch dalších rodin zase dostanou méně kvalitní vzdělání. Jasně to potvrzují testy PISA, ze kterých vyplývá, že pokud jde o průměrné výsledky, není na tom Česko až tak špatně, ale máme vysokou míru diferenciace mezi školami."

Za signifikantní považuje skutečnost, že Česká školní inspekce dává výsledky kontrol jen řediteli školy a zřizovateli, nikoli ministerstvu. To se však brání tím, že není zřizovatelem škol a nemá zákonné kompetence vstupovat a ovlivňovat chod jednotlivých škol. „Výsledky inspekčních zpráv jednotlivých škol jsou tedy primárně určeny vedení škol a zřizovateli. Nicméně všechny inspekční zprávy, stejně jako zprávy výroční či tematické, inspekce standardně zveřejňuje na svém webu, jsou tedy přístupné všem," uvádí Lednová.


Hůle: Financování ministerstvem školství je katastrofa

Podle Jany Strakové špatně fungující vzdělávací systém podpírají nevládní neziskové organizace, které se snaží znevýhodněným dětem pomáhat. Chybí jim však větší koordinace s ostatními složkami, systematičnost, a tudíž i více efektivity. „Tato práce je nicméně užitečná, ovšem nedoceňovaná, často je představiteli státu dokonce znevažována a vysmívána," upozorňuje.

„Systém financování těchto aktivit ze strany ministerstva školství je v katastrofálním stavu. Téměř všechna pomoc je totiž realizována skrze evropské projekty, postrádáme víceleté financování podpůrných aktivit," dodává Daniel Hůle s tím, že školy mají s odborem řízení projektů tak špatné zkušenosti, že mnohé příležitosti raději vůbec nevyužijí. Také Člověk v tísni podle něj bude v příštích letech tento segment podpory financovat raději z prostředků poskytovaných ministerstvem práce a sociálních věcí. "V administraci evropských fondů je totiž předvídatelnější a kompetentnější," tvrdí.

Co tedy udělat, aby se české školství dostalo z krize a obzvláště slabé školy a regiony se dostaly na patřičnou úroveň?

Hůle zmiňuje hned několik kroků. „Předně se musí posílit řízení českého školství, ať již na úrovni krajů, či okresů, tak, aby tato řídicí struktura nebyla závislá na lokální politické reprezentaci. Klíčová je změna výběru ředitelů škol tak, aby z toho nebyly dobře placené trafiky pro oblíbence místních politiků," uvádí.

Školy by se také podle něj měly více otevřít lidem z nepedagogických oborů. Rozšířit by se mělo i spektrum pedagogických sborů o lidi jiných profesí, ať již speciálních pedagogů, psychologů, či asistentů. Doporučuje i cílenou desegregaci v ohroženějších městech, uvažovat o zrušení víceletých gymnázií a místo toho zvýšit kvalitu druhých stupňů základních škol po vzoru například Finska a dalších zemí, kde je selekce ve vzdělávání daleko nižší.

Ministerstvo školství v reakci na kritiku dlouhodobého podfinancování resortu zdůrazňuje, že v posledních letech kontinuálně stoupá výše prostředků investovaných do českého školství, stoupají platy učitelů, nově se podařilo vyjednat další zvýšení platů na dva roky dopředu. „Vláda tedy splní slib, ke kterému se zavázala v programovém prohlášení, že platy pedagogů budou v roce 2021 na úrovni 150 procent jejich výše z roku 2017. Jedná se o jedno z největších navýšení v rámci veřejného sektoru," uvádí mluvčí Aneta Lednová.

Jenže odborníci na vzdělávání připomínají, že finance jsou jen jedním z problémů českého školství. Aby se zásadně zlepšilo, nestačí do něj jen nalít peníze, ale musí to doprovázet i zcela zásadní systémové změny. „Jinak by jedinou významnější změnou bylo, že místo relativně levného špatného školství bychom měli drahé špatné školství," uzavírá Daniel Hůle.


Celý text si můžete přečíst ZDE.

Byl spuštěn IV. ročník projektu Ekonomická olympiáda!

· 0 komentářů

Od 2. září je možné se přihlašovat do dalšího ročníku Ekonomické olympiády. Ekonomická olympiáda je středoškolská soutěž ve znalostech z ekonomie a financí, jejíž cílem je seznámit studenty všech typů středních škol se základními ekonomickými tématy, umožnit plošné testování studentů či podpořit talenty v jejich dalším rozvoji.

Soutěž přináší studentům mnoho výhod, krom toho, že se díky ní mohou dostat na některé vysoké školy bez přijímacích zkoušek, je tu také možnost absolvovat krátkodobé stáže a prohlídky ve společnostech PwC a Komerční banka nebo v dalších institucích jako je Česká asociace pojišťoven či Česká národní banka.

Soutěž se skládá ze čtyř kol – školních, krajských, celostátního finále a finále mezinárodního. V rámci školních kol prošlo v loňském roce testováním více než 15 000 studentů z 336 středních škol z celé České republiky.

Školní kolo probíhá na každé škole formou on-line testu. Učitel po registraci školy, která trvá od začátku září do 28. listopadu 2019, obdrží od organizátorů přesné instrukce, jak otestovat své žáky. Sám se může rozhodnout, kolik žáků do soutěže zapojí, Ekonomická olympiáda však nevyhledává pouze nadějné ekonomy, ale snaží se rozšířit zájem o ekonomii a zvýšit finanční gramotnost u co nejvíce studentů středních škol, proto bývá zpravidla testována celá třída.

On-line test je strukturovaný na 40 minut a obsahuje 25 otázek z mikro a makroekonomie, dějin ekonomického myšlení, finanční gramotnosti, mezinárodní ekonomie či aktuálně probíhajících událostí ve světě. Vyplnit ho je možné kdykoliv od 2. do 13. prosince 2019.

Do krajských kol vždy postupuje alespoň jeden žák z každé školy (splní-li limit 50 % správných odpovědí). Maximálně může z každé školy postoupit žáků pět. Krajská kola se zpravidla konají pro každý kraj zvlášť v období od 27. ledna do 14. února 2020 na krajských úřadech či univerzitách a pro studenty i vyučující je připraven odborný doprovodný program.

Do slavnostního finále se probojuje 50 nejlepších studentů a studentek z kol krajských. Již tradičně se jedná o celodenní akci s bohatým doprovodným programem, během kterého se studenti i jejich vyučující mohou v prostorách České národní banky seznámit s předními českými ekonomy.

Mezinárodní finále se letos uskutečnilo vůbec poprvé, své znalosti v něm porovnávali studenti z České a Slovenské republiky a Maďarska.


Chcete, aby se vaše škola ekonomické olympiády zúčastnila?

Přihlásit ji můžete na www.ekonomickaolympiada.cz.

Na našich stránkách můžete také nalézt zajímavé rozhovory s účastníky Ekonomické olympiády – ať už z řad studentů či učitelů, doporučenou literaturu, kterou můžete obohatit svou výuku či další informace, které o soutěži potřebujete znát.

Ekonomickou olympiádu pořádá Institut ekonomického vzdělávání z. ú., jehož dalším projektem je také INEVakademie. Projekt, v rámci kterého jsou organizovány jednodenní kurzy pro učitele ekonomie a ZSV (možnost financovat skrze Šablony). Více informací na webu www.inevakademie.cz.

Budeme se na Vás těšit!


Harmonogram soutěže

Registrace: 2. 9. – 28. 11. 2019
Školní kola: 2. 12. – 13. 12. 2019
Krajská kola: 27. 1. – 14. 2. 2020
Finále: červen 2020
Mezinárodní finále: září 2020

Jak zlepšit vzdělávání v ČR? Univerzita Karlova připravuje velkou diskusi s veřejností

sobota 28. září 2019 · 0 komentářů

Univerzita Karlova pokračuje v projektu „Česko! A jak dál?“, tématem další diskuse pro veřejnost bude Vzdělávání v ČR. Debata se uskuteční v úterý 1. října 2019 od 17.30 hodin v Modré posluchárně UK (Celetná 20, Praha 1) a je zdarma přístupná všem zájemcům.

Mluvit se bude například o tom, jaké novinky přináší do výuky 21. století, proč ve školách chybí učitelé, jak financovat české školství či jak zlepšit přípravu učitelů. Řešení budou v diskusi s veřejností hledat ministr školství Robert Plaga, rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima, vedoucí komunikace společnosti EDUin Bob Kartous a řada dalších osobností v rámci všech úrovní systému vzdělávání.

„Naším cílem je změnit české školství k lepšímu. Kvalitní systém vzdělávání je pro úspěch naší země i každého jednoho z nás zcela zásadní. Žijeme ve velmi dynamické době, která mění zaběhnuté pořádky a postupy. Je proto důležité hledat cesty a řešení, jak školství měnit a modernizovat, a to nejen v oblasti metod či obsahu výuky, ale také v systému hodnocení žáků a studentů či v přípravě pedagogů. Jsem přesvědčen, že není žádoucí revoluce, ale rozumná evoluce a především stabilita.

Je nutné, aby se vzdělávání stalo klíčovou prioritou státu a na jeho dlouhodobý rozvoj se vyčlenily potřebné peníze. Velmi se těším, že veřejná diskuse Univerzity Karlovy, do které se zapojí zástupci státu, odborníci, učitelé, studenti, zaměstnanci ve školství a široká veřejnost, pomůže s hledáním řešení a postupů, jak české školství zlepšit,“ uvedl rektor Univerzity Karlovy prof. Tomáš Zima.


Diskutovat s veřejností bude ministr, zástupci UK i osobnosti z oblasti školství

Mezi hlavními řečníky v diskusi vystoupí ministr školství Ing. Robert Plaga, Ph.D., rektor Univerzity Karlovy prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA, prorektorka Univerzity Karlovy pro koncepci a kvalitu vzdělávací činnosti prof. PaedDr. Radka Wildová, CSc. a Mgr. Bohumil Kartous, Ph.D. z obecně prospěšné společnosti EDUin.

Na diskusi byli pozváni také zástupci Asociace ředitelů základních škol, Asociace ředitelů gymnázií, České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, České školní inspekce, Českomoravského odborového svazu pracovníků školství, Národního ústavu pro vzdělávání a další.


Projekt „Česko! A jak dál?“ má nové webové stránky

Univerzita Karlova připravila v rámci projektu „Česko! A jak dál?“ už pět veřejných debat. První se odehrála 19. února 2019 v Ústí nad Labem na téma dluhů a exekucí, druhá 20. března 2019 v Plzni, kde se diskutovalo o tématu bezpečnosti, třetí se uskutečnila 11. dubna 2019 v Českých Budějovicích na téma zemědělství a kvalita potravin. Čtvrtá diskuse byla 9. května v Brně k tématu 15 let členství ČR v EU a zatím poslední se odehrála 4. června v Jihlavě k tématu sucho.

Podrobné informace o diskusích, fotogalerie, videa i závěry debat lze najít na nově spuštěném webu projektu www.ceskoajakdal.cz


Projekt Univerzity Karlovy „Česko! A jak dál?“

Jedná se o diskusní platformu Univerzity Karlovy, která má za cíl definovat zásadní celospolečenské problémy České republiky. Do debaty univerzita zapojuje své špičkové vědce a odborníky, stejně tak osobnosti z řad odborné veřejnosti. Podstatou projektu jsou veřejné diskuse na jednotlivá témata napříč regiony ČR. Cílem je formulovat a iniciovat možná řešení a cestu, jak v jednotlivých problémech postupovat dál. Partnery projektu jsou kraje, města a regiony, hlavními mediálními partnery je Deník a Česká televize.

Více informací o projektu „Česko! A jak dál?“ poskytne MgA. Martin Ayrer, mob.: 602 135 517, e-mail: martin.ayrer@ruk.cuni.cz

Učitelská literatura

· 0 komentářů

Před dlouhými měsíci mi někdo napsal, jestli bych zkusil napsat text o učitelské literatuře. Zkušenější učitelé budou znát, těm se omlouvám za zklamání, ale pro začínající učitele to může být důležité, proto se pokusím sepsat knihy, které mi přijdou důležité a které mi pomohly. Pořadí je dáno tím, kdy jsem knihu četl. A vzhledem k nešťastnému výběru pro výuku nepraktických školení jsou jmenované knihy i zdrojem mých metod, i když mnohdy jsou upravené do podoby, která mi vyhovuje.

