Ondřej Šteffl: Učitel koronavirus

pondělí 30. listopadu 2020 · 0 komentářů

Ať už jde o vzdělávání nebo jinou oblast, koronavirová krize nabourala naše životní jistoty. Zároveň ale může urychlit změny, o kterých se po léta jen mluví. Měli bychom přemýšlet o tom, jak bychom chtěli, aby se děti vzdělávaly, až dnešní problémy budou jen historií

Robert Čapek: Učit je poslání

sobota 28. listopadu 2020 · 0 komentářů

Úvodní kapitola knihy Uč jako umělec, kterou právě vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing.

Příručka pro začínající učitele – přípravy

pátek 27. listopadu 2020 · 0 komentářů

Další klíčové téma pro začínající učitele. První šoky z mnoha věcí a událostí odezní, spoustu věcí se člověk naučí rychle, ale přípravy nezmizí, budou s učitelem napořád a prvních několik let až velmi vlezle.

Dalibor Špok: Pět nápadů, jak nyní pomoci druhým

čtvrtek 26. listopadu 2020 · 0 komentářů

Pojďme promyslet, jak můžeme v tuto chvíli pomoci komunitě, konkrétním druhým lidem, své širší rodině a známým. Pojďme se ptát, co můžeme konkrétně – každý z nás – udělat pro druhé.

Využít všech nabízených možností. Se Zdenkou Almerovou o středoškolských stipendiích

středa 25. listopadu 2020 · 0 komentářů

Programem středoškolských stipendií Nadace OSF prošly stovky studentů a studentek ze všech koutů ČR. Díky stipendiu mohli získat zkušenosti na školách v USA a Velké Británii. Po 27 letech nicméně nastal čas předat tento program dál, abychom se mohli v nadaci plně soustředit na jiné programové priority. Proto od letošního podzimu bude program spravovat nadace Bakala Foundation. Přinášíme ohlédnutí za historií tohoto programu v rozhovoru se Zdenkou Almerovou, finanční ředitelkou Nadace OSF, která se o program středoškolských stipendií po celých 27 let srdečně starala.

Watch & Know: Vědecké dokumentární filmy online a zdarma

úterý 24. listopadu 2020 · 0 komentářů

Festival Academia Film Olomouc letos spustil online streamovací platformu Watch & Know, na které najdete to nejlepší z populárně-vědeckých dokumentárních filmů z celého světa.

Josef Mačí: Spíš než vědomosti ztratily děti školní návyky, shodují se učitelky

· 0 komentářů

Tvary velkých písmen se druháci doučí snadno. Někteří si ale musí zase zvykat na pracovní návyky ve třídě. U prvňáků se pak začíná úplně od začátku.

Michal Kaderka: Odepsaná generace? Ani náhodou!

pondělí 23. listopadu 2020 · 0 komentářů

Návrat dětí do lavic je určitě správná priorita, ale odpusťme si řeči o odepsané generaci. Nepodléhejme pocitu, že děti se v posledních dnech a týdnech nic neučí.

Robert Čapek: Uč jako umělec

sobota 21. listopadu 2020 · 0 komentářů

Co takhle proměnit školní třídu v dílnu plnou radosti a spojit vzdělávání s pozitivními emocemi? Kdo to může udělat? Vy, učitelé! O reformě školství se bude debatovat ještě roky, ale do moderní výuky se můžete pustit i bez ní. Třeba hned zítra. Nastal čas, abyste začali učit jako umělci.

Distanční výuka zvyšuje rozdíly v kvalitě vzdělávání. Je třeba to řešit

pátek 20. listopadu 2020 · 1 komentářů

Do lavic základních škol se vrátily děti z prvních a druhých tříd. Distančně se ale stále vzdělává přes milion žáků a studentů. A stát by neměl zapomínat na zvýšené nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání, které z tohoto typu výuky plynou. Musí se zaměřit hlavně na děti, které měly během výuky na dálku horší přístup ke vzdělávání

Think-tank UK Vzdělávání21: Stanovisko k aktuální situaci ve školství

čtvrtek 19. listopadu 2020 · 0 komentářů

Analytická skupina think-tanku Univerzity Karlovy Vzdělávání21 (AS TT V21) přijala na svém online zasedání 6. 11. 2020 řadu závěrů a doporučení k aktuální situaci ve školství. Patří mezi ně důraz na lepší práci s daty, podpora vytvoření komplexního screeningového systému u žáků či upozornění na potřebu sociálního kontaktu učitelů s žáky i žáky mezi sebou. 

