Jaroslav Hubený: Padni komu padni. Tak píše příběhy roku 1945 Jiří Padevět

sobota 7. listopadu 2015 · 0 komentářů

Jaro před 70 lety patří k nejdramatičtějším v celé historii českého národa. Druhá světová válka končila na evropském kontinentě právě v jeho středu a neobešla se bez ztráty mnoha životů. Počátek května 1945 nebyl jen obdobím slávy, ale i truchlení. Připomíná to i nová kniha Jiřího Padevěta s názvem Krvavé finále a podtitulem Jaro 1945 v českých zemích.

Zdroj: pardubice.idnes.cz, Pardubický kraj 1. 5. 2015

Ředitel nakladatelství Academia je mimo jiné autorem již dříve vydané knihy Průvodce protektorátní Prahou, za kterou získal loni ocenění Kniha roku Magnesia Litera.

Ve své knize Krvavé finále zmiňujete 318 míst spojených s násilnostmi. Podle jakého hlediska jste postupoval?

Je to vlastně místopis, lokality jsou seřazeny podle současných krajů a popisované děje se týkají období od začátku března do 12. května roku 1945. Nezachycují vyloženě bojová střetnutí, vězení a popraviště. Kniha přibližuje místa, kde došlo k zabití civilních osob, zajatců nebo parlamentářů německou mocí – byť to velmi často nebyli Němci, ale i Maďaři, Lotyši, Rusové, Ukrajinci. Stejně tak mezi oběťmi nebyli jenom Češi, Moravané a Slezané, ale Židé z celé Evropy, Řekové, Italové, Poláci, Rusové, Ukrajinci a další.

V čem je tedy největší rozdíl proti tématu vaší předcházející knihy o protektorátní Praze?

Tam předcházel smrti i boj a hrdinství, tady jsou to smrti ve většině případů absurdní, zcela zbytečné. A nemyslím to kvůli tomu, že to bylo na konci války. To víme my, ale tehdy ještě část německých vojáků věřila v Hitlerovy zázračné zbraně, část z nich byli fanatici, část jen chtěla domů, ale nevěděli, jak dlouho ještě budou bojovat a kdy válka skončí. Kniha prokazuje i to, že někteří němečtí vojáci nerespektovali kapitulaci a vraždili dál. Jsou případy, kdy i německé představitele obcí – národnostní hledisko v tom nehrálo roli. Kniha není o českoněmeckém potýkání, ale o tom, co je schopen lidský druh udělat s jedinci stejného druhu.

Kolik ztrát na životech kniha popisuje?

Je to několik tisíc lidí, ani to přesně spočítat nejde. V každém případě je to víc obětí než za heydrichiády, je to tedy největší počet obětí za dobu celého protektorátu. Tedy představa, že v květnu 1945 dorazily tanky s rudou a bílou hvězdou a byl klid a mír, je zcestná. Nejvíce se zabíjelo právě v dubnu a květnu 1945.

Jak byste okolnosti těchto ztrát charakterizoval?

Tematicky se dají rozdělit na čtyři okruhy. Nejzazší jsou protipartyzánské operace na Moravě, kdy německé bezpečnostní složky čistily bezprostřední týl fronty. Vytipovaly si takzvanou partyzánskou vesnici a tu bez milosti vypálily, ať už partyzánům pomáhala, či nepomáhala. To je případ Javoříčka, Prlova, Zákřova, Vařákových Pasek a dalších vesnic. Pak jsou to příběhy spojené s potlačením českého povstání, kdy se povstalci vzdali nebo byli zajati a následně popraveni. Anebo předtím ještě mučení, což je případ Holic na Pardubicku. Ty jsou výjimečné i tím, že se povstalcům dokonce podařilo sestřelit jedno z útočících letadel. Třetí druh událostí jsou v podstatě náhodné incidenty s německými kolonami, kdy se někdo špatně podívá nebo sáhne příliš prudce pro kapesník či někdo postaví záseky přes silnici a vojáci jsou nervózní…

Ještě jste nezmínil poslední příčinu.

To jsou transporty a pochody smrti, které zasáhly největší počet míst a způsobily nejvíc obětí. Týká se to především jihozápadních a severních Čech. Většinou se odehrávají v areálu Sudet a smrti jsou naprosto nejabsurdnější, protože účelem pochodu smrti nebylo vězně někam přepravit, ale „upochodovat“, zabít. Neměly ani řádný cíl, ani směr, snad kromě Terezína. Zkusil jsem ujít kousek jedné z tras pochodu smrti, který mířil z Johanngeorgenstadtu přes Karlovy Vary do Terezína. Z 1 300 vězňů jich tam dorazilo jen 30. Všichni ostatní byli pochováni cestou, velmi často nevíme kde, neznáme ani jména.

Z vašeho díla vyplývá, že válka není přesný pojem pro vše, co se dělo. Byla to spíše genocida?

Často ano. Protože pokud někdo padne v boji, mohl si vybrat, zda do boje půjde, nebo nepůjde. Ale v tomto krvavém finále lidé většinou nedostali šanci si vybrat.

Jakou další zkušenost jste při sběru materiálu získal?

Tyto příběhy se v konkrétních místech tradují v několika verzích. Lidská paměť je úžasné medium, ale poměrně nespolehlivé. Pokud se sejde víc pamětníků jedné události, tak ji každý vypráví trochu jinak a někdo vypráví dvě až tři verze.

Čím se zabýváte nyní?

Po Krvavém finále bude následovat Krvavé léto, což budou události od 10. května do konce srpna 1945, popisuji je ve stylu „padni komu padni“. Jsou to hlavně příběhy spojené především s divokým odsunem Němců, ale i vraždy ze strany vojáků Rudé armády. Tato kniha bude daleko nepříjemnější, protože pachateli jsme především my. Ti samí lidé, kteří mě budou za Krvavé finále velebit, mě budou za Krvavé léto zřejmě nenávidět.

Češi nemají rádi pohled do zrcadla?

Je potřeba se do něj podívat. Já ale nebudu říkat, že jsou Češi zlí, já budu říkat, že ten a ten člověk spáchal to a to. A zločiny to byly. Doba to byla šílená, těžko se hodnotí z pohledu dneška. Pro to, co se ke konci války a po ní dělo, používám termín „ztráta státního monopolu na násilí“, tím má totiž disponovat jen stát a jeho složky určené k tomu podle příslušných zákonů. Tehdy však bylo předávání moci spojeno s anarchií…

Máte v tomto oboru nějaký sen?

Až dopíšu Krvavé léto a Průvodce stalinistickou Prahou, pustím se do Krvavého podzimu a v něm do sudetského povstání. Mým snem je pak interaktivní mapa, která by zahrnovala celé území České republiky, kam budu postupně přidávat informace – jednak ty, které už vyšly, jednak ty, co připravuji. A to včetně doplnění hesel, která jsou už v existujících knihách.

Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.


Knihu Krvavé finále si můžete koupit ZDE. Průvodce protektorátní Prahou ZDE.

Na portále Moderní dějiny.cz spustili novou rubriku Knižní okénko, ve které budou přinášet recenze titulů a informace o zajímavých knižních novinkách. Ukázka je odtud.