Jana Hrubá: DOKUMENTY 119. S učitelem na praporu

pondělí 6. června 2016 · 0 komentářů

V minulém dílu jsme se zabývali financováním vzdělávání. Připomínali jsme si, že dlouho se vlekoucí a neřešená situace vyvrcholila koncem ledna 1997 stávkou. Dnes tedy o ní. Možná je to docela aktuální připomenutí, ne?

Pod tímto názvem jsme tehdy připravili obsáhlejší sestřih popisu situace z médií. Při čtení není bez zajímavosti posoudit z hlediska dalšího vývoje, kdo se před dvaceti lety blížil pravdě a kdo se mýlil. Důsledky neřešených problémů totiž sklízíme dodnes.


S učitelem na praporu. Fuga pro Jaroslava Rösslera, Ivana Pilipa a další hráče


EXPOZICE

Odpovídá Jaroslav Rössler: (po jednání s ministrem Pilipem) „Byl jsem nucen připomenout předvolební slib premiéra Václava Klause, který řekl, že do roku 2 000 budou mít učitelé dvojnásobné platy, přičemž inflace bude poloviční… Spočítali jsme, že ke splnění premiérových slibů musí platy každoročně narůst o 18,92%. (Daniela Prokopová v Českém týdeníku 13. 9. 1996)


Ministr Pilip hodlá napřesrok ulevit školákům

„Za jednu z největších chyb považuji, že při loňské změně osnov nebyly současně sníženy počty hodin," prohlásil ministr školství Ivan Pilip. Uvedl, že od příštího školního roku by se počet hodin na základních školách mohl zmenšit asi o tři hodiny týdně. (Vlaďka Kučerová v MF DNES 17. 9. 1996)


Ze škol budou muset brzy odejít tisíce učitelů

Školství čeká v nejbližší době bolestný řez, neboť bude muset propustit několik tisíc učitelů. Už nyní jich podle nejnovějších propočtů ministerstva i zahraničních expertů na základních a středních školách přebývá téměř devět tisíc. (MF DNES z 19. 9. 1996, značka vl)


Učitele čeká méně práce, budou tedy odcházet

„Nechceme se vracet do doby, kdy na základních školách bylo ve třídách až 33 žáků. Nejde však ani pokračovat v tom, aby průměr dětí na třídu klesal pod dvacet dětí," uvedl vrchní ředitel pro ekonomiku a analýzu MŠMT Libor Svoboda… Za optimální považuje ministerstvo školství na prvním stupni ZŠ 22 až 24 žáků na třídu a od šesté do deváté třídy 27 až 28. (MF DNES 19. 9. 1996, značka vl)


Počet učitelů se radikálně sníží, bezprostřední propouštění však nehrozí

Podle ředitele ÚIV Pavla Zeleného absolvují např. žáci druhého stupně ZŠ více než 42% výuky v dělených třídách, gymnazisti 51% a studenti středních odborných škol dokonce téměř 100%. Znamená to, že žáci se dělí nejen na dvě skupiny u předmětů, které si to nezbytně vyžadují (např. cizí jazyky), ale až na tři i čtyři skupiny i u předmětů, jako je český jazyk nebo matematika. Zelený se domnívá, že z hlediska pedagogického se sice jedná o věc jednoznačně pozitivní, zároveň však krajně nevýhodnou z hlediska nákladů a platového vývoje… Začíná se tak potvrzovat, že „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly", totiž přes pedagogicky výhodný model až k finanční krizi. (Daniela Prokopová, Český týdeník č. 180, 24. 9. 1996)