Zdroj: Tajný učitel – blog 22. 9. 2019


Geoffrey Petty: Moderní vyučování

První skutečná „bible“ a zároveň první podstatná kniha, kterou jsem četl a něco změnila. Bylo to velké dilema, protože stála snad osm stovek a to z výplaty během prvního roku kolem šestnácti tisíc není úplně jasná investice. Ale vyplatilo se. Položil jsem se do ní po prvním roce výuky, když jsem se rozhodl odložit dovolenou v podobě stopování do Estonska a radši si věnovat vlastnímu vzdělání.

Síla knihy je jednoznačně v komplexnosti, což mi jen připomíná, že bych si ji měl zkusit znovu přečíst po pěti letech od premiéry. Už teď mě zajímá, co to se mnou udělá. Kniha nabízí jak potřeby žáků v hodině, tak potřeby učitele pro hodiny. To znamená, že učitel tam nejde jak praktický návod v podobě metod, tak i například to, jak funguje učení, motivace, kritika a další témata. Poslední dvě kapitoly jsou věnovány hodnocení žáků i sebehodnocení učitele. Zároveň kniha obsahuje spoustu odkazů na další zajímavé autory, výzkumy a zdroje.

Na druhou stranu jmenovaná pozitiva v sobě skrývají i svou temnou stránku – v knize je jednoduše moc užitečných informací a pokud učím a hledám cestu, jak se zlepšit, tak nevím, kde začít. Kniha má v sobě informace, jak se chovat k žákům, jaké použít metody i jak postavit hodinu. Otázka pak je, co si začínající učitel vybere jako svou prioritu. I proto jsem psal, že si knihu musím přečíst znovu. Sám sebe se ptám, kolik mi toho uniklo a kolik věcí jsem před pěti lety nepovažoval za důležité.


Graham Pike, David Selby: Cvičení a hry pro globální výchovu 1 a 2

Knihy, které jsem objevil naprostou náhodou a strašně mi pomohly. Žádné okecávání, rovnou na věc – desítky cvičení na různá témata a pro různě staré studenty. Knihy pokrývají několik předmětů (dějepis, zsv, biologie), ale hlavním tématem je pochopitelně výchova k občanství. Několik cvičení používá i Robert Čapek v Moderní didaktice.

Četl jsem po prvním roce učení a teď si uvědomuji, že cvičení z téhle knihy jsou naprosté stálice, poměrně oblíbené u studentů. Všechna cvičení mají společné to, že aktivní jsou při nich studenti, mají konkrétní téma a konkrétní cíl. Najdete zde téma pro procvičování argumentů, proč stavět/nestavět jadernou elektrárnu na vedlejším pozemku, přes lehké „icebreakery“ pro mladší děti, až složitou simulaci makroekonomie. Velmi doporučuji.


Robert Čapek: Líný učitel

Čteno šestý rok v práci ve stavu pochyb, jestli se alespoň snažím dělat věci správně. A uklidnění mi to přineslo. Stručná, výstižná a poučná kniha, která nabízí od všeho něco, ale hlavně ji beru jako určitý druh učitelské filosofie, což myslím byl i záměr. Rok přemýšlím nad tím, jak by vypadalo studium na pedagogických fakultách, kdyby si Líného učitele měli přečíst všichni studenti během prvního týdne studia na vysoké škole. Nenastavilo by to mysl studenta trochu jinak? Nebylo by to lepší, než číst Říčanovu Psychologii a další knihy?


Paul Ginnis: Efektivní výukové nástroje pro učitele: Strategie pro zvýšení úspěšnosti každého žáka

Tato kniha je jak seriál nebo film, který má v sobě vše, co jste už viděli jinde, ale nějakým záhadným způsobem to funguje a najednou na to koukáte jako na něco originálního.

Šedesát stran autor vysvětluje, proč by učitel měl věnovat část výukové hodiny „moderním“ metodám, samozřejmě argumentuje pomocí výzkumů. A pak už nabízí jen metody a hodnocení. A metody to jsou takové, že jsem z nich byl nadšený i přes to, že jich mám ve svých deskách asi tři sta. Jednu jsem už stihl vyzkoušet, dalších pár musím vyzkoušet v následujících týdnech a měsících, ale vím jistě, že to jsou metody, které se zařadí do mé hlavní padesátky používaných metod (samozřejmě je mám v plánu postupně představovat zde na blogu). Na závěr kniha nabízí i dotazníky pro hodnocení a sebehodnocení.


Robert Čapek: Moderní didaktika

Buďme upřímní, tohle je kniha, kterou by asi každý učitel měl mít u sebe. Přečetl jsem ji celou až toto léto a dával si značky na spoustu stran, ale měl jsem ji u sebe už nějakou dobu. Proč? Protože není nutné mít přečtenou každou stránku, ale mít možnost se do ní kdykoliv podívat. Vím, že mám text a vím, že chci, aby ho studenti přečetli. Podívám se do Moderní didaktiky, najdu část práce s textem a mám hotovo. To samé se skupinovou práci atd. Některé části z mého pohledu zbytečné – tím myslím různé směry, které jsou popsány velmi obecně, tím pádem se stávají nepoužitelnými pro mou výuku. Ale kdyby byly někde na konci nebo měly svou vlastní část, tak nic nenamítám.


Další knihou by mohla být Zavádění formativního hodnocení, ale té budu pravděpodobně věnovat celý článek.

Za zmínku stojí ještě další knihy, které už nepatří mezi „bible“, ale přesto je chci sdílet. Metodika výuky občanské výchovy od Labischové a Labische je opak Pettyho knihy – je útlá, je v ní málo informací, které jsou svým způsobem povrchní, ale na druhou stranu je to výhoda, protože kniha je určena začínajícím učitelům, kteří v ní rychle mohou najít potřebné informace. Kniha je opět rozdělena do klasických částí a nabízí teorii i praxi. Největší výhoda? Je k dispozici online ZDE.

Padesát stránek tipů lze najít i v ještě tenčí knize Zásobník metod používaných v OSV od Michala Dubece. Opět k dispozici zdarma a legálně ZDE.

Zajímavou publikací je i Být v obraze 2. Nabízí manuál a tipy do mediální výchovy, které lze samozřejmě použít ve více předmětech. K dispozici je zdarma. Máte dvě možnosti. U první stačí vyplnit formulář a nechat si ji poslat na adresu školy. Poštovné se neplatí. Druhá je stáhnout si publikaci zdarma a legálně vlastnit pdf soubor. Objednat nebo stáhnout lze ZDE.

Povinností pro učitele dějepisu je publikace Roberta Stradlinga Jak učit evropské dějiny 20. století. Základní tipy, teorie, koncepce, metody, další zdroje. To vše obsahuje. Speciální zaměření publikace je, jak učit kontroverzní témata (holocaust). Povinností by spíš mělo být mít zkoušku z této knihy už na vysoké škole. Ke stažení ZDE.

Za zmínku u dějepisu 20. století stojí rozhodně i práce pánů Pinkase a Činátla.

Spojení historického a kritického myšlení při práci s dokumenty nabízí History & Critical Thinking A Handbook for Using Historical Documents to Improve Students’ Thinking Skills in the Secondary Grades, který je prací kolegů Wisconsin Historical Society. Sice je vše na příkladech z amerického historie, ale pochopitelně se to dá přenášet na české dokumenty. Ke stažení ZDE. (Obecně doporučuji vyhledávat podobné „handbooky“ vydávané univerzitami.)

Původně jsem chtěl zmínit ještě pár blogů a dalších internetových stránek, ale to si nechám zas do jiného textu. Tipy na další knihy přivítám v komentářích.

Robert Čapek: Na návštěvě v Montessori 4. Aktualita

pátek 27. září 2019 · 1 komentářů

V předchozích dílech minisérie jsme se věnoval 1) rozdílům, 2) výuce, 3) zahradě.

Zdroj: blog autora 11. 5. 2019 s fotografiemi

Důležitým prvkem dne v Montessori škole je tzv. aktualita, kterou vedou žáci. Konají se tři denně a žáci třetího dvojročí se rozhodují, kterou navštíví. K volbě jim pomůže anotace, kterou autor na svou aktualitu zve. Na seznamu jsem viděl mnoho takových, které mě samotného zajímaly. Protože jsem viděl i podobné „projekt“ i na veřejné škole, byl jsem zvědavý, čím se budou lišit.

Žák, který prezentuje svou aktualitu, se snaží splnit předem zadaná kritéria. Jednou z nich je prezentovat aktuálnost svého tématu, další například zapojit ostatní žáky. To je jeden z rozdílů mezi aktualitou a referátem: zatímco při referátu se výuka mění na frontálku / výklad, zde je žák veden více do učitelské pozice. Proto jsou aktuality konzultovány s učiteli – těžké pro žáky není vybrat téma, ale zapojit své spolužáky do nějaké činnosti.

Musím také uvést, že při aktualitě se hodně komunikuje. Tomu odpovídá i to, že žáci nesedí v lavicích, ale v komunitním kruhu. Žáci často při aktualitě pokládají otázky a stalo se také to, že narazili na zajímavou věc a diskutovali ji mezi sebou, kdy původně jen poslouchající žák se stal lepším zdrojem informací než prezentátor. Konkrétně: tématem aktuality „18 let na letišti“ se stal příběh Íráčana Mehrana Karimiho Nasseriho. (Mimochodem, jméno NaSERi se tu nestalo terčem žádných vtípků, jak by tomu bylo jinde, což si dokážu živě představit.) Debata nad osudem uprchlíka vedla k otázkám, co to je „mezinárodní území“ a „mezinárodní právo“ a „mezinárodní vody“ nebo „letecký prostor“ – a své poznatky ostatním předával žák / původně posluchač (tedy jiný než prezentátor aktuality), protože o tom nedávno viděl dokument.

Hodnocení aktualitě a prezentátorovi poskytli ti žáci, kteří k tomu měli co říci, v tomto případě jich bylo pět (ze zhruba dvaceti pěti naslouchajících). Hodnocení bylo klidné, vyvážené, korektní a poměrně kritické. Ale děti jsou tu k sobě prostě otevřené. Například hned v úvodu se prezentující zeptal: „Proč jste zde? Co vás na tématu zaujalo?“, načež se přihlásila spolužačka a řekla: „Jsem tu, protože na té druhé zajímavější aktualitě už nebylo místo“. Trochu drsné, že? Ale právě tato dívka pak byla jedna z hodnotitelek a chválila aktualitu jako „příjemné překvapení“ s řadou pozitivních postřehů. Líbilo se mi i to, že když se dva žáci trošku hlasitěji dohadovali, řekla jim jejich spolužačka jenom klidnou připomínku: „Jak se chováme na aktualitě?“, aby si to uvědomili a oni okamžitě ztichli.

Sám bych ale věci řídil aktualitu trochu jinak. Můj cíl by například byl, aby mluvili všichni. Tedy po fázi většího, dobrovolného hodnocení bych chtěl po žácích, kteří se ještě neprojevili, aby alespoň řekli ten největší klad prezentace. Také nejsem přívržencem postupu, kdy si po hodnocení žáků ještě bere slovo učitel a hodnotí znovu, „po svém“. Přece výstup už je žáky zhodnocen dostatečně, učitel by měl jen například potvrdit, že byla splněna kritéria, žákovi poděkovat a pochválit všechny za dobrou práci. Nebo vyjmout zajímavý prvek k zamyšlení. Takhle to vypadá, že žáci hodnotí „nanečisto“ a učitel pak „načisto“. Na druhou stranu, dovedu si představit, že by učitel mohl provést shrnutí všeho řečeného. Ale já mám zkrátka raději učitele, který je „líný“, tedy se chápe slova co nejméně.

Nicméně aktualita jako prvek výuky se mi líbí a přesvědčil jsem se na vlastní kůži, jak vážně a zodpovědně ji berou žáci i učitelé. A jak se nikdo nebojí jít s kůží na trh, protože od svých spolužáků právem očekává nejen otevřenou zpětnou vazbu, ale i podporu.

Miloš Novotný, Zdeněk Brom: Pracovní učebnice Jsem čtenář 1 – učebnice nového typu

čtvrtek 26. září 2019 · 0 komentářů

Čtenářská gramotnost – kdo by o ní v našem školství ještě neslyšel? A nejenom tam.

Ministerstvo školství o ní mluví jako svatém grálu našeho školství. NIDV, NÚV a řada další institucí chrlí stohy papíru popsaných teorií, českými luhy a háji táhne armáda lektorů… jen se jaksi zapomíná na to, že by bylo celkem vhodné zeptat se především učitelů z praxe, jak to vidí a co by doporučovali.

Ale zanechme kritiky a pojďme to prostě celé otočit. Tedy začít u učitelů z praxe. Na základě praktických zkušeností vytvořit jednotlivé kapitoly pracovní učebnice, tyto kapitoly posílat kolegům do škol k připomínkám a pilotnímu ověřování, sdílet zkušenosti, diskutovat ….