Děti potřebují být spolu. On line výuka školu nenahradí

· 1 komentářů

Přečtěte si rozhovor Markéty Hronové a Ondřeje Housky s Olli Pekka Heinonenem, generálním ředitelem Finské národní agentury pro vzdělávání, který byl hostem listopadové on line konference Úspěch pro každého žáka. Text vyšel 3. listopadu v Hospodářských novinách.

Lucie Kocurová: Manuál pro rodiče prvňáčků: co dělat, když je dítě napřed nebo pozadu, případně nevychází s okolím?

středa 18. listopadu 2020 · 0 komentářů

První třída je obrovským zlomem v životě každého dítěte. Začátkem září do ní v ČR nastoupilo 107 tisíc dětí. Teď se do ní vracejí. Znovu na ně budou kladeny úplně jiné nároky. Většina dětí si nakonec ve škole zvykne, někdy to ale může trochu zaskřípat. Co s tím, když je vaše dítě napřed, pozadu, nebo si s ním nikdo nechce hrát? Připomeňme si, co jsme možná četli před čtvrt rokem. Máme také už vlastní zkušenost.

Filip Šára: S prvňáčky online stíháme, děti ale potřebují kontakt s vrstevníky, říká učitelka

pondělí 16. listopadu 2020 · 0 komentářů

Necelý měsíc a půl po zahájení školního roku museli žáci a studenti kvůli epidemiologické situaci přejít znovu na distanční výuku. Problém to je zejména pro prvňáky, kteří si ještě nestihli osvojit školní návyky. Alespoň pro ně by se měla nyní situace změnit – zástupci vlády ve středu oznámili, že od 18. listopadu se znovu otevřou první a druhé třídy základních škol.

Hana Slabá: Montessori školka. Jak to v ní chodí?

sobota 14. listopadu 2020 · 0 komentářů

Montessori pedagogika se mezi rodiče stále více šíří. Vzniká stále více mateřských škol, které mají v názvu montessori. Rodiče často vůbec nevědí, co od montessori zařízení čekat, případně se těžko orientují v tom, jak vypadá dobrá montessori mateřská škola, která plně naplňuje dané principy.

Akademie věd ČR nabízí unikátní stáže pro středoškoláky

pátek 13. listopadu 2020 · 0 komentářů

Chcete si vyzkoušet, jaké to je být vědcem? V nadcházejícím roce k tomu máte jedinečnou příležitost! Akademie věd ČR právě nyní vyzývá středoškoláky, kteří chtějí zažít něco nového, aby se přihlásili na odborné stáže. Vědci z Akademie věd ČR si pro středoškoláky připravili zajímavá témata, od antropologie, přes biologii, robotiku, historii až po zoologii. Už na střední škole tak studenti mají jedinečnou příležitost poznat, jak se dělá věda a jaký výzkum v Akademii věd ČR v současnosti probíhá.

Trénování vybavování z paměti napomáhá školnímu úspěchu žáků

· 0 komentářů

V rámci projektu Zavádění formativního hodnocení na základních školách, který realizuje Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy ve spolupráci se vzdělávací organizací EDUkační LABoratoř, funguje osmnáct skupin formativního hodnocení, které se schází na devíti základních školách ve čtyřech krajích České republiky. Skupiny nabízí pedagogům z okolních škol kolegiální podporu při zavádění formativního hodnocení do jejich praxe. Formativní hodnocení není pouze o hodnocení, součástí jsou i další témata, jako například vybavování z paměti.