Platy učitelů musí odpovídat jejich schopnostem

Snížení počtu hodin by mohl být velmi dobrý krok ke zkvalitnění vzdělávání našich dětí. Nejen proto, že by se tak mohlo snížit přetěžování dětí, ale hlavně tehdy, pokud by se podařilo, aby odcházející učitelé byli ti špatní. To by ovšem snižování počtu hodin musela doprovázet další opatření, která by vedla k tomu, aby se ve školství opravdu vyplatilo pracovat dobře, či dokonce špičkově. Opatření, která by vedla k tomu, aby neschopní a nevýkonní byli nuceni hledat si práci jinde, což dnes nemusí… Dovedu si představit, že v takovém systému má dobrý učitel to, co zaslouží – dvakrát tolik, co dnes, špičkový třikrát a špatný nic. Vytvořit takový systém je obtížné, ale možné: rozšiřovat mimotarifní složky mezd, zvyšovat zodpovědnost, ale i kvalitu a kvalifikovanost ředitelů škol, vytvořit fungující systém hodnocení kvality vzdělávání, rozšiřovat individuální práva rodičů, zvyšovat všeobecnou informovanost. Mám však obavu, že zatím takový systém nikdo nehledá, a tak se odborům daří prosazovat pravý opak…

Odbory hájí zájmy špatných učitelů… Proto prosazují rovnostářské odměňování. A všude na světě se také odboroví předáci snaží, aby těch, kteří je potřebují, bylo co nejvíce, aby jejich moc byla co největší… Byli bychom bláhoví, kdybychom odborářským předákům věřili, že to, co dělají, dělají v zájmu českého školství. (Ondřej Šteffl, MF DNES 17. 10. 1996)


Učitelům přísluší plat ze zákona

Pan Šteffl volá po změně spočívající v rozšiřování nadtarifních složek platu, aby platilo: Za práci přísluší odměna, kterou učiteli určím já. Zároveň se však diví, že učitelé ze škol odcházejí, absolventi pedagogických fakult naopak do škol nenastupují. Důvod je zřejmý – nízké tarify. Na nějaký příslib vyšších odměn nebo vysokého osobního ohodnocení od ředitele vzdělaný a uvažující člověk nikdy nebude reflektovat. (Jaroslav Rössler v MF DNES 25. 10. 1996)


PAUZA


Učitelé i poslanci jsou státní úředníci

Má-li být platová politika ve školství vskutku účinná, pak musí být zaměřena na prosazení následujících dvou zásad.

Zaprvé všichni státní zaměstnanci bez výjimky musejí být odměňováni podle stejných pravidel… Asistování školských odborů při snahách různých skupin státních zaměstnanců o zvýšení platů v očekávání, že na učitele také jednou dojde, není jen směšné, ale krajně škodlivé… Úkolem odborů přece není vytvořit nějakou jednotnou frontu pracujících proti vládě; taková cesta vede jen k rozvrácení státu. Nepřítelem školských odborů není ten, kdo spravuje státní pokladnu, ale ten, kdo z ní bere na úkor ostatních.

Je neodpustitelnou chybou školských odborů, že dopustily, aby platové tabulky byly v některých resortech všelijak valorizovány… Je trapné nadávat na vládu a vyvolávat inflační tlaky. Je však nutno tvrdě požadovat, aby v žádném státním resortu nebyly zvyšovány platy (včetně inflační valorizace) do té doby, dokud se platy ve školství s nimi nevyrovnají.

Druhá zásada je následující: Platy poslanců nesmějí být odvozovány od platů ministerských úředníků. Není totiž nic snazšího, než několika úředníkům zvýšit plat a touto tichou cestou ho zvýšit i sobě. Poslanecké platy musejí být odvozovány od platů nejpočetnější společenské vrstvy placené ze státního rozpočtu, tedy od platů učitelů. Není důležité, zda to budou čtyř nebo pětinásobky průměrného učitelského platu. Důležité je, aby na těchto platech poslanecké platy nějakým pevným způsobem závisely… Takové opatření jistě uvítají sami poslanci, neboť jim umožní naplnit hesla „Starosti řádného občana jsou i našimi starostmi" a „Prosadíme vaše zájmy". (Petr Vopěnka, Lidové noviny 9. 12. 1996)


Školští odboráři pohrozili vyhlášením řetězové stávky

Školské odbory včera na podporu svých mzdových požadavků vyhlásily stávkovou pohotovost, která by od 28. ledna příštího roku mohla přerůst v řetězovou stávku…