Touto cestou vznikla pracovní učebnice Jsem čtenář 1.

Ta 1 neznamená, že je pracovní učebnice určena pro první třídu. Lze ji používat od té chvíle, kdy žáci zvládnou základy čtení. Tedy na konci první třídy, ale hlavně je připravena pro druhou třídu.

Pracovní učebnice má volnou časovou strukturu a klade především dva základní cíle:
– zvládat základní čtenářské dovednosti a techniky
– poskytnout žákovi popisnou zpětnou vazbu, která podporuje proces čtení.


A jak je z praxe známé, tak v jedné třídě je vhodná doba na konci první třídy, v jiné zase v pololetí druhé třídy.

Podstatné také je, že pracovní učebnice rozvíjí i dovednost hlasitého čtení, které je pak důležité na druhém stupni základní školy např. při čtení referátu nebo prezentaci. Prezentaci sice umí mnozí technicky připravit, ale jasně, věcně a srozumitelně ji hlasitě prezentovat dokáže už mnohem menší počet žáků.

Pojďme, ale nahlédnout do pracovní učebnice samé.

Ta má šestnáct kapitol. Ve 12 se žáci učí číst nahlas, šeptem, s důrazem na první slabice slova, učí se číst přímou řeč, čárky a spojky ve větě apod., učí se rozlišovat mezi tím, co znamená číst plynule, správně, s porozuměním, pozorně. Další čtyři kapitoly jsou opakovací

Cíleně a strukturovaně jsou ve cvičeních využívány myšlenkové mapy, práce s otázkou a odpovědí, vyhledávání a označování informací v textu, vyhledávání slov, která do textu nepatří, procvičování pravolevé orientace v textu a prostoru, kresba atd.

Nechybí ani prostor pro sebehodnocení formou tzv. balančního pásku, u něhož je uvedeno i vzdělávací tvrzení vyjadřující stav, ve kterém žák danou dovednost používá (tvrzení je uvedeno v 1. osobě jednotného čísla přítomného času). Udává také dosaženou úroveň určitého stupně získání dovednosti při práci s lekcí. Žák vybarví tolik políček na pásku, na kolik si myslí, že zvládá dovednost, které se v dané kapitole naučil.

Takovýto způsob sebehodnocení může být prvním krokem k zavádění tzv. formativního hodnocení, kdy se žák porovnává pouze se svými výkony.

Mnohé asi napadne otázka, proč je tolik pozornosti věnováno hlasitému čtení. Možná proto, aby dnešní žák, až bude rodičem, dovedl číst nahlas pohádky svému potomkovi. Při tomto čtení pohádek se totiž klade základní vztah dítěte ke čtenářství.

Náhledové stránky učebnice najdete ZDE.

Další ročník Generace 00 je tady!

středa 25. září 2019 · 0 komentářů

Generace 00 je projekt studentské soutěže, který pro studenty středních škol a gymnázií připravili Generace 00, z.s. ve spolupráci s Muzeem komunismu v Praze. Jeho cílem je ukázat autentický pohled mladé generace na období komunismu.

Téma vyhlášené pro druhý ročník soutěže je: totalitní stát.

Totalitní stát se objeví, vždy tam, kdy občané dovolí pomalé umírání demokracie. Může se to dít pomalu a skrytě, třeba netolerancí k jiným názorům. Reprezentanti totalitního státu zpravidla používají k ovládnutí svých občanů, lži a polopravdy. Udržují svoji moc atmosférou strachu, podporují donašečství, fízlování, tolerují korupci, klientelismus. Výsledkem je politický systém, ve kterém stát (jedinec, strana, hnutí, spol. třída) pomocí politické ideologie, zasahuje do všech oblastí veřejného i soukromého života svých občanů – kdo není s námi, je proti nám. Totalitní stát jako nástroj vlády menšiny proti většině.

„Zajímá nás, jaký má na to názor generace 00, tedy lidé narození po roce 2000. Jejich úkolem je připravit podle vlastního návrhu autorský obsah pro expozici. Studenti budou pracovat s textem a obrazem. Hledat a dokumentovat reálné příběhy, vyhledávat historické prameny. Podstatný je jejich autorský přístup k zadanému tématu. S pedagogy, pro které jsme připravili metodiku, by pak studenti měli konzultovat zejména obsahovou a formální stránku projektu.“, říká k zadání soutěže Jana Čepičková, zakládající členka spolku Generace 00 a ředitelka Muzea komunismu. To zaregistrovaným týmům po dobu soutěže zdarma zpřístupní svou expozici.

Vítězný tým včetně dvou pedagogů, kromě prezentace projektu formou výstavy, získá také třídenní výlet do Berlína k Berlínské zdi s návštěvou Muzea NDR Berlín.

Registrace soutěžních skupin do soutěže probíhá do 31. 10. 2019. Ve dnech 20. 9. a 5. 10. 2019 proběhne školení pro pedagogy jehož součástí bude i komentovaná prohlídka výstavy a představení práce s materiálem. 10. 1. 2020 pak budou moci zúčastněné týmy konzultovat rozpracované projekty s porotou. Termín pro odevzdání projektů je stanoven na 13. 2. 2020.

Projekt se koná pod záštitou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Více informací o projektu naleznete na webových stránkách www.generace00.cz.

Jana Hrubá: Co se dnes očekává od učitelů

· 0 komentářů

Článek starý 10 let zachytil výstupy z diskuse ke standardu učitele (jenž nakonec nebyl přijat), která ukazovala rostoucí nároky na učitele plynoucí ze změn ve společnosti. Za uplynulé roky se nároky ještě prohloubily a zmnožily. Obávám se, že většina společnosti a tedy i rodičů si to málo uvědomuje. Jejich očekávání vycházejí z vlastních názorů na život a konkrétní životní situace. A učitelé musí toto vše překlenout a zvládnout. Nic k závidění.

Zdroj: web RVP 14. 9. 2009

Diskuse ke standardu profese učitele přinesla ve druhém kole také zajímavé poznatky o názorech učitelů na některé zásadní otázky. Dnes nás bude zajímat, zda si učitelé uvědomují, že současná společnost klade na učitele nové a náročné požadavky ve srovnání s dobou, kdy sami byli žáky.

Přímé citace vybraných odpovědí jsou v článku uvedeny kurzívou.

Na otázku odpovědělo 150, tj. 94 % všech respondentů. Většina (70 %) učitelů si myslí, že ano, 21 % spíše ano. Připouštějí, že ve společnosti došlo k zásadním změnám, které mají významné důsledky pro školu a v jejichž důsledku se očekává proměna role učitele.


Jaké vnější změny učitelé vnímají nejvýrazněji?

Především je to změna společenské atmosféry a hodnotových žebříčků, důraz na individualitu a svobodu. Jsou zdůrazňována práva dítěte, ale bez vazby na jejich povinnosti. Společnost se o kvalitu výuky a úroveň absolventů ve skutečnosti nezajímá.

Trh je dnes nastaven tak, že žák je zákazníkem (ač to za něj platí pracující lidé). Učitel musí poskytovat maximální kvalitu (co nejvíce dovedností naučit, ale především příslušná vysvědčení) za minimální cenu (tj. námaha žáka, učení, domácí příprava). To vede nutně k soustavnému a trvalému poklesu úrovně škol, i kdyby učitelé byli nejlepší odborníci, psychologové, vychovatelé.

Ve všech oblastech poznání došlo k rychlému vývoji. Přístup k velkému množství informací je mnohem snadnější než dříve („informační exploze"). Nové informační a komunikační technologie se staly běžnou součástí života.

Přibývá nefunkčních rodin. Rodiče mají méně času, je na ně vyvíjen větší tlak – buď je příčinou špatná sociální situace a nejistota, nebo přepracovanost. Rodiče organizují svým dětem mnohem více volnočasových aktivit.

Výchovné strategie jsou jiné a výrazně se změnily i charakteristiky a postoje žáků (problémy s pozorností, změny v sebepojetí, problémy s přijetím autority, agresivita, vulgarita). Narůstají nové negativní jevy – drogy, kriminalita mladistvých.

Současná společnost klade díky své proměně (vyšší míra svobody jednotlivce a větší možnosti seberealizace mají za následek snížení celospolečenského akcentování vzdělávání a zejména výchovy, relativní znevýhodnění učitelství proti jiným oborům vyžadujícím VŠ vzdělání) na učitele tyto nové požadavky:
– požadavek stát se nebo zůstat učitelem při stávajícím ohodnocení a nabídce alternativ na trhu práce
– motivovat se pro osobní profesní růst a zvyšování kvality vlastní práce při absenci systémových motivačních a kariérních prvků
– vyrovnávat se u dětí s jejich měnícím se charakterem a potenciálem, jejichž rozvoji a pěstování je ve společnosti celkově a v rodinách většinově věnováno klesající množství zdrojů (zájem, podpora, úsilí – čas, energie, peníze)



Jaké jsou důsledky vnějších změn pro školu?

Škola musí podle respondentů reagovat na principy tržního hospodářství. Musí se chovat tak, aby přilákala a udržela své klienty.

Učitel je vystaven většímu tlaku již z toho důvodu, že o žáky musí „bojovat v tržním systému". Škola se stává „obchodem, který musí přilákat zákazníky, aby přežila v konkurenci", a to z výuky mnohdy činí „zábavné aktivity, aby si na své přišli žáci i rodiče". Bohužel ono „škola je služba" se stává ohyzdným klišé.

Škola musí rovněž reagovat na pokračující demokratizaci společnosti – tj. pracovat se žáky, kteří více chtějí vyjadřovat svůj vlastní názor, svá očekávání a ovlivňovat podobu výuky. Sílí požadavek individualizace a spravedlivosti, zvýšil se tlak na socializační a inkulturační funkci školy. Narůstají konflikty s žáky a rodiči.

Dnes je „moc" školy jako instituce takřka nulová. Už od prvního stupně ZŠ platí (mnohem víc než dřív), že není-li učitel osobnost, je žáky a rodiči doslova „semlet" a „rozcupován".

Autonomie škol se zvýšila, školy mají více možností, jak organizovat učení a prezentovat učivo, jehož rozsah ale roste. Školy se potýkají s rychlým sledem neustálých změn (např. změna cílů a obsahů vzdělávání, maturitní zkoušky, přijímací zkoušky, aktualizace RVP…). Zvýšila se administrativa a byrokratická zátěž.

Společnost klade na učitele velké nároky v souvislosti s transformací českého školství. Většina z nás nemá osobní zkušenosti s vyučováním, které je filozofií RVP nárokováno, tedy naše prekoncepty jsou velmi rozdílné od toho, co máme činit.


Jaká jsou nová očekávání od učitelů?

Svět se mění rychleji, podstatněji a agresivněji – společnost očekává, že učitel má dostatek vnitřních a odborných sil k tomu, aby automaticky plnil roli katalyzátoru, výkonné jednotky, citlivého psychologa, zdatného pedagoga, odolného vyjednavače, brilantního formalisty, statistika, neúnavného kreativce.

Učitel dnes nemůže být už jenom tím, kdo ovládá poznatky svého oboru (matematiky, fyziky, českého jazyka apod.), dokonce ani tím, kdo ovládá didaktiku tohoto oboru. Mnohdy i dobře oborově didakticky připravený učitel se k vlastnímu vyučování nedostane pro nezvládnutí situace ve třídě.

Podle dotazovaných je očekávána změna role učitele – dříve předávali především znalosti, nyní to jsou stěžejní dovednosti a návyky. Očekává se schopnost kompenzace obecných problémů společnosti a zvyšování kvality vlastní práce při absenci systémových motivačních a kariérních prvků.

S vyšším stupněm autonomie škol se požaduje po učitelích více iniciativy, tvořivosti, samostatnosti, flexibility a zodpovědnosti. Více než dříve je požadována týmová spolupráce a zvládání nových vzdělávacích technologií.

Zvyšování požadavků na učitele a zvyšování náročnosti učitelské profese bylo potvrzeno mnoha pedagogickými výzkumy. Práce učitelů je objektivně v současnosti mnohem náročnější jak z hlediska časových nároků, složitosti, různorodosti činností (učitel musí plnit funkce a být kompetentní v oblastech, o kterých kolegové před 30 lety netušili, že existují) i z hlediska psychického vypětí.

Nové vzdělávací programy vyžadují změny metod a strategií výuky, nové způsoby hodnocení žáků a intenzivnější výchovné působení. Roste počet žáků s jiným mateřským jazykem a z jiného kulturního prostředí, a tedy od učitele se očekává dovednost interkulturní komunikace. Větší potřeba individualizace výchovy a vzdělávání vyžaduje jinak připraveného učitele. Průběžné vzdělávání učitelů se stává nutností.