Podle kognitivní psychologie má paměť obrovský vliv na učení. Školní úspěch do značné míry závisí nejen na schopnosti žáků uchovávat si v paměti důležité informace, ale také na schopnosti si tyto informace vybavit a použít je v rozmanitých kontextech tak, aby si utvářeli nová spojení a významy.

Obecně rozlišujeme dva druhy paměti: pracovní paměť a dlouhodobou paměť. Dlouhodobá paměť má neomezenou kapacitu uchovávat informace, zatímco pracovní paměť má své limity. Podle výzkumu (Cowan, 2010) je průměrná pracovní paměť schopna udržet čtyři nové pojmy.

Kapacita pracovní paměti žáků je různá, což znamená, že něco, co může přetěžovat jednoho, nemusí přetěžovat jiného. Aby učitelé pracovní paměť žáků nepřiměřené nezatěžovali, uvádíme některá základní doporučení (Macpherson, Hendrick, 2019):
– v učebním materiálu neuvádějte informace, které s látkou nesouvisejí (např. obrázky, které jsou jen ozdobu);
– pokyny rozdělte do menších, konkrétních kroků, které vedou ke zvládnutí větších úkolů;
– abstraktní pojmy převádějte do co největšího počtu konkrétních příkladů.

Učitelům také doporučujeme, aby průběžně testovali menší celky učiva (tzv. cvičné vybavování z paměti). Místo jednoho velkého testu, který přichází po několika týdnech výuky, průběžně zjišťujte v menších testech, co se žáci naučili, v opačném případě se budou učit primárně na závěrečný test a nebude tak v průběhu docházet k cvičnému vybavování z paměti.

Vyvolávání informací z paměti velmi pravděpodobně závisí na síle a zpracování počátečního zdroje. Je-li při učení zapojeno několik smyslů současně, tzv. multisenzorické učení, konkrétní zprávu vstřebáme prostřednictvím několika různých kanálů, což zvyšuje šanci uložení do dlouhodobé paměti. Ekwall a Shanker zjistili, že lidé jsou obvykle schopni si vybavit 10 % toho, co četli; 20 % toho, co slyšeli; 30 % toho, co viděli; 50 % toho, co viděli a slyšeli; 70 % toho, co řekli a 90 % toho, co současně řekli a dělali.

„Podle Robina Macphersona a Carla Hendricka existuje šest principů třídního vyučování, které vedou k efektivní výuce. Jedná se o: opakování naučené látky, zjišťování míry porozumění, poskytování účinné zpětné vazby, pozitivní klima ve třídě, vedení k úspěchu a snižování kognitivní zátěže. Je důležité říct, že tyto principy nejlépe ve vzájemné interakci, nikoliv každý samostatně,“ říká Michal Orság, ředitel vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř.


_____________________

Formativní hodnocení: hodnocení, které žákům poskytuje relevantní informace pro jejich pokroky v učení na základě konstruktivní zpětné vazby.

Projekt je financován z Operačního programu Evropského sociálního fondu – Výzkum, vývoj a vzdělávání řízeného MŠMT. Od ledna 2019 jej realizuje Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy ve spolupráci se vzdělávací organizací EDUkační LABoratoř.

Více o projektu na www.formativne.cz.

Barbora Ziková: V téhle škole se děti rozhodují samy, učitel jen přemýšlí, kdy je ještě postrčit a kdy už ne

čtvrtek 12. listopadu 2020 · 0 komentářů

„Summerhill je taková zlatá klec, neuvěřitelně komfortní a krásné místo k žití, ale člověk tam může být snadno vytržen z reality,“ říká český učitel David Yilma o své zkušenosti z první demokratické školy.