Druhou podmínkou odborářů, po jejímž splnění by stávku odvolali, je získání vládního příslibu, že pracovníci ve školství budou od ledna 1998 placeni podle nové tarifní tabulky, čímž by se platy učitelů zvýšily přibližně o čtyři tisíce. Odboráři požadují, aby nástupní plat učitele základní školy byl 10 425 Kč (nyní je 5 750 Kč) a učitele střední školy 11 583 korun (nyní 6 170 Kč). (MF DNES 13. 12. 1996, značka vl)


Školská stávka, marná stávka

Zaměstnancům škol by jen závistivec chtěl upřít, že jejich výplaty jsou v průměru neveselé. Přidat si jistě zaslouží, o čemž nepochybuje ani vláda. Ovšem ne všichni a stejně, jak si to stavkychtiví odboráři přejí.

Lidé za katedrou zase nemohou upřít státu, že jejich někdejší hrubé podceňování postupně narovnává – letos více než dvacetiprocentním přilepšením, příští rok o něco méně. Mzdový apetyt odborů je však neúnosný. Žádají-li rovnou dvě miliardy státního nášupu, a to v době, kdy kabinet lepí rozpočtový schodek, pak jsou „mimo mísu" ekonomických reálií země…

Stát má nyní ideální příležitost i povinnost obrátit kantorský útok ve svůj, či spíše ve školský prospěch. Vždyť i odboráři tvrdí, že jim jde o blaho celého školství. Není-li to pokrytecké, pak přestanou bránit tomu, co stát bude muset udělat: zredukovat nadbytečné střední školy, a to ne vždy soukromé, nutit ředitele v některých případech slučovat málo početné třídy a také všude rozšířit prostor osobního ohodnocení na úkor nivelizujících tarifů.

Samozřejmě že to znamená více práce pro méně lidí, že přímo úměrně k platovým rozdílům poklesne vliv odborů. Na oplátku se mohou školské platy zvyšovat rychleji a pro mnohé o větší procenta, aniž by bylo nutné čekat na převratné změny v rozpočtových tabulkách. (Jana Bendová v MF DNES, 14. 12. 1996)


Nepěkné pokrytectví školských odborů

Snaží se totiž veřejnost i učitele přesvědčit o tom, že hájí zájmy celého českého školství… Platová nivelizace (90–95% nárokových složek mzdy), kterou prosazují odbory, však škodí nejen úrovni výchovy a vzdělávání a rozvoji našeho školství, ale hrubě poškozuje i učitelský stav sám. Vytváří systém, který nepodporuje kvalitu a výkon. Právě ti nejlepší, kteří chtějí pilně a dobře pracovat, učit se novým věcem, nutně ztrácejí motivaci a postupně svůj pracovní elán orientují jinam. V takovém systému je vůbec nejvýhodnější pracovat co nejméně…

Dávat další peníze do systému, v kterém neexistuje pevná vazba mezi kvalitou práce a odměnou, nepřináší žádný efekt, je možné v něm utopit mnoho miliard. Proto čím větší bude ve školství platová nivelizace, tím více se vláda bude zdráhat zvyšovat učitelům platy. Je věcí řadových odborářů, zda postup svých předáků schvalují. (Ondřej Šteffl v MF DES 16. 12. 1996)


Mzdy a efekt laviny

Požadavek školských odborářů, aby se plat profesorů odvíjel od platu okresního zástupce, vyhlíží na první pohled poněkud obskurně. Na druhý pohled si nelze nevšimnout mzdových souvislostí, které odboráři ani nezakrývají. „Zvolili jsme schválně toto srovnání, protože jsme věděli, že státní zástupci usilují o další zvyšování svých platů," říká bez obalu jejich předseda. Dodejme, že bývalí prokurátoři chtějí zvadnout odměny až o 80 procent. To už učitelům stojí za trochu demagogie…

