Pavel Škramlík: Jazyk kmenového vůdce

čtvrtek 15. března 2018 · 0 komentářů

Realita je vytvářena prostřednictvím jazyka. Jazyk lídra a jazyk jeho kmene výrazně ovlivňuje výsledky, efektivitu, spokojenost i to, jak se díváme a působíme na okolí. Pokud sami změníme svůj jazyk, změníme kmen. Naučme se jazyk všech stupňů, používejme jazyk nejbližšího, pak dejme každému šanci, ale pracujme s těmi, kteří projevují zájem.

Lidé přirozeně vytvářejí kmeny a efektivitu kmene určuje kultura, která v něm převládá. Každá škola má svou kulturu, jazyk na různých úrovních a je především věcí lídra kulturu znát a přispívat k její kvalitě. Lídr školy by měl být někdo, kdo je schopen komunikovat na všech pěti úrovních kmenové kultury, osvojit si všech pět druhů přístupů a umět mezi nimi pružně přepínat. Chceme-li úroveň kmene posunout výš, je třeba pozvednout dostatečné množství lidí na vyšší úroveň. Jde o proces, který vede lidi k tomu, aby začali používat jiný jazyk a změnili své chování.

Autoři knihy Zrození kmenového vůdce (Logan, King, Fischer-Wright, nakladatelství Synergie Publishing, 2014. ISBN 978-80-7370-256-6) na základě dvacetiletého výzkumu přišli s myšlenkou, že každý „kmen", tedy skupina o 20–150 lidech, se nachází na určitém stupni vývoje (1 až 5) a podle toho je nutné k němu přistupovat a vést jej. Stupeň kultury daného kmene je rozpoznatelný podle komunikačních projevů (převládajících výrazů a slovních spojení), i když část skupiny může fungovat na jedné úrovni, zatímco jiná část na druhé.

Autoři uvádějí, že frekvence těchto výrazů je snadno měřitelná, nejedná se o pouhý dojem. Jelikož se jazyk a projevy kmene mohou výrazně lišit, lídr se může naučit projevy kmene rozeznávat. Soustředí-li se lídr na rozvíjení kmenové kultury, je kmen zpravidla úspěšný. Kmenové vůdcovství tak může být cesta, která umožňuje lépe porozumět sobě samému a lidem ve svém okolí a díky tomu získat představu, jaké jednání a kroky ovlivňují dění na pracovišti.

Tzv. kmeny má smysl se zabývat z těchto důvodů:
– Každý z nás si vytváří vlastní realitu prostřednictvím jazyka, který funguje jako neviditelný "filtr".
– Způsob myšlení a vyjadřování zásadně ovlivňuje, jakým způsobem fungujeme (výsledky, efektivita), jak se díváme na svět kolem (jak jsme nebo nejsme spokojení), jak se díváme a působíme na své okolí.
– Mají větší vliv než týmy, sebeschopnější ředitelé nebo nejnadanější zástupci.
– Rozhodují o množství a kvalitě práce.
– Určují efektivitu.
– Kmen má vliv na to, zda se bude šéfovi dařit.

Některé kmeny vyžadují od svých členů maximální výkon, jiné dělají jen to, co je nutné. utoři myšlenkově vycházejí z díla Kennetha Burkeho a jeho konceptu terministických projekcí, která říká, že každý člověk pro popis reality používá jistou síť slov a tím zároveň tuto realitu zkresluje. Používaný slovník ovlivňuje vnímání reality a vnímání zase určuje chování. Autoři vytvořili hypotézu, že v oblasti firemních kultur existují čtyři způsoby vyjadřování – negativně individuální, negativně skupinová, pozitivně individuální a pozitivně skupinová kultura – a že ke každé z nich najdou specifický slovník.

Kdyby lidé nosili potištěná trička s označením své úrovně, stálo by na nich:
– první úroveň – všechno stojí za prd (negativně individuální),
– druhá úroveň – můj život stojí za prd (negativně skupinová),
– třetí úroveň – já jsem úžasný, na rozdíl od vás (pozitivně individuální),
– čtvrtá úroveň – my jsme úžasní (pozitivně skupinová),
– pátá úroveň – svět je úžasný.

Kmen se tedy utváří podle jazyka, kterým popisuje sebe sama, svou práci a ostatní kolem, a podle způsobu chování k ostatním příslušníkům kmene.