Zdroj: Magazín Perpetuum 7. 9. 2020

Facebookovou skupinou pro domškoláky nedávno zarezonoval zajímavý příspěvek: „Jsem učitel s více než 13 lety praxe ve školách v Praze a Anglii. Moje poslední místo bylo na Summerhill, kde jsem měl možnost propadnout demokratickému vzdělávání. Momentálně cestuji po Novém Zélandu a rád bych věděl, zda by zde byl zájem o online formu učení.“ Čech, který pracoval v nejstarší demokratické škole světa a navíc chce rozvířit vody české distanční výuky? Jeho zkušenosti a svěží pohled na vzdělávání by v tuzemské debatě o školském systému neměly chybět. Seznamte se s Davidem Yilmou.

Ne každý ví, co je Summerhill. Mohl byste na úvod popsat den školáka v Summerhillu?

Ano i ne. Je to komplexní systém, takže je těžké popsat jeden výsek. Je to provázaný organismus. Nejprve musíme říci, že jde o internátní školu. Začíná se tedy v osm budíčkem a snídaní. Od devíti do dvanácti probíhá rozvrh a druhé kolo výuky začíná od půl druhé do tří po obědové pauze. Odpoledne v pondělí, středu a pátek je celoškolní sněm, po kterém si každý může dělat, co chce a co potřebuje. Podle věku mají děti rozdílné večerky, nejmladší chodí spát po osmé, ti nejstarší už ani večerku nemají, pouze určitá pravidla, že musí večer být na svých pokojích či ve svých oblastech a nedělat hluk.

A jakým způsobem se organizuje výuka?

V Británii nemají pololetí, ale tři semestry. Na začátku každého trimestru se tedy vytváří nový rozvrh. Pro menší děti, do 12 let, je rozvrh v kompetenci učitele, který je učí. Od 12 let pak děti obchází učitele a sami si volí, co se chtějí učit a zapíší se do jeho předmětu. Na základě toho se vytvoří pevný rozvrh pro děti i učitele. Učitel si sám vytváří kurikulum pro svůj předmět, nikdo mu neříká, co musí a nemusí probrat. To je hlavní rozdíl oproti jiným alternativním směrům, Summerhill nemá jednu edukační strategii, důležitá je celoškolní filosofie a výuka je paradoxně méně podstatná. Učitel si ji řídí sám.

To zní hodně svobodně…

Učitelé musí být podle svého rozvrhu ve svých učebnách a děti, což je nejkontroverznější, si samy rozhodují, zda na hodinu chtějí dorazit. Je tam pouze jedno jednoduché pravidlo, když třikrát nikdo nepřijde, hodinu lze zrušit a učitel se může věnovat, čemu potřebuje. V Anglii je podle mého názoru velmi svobodný školský systém. Mají zde sice obecné širokospektré kurikulum pro státní školy, které ale nejde moc do hloubky. Soukromé školy nemají žádné státem dané osnovy, což je dobré pro školy typu Summerhill, protože si mohou celou školu vystavit tak, jak uznají za vhodné. I přesto v roce 1999 bojoval Summerhill o svou existenci a soud řešil, zda má vůbec právo fungovat na základě své filosofie. Tento spor však Summerhill vyhrál a svou svobodu si obhájil. Tahle svoboda je tedy určitě výhodou.

Mají zde nastaven nějaký mechanismus pro ověřování znalostí?

Na konci “základní školy”, v 16 letech, se koná státní zkouška,, kterou musí student absolvovat, pokud chce dál pokračovat ve studiu. Na jejím základě je přijímán na střední školu. To vytváří zajímavý moment, kdy si škola může učit, jak chce, a tato zkouška nastavuje jasnou hranici, která zjistí a ověří, jak na tom studenti jsou. Navíc je zkoušení organizované typickým britským modelem, který známe třeba z jazykových zkoušek. Existuje přípravný kurz, jednoletý nebo dvouletý, který pokrývá veškerý obsah zkoušky. Technicky to tedy znamená, že stačí absolvovat tento kurz, aby studenti zvládli absolvovat a pokračovat dál. Předtím se teoreticky mohou učit, co a jak chtějí. Realita je samozřejmě trochu jiná a školy se často přípravě na tyto zkoušky přizpůsobují, ale pokud člověk v tom systému umí chodit a správně si vše nastaví, má poměrně mnoho možností.