Očekávají se nové vzdělávací strategie, které nikdo nikdy učitele při přípravě na výkon povolání neučil a dosud neučí. Přitom tyto nové vzdělávací strategie jsou zcela klíčové pro vzdělávání ve společnosti 21. století (jak rozvíjet životní dovednosti, jak porozumět světu a velkým tématům tohoto světa atd.).

Důraz na demokracii vyžaduje i demokratičtější přístup k žákům, méně dominantní vedení, efektivnější komunikaci, změnil se vztah mezi učitelem a žáky. Učitel se musí více účastnit na volnočasových aktivitách studentů a mimoškolních akcích a umět partnersky komunikovat s rodiči.

Došlo ke změnám v chování žáků: ve škole se nutně odráží krize autority v současné společnosti, učitel musí daleko více rozvíjet svou neformální autoritu, než se spoléhat na formální, kterou přináší jeho role, narůstá počet žáků, kteří se již vymykají kontrole školy atd.


Jaké dovednosti si musí osvojit učitelé, aby mohli uspokojovat nová očekávání?

Respondenti si uvědomují, že neustálé zdokonalování v oboru se stává nutností, stejně jako znalost cizích jazyků. Nezbytnými dovednostmi se stávají tvorba kurikula, týmová spolupráce, příprava a řízení projektů.

Vedle samotné přímé vyučovací povinnosti a přípravy na ni učitel pracuje s kurikulem, s obsahem vzdělání (tvorba ŠVP, výběr vhodných učebnic), což obnáší zcela nové nároky na rozhodování. Učitel pracuje v méně homogenních třídách, do kterých přicházejí integrovaní žáci, žáci s jiným mateřským jazykem a z jiného kulturního prostředí, často suplují psychologa při řešení agresivity žáků, šikany a užívání drog.

Učitelé si musí osvojit nové přístupy k učení a nové metody, např. individualizaci výuky. Zásadní je dovednost naučit své žáky učit se a motivovat je pro celoživotní učení. Důraz na demokracii vyžaduje i demokratičtější přístup k žákům, méně dominantní vedení.

Nový způsob výuky předpokládá i znalost nových způsoby hodnocení žáků, dovednost autoevaluace a vytváření vlastních evaluačních nástrojů.

Dalším okruhem jsou dovednosti v oblasti nových vzdělávacích technologií (příprava prezentací, internetových učebnic…), dovednost orientace v různě kvalitních informacích a mediální prezentace vlastní tvorby.

Děti mají mnohem snadnější přístup k informacím, učitel již nefunguje jako zprostředkovatel vědomostí. Základem jeho práce je naučit děti získané informace používat, myslet v souvislostech apod. Jestliže toto nedělá, jeho funkce je ve škole minimální. Třída tohle velmi rychle pozná a zaujme k takovému učiteli příslušný postoj.

Novým a náročným požadavkem jsou dovednosti v oblasti sociální komunikace, psychologie, speciální pedagogiky, poradenství (suplování psychologa při řešení agresivity žáků, šikany a užívání drog), práce s integrovanými žáky a interkulturní komunikace (žáci s jiným mateřským jazykem a z jiného kulturního prostředí), stejně jako dovednosti v oblasti komunikace se žáky a rodiči (předcházení mezním situacím…).

V přípravě, ale především ve vlastní pedagogické práci učitelů nabývají stále většího významu znalosti a dovednosti z oblasti psychologie, speciální pedagogiky, poradenství… Učitel by měl umět analyzovat problémy v jejich souvislostech, odhalovat příčiny, navrhovat a realizovat řešení. Učitelská profese tak získává zcela jinou dimenzi, profesní příprava učitele se stává stále náročnější. Vymezení kompetencí učitele v rámci standardu může přispět i k pochopení a ocenění složitosti jeho práce veřejností (a možná i decizní sférou).

I když počet příspěvků v druhém kole diskuse nebyl vysoký, řada respondentů odpovídala z pověření celé skupiny – za své školy, asociace nebo fakulty vzdělávající učitele. Jsou to pedagogové, kteří si uvědomují složitost situace, ve které se současné vzdělávání odehrává. Je potřeba, aby si to plně uvědomili i ostatní kolegové, rodiče žáků, veřejnost a hlavně ti, kteří jsou odpovědni za vytváření podmínek pro vzdělávání. Důležitou roli musí sehrát fakulty připravující učitele. Pokud se mají učitelé se ctí vypořádat se změněnými nároky na svou profesi, potřebují nezbytně podporu všech ostatních partnerů a celé společnosti.

Celý text analýzy 2. kola diskuse ke standardu profese učitele si můžete přečíst ZDE.

Na základě textu analýzy diskuse a odpovědí respondentů připravila autorka.


Po 10 letech jen zdůrazňuji závěr:

Jsou to pedagogové, kteří si uvědomují složitost situace, ve které se současné vzdělávání odehrává. Je potřeba, aby si to plně uvědomili i ostatní kolegové, rodiče žáků, veřejnost a hlavně ti, kteří jsou odpovědni za vytváření podmínek pro vzdělávání. Důležitou roli musí sehrát fakulty připravující učitele.

Pokud se mají učitelé se ctí vypořádat se změněnými nároky na svou profesi, potřebují nezbytně podporu všech ostatních partnerů a celé společnosti
.

Jana Hrubá

Pavel Kraemer: Tři druhy rodičů, kteří posílají děti do alternativních škol: úspěšní, sentimentální a pohodáři

úterý 24. září 2019 · 1 komentářů

O alternativních rodičích se ví, že jim moc nezáleží na školním prospěchu jejich dětí. Ale co za tím je? Jsou snad lhostejní k tomu, jak to s potomkem v životě dopadne? Tady se dozvíte víc o tom, jak přemýšlejí.

Zdroj: Rodiče vítáni 7. 9. 2018

Ještě do nedávné doby nejpočetnější skupinou rodičů byli lidé vyznávající filozofií „co člověka nezabije, to ho posílí“. Sami zažili tvrdou školu a třeba i ponižování, ale říkají: „Přežil jsem to, a kdoví co by ze mě jinak bylo.“ Myslí si, že škola, která je postavená na přísných pravidlech, odměnách a trestech, je dobrá příprava pro život, který je obecně tvrdý a neúprosný. Člověk je přece vystaven různým tlakům, musí často ustupovat, podřizovat se, dělat i věci, které dělá nerad. Klasická škola funguje podobným způsobem: dítě se tam musí přizpůsobovat, ustupovat, dělat věci, které dělá nerado. Taková škola dítě připravuje na dospělost v dravém, soutěživém světě.

I pokud je tento postoj upřímný a neskrývá de facto nezájem o vlastní dítě, je problematický. Přinejmenším v předpokladu, že bez takové školy by onen rodič skončil hůř. Není tu i možnost, že by skončil lépe? Teď tu jsou ale v rostoucím počtu rodiče nového typu.


Úspěšní

Tuto skupinu tvoří nejčastěji muži pracující v moderních profesích, které jim dávají svobodu i slušný příjem. Založili s kamarády nějakou IT firmu, práci si zkrátka vymysleli. Dělají, co je baví, a tohle chtějí umožnit i svým dětem. Tito rodiče jsou hluboce a radikálně přesvědčeni o tom, že klasická škola a klasické metody nemají žádný smysl, nevidí v nich nic pozitivního. Sebejistě požadují školu alternativní, která ponechá jejich dítěti volnost a nebude se ho snažit „dávat do latě“.

Mají načtené životopisy Steva Jobse nebo Billa Gatese a knihy o osobním rozvoji a vědí, že životní úspěch se školním úspěchem nemusí vůbec souviset. Bill Gates, donedávna nejbohatší člověk na světě, přece ani nevychodil vysokou školu. Spíš než znalosti by podle nich dítě mělo ve škole rozvinout schopnosti, neboli klíčové kompetence, a nezakrnět tam. Vědí, jakou výbavu potřebuje člověk v době rychlých změn. Jsou pragmatičtí, škola podle nich má připravovat na život, ale o podobě této přípravy mají úplně jiné představy než běžný rodič středního proudu.

Jsou to rodiče spokojení se svou profesní dráhou, a nepřenášejí tak na své děti nenaplněné ambice a nerealizované sny. Jsou to většinou vysokoškoláci, ale když se jejich dítě nakonec stane truhlářem, vadit jim to nebude. Myslí si, a asi správně, že pokud se jím stane, bude to jeho volba, nikoli nouzové řešení.

Tito rodiče jsou často tahouny alternativních škol. V některých zemích, které jsem navštívil, alternativní školství zafinancovali a vybudovali právě oni.


Sentimentální

Druhá skupina radikálů je převážně ženská, i když v poslední době zahrnuje víc a víc mužů. Tito rodiče považují běžnou školu a priori za hrubou a nelítostnou. Takovou ji zažili, takovou si ji pamatují. Bytostně nesnášejí výchovu příkazy a donucováním. Jsou velmi citliví na jakékoli trestání a ponižování dětí, prožívají to, jako by se to dělo jim samotným. Někdy nedokáží odlišit pocity své od pocitů svého dítěte.

Pro své dítě si přejí školu, kde se všichni mají rádi, usmívají se na sebe, o děti je tam krásně a láskyplně postaráno. Trochu jako v pohádce. Takovou pohádkovou školu pomáhají aktivně budovat a zkrášlovat, vkládají do toho spoustu energie.

Tito útlocitní rodiče těžce snášejí jakoukoli disharmonii, nesnášejí spory ani výměnu názorů, nedokáží v nich obstát a považují každý konflikt za něco velmi špatného. Jejich sluníčkové nastavení se může změnit ve svůj opak, když se v někom zklamou. Někdy jejich počáteční vlna nadšení ze školy a učitelů opadne a najednou to, co viděli růžově, vidí černě. Dokáží pak být velmi negativní. Někteří začnou školu vinit ze zrady původních principů a začnou s ní i bojovat.


Umírnění a pohodáři

Umírněný rodič by cestu do alternativní školy nehledal, ale na vlastní oči vidí, že klasická škola – tedy ta, která ani nehnula prstem, aby něco změnila, nikoli každá běžná škola – prostě nedosahuje výsledků, kterých dosahovala ještě v minulé generaci. Nezavírá oči před tím, že výuka i výchova jsou v této škole slabé. A tak jde a dívá se po dalších možnostech. K alternativní škole má zpočátku určitou nedůvěru – tam si přece děti jen hrají, a nic pořádného se nenaučí, myslí si – ale když takovou školu pozná více zblízka, vidí, že to není úplně pravda, že výsledky tam jsou. Navíc se mu líbí přátelská atmosféra a partnerský přístup k žákům. Na rozdíl od ideologických zastánců alternativy tento rodič přece jen očekává, že škola dítěti předá určitý znalostní základ, a požaduje alespoň nejzákladnější kontrolu školního prospěchu. Chce vědět, jak na tom jejich dítě je třeba v porovnání s dětmi v klasické škole. Rodiče první a druhé kategorie toto srovnání nezajímá vůbec.

Umírnění rodiče jsou nejúspěšnějšími věrozvěsty alternativního školství. Sami byli původně skeptičtí, do skeptiků se tedy umí vcítit, a skeptici jim proto naslouchají.

K umírněným patří ještě pro Českou republiku poměrně typická skupina, kterou bych nazval pohodáři. Rovněž bez ideologických vášní zvažují klady a zápory alternativního vzdělávání, a když nakonec vyhodnotí, že alternativní škola je lepší volba, vidí i její nedostatky. Tito lidé nejsou skálopevně přesvědčeni, že alternativní přístup je jediný správný nebo že většina běžných škol způsobuje v dítěti nenapravitelná traumata. Celkově se ale spíš přiklánějí k alternativě. Jsou to lidé často klidní a vyrovnaní, bez extrémních názorů. Nejsou moc ambiciózní, umí hezky trávit volný čas a svým dětem se věnují. Nejsou soutěživí a nevštěpují dětem dravost.

Tato skupina se postupně zvětšuje a vychází z české tradice zlaté střední cesty. Střední cesty orientované méně na kariéru, vnější úspěch, a více na pohodu, zážitky ve volném čase a pospolitost.

A do které kategorie byste se zařadili vy?