Na úrovni jedna, všechno stojí za prd (zoufalé nepřátelství) se vyskytují zhruba 2 % pracující populace, naprostá většina tento stupeň přeskakuje. Vedle sebe se u takových jedinců objevují slova život, nefunguje, pitomý, nemůžu, sebrali, cokoli. Atmosféru typickou pro stupeň jedna nalezneme ve věznicích nebo na úrovni pouličních gangů. Tato atmosféra je vytvářena lidmi, kteří za sebou mohou mít traumatické nebo život ohrožující zkušenosti a pohybují se na hraně přežití. Jejich perspektiva je postavená na pocitu ohrožení a použití násilí je v daném prostředí z jejich hlediska legitimní. Z této pozice nemají naději na změnu k lepšímu.

Kultura na první úrovni se projevuje následujícími znaky: nepřátelství, verbální i fyzické násilí, drobné krádeže, vandalismus, bezvýhradná loajalita vůči skupině, izolovanost od ostatních atp. Typickými větami mohou být: Život není fér. Nic nemá smysl. Všechno je nanic.I když se může zdát, že úroveň jedna se nikoho z nás netýká, jejím projevem může být např. vydávání cizí práce za svou nebo i zneužívání pracovního vybavení.

Na úrovni dvě, můj život stojí za prd (apatická oběť) se nachází 25 % populace a podíl se zvyšuje, pokud nastane zásadní problém. Často se vyskytuje tam, kde lidé mají pocit, že se jim nedostává prostor k vlastní aktivitě, a připadají si jako kolečka v soukolí. Kmeny na této úrovni nejsou výkonné. Lidé mají tendenci si neustále stěžovat, proč něco nejde, ale mají-li podniknout kroky, aby se věci změnily k lepšímu, vymluví se, že to stejně nemá cenu. Takovou kulturu charakterizuje pasivní odpor, kdy lidé bojují slovně a nikdy se do ničeho nepustí, rezignace, zesměšňování snah o cokoli nového, potlačovaná zloba, pocit vlastní nedoceněnosti, předstírání pracovního vytížení, hledání toho, co je špatně, atp.

Často dochází ke sdružování do skupinek, kde se probírá, jak se vyhnout práci či jak vyzrát na šéfa, zatímco před nadřízeným předstírají zaměstnanci podporu. Skupina často ochraňuje "své lidi" před zásahy vedení, energie se spotřebovává na "tiché protestování" proti šéfovi a organizaci. Nečekejte žádné inovace, v takovém kolektivu je pevně zakořeněna průměrnost a překážky jsou vnímány jako nepřekonatelné. Co můžete také zaslechnout? Všechno už tady bylo a vždycky to dopadlo špatně. U nás tohle nefunguje. Ať dělám, co dělám, oni prostě nechtějí. Toto prostředí je mimořádně nebezpečné a nakažlivé!

Třetí úroveň, já jsem úžasný, na rozdíl od tebe (osamělý válečník) najdeme na 50 % pracovišť. Je téměř všude tam, kde se měří individuální výsledky. Najdeme ji mezi manažery, obchodními zástupci, právníky i učiteli a řediteli. Atmosféra v takových kmenech je poznamenána soupeřením a rivalitou, bojem o moc a informace (co je dobré sdílet a co naopak utajit). Oproti předešlým úrovním je mnohem efektivnější, ale i zde se hodně energie ztrácí, protože hlavní motivační silou je být nejlepší a zvítězit. Na této úrovni se v současné době nachází většina firem a pohybuje se na ní podle autorů i většina manažerů.

Projevem kultury třetího stupně může být nekomunikace mezi vedoucími pracovníky, pocity osamělosti, tendence obklopovat se těmi, kdo je nebudou ohrožovat, méně schopnými spolupracovníky, jejichž neschopnost je pak ale nakonec frustruje. Manažer má tendenci přistupovat k lidem jako ke "komoditě", převládají vztahy 1 + 1 (dva "osamělí válečníci", kteří se domluví na oboustranně výhodné kooperaci – "ty mně a já tobě"). Znakem této kultury je snaha o dosažení úspěchu a potřeba vítězit, odhodlání jednotlivců být lepší, chytřejší, úspěšnější, snaha o získání převahy a neustálé srovnávání a nízká schopnost sebereflexe. Znalosti (informace) znamenají moc, a tak si je každý hlídá a nesděluje je. Důvodem k nespokojenosti je nedostatek času, podpory a pomoci. Vyskytují se slova já, mě, můj, práce, udělal, dělám, mám, šlo. Typickými větami této úrovně jsou věty: Zase je všechno na mně. Ostatní na to prostě nemají. Odvádím dobrou práci a dělám víc než ostatní. Nemám co zlepšovat.