Vy sám jste vystudoval Učitelství přírodopisu a pedagogiky pro 2. stupeň a střední školu a poté 7 let učil ve státní základní škole v Praze. Když se dnes ohlédnete zpátky, jaká to byla zkušenost a jak vás formovala?

Veskrze pozitivní. Hlavním důvodem bylo vedení školy. Přes spousty problémů, které se v té době ve škole řešily, tak tam byla velká svoboda učit, jak člověk chtěl. Další pozitivní faktor byla lokalita. Učil jsem na Vinohradech, což je skvělá adresa, neměli jsme příliš mnoho “komplikovaných” rodinných či dětských životů a příběhů. Lokalita školy je jedním ze zásadních předpokladů k tomu, jak složitou má pak škola a učitelé práci. A v neposlední řadě jsem měl štěstí na výbornou partu učitelů. Někteří, více či méně, nahlíželi na školu tradičně, ale většina z nich se snažila dělat svou práci dobře. Začal jsem tam pracovat už během studia na pedagogické fakultě, takže mě bavilo kombinovat studium rovnou s prací v terénu. I když to občas bylo dost časově náročné. Kromě toho všeho jsem také skaut, a ze skautského hnutí jsem si přinesl spoustu technik a metod, které jsem pak uplatňoval i ve škole. Díky tomu, že jsme měli od vedení svobodu, tak to bylo možné bez problémů.

Myslíte, že bez praxe během studia a skautingu by vás fakulta na učitelské povolání připravila dostatečně?

Myslím, že příprava učitelů je tristní. Na všech fakultách, i na té pedagogické, samozřejmě najdete několik osvícených lidí, ale řekl bych, že celkově je příprava špatná. Měl jsem jako student štěstí a příležitost zúčastnit se pilotování projektu nových praxí ve školách. Bohužel z dalšího rozvoje projektu po dvou letech sešlo. Jsem ale toho názoru, že prvek praxe a přímé práce s dětmi by měl tvořit významnou část studia. V současné době tomu tak není.

Ačkoliv tedy vaše zkušenost byla v Čechách pozitivní, proč jste se rozhodl přestěhovat se do Velké Británie?

Potřeboval jsem změnu. Po sedmi letech to bylo trochu jednotvárné, ačkoliv život ve školách je obecně dost pestrý, což mě na nich baví. Cesta do Británie nebyla přímočará, chtěl jsem na Zéland nebo do Himalájí, ale ani jedno nakonec nevyšlo. Na Zéland jsem nedostal víza, školu v Himalájích, ve které jsem se ucházel o místo, nakonec těsně před mým odjezdem předali do rukou místních, a tak jsem skončil ve Velké Británii.

Bylo těžké najít ve Velké Británii uplatnění jako učitel?

Těžko říct, mají nedostatek učitelů a běžně se stává, že tam učí lidé z cizích zemí. V mém příběhu to bylo štěstí a odvaha tamní ředitelky, která mě přijala. Zpětně musím říct, že moje angličtina nebyla skvělá a učil jsem se jí pořádně za běhu. Dodnes jsem ředitelce vděčný, že do toho šla a přijala mě. Byl to příjemný start. Pracoval jsem tam dva roky jako ajťák, správce sítě, ale věděl jsem, že by mě bavilo zase učit. Zmínil jsem se vedení a nakonec mi umožnili v jednom semestru začít učit jako záskok, a potom jsem dostal smlouvu jako učitel. Byl to tedy pozvolný proces.

Učil jste v Británii na dvou soukromých školách. Zažil jste po vstupu do tamního školství kulturní šok?

Na začátku mi přišlo, že spousta věcí je stejných. Když člověk postaví budovu, řekne, že je to škola, pošle tam děti z okolí, tak už díky tomu specifickému prostředím a vnitřní organizaci začne systém běhat podobně. Ty principy jsou všude stejné. Byla to ale soukromá škola, takže co se týče materiálního vybavení, měli jsme všechno, co jsme potřebovali. I děti působily podobně. V dnešním globalizovaném světě mají stejné zájmy a žijí v podobném kulturním prostředí, což je obrovská síla, která jejich zájmy a komunikaci unifikuje.