Výzkum: Vzdělání rodičů výrazně ovlivňuje jejich očekávání od školy

pondělí 23. září 2019 · 0 komentářů

S blížícím se zápisem do základní školy vždy začíná více vyvstávat otázka, jak má podle rodičů vypadat škola, do které své děti zapíší a zásadně tak ovlivní jejich budoucí životní vyhlídky. Jaké jsou tedy ukazatele, kterými se rodiče při výběru školy řídí a co od školy očekávají? Hlavním faktorem pro výběr základní školy je kvalita lidí, kteří se o jejich děti budou starat a vzdělávat je, na tom se shodne 60 % rodičů. S rostoucím vzděláním pak rodiče častěji zmiňují způsob výuky (důležitý pro 67 % vysokoškoláků oproti 43 % u rodičů bez maturity), reputaci (52 % vs. 40 %) a přístup školy k žákům nebo rodičům (39 % oproti 25 %). Vyplývá to z výzkumu společnosti Median, který si loni nechala zpracovat nezisková organizace Člověk v tísni.

Zdroj: Varianty, Člověk v tísni 27. 3. 2019

Výzkumu se účastnilo zhruba 1 500 respondentů ve věku 25–60 let, jde tedy o reprezentativní sondu pro populaci rodičů dětí ve věku 3–26 let. Výsledky potvrdily, že očekávání od školy se liší podle vzdělání rodičů. Rodiče bez maturity výrazně méně poptávají podporu kritického myšlení nebo schopnosti vyhledávat si informace a zařazovat je do kontextu. Naopak více oproti ostatním rodičům žádají předávání faktických znalostí, přípravu na pracovní život a to, aby se děti naučily režimu.

„Požadavky rodičů na to, aby školy rozvíjely u dětí dovednosti klíčové pro život v 21. století, se zásadně liší podle jejich vzdělání. Například naučit děti kriticky myslet řadí mezi nejdůležitější úkoly školy 58 % rodičů vysokoškoláků, 38 % rodičů s maturitou a jen 28 % rodičů bez maturity. To představuje výzvu zejména v kontextu vysoké závislosti dosaženého vzdělání dětí na vzdělání rodičů, které český vzdělávací systém vykazuje. Školy potřebují podporu v tom, aby mohly rozvíjet kompetence všech dětí, bez ohledu na jejich rodinné zázemí. Pozitivní pak je, že nadpoloviční většina rodičů shodně považuje za důležité, aby škola naučila děti diskutovat, spolupracovat a rozvíjet respekt k odlišným názorům a postojům,“ říká Tomáš Habart, ředitel vzdělávacího programu Varianty společnosti Člověk v tísni.

Rodiče bez maturity od školy očekávají podobný efekt, jako se dostal nejspíše jim samým, tedy že dětem pomůže zapojit se do veřejného života, připraví je na práci, naučí režimu a předá faktické znalosti (ve všech případech určitě důležité pro více než dvě třetiny respondentů). Rodiče vysokoškoláci se od rodičů bez maturity zásadně liší v tom, že škola by měla před faktickými znalostmi dát přednost schopnosti informace si najít, zasadit je do kontextu a kriticky myslet. Rodiče s maturitou se pak zpravidla nacházejí někde na půli cesty mezi preferencemi rodičů s vyšším a nižším vzděláním.

Očekávání od školy se liší i podle míry občanské angažovanosti rodičů. Jen pro třetinu občansky neaktivních rodičů je důležitým faktorem výběru školy způsob výuky nebo pověst školy, zatímco u občansky aktivních rodičů je to v obou případech kolem 60 %. Pro občansky neaktivní rodiče je klíčová blízkost školy, kterou naopak aktivní rodiče řadí až za ostatní parametry, jako je kvalita personálu, způsob výuky, reputace školy nebo přístup k dětem. Občansky neaktivní rodiče rovněž ve vyšší míře očekávají od školy, že naučí děti režimu a pohlídá je, když rodiče nejsou doma.

Důležitost role školy jako prostředku k zapojení dětí do veřejného dění v jejich okolí klesá s věkem – za důležité (v součtu určitě a spíše) to považuje 79 % nejstarších osob, ale celých 91 % nejmladších. Přikládání důležitosti hlídání dětí jako jednoho z úkolů školy klesá s rostoucím příjmem (v nejnižší příjmové skupině 51 %, v nejvyšší 38 %) a také klesá s rostoucí občanskou aktivitou (u neaktivních 58 %, u nejaktivnějších jen 26 %).

Většina rodičů preferuje ve školách rozvíjení spolupráce před soutěživostí. Ke spolupráci by škola měla děti vést více podle žen (v součtu spíše a rozhodně 69 % oproti 53 % u mužů). Významné rozdíly vykazují skupiny rodičů podle toho, zda se sami hlásí spíše k demokratickému nebo autoritářskému zřízení. Soutěživost by škola v dětech měla rozvíjet podle 38 % rodičů klonících se k autoritářství, ale jen podle 13 % lidí preferujících demokratické zřízení. Spolupráci rovněž více preferují lidé s VŠ ambicemi pro své dítě, které považují za méně nadané (75 %), než rodiče s VŠ ambicemi pro své nadaně dítě (58 %).

Celý text s grafy a kontakty najdete ZDE.

Jana Hrubá: Výrazná proměna očekávání rodičů

sobota 21. září 2019 · 0 komentářů

Na prezentaci průzkumu společnosti IdeaSense pro vzdělávací společnost School My Project, o kterém jsme informovali včera, jsme se dověděli i další podrobnosti. Výzkum přinesl několik zajímavých zjištění, která nabourávají opakovanou představu, že čeští rodiče jsou se zdejším školstvím převážně spokojeni a nechtěli by na něm nic měnit.

Zdroj: tisková zpráva, UL

Autoři výzkumu pracovali s výroky, které jsou součástí jednoho z nástrojů, s nímž dlouhodobě pracuje vzdělávací společnost School My Project. „Jde o takzvanou Q-sort analýzu. Nabízíme ji k využití školám, které s námi spolupracují, aby mohly prostřednictvím vyjádření rodičů k sadě výroků zjišťovat, zda výchovné přístupy a očekávání rodičů od školy jsou či nejsou v souladu s těmi, které jsou pro danou školu důležité. Analýzu mohou využívat i rodiče, kteří nás osloví, při hledání vhodného typu školy pro své dítě,“ vysvětluje Andrea Vedralová ze společnosti School My Project.

„Prostřednictvím výzkumu jsme chtěli zachytit potřeby současných rodičů od základních škol a následně je rozdělit do několika skupin s určitými společnými znaky. Právě tyto informace nyní využívá čerstvě vzniklá webová stránka rodicovskatypologie.cz. Věříme, že bude v budoucnu užitečná nejen pro české rodiče, ale také pro ředitele a zřizovatele škol,” představuje základní cíle výzkumu jeden z jeho autorů Ondřej Kácha ze společnosti IdeaSense.

Autoři výzkumu rozdělili respondenty do čtyř rodičovských segmentů se společnými rysy:
1) angažovaní s jasnou představou: 22 % v populaci
2) spořádaní s potřebou kontroly: 28 % v populaci
3) komunitní s důrazem na vztahy: 26 % v populaci
4) nenároční bez zvláštních očekávání: 24 % v populaci

„Při interpretaci výsledků výzkumu je důležité zmínit dvě věci. Příjemným zjištěním je to, že jednotlivé rodičovské typy jsou vcelku rovnoměrně zastoupeny v rámci populace České republiky, regionálně i mezi velkými městy a venkovem,” komentuje výsledky Ondřej Kácha. „Nicméně, důležitější je fakt, že většina rodičů nebude ryze jedním převažujícím typem, ale budou se u nich v různém poměru setkávat i znaky ze dvou či více skupin,” dodává. K vybraným dvanácti výrokům z celkové sady se může kdokoli sám vyjádřit na webové stránce a může si tak sám ověřit, k jaké z uvedených skupin rodičů má nejblíže.

Dotazník vyplnilo z 500 respondentů 70 % žen. Mužům šlo víc o výsledky, ženám o vztahy. Z výzkumu jsou patrné tři základní charakteristiky, které rodiče očekávají od školy:
– zdravé vztahy (89 %)
– informace, s čím mohou rodiče dítěti pomoci (83 %)
– nejen vzdělání, ale i výchovu, což klade zvýšené nároky na učitele (75 %).

„Jde o bezplatnou ukázku on-line nástroje, který během několika měsíců doplníme o rozšířenou, již zpoplatněnou verzi. Ta již bude obsahovat plnou sadu výroků a rodičům, ředitelům i zřizovatelům tak přinese mnohem podrobnější informace,“ vysvětluje Andrea Vedralová.

Řekla, že zatím se málo myslelo na rodiče a jejich potřeby. Na důvody jejich rozhodování, životní styl a soulad se školou – životosprávu, využívání volného času, pohled na důležitost hodnocení. V průzkumu se ptali i na praktické informace: na vzdálenost, na kterou jsou rodiče ochotni děti dovážet, ochotu platit nebo připlácet na vzdělávání, na vztah k informačním technologiím, na otázku mobilů do výuky, na důležitost vztahů mezi dětmi, mezi rodiči i vztahů s učitelem, zda je pro ně škola místem pro vlastní seberealizaci, na politickou příslušnost, zda mají auto, hypotéku atd. Otázek bylo asi třicet. Chtějí pomoci rodičům, aby si ujasnili svá očekávání. Škola by měla rodičům říci, která očekávání naplňuje a která naopak naplňovat nechce – vést otevřenou komunikaci. Někdy je totiž nereálné, co školy na svých webech rodičům nabízejí. Podkopávají tím jejich důvěru.

S výsledky výzkumu bude pracovat i Nadační fond Eduzměna, který v tuto chvíli připravuje model podpory vzdělávání pro region, jenž bude vybrán na konci letošního roku. „Pětiletý pilotní projekt by měl umožnit kvalitní vzdělávání všem dětem v regionu a napomoci snižování rozdílů mezi školami. Do budoucna počítáme s tím, že by byl přenositelný i do dalších částí republiky. I proto jsou pro nás data získaná ve výzkumu společnosti IdeaSense cenná, pracujeme především s daty z regionů,“ říká Zdeněk Slejška, ředitel Nadačního fondu Eduzměna.

O rodičích moc nevíme. Rodiče často chtějí od školy to, co sami zažili. Nyní polovina chce i jiné věci. Zaměření na vztahy je výrazná proměna očekávání rodičů. Pro 90 % rodičů je důležitá vzdálenost školy, dodává Zdeněk Slejška. „Rodiče jsou ochotni dojíždět cca 20 minut“, doplňuje Ondřej Kácha.

Připravila Jana Hrubá

26. 9. 2019 Kulatý stůl SKAV a EDUin

pátek 20. září 2019 · 0 komentářů

Téma: Jak si udržíme učitele a získáme nové?

V rámci tématu si položíme otázky:
– Co dělá stát pro to, abychom měli dostatek kvalitních učitelů?
– Jak tomu pomáhá současná novela zákona o pedagogických pracovnících?
– Jak s tím souvisí platy učitelů?
– Jak na to má reagovat Strategie 2030+?
– Kdo nese odpovědnost za nedostatek kapacit?
– Co způsobují regionální rozdíly?

Místo a čas konání: Pražské kreativní centrum, Staroměstské nám. 4/1, Praha 1, sál 321

Potvrzení účastníci panelové diskuze:
Gabriela Hrušková, ZŠ Štětí
David Greger, ÚVRV, Pedagogická fakulta UK
Ondřej Neumajer, Učitel naživo
Miroslav Hřebecký, EDUin
Antonín Jančařík, Pedagogická fakulta UK
Václav Trojan, MŠMT
Petra Šubrtová, ZŠ Petřiny, Praha 6

Moderuje: Daniel Pražák

Průzkum: Čeští rodiče mají od škol velmi odlišná očekávání

· 0 komentářů

Očekávání českých rodičů od škol se velmi různí. Zatímco někteří si myslí, že by vzdělávací systém neměl mít na matky a otce velké nároky, jiní chtějí dění ve škole aktivně ovlivňovat. Za nejdůležitější považuje většina rodičů to, aby učitel vedle výuky vedl děti k vytváření přátelských vztahů.

Zdroj: ČTK 18. 9. 2019

Často také chtějí, aby z hodnocení bylo jasné, s čím by mohli dítěti pomoct, a aby učitel s rodiči spolupracoval na výchově dítěte. Vyplývá to z průzkumu společnosti IdeaSense pro vzdělávací společnost School My Project, jejíž zástupci výsledky představili novinářům.

Autoři výzkumu zjišťovali očekávání rodičů od školy v sadě otázek, které položili 500 lidem ve věku 24 až 54 let. Šlo o rodiče dětí ve věku čtyř až sedm let. Podle jejich odpovědí pak respondenty rozdělili do čtyř různých typů. Označili je jako angažované, spořádané, komunitní a nenáročné rodiče.