Se mzdami ve státem regulované sféře je to jako s lavinou. Na počátku je neopatrné šlápnutí kdesi nahoře, na konci živel, který vyvrací stromy a boří domy. (MF DNES 14. 1. 1997, značka ms)


PROVEDENÍ


Učitelé budou stávkovat postupně v celé zemi

Ministerstvo školství podle tiskového mluvčího Michala Jirkovského nepočítá s tím, že by kontrolovalo stávkující školy. „Žádné přepadovky ani sepisování seznamů stávkujících učitelů či škol nechystáme. Pokud bude vše v mezích zákona, jímž se řídí stávky, pak zasahovat nebudeme." (Vlaďka Kučerová v MF DNES 22. 1. 1997)


Za víc peněz také víc dělat

Učitelé jsou vzdělaní lidé, a tak by měli vědět, že i pro školství platí, že za víc peněz se musí víc dělat… Psychicky náročná učitelská profese je vyvážena takřka třemi měsíci prázdnin, volnými odpoledny i víkendy, takže výsledný průměrný příjem kolem deseti tisíc měsíčně není v porovnání s mnoha jinými profesemi zcela k zahození…

Peníze jsou ve školství špatně rozděleny. Železná košile zvyklostí a pohodlnosti brání očividným zlepšením… Člověk by řekl, že rutina a obrana vlastních privilegií zde převažuje. Pilip to teoreticky chápe, nyní by však měl najít odvahu a říci: Dobří učitelé nechť mají výborné platy, průměrní průměrné a nejhorší ať odejdou…

I pro děti bude lepší, když nebudou po dvaceti ve třídě se špatně placeným neschopným a otráveným učitelem. Jiný i ve třiceti předvede školu hrou.

Školství nedusí stát, ale zejména malá odvaha ke změnám. Vynucovat si v takovém případě přídavky stávkou je neslušné vůči všem ostatním. (Vlaďka Kučerová v MF DNES 23. 1. 1997)


Sbohem a řetěz. Učitelská stávka přitiskla vládu ke zdi

Vážný argument pro dramatické zvyšování učitelských mezd neexistuje, odboráři ale také nemají žádný důvod po vládě víc peněz nežádat. Řetězovou stávkou odbory mnoho neriskují – jeden den zrušené školní docházky většina rodičů vyřeší bez velkých komplikací a jen málokdo se bude rozčilovat. Pokud ale stávka vyjde, odbory získají dostatečné sebevědomí a příště vyhlásí ostrou stávku, před kterou vláda bude muset ustoupit, podobně jako v případě železničářů nebo lékařů…

Rovnostářství sice kantorům neprospívá – český učitel se stává kdykoli nahraditelným nádeníkem u výrobního pásu tuzemského školství, ale pro odboráře je výhodné. Mají k dispozici dvousettisícovou masu školských zaměstnanců, za které mohou mluvit a vymáhat vyšší mzdy…

Nemá samozřejmě smysl vyčítat odborovým předákům, že dělají svou práci. Pochybná je spíše role vlády, konkrétní způsob, kterým řídí resorty placené z veřejných peněz. Její strategie ve školství, zdravotnictví, vědě nebo na dráze nevychází z jasných tezí volebních programů. O tom, jak se použijí peníze daňových poplatníků, rozhodují kuloární jednání ministerských úředníků se zástupci odborů, profesních organizací, polostátních podniků a dalších zájmových lobby. Tento korporativní systém sice není tak efektivní jako liberální styl řízení, který odměňuje výkon a iniciativu, svým způsobem ale také funguje. Výbuchy nespokojenosti a tisícovky pěšáků na náměstích pouze upozorňují, že v něm něco skřípe. Proto je možné vidět v učitelských bouřích také šanci pro zítřek: podobně jako nadsazené mzdové požadavky doktora Ratha způsobily, že se dnes ODS ve vší vážnosti chystá reformovat zdravotnictví, může také kantorská řetězová stávka vládu donutit, aby se zamyslela nad tím, jestli není na čase začít psát reformu i pro školy. (Petr Holub v Respektu č. 5, 27. 1. 1997)