Pociťoval jste v emocionálních či vypjatějších situacích s dětmi jazykovou bariéru?

Určitě byly momenty, kdy jsem měl pocit, že si nerozumíme a že to nefungovalo. Obecně byly ale děti shovívavé a přehlížely, když člověk řekl něco špatně. Někdy to bylo spíš na škodu, protože možná neřekly, když úplně dobře nerozuměly, ale osobně jsem s tím žádný velký problém neměl.

První škola, ve které jste v Británii pracoval, byla poměrně tradiční. Co ve vás tedy vzbudilo zájem o sebeřízené vzdělávání?

Je pravda, že na Summerhillu působilo hodně lidí, kteří odcházeli z tradičního systému zničení, potřebovali se dostat někam jinam a dělat věci jinak. Já jsem to tak neměl. Dokonce jsem se rozhodoval, zda nabídku vůbec přijmout. Summerhill jsem znal z fakulty, jednou jsme se o něm zmínili na kurzu pedagogiky. Tou zmínkou to ale tehdy skončilo. Zajímal jsem o alternativní proudy, jako Montessori, Waldorf… na začátku tedy byl můj upřímný zájem o jiné formy vzdělávání. Také tomu napomohla moje skautská zkušenost, protože jsem věděl, že se s dětmi dá pracovat i jinak a i ve standardních školách jsem se snažil vztah s dětmi posouvat do rovnocenné pozice a třeba i organizačně a programově se blížit skautům. Rozhodně se však tento zájem o alternativnější proudy nezrodil z vyčerpání klasickým systémem.

Uvádíte, že Summerhill byl vaší „nejpřevratnější“ zkušeností. Co jste se v Summerhillu naučil?

Ano, určitě to byla zatím ta nejpřevratnější zkušenost. Člověk musí přehodit mnoho konceptů ve své hlavě z dětství, ze školy, z fakulty… Je potřeba je otočit o 180 stupňů. Když jsem bývalým kolegům z Prahy a Anglie nebo kamarádům z fakulty vyprávěl, jak to v Summerhillu funguje, tak tomu nevěřili a kroutili hlavou – to přece není možný! Ve zkratce, je nutné dát dětem svobodu a důvěřovat, že se samostatně dokáží naučit vše pro “přežití ve společnosti” a nebudou mít v budoucnu žádný problém. Ono to tak pak ve skutečnosti v mnoha případech je.

Tu důvěru ale určitě musí mít rodiče, společnost i učitelé…

Z pohledu dobrých učitelů je tam ještě další výzva, protože pedagog či rodič se musí držet zpátky. Máme tendenci vytvářet aktivity, nabízet, postrkovat. Tohle ovšem není potřeba a neměla by to být intenzivní část výuky. Impulz by totiž měl přijít od dítěte. To by mělo položit otázku a zajímat se. Celý proces je tedy takové balancování na hraně. Samozřejmě vidíte děti, které neví, co a jak, nemají žádný konkrétní zájem nebo moc nepracují. Na Summerhillu mají proto všichni učitelé svoji skupinu dětí, které mentorují a neformálně si s nimi dvakrát za semestr o samotě povídají o tom, jaké mají zájmy, plány a jak se jim na jejich cestě vede. V sebeřízeném vzdělávání je náročné učitelův přístup vyvažovat, proto se stále učím najít tu hranici, kdy studenty ještě postrčit a kdy ne.

Summerhill představuje pro mnoho pedagogů práci snů. Vy jste se ale posunul dál a pobýváte na Novém Zélandu. Proč jste se rozhodl odejít? Nechybí vám kontakt s dětmi?