Ve třetí úrovni nás drží návyk, že v případě vlastního úspěchu, vítězství nad jinými, budeme nejlepší, a ostatní bereme jen jako prostředek k vlastnímu úspěchu. Tady teambuilding nefunguje. Firemní kultury na úrovni tři za sebou obvykle nenechávají žádný odkaz. Zdá se, že systém vzdělávání, které srovnává žáky mezi sebou, dává "nálepky" a známky, nás směrem k této skupinové kultuře směřuje a stimuluje.

Posun ke čtvrté úrovni může často nastat s věkem kolem 40 let, osobní ztrátou nebo přehodnocením, co je opravdu důležité. Často může jako podnět posloužit i únava a pocit, že to musí jít nějak jinak, nebo zjištění, že na čem opravdu záleží, nebývá jen osobní povahy.

Čtvrtá úroveň (my jsme úžasní, na rozdíl od nich) se nazývá kmenovou hrdostí a vyskytuje se asi na 22 % pracovišť. Uvažuje se ve smyslu "my" versus "oni". Lidé v těchto kmenech spolu nesoupeří, ale sjednocují se na základě sdílených hodnot a společného vznešeného cíle. O vizi se jen nemluví, ale je nepsaným kodexem, který se neporušuje. Klíčová otázka zní: Ve jménu čeho? Takový kmen není nutné mechanicky úkolovat a dohlížet na něj, protože motivace lidí je nesená nadšením a zápalem pro společnou věc. Efektivita je pak vyšší než u stupně tři, lidé přicházejí s nápady a inovacemi z vlastní iniciativy.

U přerodu firemní kultury z úrovně tři na úroveň čtyři je klíčová právě úloha lídra, který je natolik autentický, že se kolem něj semkne skupina jednotlivců naladěná na stejnou úroveň a ti ho v podstatě "vynesou" do pozice vůdce na úrovni čtyři. Lídr se vyjadřuje ve smyslu: "To ne já, kolegové jsou skvělí", zatímco jeho kmen říká: "Za vše vděčíme jemu, bez něho bychom to nedali". Lídr změnu líčí obvykle tak, že má najednou méně práce a vše se více "děje samo", místo kontroly nastupuje důvěra a odpovědnost, kolegové sami přicházejí s nápady ve směru společné vize. Převládají vztahy ve triádách, kdy jeden seznámí dva další mezi sebou na základě společných hodnot. Kulturu čtvrté úrovně poznáte například podle toho, že se začínajícího kolegy ujme přímo ředitel, chová se méně formálně, přeje mu úspěch a chce, aby se cítil jako doma.

Charakteristickými znaky jsou vědomí společného vznešeného cíle a poslání, vědomí společných hodnot a jejich naplňování. Tato kultura vyžaduje od sebe i od ostatních odpovědné chování. Pravidla se v ní nedodržují proto, že by je někdo kontroloval, ale zároveň se netolerují slabé výkony ani sebestředné chování. Ubývá stresu a konfliktů a vedení nevyžaduje tak velké úsilí. Lídr připisuje úspěchy skupině, a ne sobě. Častá je nabídka pomoci a proaktivní přístup. Lidi práce baví, ubývá únavy a absencí. Věty už nezačínají z pozice "já", častější je výskyt slovních spojení my, naše, tým, děláme, oni, máme, dokázali, závazek, hodnota. Tento stupeň je třeba "kotvit", je zřejmé, že ve vypjatých situacích lidé padají zpět do úrovně tři.

Stupeň čtyři je odrazovým můstkem ke stupni pět, život je úžasný (bezelstný údiv), kam vystoupají jen necelá 2 % pracovišť. Úroveň pět je velmi vzácná a obvykle spíše dočasná; kmeny na úrovni čtyři se na úrovni pět spíše zničehonic ocitnou v určité fázi kreativního procesu.

Celý text zajímavého článku si můžete přečíst ZDE.