Reforma školství se ocitla v bodě zlomu

V současné době školství dospělo do chvíle, kdy je nutné zásadní rozhodnutí o prioritách jeho dalšího směřování…

Dosavadní růst počtu škol, vyučovaných předmětů a zároveň dělení tříd do skupin dosáhlo tempa, které při poklesu počtu dětí vede ke zvyšování nákladů školství…

Nejviditelnějším důsledkem tohoto vývoje je samozřejmě růst ekonomické náročnosti. Dosavadní rozvoj „do šířky" omezuje tempo růstu výdajů na jiné potřeby školství, zejména na mzdy… Díky snaze rozšířit přístup k vzdělání došlo k tomu, že v České republice je větší kapacita středního školství, než je počet dětí, které do těchto škol mohou nastoupit. V mnoha okresech se tento fakt projevuje přehnanou nabídkou osmiletých gymnázií, která mají smysl jen tehdy, pokud jsou určena pro úzké procento dětí ze základních škol. Prakticky všude je nadměrný počet středních odborných škol a učilišť…

Ministerstvo školství proto vytváří projekt úpravy sítě středního školství, který bude znamenat sloučení některých středoškolských zařízení, neotevírání nových ročníků a zamezení nadbytečnému nárůstu studijních oborů. Hlavním kritériem bude kvalita školy, zájem o její služby a celková situace v konkrétním regionu…

Přiměřenost vztahů mezi počtem žáků a tříd, respektive učitelů, má také svá pravidla, a je proto nutné zastavit poklesy dětí ve třídách pod určitou mez. Také dělení tříd do skupin je opodstatněné u některých předmětů a ve třídách, kde přetrvává vyšší počet dětí ve třídě…

Další nutnou věcí je zhodnotit zatížení žáků vyučovacími hodinami. Ačkoli nemalá část veřejnosti je přesvědčena o účelnosti redukce učebních plánů, v mnoha školách nechuť ke změně převládá. Veškeré pokusy narážely na diskuse o tom, který předmět má být krácen a který nikoli, zda dosavadní objem výuky dává možnost probrat veškerou látku apod. Má-li však škola být pro děti místem, kde jsou zatěžovány v míře přiměřené svému věku a možnostem, bude nutné rozsah výuky oprostit o nadbytečnou faktografii a příliš detailní probírání řady témat…

Hlavním smyslem školy je sloužit veřejnosti, studentům a rodičům. Proto je vývoj školství nutné posuzovat v souvislostech s celkovým vývojem v zemi a nenamlouvat si, že je možné ho vyjmout ze všech ekonomických a sociálních zákonitostí. Pokud lidé ve školách přijmou tento fakt, pak věřím, že také u nich najdou navrhované změny podporu. (Ivan Pilip v MF DNES 28. 1. 1997)


Unie rodičů je proti stávce, avšak i proti ministerstvu

Unie rodičů se včera razantně postavila proti stávce, ale současně kritizovala i práci ministerstva školství…

Představitelé unie napadli odboráře za to, že prosazují zvýšení platů prostřednictvím dětí a zavřených škol, ale zároveň upozornili, že díl viny nese i ministerstvo školství. „Ministerstvo umožnilo plýtvání s penězi, které mohly být využity jinak," řekla včera Lenka Kulhavá z vedení Unie rodičů. Ministerstvo umožnilo vznik spousty škol, přičemž nebylo možné vůbec ovlivnit činnost nejhorších z nich ani je vyřadit ze sítě. Žáci zde očekávané vzdělání nezískali a stát přišel o mnoho desítek milionů korun", uvedla Kulhavá. (MF DNES 29. 1. 1997, značka vl)