Povolání učitele mi chybí. A Summerhill je pro mnoho lidí určitě dream job, pro mě taky byl a možná i pořád je, ale organizace školy v určitém ohledu člověka svazuje. I proto tam je určitá fluktuace učitelů, ač se najdou i takoví, kteří zde budou navěky. To jsou ale spíš lidé, kteří mají odrostlé děti a mají vyřešený svůj život a na Summerhillu našli svůj klid. Ti mladší zůstávají 3–5 let a odcházejí, protože potřebují svůj život dál posouvat a budovat. Dalo by se říct, že Summerhill je taková zlatá klec, neuvěřitelně komfortní a krásné místo k žití, ale člověk může být snadno vytržen z reality “tam venku”.

Z Nového Zélandu pracujete jako vývojář a zároveň se věnujete online výuce domškoláků. Co byste jim rád předal a jaká témata probíráte?

Je potřeba říct, že zatím je to vše v začátku. Měl jsem půlroční pauzu a cestoval po Zélandu, ale kontakt s dětmi a učením mi začal chybět. Do toho sleduji, jak se školy potýkají s přesunem do online světa a došlo mi, že profesionálně ztrácím možnost se na tom podílet. Stal se z toho současný trend, který tisíce učitelů po světě řeší, a i já jsem se do toho chtěl zapojit. Začal jsem tedy pátrat a zjistil, že v Čechách chybí platforma pro online doučování a výukovou podporu rodin věnujících se unschoolingu a domškoláctví. Skrze kontakty z minulosti jsem získal možnost se propojit s rodinami a nabídnout jim svou pomoc jako učitel a pro sebe získat zkušenosti s online výukou.

Co přesně se snažíte nabídnout?

Tématicky pokrýváme hlavně přírodní vědy a IT. Snažím se rozvíjet koncept samořízeného vzdělávání v online formě. Přemýšlel jsem, jak zpřístupnit pro děti možnost volby a rozhodování o svém vzdělávání. Domluvená online hodina se tedy například může kdykoliv zrušit nebo se děti mohou volně rozhodnout a kdykoliv z hodiny odejít, kdyby je lekce nebavila. Také se snažím co nejvíc pobízet k tomu, aby měly vlastní témata a otázky, o kterých se chtějí něco dozvědět.

Představte si, že všechno běží jako po drátkách. Jak by vypadal váš online projekt za půl roku?

Moje vize je vytvořit online komunitu pro děti. Na facebooku je mnoho skupin pro rodiče domškoláků, ale pro děti není nic. Rád bych tedy vytvořil bezpečné prostředí, kde najdou podporu, podobně naladěné lidi a kde se budou moci hlásit do hodin, které je zajímají. Měla by to být taková komunikační platforma mezi učiteli, třeba až v tom bude zainteresovaných více lektorů, a dětmi které zde budou mít svoje hřiště a virtuální prostor, kde mohou prostě jen být, bavit se, sdílet cokoli a pracovat. Momentálně takový prostor nikde nevidím. Kdyby se to podařilo, moc by se mi líbilo vytvořit ho i globálně a propojit třeba děti z více zemí., Bylo by také zajímavé se dostat až k hybridizaci a mít pro děti možnost osobního setkávání v reálném světě..


Více informací o Davidovi najdete na jeho osobním webu nebo facebookové stránce.

Recept na štěstí? V Dánsku se učí ve škole empatii, je stejně důležitá jako matematika

středa 11. listopadu 2020 · 0 komentářů

Děti na dánských školách mají jako povinný předmět vedle těch klasických také hodiny empatie. Během nich se učí porozumět problémům ostatních a najít řešení. Model funguje již od roku 1993 a může být jedním z faktorů, proč se Dánové každoročně umísťují mezi nejšťastnějšími zeměmi světa.

Jan Markovič: Duševní zdraví nesmí být tabu

úterý 10. listopadu 2020 · 0 komentářů

Zatímco v českých školách je péče o duševní zdraví do určité míry opomíjena, v zahraničí existují programy, které děti učí, jak by měly se svou psychikou zacházet. To nejlepší z nich, ale zároveň upravené pro zdejší potřeby chtějí nyní zavést do školních osnov Lenka Eckertová, ředitelka Nadace RSJ, a Petr Winkler z Národního ústavu duševního zdraví. "Chceme toto téma detabuizovat. Lidé by ho měli znát a třeba mít i kompetence k tomu, aby pomáhali ostatním. To je základ," říká Winkler.