Všechny skupiny jsou podle výsledků průzkumu přibližně stejně velké a jsou zastoupeny podobně ve všech krajích ČR, ve městech i na venkově, uvedli zástupci projektu. Většina rodičů se podle nich přitom nemusí v názorech shodovat jen s jednou skupinou.

Nejvíce (28 procent) je podle průzkumu takzvaných spořádaných rodičů, kteří školu vnímají jako autoritu. Tito lidé chtějí mít jasno v tom, co má dítě umět a očekávají, že jim škola dá vědět, s čím mohou dítěti pomoct.

Kolem 26 procent rodičů klade důraz na dobrou atmosféru ve škole a rozvíjení přátelských vztahů. Učitele chápou jako partnera ve výchově.

Zhruba 24 procent respondentů se domnívá, že učitel je zodpovědný za výuku a škola by neměla od rodičů nic chtít. Podle těchto lidí by vzdělávání měl platit co nejvíce stát.

Nejmenší skupinu (22 procent) tvoří rodiče, kteří mají jasnou představou o vzdělávání svých dětí a se školou na něm chtějí aktivně spolupracovat. Vzdělávací systém podle nich má podporovat individualitu dítěte.

Jako zcela nejdůležitější se pro rodiče napříč skupinami v průzkumu stal požadavek, aby se učitel zaměřoval nejen na obsah výuky, ale budoval i vztahy mezi dětmi. Uvedlo to 89 respondentů.

Zhruba 83 procent by chtělo, aby školní hodnocení obsahovalo informaci, s čím by měl rodič dítěti pomoct. Tři čtvrtiny dotázaných pak považuje za podstatné, aby učitel byl partnerem rodiče jak pro vzdělávání, tak pro výchovu dítěte.

V návaznosti na průzkum připravili zástupci projektu webovou stránku http://rodicovskatypologie.cz. Návštěvníkům umožní ověřit si, jaký typ školy by jim mohl vyhovovat – zda spíše třeba menší soukromá s alternativním přístupem nebo klasická škola s tradičním způsobem výuky.

S výsledky výzkumu bude pracovat i Nadační fond Eduzměna, který připravuje pětiletý pilotní projekt, který má pomoct snížit rozdíly mezi školami v jednom regionu.

1. 10. 2019 Veřejná diskuse ke vzdělávání: Česko a jak dál?

čtvrtek 19. září 2019 · 0 komentářů


Přijďte nám říct svůj názor:
– V jakém stavu je české školství?
– Jaké novinky přináší do výuky 21. století?
– Proč ve školách chybí učitelé?
– Jak zlepšit vzdělávání pro úspěch ČR?

Diskutovat s vámi budou:
prof. MUDr. Tomáš Zima, MBA, rektor Karlovy univerzity
Ing. Robert Plaga, Ph. D., ministr školství, mládeže a tělovýchovy
Prof. PaedDr. Radka Wildová, CSc., prorektorka UK pro koncepci a kvalitu vzdělávací činnosti
Mgr. Bohumil Kartous, Ph. D., EDUin
další osobnosti z oblasti vzdělávání
a vy!

Kdy: úterý 1. října 2019
Kde: Modrá posluchárna, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Celetná 20, Praha
Čas: 17.30

Vstup zdarma. Těšíme se na Vás!

Robert Čapek: Na návštěvě v Montessori 3. Zahrada

· 0 komentářů

V předchozích dílech miniseriálu jsem se věnoval 1) rozdílům a 2) výuce v Montessori škole Na Beránku. Někoho možná napadne, že text o zahradě by se hodil spíše pro prezentaci nějaké Lesní školky. Ale právě zahrada zdejší školy dobře ilustruje principy Montessori a může být dobrým srovnáním s tím, co se děje na pozemcích běžných veřejných škol.

Zdroj: blog autora 11. 5. 2019

Takže: na všem, co na zahradě je, se žáci výrazně podíleli, jak námětem, volbou nebo prací, ale nejčastěji vším dohromady. V tomto případě fotografie mluví nejjasněji, takže jen v bodech:

Slaměno-hliněná učebna: postavená žáky, učiteli a rodiči. Překvapivě žáci nebyli ti, co jen „patlali“ hlínu, ale právě ti, kteří dělali dřevěnou kostru, včetně střechy, schody, terasu atd. Pavilon se využívá k výuce jako učebna a má i další využití. Třeba jako zázemí zdejšího slavného školního jarmarku.

Rozestavěná kuchyň a jídelna: tentokrát vše stavějí samotní žáci, včetně trámů ve výškách. Kuchyně a jídelna poskytne zázemí příměstským táborům, které se tu pořádají.

Stejně jako kompostovací WC, které žáci tentokrát nepostavili, ale „pouze“ smontovali.

Je tu umělé jezírko s čerpacím systémem, které má pro rostliny i živočichy důležitou roli.

Úly, o které se žáci starají v kroužku, dodává med jak do kuchyně, tak i na školní jarmark. Na zahradě je i hmyzí dům, na kterém se žáci učili stavět s hlínou. Je tu i pec se střechou (postavenou žáky), chystá se místo i pro pravou jurtu.

Rozhodování žáků o zahradě dobře ilustrují i drobné záhonky. Žáci chtěli jahody a zasadili je na vyvýšenině, kde se jim nedařilo (a zůstalo po nich jen jméno: „Jahodový kopec“). Nyní jsou jahody na jiném místě, kde se jim daří lépe a snad nějaké i vyrostou. To samé ředkvičky nebo malý květinový záhonek: jsou to volby žáků, které vyústily v nějakou činnost a následnou péči.

A těch plánů do budoucnosti! Proto je na zahradě i otočený člun (což bude nejspíše prolézačka) nebo mezera v plotě (reprezentativní brána, vstup do zahrady). Ale pokud si to nějaká třída nevezme za své, nikdo je do toho nutit nebude. Zahrada, stejně jako učebna nebo školní třída, nejsou místem nucených prací.

A takto by to mělo být: zahrada se stala velkou laboratoří, stavebnicí, hernou i učebnou.

Posledním dílem bude text o 4) aktualitě.

Celý text s fotografiemi najdete ZDE.

Desatero

středa 18. září 2019 · 0 komentářů

Během pěti let jsem zjistil, co jako učitel potřebuji a vytvořil si určité návyky, způsoby práce, závislosti apod. Učitelskou rutinou se zřejmě můžeme nazvat. Jakoukoliv rutinu nemám rád, ale v souvislosti s prací ji vytvářím a jsem za ní rád, protože mi ulehčuje práci a šetří čas.

Zdroj: blog Tajného učitele 2. 9. 2018

Mezi takový návyk a způsob práce patří i to, že mám rád někde uložený přehled všech metod, které používám. Stejně jako mám rád sepsaná určitá pravidla. První rok jsem si napsal na papír jen „Nekřičet!“ a nalepil jsem si ho na dveře bytu. Potřeboval jsem se uklidnit, uvědomit si, kde je problém a problém vyřešit – tedy nekřičet v hodinách. Následující měsíce a roky přibývalo nápisů, až byl papír popsán celý, stejně jako celá nejrozlehlejší zeď bytu byla polepená papíry s metodami. Ale musel jsem se přestěhovat, vše odlepit a strhnout, a proto i sepsat si nově aktualizovaná uklidňující pravidla, díky kterým dokážu přežít slabé chvíle. Jsou to tedy pravidla napsaná mnou pro mě. Ale třeba někomu pomohou, třeba se někdo podělí o svá pravidla.


Nepohoříš, buď v klidu

A proto musíš odpočívat. A cestovat, chodit do lesa, hrát šachy, poslouchat hudbu – cokoliv tě baví. Bez koníčku vyhoříš. Ale zároveň musí být spokojenost ve škole, proto v práci vyzkoušej každý měsíc novou metodu a každé pololetí nový projekt v rámci prevence vyhoření. Nerozčiluj se. Tahej práci domů, ale nikdy netahej domov do školy. Na žáky se neřve. Při každém takovém řvaní jsou to žáci, kdo „vyhrává“. Jakmile se rozčiluješ, zkus se vrátit k dalším bodům v desateru.


Zpětná vazba a opakování

Dobrý prostředek pro tebe i pro tvé žáky. Pokud se nenecháš od žáků férově zhodnotit a zkritizovat, nikdy nebudeš lepší učitel. To samé platí směrem od tebe k žákům. Opakuj a opakuj. Doma to bude bolet při přípravách a opravách, ale budou hlubší znalosti, lepší známky, lepší zpětná vazba a větší šance na klid a nevyhoření. A nezapomeň – vždy opakuj téma, stanov záchytné body a vysvětli, kde se zrovna nacházíme v látce, ať žáci vědí, kde jsme a téma jim dává smysl.


Nebuď posera

Zkoušej nové věci. Pokud se bojíš, vysvětli žákům, že jde o první pokus a je na nich, aby pokus opravili či vylepšili. Evoluční proces. Zkus s žáky jezdit na nová místa a ne pořád dokola na ty samé lokace. Zkus učit téma jiným způsobem, než minulý rok. Vyzkoušej technologie; pokud nevíš jak, požádej o pomoc. Zkus projekty, připrav si Escape room. Zapoj lidi z jiných škol a z jiných oborů.


Emoce

Radost, strach, smutek – hlavně, když si to žáci zapamatují bez šprtání. Pokud to jde, využívej příběhy. Pokud žáci jdou z hodiny a řeší před chvíli probrané téma a příběh, jedná se o výjimečnou hodinu.


Nech žáky chybovat

Chybami se člověk učí. A ty pro to musíš vyrobit vhodné prostředí a atmosféru.


Buď realista

Neočekávej od žáků zázraky. Základy učiva pro život stačí, ne každý je génius. Oceň každou snahu a každý malý úspěch. To samé platí pro tebe – neočekávej od sebe zázraky. „Kdo zachrání jednoho, zachrání celý svět.“


Buď připraven

Technika zklame. Je důležité mít v záloze vždy náhradní cvičení, aktivity, aktuality, mezipředmětové vztahy.


Aktivní učení

V hodinách nech co nejčastěji práci na žácích. Spoustu se tím naučí.


Pravidla

Oznámit a vysvětlit vždy na začátku roku, první hodinu. Jasně a zřetelně. A vždy se jich důsledně držet. Neexistují výjimky. Oblíbený či neoblíbený žák, odměna nebo trest musí být vždy stejný.


Motivace

Pro tebe i pro žáky je motivace důležitá. Pokud tě práce nebaví, nemáš v ní cíle a nevidíš v ní smysl, proč marnit čas? Pokud nejsou žáci motivováni a ty je motivovat nedokážeš, proč marnit jejich čas? Pokud není vnitřní motivace, musí nastoupit vnější. A vnější motivace se během delší doby má stát vnitřní motivací.

Jak učí finalisté Global Teacher Prize: inspirace dostupná ostatním učitelům

úterý 17. září 2019 · 0 komentářů

Ke konci školního roku jsme českým učitelům poděkovali za jejich práci a věnovali jim možnou inspiraci do dalších školních let. Návštěvy na hodinách finalistů Global Teacher Prize (GTP) byly nahrány a byly z nich vytvořeny medailony zaměřující se na podstatu jejich pedagogického přístupu. Mohou tak sloužit jako didaktický materiál pro ostatní pedagogy.

Zdroj: Tisková zpráva EDUin 28. 6. 2019

…Možnost pozorovat práci finalistů s jejich studenty „v terénu“, jsou českým specifikem ceny. Vedle čtyř odborných kritérií posuzovaných porotou je ukázka z praxe zvláštní a vysoce důležitou vrstvou, umožňující porotě významně zpřesnit pohled na všechny finalisty GTP.

Přínos návštěv finalistů shrnuje jeden z porotců, akademik Josef Valenta: „Každá hodina je svého druhu „dílo", pedagogický artefakt. A ukázková hodina je navíc, chtě nechtě, scénickým aktem, neboť její dramaturgie, režie, typ angažmá aktérů, využití performativního potenciálu prostoru a techniky nese soubory znaků ukazujících mimo jiné jakési „lidsky-profesní téma" konkrétního učitele, na kterého se díváme. Všechna díla, která jsem viděl, byla na vysoké úrovni. Témata byla různá. Nejvíc mne oslovila ta, u nichž bylo zřetelné, že kantor myslí na praktický smysl a použitelnost vzdělání.

Letos zavítali porotci během návštěv do 6 krajů České republiky. Skladba hodin, které viděli, byla pestrá – finalisté vyučují humanitní i exaktní předměty jak na základních, tak i středních školách, na venkově i ve velkoměstech. Různý byl i počet žáků ve třídách, nejvíce studentů ve třídách bylo na gymnáziích, často přes třicet.