Ministerstvo reaguje, až když hoří

„Mluvíme často o dědictví, ale my už také, pane ministře, po těch sedmi letech něco sklízíme. Vy hovoříte, jako by tu bylo ještě nějaké jiné ministerstvo, které způsobilo to, co vy teď napravujete. Bylo to, pane ministře, vaše ministerstvo, které zajistilo, že nárůst středních škol co do počtu je dvojnásobný. Přece jste vy věděli to, co ví poslední starosta v Dolní Horní, že v této zemi populace klesá tak dramaticky, že je potřeba včas reagovat. Vaše ministerstvo totiž vždycky reaguje, až když hoří, až když hrozí výbuch." (František Vízek v Debatě na ČT 1 2. 2. 1997)


Učitelé chudí chlebem, vláda nebohatá duchem

Skutečně vážný problém, těžký i pro hodně chytré lidi, je dnes u nás zúžen na otázku platů… Nejde o triviální otázku s jednoduchým řešením. Vláda ústy ministra Pilipa správně trvá na tom, že víc peněz je možno mít jen za víc a lepší práci, ale to je všechno. Pilip není člověk, který by dokázal vidět za rámec abstraktních pravd. Reformu školství by měl nejen vymyslet, ale nadchnout pro ni i další. Chtít to po něm je stejné jako očekávat od odborových předáků, že se zřeknou svých populistických požadavků…

Co by však dělal ministr méně omezený a méně zaměstnaný svou politickou kariérou než Ivan Pilip? V první řadě by si řekl, že reforma školství je úkol těžší než kuponová privatizace, ale přece s ní v něčem shodný. Řešením začarovaného kruhu státního hospodářského molochu se stala geniální zkratka, která navíc motivovala lidi. Totéž platí zde. Ministr by se měl chovat směle, ale i takticky.
Trestanecká koule zbyrokratizovaného školství je tužší než okovy socialismu. Žádný problém však není neřešitelný. První, nač musí schopný reformátor sáhnout, je bezplatné vzdělání. Poplatek nesmí být vysoký a rodiče musí vědět, co se s ním děje. Například by mohli mít právo platit pouze těm učitelům, které považují za dobré. Hle, tolik hledané kritérium!

Druhý krok je možná ještě těžší: stát se musí vzdát absolutní kontroly nad školami, musí zrušit nesmyslné osnovy a ponechat na učitelích, jakou cestou dovedou ve spolupráci s rodiči děti ke zkouškám na vyšší školy. Existence školských úřadů je směšná už dnes, reformátor by je okamžitě zrušil jediným škrtem pera.

To však je jediný užitečný škrt. Vše ostatní je potřeba vysvětlit, probrat na desítkách a stovkách mítinků. Stejně tak musí vysvětlit, že škola je, ať si učitelé myslí, co chtějí, ekonomická jednotka a podle toho se musí chovat. Experiment by například na počátku mohl zasáhnout jen nejlepší školy s nejprobudilejšími řediteli. Pro ty méně probudilé musí stát vybudovat školicí programy, aby se přestali bát manažerské práce. Do škol musí být vysláni chytří a sympatičtí emisaři, kteří změny postupně zavedou.

Oponent jistě řekne: To je tak těžké! Ano, je. Ale vláda má být právě od toho, aby těžké úkoly zvládla. Ta naše však raději úřaduje a nechává problémy vyhnít. (Martin Komárek v MF DNES 7. 2. 1997)


…A ZÁVĚR?

(Obraz školství, jak se jeví prostřednictvím médií veřejnosti, sestavila Jana Hrubá)

Zdroj: Hrubá, Jana: S učitelem na praporu. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, březen 1997, č. 2, str. 2–4. ISSN 1210-6313

Na stávku reagoval také úvodník Učitelských listů.


Stávka nastavila zrcadlo

Hladina zájmu o školskou problematiku rozvlněná stávkou nám všem poskytuje celou řadu příležitostí k zamyšlení, k sebereflexi. Co vidíme v tomto vícerozměrném zrcadle? Obstáli jsme v uplynulém období?