Zuzana Keményová: Učí pomocí vědeckých show či robotů

pondělí 9. listopadu 2020 · 0 komentářů

Na otevřených dlaních jim tančí plameny, na pódiu explodují kontejnery plné kouře a barevných míčků a zrcadly kreslí bláznivé kaleidoskopické obrazy. Nejde přitom o vystoupení nějakého umělce nebo kouzelníka, "jen" o výuku fyziky a chemie pro školy. Přesněji o výuku v podání týmu performerů z ÚDiF, což je zkratka pro Úžasné divadlo fyziky.

Korespondenční seminář Výfuk zahájil jubilejní desátý ročník

sobota 7. listopadu 2020 · 0 komentářů

Korespondenční seminář Výfuk (Výpočty fyzikálních úkolů) se nenechal zastavit koronavirovými opatřeními a v září vydal první sérii svého již 10. ročníku. Ta se skládá ze sedmi úloh určených žákům druhého stupně základních škol a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií. 

Jitka Polanská: Jsou tu velké problémy, ale naší povinností je naděje. S eko-pedagogem o environmentálním žalu a indoktrinaci ve školách

pátek 6. listopadu 2020 · 0 komentářů

O přírodu se začal zajímat jako malý kluk, ovlivnilo ho Hnutí Brontosaurus, postupně se z něj stal jeden z nejznámějších vzdělavatelů na poli environmentální výchovy. Za svou činnost dostal Jiří Kulich před lety prestižní cenu Josefa Vavrouška. „Environmentálním žalem netrpím, spíš se přikláním k naději,“ říká.

Jan Markovič: Hledám učitele, kteří chtějí být osobnostmi

čtvrtek 5. listopadu 2020 · 0 komentářů

Před pěti šesti lety neměla Základní a mateřská škola Svatoplukova v olomouckém Řepčíně příliš dobrou pověst. Podle jejího současného ředitele Jiřího Vymětala byla dokonce na pokraji zániku. "Dnes si rodiče mění trvalé bydliště, aby sem mohly jejich děti chodit. Každý rok musíme navyšovat kapacitu," říká pedagog a manažer v jednom, který mimo jiné podporuje školní divadlo, kapelu či environmentální výchovu. Chce ale přitom zachovat komunitní ráz a rodinnou atmosféru školy.

Michal Večeřa: Pomáháme vytvářet vzdělávání, které lidé potřebují

středa 4. listopadu 2020 · 0 komentářů

Pandemie nemoci covid-19 přinesla českým školám zcela novou situaci. Nejen celé vzdělávací infrastruktuře, ale také pedagogickým pracovníkům a především žákům a studentům. Náhle se ocitli izolovaní od kolektivu, odkázáni na distanční výuku a mnohdy bez potřebného vybavení.

Martina Kopecká: Ředitelka – Musíme si přiznat problémy a nelhat si

úterý 3. listopadu 2020 · 0 komentářů

Měly jsme domluvenou online schůzku v den, kdy se na druhém stupni zavedly roušky. „Vypadá to, že jedna třída půjde do karantény. Musím to přesunout,“ říká mi chvatně ředitelka Základní školy Zruč nad Sázavou Ivana Stará a za pár minut mi její ředitelna zmizí z obrazovky. Její škola patří mezi další na Kutnohorsku, které se zapojily do unikátního projektu Eduzměny, jež má ambici změnit vzdělávací systém v Česku.

Miroslav Hřebecký: Desatero ředitele školy v době krize

pondělí 2. listopadu 2020 · 0 komentářů

Internet se hemží radami a doporučeními pro žáky, rodiče, učitele. Připomínáme něco speciálně pro vás, ředitele, oblíbenou formou desatera, třeba vám něco z toho přijde vhod.