Že je práce v tak velkých kolektivech obtížná a proč upřednostňuje menší studijní skupiny, vysvětloval jeden z finalistů, Petr Šimíček: „Ve třídách s vysokým počtem studentů není spolupráce s nimi ideální. Ne jako seminářích, kdy jich je polovina a dá se jít do hloubky. Jako učitelé pak hodiny spíše jen moderujeme, snažíme se studenty někam dovést a oni přitom často přicházejí na věci, které ani my sami nevidíme. A to je na tom to úžasné.“

Právě to, jak učitelé přistupují k řešení jednotlivých hodin, zachycuje i nasbíraný materiál z jejich hodin. Koordinátorka ceny Hana Matoušů přibližuje, jaké jsou plány s využitím záznamů z hodin jednotlivých finalistů: „Rádi bychom materiál pořízený na hodinách využili i jinak než jenom pro propagaci ceny, neboť má bezesporu svůj didaktický potenciál a mohl by sloužit jako inspirace pro ostatní pedagog a praktická ukázka využití různých výukových metod.“

Videomedailonky finalistů GTP CR 2019 ZDE.


Den v mateřské škole s programem Začít spolu

pondělí 16. září 2019 · 0 komentářů

Jedním z nejzajímavějších programů pro mateřské a základní školy je program Začít spolu. Dnes se podíváme do mateřinky.

Hned při vstupu do třídy čeká děti a jejich rodiče obvykle ranní úkol. Ten je zaměřen na téma, které ve školce právě probírají. Úkol je umístěn ideálně hned u vstupu do třídy. Úkoly jsou různého charakteru. Někdy motivují děti k tomu, co je daný den čeká, jindy si děti procvičují různé dovednosti: grafomotoriku, počítání, barvy,…jindy vyžadují spolupráci dítěte s rodičem.

Na ranní úkol mohou děti navázat tím, že si vyberou činnosti nebo hru v některém z center aktivit. Je to doba pro volnou hru dětí. Rodiče mohou zůstat se svým dítětem ve třídě (nejen po dobu adaptace dítěte na nové prostředí).

Obvykle mezi 8 a 9 hodinou mají děti připravenou svačinu. Tu si mohou brát průběžně. Děti jsou vedeny k samostatnosti a sebeobsluze. Děti si např. nalévají nápoj podle svého výběru, mažou si samy pomazánku na chléb či pečivo atp. Opět zde neplatí jednotný postup. V některých MŠ začít spolu svačí děti společně v okamžiku, kdy se všichni sejdou, někde mají děti možnost najíst se průběžně. Děti, které přicházejí do školky brzy ráno, obvykle využívají dřívějšího času ke stolování. V obou případech platí, že děti do jídla nenutíme, snažíme se o co největší samostatnost dětí v sebeobsluze, motivujeme děti k ochutnávání např. pro ně neznámých jídel, děti mají možnost výběru.

Po svačině se děti postupně scházejí v ranním kruhu. To je místo pro společné setkávání, sdílení, seznámení se s tím, co děti v daném dni čeká, pro udržování určitých rituálů (zpívání třídní hymny, vzájemné pozdravení, přání, oslavy, hraní her atp.). Ranní kruh poskytuje rovněž prostor pro motivaci k tématu, o kterém si děti v daném období povídají. Učitel může v tomto čase velmi snadno zjistit, co všechno už děti od daném tématu vědí, co by je dále zajímalo, co by se chtěly dozvědět. Děti zde také přicházejí se svými návrhy témat, které by je zajímaly a společně s učitelem plánují činnosti do center aktivit. Děti se zde též učí naslouchat jeden druhému, dodržovat společně domluvená pravidla, vyjadřovat své pocity, názory atp.

Místo pro společné setkávání je situováno v prostoru třídy tak, aby děti dobře viděly na nástěnku s denním programem. Zde jsou např. informace o tom, ve kterých centrech aktivit jsou dnes pro děti připravené úkoly a činnosti, je zde kalendář, který slouží k orientaci v čase, jména a fotky dětí, které využívají při dělení do center atp.

Nedílnou součástí třídy jsou i třídní pravidla. Na jejich vytváření se podílí samy děti. Text je formulován jednoduše, pozitivním jazykem, bývá doprovázen obrázkem, aby mu děti i v psané formě porozuměly. Pravidla bývají postupně doplňována, vždy je rozhodující, aby byla navrhována samotnými dětmi, které pravidla samy formulují svým jazykem. Díky tomu, že děti vytvářejí pravidla společně s učitelem, cítí se za jejich dodržování mnohem odpovědnější a jsou více respektovány k jejich respektování.

Když se děti seznámí s programem dne a nabídkou jednotlivých činností v centrech aktivit, vezmou si svoji značku a připevní svůj symbol (fotografie, jméno, značka) k centru aktivity, které si samy zvolily. U každého centra je vždy vyznačeno (číslem, symbolem čísla, červenou či zelenou barvou atp.), kolik dětí může v daném centru aktivity být. Obvykle v každém centru pracuje 2–6 dětí. Děti si volí centra každý den. V některých MŠ umisťují děti svou kartičku rovnou ve vybraném centru aktivity, v jiných MŠ zaznamenají děti svoji volbu přímo na centrální informační tabuli.


Nejčastější centra aktivit v MŠ Začít spolu

Ateliér
Knihy a písmena
Domácnost
Pokusy a objevy
Dílna
Kostky
Drobné manipulační hry
Dramatické hry / Divadlo
Hudba

Činnosti, které jsou pro děti připravené, se vztahují k tématu, na kterém děti v daném období pracují. Jednou se základních forem práce v programu Začít spolu je integrované učení hrou a činnostmi. To probíhá nejčastěji v týdenních, čtrnáctidenních či měsíčních cyklech.

V centrech aktivit jsou připravené takové úkoly, které děti vedou k objevování, umožňují jim spolupracovat, vzájemně si pomáhat, hrát si, společně řešit problémy, učit se od sebe navzájem atp. Úkoly jsou prakticky zaměřené, děti pracují s reálnými materiály a předměty, které jsou k dispozici v každém z center a jsou jim běžně dostupné.

Připravené úkoly mohou být odstupňovány také podle obtížnosti, děti si mohou volit i složitější úkoly, pracovat na obtížnějších variantách atp.

Při práci v centrech aktivit tedy nastává ve třídě situace, v níž se paralelně vedle sebe, a v tentýž čas, odehrávají různé činnosti. V každém centru aktivit pracuje skupinka dětí na jiném úkolu, které spojuje jedno téma, kterým se ve třídě po určitou dobu zabývají.

Samozřejmostí je propojení probíraného s reálným životem i mimo mateřskou školu (exkurze, výpravy, besedy…). Je zde i prostor pro zapojení rodičů, kteří přicházejí do třídy a dělí se s dětmi o své záliby a dovednosti, vyprávějí dětem o svém povolání, svých koníčcích atp.

Pokud děti samostatně pracují v centrech aktivit, učitel „přechází“ nejčastěji do role pozorovatele a pomocníka. Sleduje, jak se dětem daří, poradí tam, kde děti narazí na problém a nevědí, jak jej řešit, případně poskytuje individuální pomoc dětem, které ji potřebují. Samozřejmě, že jsou i situace, které vyžadují, aby učitel pracoval s dětmi přímo v některém centru aktivity, poskytoval dětem dopomoc či je provázel při plnění úkolu.

Po ukončení činností se všichni opět sejdou, v reflektivním kruhu, kde mohou děti zhodnotit, jak se jim dnes pracovalo, co se jim dařilo či nedařilo, co je nejvíce zaujalo, kdo jim v práci pomohl nebo poradil, co nového se naučily Je zde prostor i pro zpětnou vazbu od učitele.

Po hodnotícím kruhu následuje pobyt venku. Vycházky bývají často spojené s tématem dne. Pobyt na zahradě MŠ slouží k tělovýchovným aktivitám, k dalšímu poznávání přírody, pěstitelským činnostem, dramatickým hrám atp.

Čas oběda je příležitostí nejen k uspokojení biologických potřeb dětí, zároveň také znamená sociální a kulturní zkušenost. Děti jsou vedeny k sebeobsluze a samostatnosti. Mají možnost nabrat si tolik jídla, kolik sní. Každé dítě má možnost jíst svým vlastním tempem. Děti mohou při jídle konverzovat za předpokladu dodržování pravidla: „Mluvíme, jen když nemáme jídlo v puse.“

Po obědě se děti ukládají k odpočinku a některé také usnou. Často je tato doba (tak jako v jiných MŠ) využívána ke čtení či poslechu pohádek. Děti, které nespí, mohou po odpočinku provozovat tiché činnosti v centrech aktivit. Opět za předpokladu dodržení pravidla: „ Hraji si tak, abych nerušil kamarády.“ Učitelé mohou v této době pracovat s dětmi na individuálních úkolech.

Odpoledne se mohou děti rozhodnout, zda budou pracovat (pokračovat) na dané téma v centru aktivity nebo si vyberou činnosti podle svého uvážení. Je zde prostor zejména pro volné hry dětí.

Celý text s doprovodnými fotografiemi ZDE.


Jana Cihelková: Nadané dítě ve škole. Náměty do výuky pro celou třídu

sobota 14. září 2019 · 0 komentářů

Co je nadání? Jak poznat nadané dítě? Je nadání výhoda, nebo spíše handicap? Co nadané děti ve výuce potřebují a jak jim to poskytnout? Metodika v knize Nadané dítě ve škole odpovídá na tyto otázky stručně, přehledně se zaměřením na praxi.

Nabízí učitelům návod, jak nadané dítě rozpoznat, protože to nemusí být vždy úplně jednoduché, a jak s ním ve výuce pracovat. Rodičům nadaných dětí se může stát vodítkem při výběru školy.

V knize najdete návrhy systémových strategií k zajištění adekvátního přístupu k nadaným dětem, které škola může začlenit do svého vzdělávacího programu, a také zásobník v praxi ověřených aktivizujících učebních metod upravených pro potřeby nadaných žáků, který je určený jednotlivým učitelům k využití v přímé výuce.

Autorka se zaměřuje na rozvoj dovedností učitelů individualizovat výuku pomocí aktivizujících učebních metod. Individualizace výuky je přitom jediným způsobem, jak v praxi realizovat inkluzivní vzdělávání. Proto může být – přestože cílí především na nadané děti – využívána k práci s celým třídním kolektivem.

Jana Cihelková je zakladatelkou a ředitelkou školy Métis – základní škola s. r. o, zabývající se výukou nadaných dětí.

Více informací, obsah a ukázky najdete ZDE.

Robert Čapek: Na návštěvě v Montessori 2. Výuka

pátek 13. září 2019 · 0 komentářů

V první části svého miniseriálu jsem uvedl nejvýraznější rozdíly, kterých si všimnete ve srovnání s klasickou českou školou. Nebudu nyní teoretizovat ani vypisovat všechny zvláštnosti Montessori pedagogiky, která navíc prakticky ani neexistuje.

Zdroj: blog autora 11. 5. 2019

Ano, ve mnou navštívené škole byly určité charakteristické prvky (například při výuce matematiky známý „perlový materiál“ apod.), ale našel jsem tu i věci z Daltonské školy nebo Jenského plánu. Důležité nade vše jsou ovšem principy, podle kterých se tu pracuje. Zde budu jen skromně konstatovat, že mnoho z nich je stejných jako u koncepce podporující a klimatické výuky, se kterou pracuji já. Mě ostatně zajímá především to, jak to vypadá ve třídách při reálné výuce, při praktické realizaci oněch principů.

Už začátek výuky by pro mnoho učitelů veřejné školy byl překvapivý: zatímco učitelé na chodbě zapisují na tabuli podrobnosti o denním rozvrhu daného trojročí, ve třídách si žáci sami vedou komunitní kruh a řeší si své aktuální záležitosti. Mnoho věcí z Montessori školy je známých i ve škole veřejné: i zde jsou pracovní listy, sešity a atlasy. Rozdílný je ale způsob práce s nimi, právě třeba při zachování principu „možnost volby materiálů a pracovního místa“.

Viděl jsem i řízenou diskuzi (a tedy v podstatě frontální výuku), ale vedenou na jiný způsob, než je běžné. Právě to, jak v ní žáci pracují a jak ji přijímají, z ní vlastně udělalo komunikační aktivitu! Bylo to vlastně vzájemné učení žáků, které moderuje učitel. Informace přinášeli žáci, pedagog jen dbal na to, aby svůj názor vyslovili všichni, kdo chtěli. A žáci se navzájem opravdu pozorně naslouchali! Diskuze nebyla soupeřivá, ale kultivovaná, bylo od žáků slyšet věty typu: „nejsem si jistý ve všech detailech, ale myslím, že to bylo takhle…“ nebo „já si myslím tohle, ale vím, že právě to může být věc osobních preferencí…“ Nikdo nechtěl nikoho zadupat do země, neviděl jsem jediný posměšný úšklebek, jen zúčastněné naslouchání názorům ostatních. Škoda, že jsem já nechodil do Montessori školy!