Stávka vyhlášená odbory za dva v současnosti nepříliš reálné mzdové požadavky je od počátku problematická a jeví tendenci k vytrácení. Vytvořila však tlaky a otevřela veřejně problémy. Učitelé totiž pojali stávku obecněji, jako apel na společnost, aby si konečně povšimla neudržitelného stavu ve školství. Signalizují, že nejde jen o platy, i když o ně především.

Veřejnost se pozastavila nad zneužíváním dětí jako rukojmí. To vytvořilo tlak na profesionální „svědomí" učitelů. (Ukázalo se, že je přece jen jiné, než svědomí železničářů.) Ředitelé mezi mlýnskými kameny shora i zdola to se svými sbory mnohde vyřešili jako „chytré horákyně" – peticemi, hlídáním dětí, učením zadarmo ve stávkovém dnu. Tím se ovšem ostří stávky otupilo. Rodiče se díky tomuto „polštáři" příliš neozývají. Unie rodičů však ve svém stanovisku již vidí hlubší příčiny problémů.

Učitelské asociace většinou vystoupily proti zaměření stávky na pouhé plošné zvýšení platů a požadují rozlišování kvality při odměňování. Ve společném stanovisku prokázaly schopnost své názory zkoordinovat. Ostře a zdůvodněně odmítají nesystémová racionalizační opatření ministerstva, ačkoli potřebu „zeštíhlení" sítě chápou. Poukazují na to, že právě MŠMT svou nekoncepční prací současný stav vyvolalo.

Veřejnost reaguje různě – uznává mzdové nároky učitelů, ale zároveň tvrdě kritizuje kvalitu, či spíše nekvalitu mnohých škol, učitelů i samotného vedení resortu. Jaký tlak však ona sama vyvinula, aby se školství změnilo, aby nekvalita nebyla možná? Neselhali jsme tady jako společnost?

Ministerstvo školství vydává za nalezení rezerv v resortu omezení disproporcí, na které upozorňovaly podkladové studie již dávno, ale s kterými se včas a hlavně systémově nic nedělalo (ať už z důvodů politických nebo neschopnosti vypracovat ucelenou koncepci). Nebezpečí je nyní v účelových krocích zpět – v návratech ke stavu, který by poškodil kvalitu vyučování a děti. Mohlo by také jít o „pedagogický Mnichov" (jak to výstižně pojmenoval jeden kolega).

V tuto chvíli není jasné, jak stávka dopadne, ale nejspíše nějakým „ušmudlaným" kompromisem. Otázka je, jakým? Dohoda, kterou navrhlo ČMOSu MŠMT, nejen nic neřeší, ale požehnává ministerstvu nesystémová „úsporná" opatření.

Suma sumarum – nepříliš příjemný pohled do zrcadla nám ukazuje, že žádná transformace školství vlastně neproběhla, protože se nezměnil systém. Že „neviditelná ruka trhu" to ve školství všechno nezvládne. Že nepodpořena a nevyužita zůstala iniciativa zdola, a na druhé straně, že k inovativnímu chování nebyla většina učitelů motivována. Že prostě chybí jasná celková koncepce.

„Aby se dosáhlo trvalých výsledků, vyžaduje transformaci také manažment. Jedině osvícené vedení může totiž efektivně transformovat… Hlavní příčiny ekonomických porážek tkvějí ve slepotě lidí, kteří řídí, a spolu s tím v jejich nedostatečné hybnosti. Bylo by pošetilé čekat, až toto poznání dorazí do každé vísky… Pro vrcholový manažment se stává naprostou nutností vyvolávat angažovanost a oddanost zaměstnanců vůči podniku, jinak se může stát, že se rozhodnou přejít jinam. " (J. Jirásek: Transformační řízení. Grada, Praha 1993)

Současné školství je toho jasným důkazem.


Co nám teď zbývá?

Přiznejme si, že jsme odshora dolů na mnoho věcí nebyli připraveni. Musíme se rychle stát učícím se (nejen učícím) resortem a tvrdě, kousek po kousku na všech úrovních pracovat na skutečné transformaci školství a její realizaci.

Nikdo snad už dnes nepochybuje, že máme zmeškáno.