Mnoho činností se podobalo volnočasovým nebo osobnostně rozvojovým aktivitám, což se týkalo například i přírodovědných předmětů. Tam učitel, který bere děti ven, jakmile to jen trochu jde, rozvíjel i dovednosti a softskilly, na které se ve třídách nedostane. Například vedení lidí (leadership), protože za provedení úkolů odpovídal „kapitán“ a podobně. Úžasná zahrada bude další kapitolou, nyní prozradím jen to, že je přímou ilustrací přísloví „za málo peněz mnoho muziky“. Tím je myšleno, že na tak malém kousku pozemku lze konat tolik vzdělávacích činností…

Ve sborovnách veřejných škol často slyším obavy z přijímaček a učitelé ohýbají svoji výuku tak, jako by přijímací zkoušky byly cílem jejich výuky. Nejsou! A na Montessori škole to samozřejmě vědí. Deváťáci se na ně připravují, to ano, ale ve své režii a každý svým způsobem a tempem. Jak jsou v přijímacích zkouškách žáci úspěšní? Například letos šlo na víceleté gymnázium dělat zkoušky pět žáků. Všichni se dostali, ale půjde tam jen jeden – a to ještě pod tlakem svých rodičů. Proč by tam žáci ale vůbec chodili a opustili takovouto školu? Zdůrazňuji, že škola plní RVP (a svůj ŠVP) – a podle mého soudu tím nejlepším možným způsobem: aktivně, tvořivě, prakticky. Učivo slouží svému cíli, tedy být náplní zajímavé práce, kdy úkolem je vlastní osobní a odborný rozvoj žáků – a není cílem samo o sobě, tedy pouze být našprtáno a pouze reprodukováno a přezkušováno v testech. Fuj.

A je to škola, která doslova vyzařuje atmosféru objevování, experimentů a kreativity. Běžte se podívat do šesté třídy klasické české školy. Kolik napočítáte na stěnách a nábytku různých produktů, vytvořených žáky? V Montessori škole jsou to desítky věcí, každá prezentuje množství nápadů i práce. Mnoho pomůcek si vyrobili žáci sami. V každé třídě je také nejen mnoho zeleně, ale i nějaký ten živočich, například šnek nebo želva. Nábytek je mobilní, žádná třída nevypadá ani jednu hodinu stejně: mění se židle a stoly, na koberci jsou rozkládány pomůcky a herní plány, hýbají se tabule. A všude jsou pracující, hrající si, objevující, sdílející a tvořící děti, které v této škole dokáží spojit všechny předchozí činnosti do jedné, kterou je: učení.

Další díly: 1) rozdíly, 3) zahrada, a 4) aktualita.

Ztrácíme schopnost trávit čas sami se sebou

čtvrtek 12. září 2019 · 0 komentářů

Současní studenti jsou podstatně sebevědomější, než byli před dvaceti lety. Můžeme se z toho radovat? „Sebevědomí založené na vlastních kompetencích je velmi žádoucí, musí být ovšem doplněné určitou pokorou, respektem a vědomím vlastních hranic. A to často studentům chybí,“ říká profesor lékařské psychologie Radek Ptáček, který působí na Psychiatrické klinice 1. Lékařské fakulty UK a University of New York in Prague.

Zdroj: Libuše Bautzová, Magazín Perpetuum 25. 7. 2019

V tuto chvíli má už většina absolventů středních škol za sebou rozhodnutí o tom, jestli, co a kam půjde studovat. Myslíte si, že by s výběrem vysoké školy měli pomáhat rodiče a mít v tom významné slovo, nebo by mělo jít pouze a jedině o svobodné rozhodnutí potomka?

Odpověď na tuto otázku je poměrně jednoduchá. Rodič je od určitého věku svého dítěte pouhým rádcem. Ať se mu to líbí, nebo ne. Záleží pouze na mladém dospělém, jak a nakolik chce rady svého rodiče přijmout.

Nemalé procento mladých lidí dnes vystřídá několik vysokých škol. Je to dobře? Je to podle vás ochota experimentovat, nebo znak nezodpovědnosti?

Jedním ze symptomů naší doby je nadbytek. A to ve všem. Nadbytek ve smyslu téměř nekonečné možnosti volby vede u většiny dětí i dospělých ke stavu zmatenosti. Neschopnosti stanovit si priority a dojmu, že na vedlejší zahradě je vždy tráva zelenější. Toto vidíme v oblasti vztahů, práce, požitků, ale i vzdělání. Řada studentů při prvních překážkách ze školy odchází a hledá jednodušší, nebo naopak náročnější, zajímavější a podobně. Potýkáme se pak s doslova bloudícími studenty, kteří vystřídají medicínu, ekonomii, práva a skončí třeba u psychologie, na kterou se ani po osmém pokusu nedostanou, a proto vysokou školu nikdy nedokončí.

Setkáváte se s mladými lidmi často, mimo jiné působíte na několika vysokých školách. Máte pocit, že dnešní studenti mají větší sebevědomí než ti před třiceti lety, resp. v době, kdy vy sám jste byl student?

Sebevědomí studentům zcela jistě roste. Je to můj dojem za více než dvacet let působení na vysokých školách. Jednoznačně se na tom shodujeme v podstatě se všemi kolegy. Dokonce to uvádějí i některé zahraniční studie, jistě by se našla i nějaká domácí.

Těch zdrojů je jistě celá řada. Mění se výchova a podpora dětí již od útlého mládí. Řada z nich si dovede sebevědomě prosazovat své zájmy. Jistě narůstá i vyšší kompetence v řadě oblastí. Mladí lidé přicházejí na vysoké školy dobře jazykově připraveni, často se zahraniční zkušeností, mnohdy již s nějakými zkušenostmi z oboru. Kompetence v oboru informačních technologií mnohdy předčí kompetence jejich učitelů. Jsou to doslova děti jiné doby.

Sebevědomí založené na vlastních kompetencích je velmi žádoucí. Doplněné ovšem musí být určitou pokorou, respektem a vědomím vlastních hranic. A to často chybí studentům, kteří mají své sebevědomí postavené na příjmech, sociálním statutu jejich rodičů nebo někdy i patologické struktuře osobnosti.

Na jedné straně jsou dnešní studenti sebevědomější až drzejší, na straně druhé žijí často i po třicítce s rodiči, kteří jim poskytují servis i peníze. Jak to jde dohromady?

V současné době se prodlužuje dětství a mládí. To souvisí především s ekonomickým a společenským rozvojem společnosti. Klademe stále větší důraz na vzdělání, které se prodlužuje. Zároveň v určitém smyslu měníme hodnoty. Výkon a kariéru začínáme stavět nad vztahy a rodinu. Studovat do třiceti let je dnes běžné – no a když studujete, rodiče se o vás rádi postarají – jde přeci o vaši budoucnost. Po třicítce začnete budovat kariéru. Najednou je vám čtyřicet let – máte skvělé vzdělání, špičkovou kariéru, ale jste sami … a nikdo vhodný na dohled.

Dá se říci, kdy je dnes člověk dospělý? Existuje vůbec nějaká definice dospělosti – nepočítáme-li v tom dovršení 18 let věku?

Definicí dospělosti je nespočet. Já definuji dospělost ve funkčním smyslu. Tedy dospělý je ten, kdo se dovede stabilně a dlouhodobě postarat sám o sebe, eventuálně o své blízké. V tomto smyslu můžete být dospělí v 15 letech, ale zároveň nemusíte do dospělosti dozrát celý život. Z neurofyziologického hlediska mozek dozrává přibližně v 26 letech. Do té doby můžeme zcela oprávněně držet nad mladými dospělými určitou ochranou ruku.

Když se vrátím k otázce ohledně střídání různých oborů a různých vysokých škol: dá se předpokládat, že takový člověk ani později nebude schopen nebo ochoten zůstat delší dobu v jednom zaměstnání?

Člověk by měl v každém vývojovém období získat určité „ctnosti“, jak by uvedl významný vývojový psycholog Erik Erikson. Právě v období mladé dospělosti jde o schopnost stability v nejširším smyslu slova. Tedy měl bych se naučit utvářet stabilní partnerské, přátelské, ale i pracovní vztahy a v širším smyslu – postavit určitou stabilní a koherentní základnu pro další život. Také se naučit dosahovat dlouhodobých cílů, a to i přes případné překážky a dočasné obtíže. Vystřídat několik oborů, případně prací nemusí být samo o sobě špatné, když je za tím konkrétní úsilí něčeho dosáhnout, a nikoliv jen bezcílné bloumání a hledání zelenější louky...

Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE.


O emocích, vztazích a osamělosti je třeba s dětmi mluvit, a to co nejdříve. V rodině i ve škole

středa 11. září 2019 · 0 komentářů

Zhruba každý čtvrtý člověk na světě během svého života prožije nějakou epizodu psychického onemocnění. Až polovina z chronických psychických potíží se navíc projeví už ve školním věku. Některé státy proto psychohygienu a emoční výchovu zavádějí do osnov. Co na to Česká republika?

Zdroj: Lucie Kocurová, www.rodicevitani.cz 28. 11. 2018

V lednu 2018 jmenovala britská premiérka Theresa May novou členku svého kabinetu – Tracey Crouch, ministryni pro osamělost. Ta měla za úkol vypracovat národní strategii boje proti sociální izolaci a navrhnout konkrétní řešení. Počínaje zářím 2020 by se tedy žáci a studenti ve Velké Británii měli od svých učitelů dozvědět, jak bojovat s nepříjemnými pocity a sociální izolací. Už od prvního stupně budou mít děti povinně několik hodin „vztahové výchovy“ ročně.

A americká psycholožka Julianne Holt-Lunstad tvrdí, že by se USA měly od Britů poučit. Ideální by bylo vytvořit jakési průřezové téma „sociální výchova“, které by mělo dětem přiblížit, jak vytvořit a udržovat přátelské vztahy.


O emocích by se měly děti učit už ve školkách

Jak říká Marie Salomonová z české neziskové společnosti Nevypusť duši, i českým školám by prospěl větší důraz na emoce a vztahy. Začít by se podle ní mělo co nejdříve. „Už i ty nejmenší děti by se měly ve školce a na prvním stupni základní školy naučit orientovat se v emocích a pochopit je. Měly by umět rozlišit a pojmenovat pocity, vztahy, agresi. Měly by dokázat říct, že jsou veselé nebo smutné, a zároveň i chápat, proč je třeba smutný někdo jiný. A měly by tušit, co můžou se svým smutkem nebo vztekem dělat. Že když je bolí bříško, jdou to říct mamince nebo paní učitelce – a pokud mají nějaké nepříjemné pocity, nemusejí s nimi zůstávat samy. Toto základní sociálně emoční učení v českém školství chybí.“

Nejpozději na druhém stupni by se podle Marie Salomonové měly děti naučit základy psychohygieny a dozvědět se o duševních poruchách. Koneckonců právě v období dospívání se nejčastěji poprvé projevují některé psychické potíže, jako jsou úzkosti nebo deprese. Teenageři by měli vědět, že stejně, jako se starají o svoje fyzické zdraví, měli by se starat i o to duševní. „Když děláme s dospívajícími některé naše programy, tak se smějí a říkají – to já přece vím, že bych měl dost spát, já přece vím, že je občas potřeba vypnout ten počítač a jít mezi lidi… ale je třeba, aby jim ta pravidla přešla do krve.“

Problémem podle Marie Salomonové je i to, že mnohé děti nedokážou dobře popsat svoje emoce. Koneckonců to činí problémy i mnohým dospělým. „V ideálním případě se samozřejmě o psychické zdraví svého syna nebo dcery starají rodiče, ale v mnoha rodinách se o pocitech prakticky nemluví. Spousta rodin je také dysfunkčních. Každý člověk by měl vědět, že je v pořádku, když je někdy smutný a necítí se dobře. Pokud ale tyto pocity trvají delší dobu, nebo jsou tak silné, že se kvůli nim ze života ztratí všechny barvy, pak je dobrý nápad o tom s někým mluvit. Děti by měly aspoň tušit, komu si můžou říct o pomoc, kam zavolat nebo zajít, a co je tam asi čeká. A myslím si, že těmito znalostmi by děti měla vybavit právě škola…“

Celý text si můžete přečíst ZDE.