Zdroj: Hrubá, Jana: Stávka nastavila zrcadlo. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, březen 1997, č. 2, str. 1. ISSN 1210-6313

Toto březnové číslo Učitelských listů je plné ohlasů na stávku, petic a stanovisek. Jako příklad alespoň jeden názor ředitele malé školičky.


Zatím šlo jen o „údržbu" školství

Otázkám vzdělávání nebyl do této doby dáván dostatečný prostor ve vzdělávacích prostředcích. Nelze se proto divit, že se dnes televizní debaty v souvislosti se stávkou učitelů často stávají nepřehlednou změtí argumentů. I laické veřejnosti však prozrazují velké množství nakumulovaných problémů. To, že samy školské odbory zvolily řetězovou stávku jako nejsilnější prostředek a zúžily vyskytující se problémy jen na otázku platů učitelů, považuji za nepromyšlené a nešťastné řešení.

Z praxe vím, že hlavním důvodem nespokojenosti velké části učitelů je již neúnosně dlouho trvající pouze povrchní zájem politických stran o oblast vzdělávání, přestože jí všechny opakovaně ve svých volebních programech přikládají velmi významné, či dokonce prioritní postavení. Tuto skutečnost konstatovala mimo jiné i podkladová zpráva pro OECD „Proměny vzdělávacího systému v ČR" vytvořená v roce 1994 Střediskem vzdělávací politiky Pedagogické fakulty UK.

Stále chybí to zásadní, totiž komplexní analýza současného stavu a jasné vytýčení směru, kterým se školství má ubírat, se zvláštním zřetelem na nové pedagogicko-psychologické poznatky, změny životního stylu, politický i hospodářský vývoj (snaha o začlenění do Evropy, strukturální změny v hospodářství). Dodnes nebyla snaha dát prostor široké diskusi odborné i laické veřejnosti, ze které by vzešla nová celková koncepce školství, jež by důsledně reagovala na současné i očekávané okolní dění.

O skutečné transformaci se proto hovořit nedá. Existuje jen jakási údržba školství, při které, není-li jasně vytýčen cíl cesty, logicky musí docházet a také dochází k mnoha neuváženým krokům a zalepování děr nesystémovými záplatami, na jejichž negativní důsledky již před jejich uvedením do praxe pedagogové nezřídka upozorňují.

Stejný problém se týká i peněz, které dnes nesystematicky vkládáme i do něčeho, co za krátké období může být zcela jinak.

Nemá smysl zde uvádět konkrétní případy problémů a nesystémových kroků. Kdyby však vážení páni poslanci věnovali školství alespoň nějaký čas navíc, prolistovali pár posledních ročníků odborných periodik (Učitelské noviny, Učitelské listy), zde uváděné problémy z praxe si vypsali a srovnali s volebními programy, jistě by nad takto vzniklým několikastránkovým elaborátem lépe pochopili, o co těm nespokojeným učitelům vlastně jde a že peníze nemusí být tím prvním a jediným, co odvádí schopné učitele ze škol. Je však chybou odborářů i učitelů, že toto, pokud se již rozhodli stávkovat, zřetelně nezaznělo.

Ostatně nespí jen poslanci. Spící je bohužel i převážná část těch, kteří by naopak měli patřit k nejvíce zainteresovaným, aktivním a ostražitým. Mám na mysli rodiče. V tom dnes vidím velmi závažný problém. Snad stále platí, že chtějí pro své děti to nejlepší. Nebo již ne? Rodiče, nechcete se probudit?

Mgr. Petr Eliška, ředitel ZŠ Litol

Zdroj: Eliška, Petr: Zatím šlo jen o „údržbu“ školství. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, březen 1997, č. 2, str. 7. ISSN 1210-6313


Mladí vzdělaní rodiče se probouzejí až v poslední době. Často řeší svou nespokojenost se školstvím zakládáním „rodičovských škol“. Neměli by vyvinout tlak na řešení systémové? (Pozn. red.)



Další díly seriálu najdete ZDE.