Mikuláš Kroupa: Dejme dětem při objevování historie dobrodružství

pondělí 8. října 2018 · 0 komentářů

Prostor na pražské Letné, známý jako "u Stalina", od tohoto pondělí hostí unikátní projekt – výstavu Paměť národa. Ke stému výročí republiky ji připravilo sdružení Post Bellum. "Dejme dětem při objevování historie dobrodružství," říká jeho ředitel Mikuláš Kroupa.

Zdroj: Jan Wirnitzer 5. 10. 2018, Hospodářské noviny

…HN: Stává se, že někdo přijde za lidmi z Post Bellum a řekne: díky vaší práci se úplně změnil můj pohled na minulost?

Často. Příběhy dokážou změnit člověka, inspirovat ho. Na příbězích každého zajímá, jak se ten či onen člověk zachoval v těžké chvíli. Protože i nás mohou potkat a potkávají těžké chvíle.

HN: Vy ale natáčíte i příběhy těch, kteří to rozhodování nezvládli, že?

Ano. Pádů, omylů a chyb bývá v životech víc než toho hrdinství. Natáčíme i vyprávění komunistů, estébáků a tak podobně. Není pro ně jednoduché o minulosti mluvit. Vážím si těch, kteří o svých chybách přemýšlí a mluví o nich. I lidé, kteří se chovali za války nebo komunismu statečně, mají svá temná místa. Mnozí se rozhovoří až nad záznamy z archivů, nad výslechovými protokoly, které přineseme.

Je to i proto, že třeba poprvé vidí, co skrývají archivy komunistické policie. A je pro ně hrozná představa, že to by bylo to jediné, co by po jejich příběhu zbylo. Paměť národa je tady od toho, aby pro budoucí generace zůstalo i jejich osobní svědectví, ne jen archivy úředních lejster.

HN: Někdy se zdá, že v Česku narážíme na jakýsi strop: hodně lidí už hodnotu příběhů pochopilo, umí s nimi pracovat. Mnohé další se ale oslovit nedaří, často se hádáme o kulatých výročích, o politice. Tušíte proč?

Myslím, že to souvisí s tím, jak příběhy vyprávíme. Jestli jimi umíme zaujmout. Jestli si nevybíráme jen fragmenty, které se nám hodí. Paměť národa zpřístupňuje celé záznamy a hledá různé formy, jak příběhy šířit − filmy, knihy, rozhlasové dokumenty, výstavy, pravidelně píšeme do médií. Vydali jsme komiks "Ještě jsme ve válce", realizujeme vzdělávací program Příběhy našich sousedů. Věřím, že spoustu lidí jsme tím oslovili. Hádat se ale budeme dál, minulost lze jen těžko zobecnit. Když už se o to pokusíte, někdo jiný to chytře zpochybní třeba právě příběhem, který se vymyká.

Klidně řeknu, že pohraničníci za komunismu byli darebáci. Pak ale budu vyprávět příběh Heleny Šidákové, které se v noci na hranicích při útěku rozplakalo v náručí její miminko a přistihl ji mladý pohraničník. Bylo mu jí líto. Ukázal jí cestu přes hranice. Pak se ale rozsvítilo světlo u nedalekého JZD a vyšla nějaká dojička krav, fanatická komunistka. Pohraničník věděl, že za to skončí v lágru. Tak Helenu po pár metrech znovu zatkl. Když vyšla po mnoha letech z vězení, byla z ní troska, bolševik jí zničil život.

HN: Co s lidmi, které neosloví ani takové příběhy?

Musíme hledat, jak je zaujmout. Řekl bych, že nejvíc práce je na školách. Učitelé a rodiče musí umět upoutat pozornost dětí, ale někdy to ani nezkoušejí. Myslím, že úkolem Paměti národa je nabídnout příběhy. Je pak na učitelích, jak je budou vyprávět.

HN: Dnes už ale existují pozitivní příklady učitelů, kteří díky volným školním vzdělávacím programům učí dvacáté století detailně.

Nejlepší by bylo učitele vyhnat ze tříd, aby s dětmi chodili na místa, kde se ty příběhy odehrály. V tomhle jsou dobré Příběhy našich sousedů. Děti jdou za starými lidmi a s jejich vyprávěním pracují, dělají o nich reportáže, a to jde jen tehdy, když ten příběh pochopí.

HN: Občas říkáte, že nejen učitelé, ale i my rodiče děláme při povídání s dětmi o minulosti něco špatně. Co?

Dám příklad. Vztekám se, když se synka zeptám – tak, Kubo, co se stalo 21. srpna 1968? A on mlčí. Pak si vzpomene, že nás přepadli Rusáci, ale tohle není ta cesta. Dějepis ho míjí, ale měl jsem úspěch s tím, když jsem mu jednou dal starou fotku z náměstí Kinských za Pražského povstání 1945. Kuba měl zjistit, co je na ní za vojáky, kdo byl velitelem. Pustil se do toho s kamarády a udělali nám pak prezentaci i s příběhem Františka Bürgera-Bartoše, legionáře, jednoho z velitelů povstání, kterého roku 1950 soudruzi zatkli a léta věznili v uranových lágrech.

HN: Co si z toho vzít za ponaučení?

Děti potřebují dobrodružství, pátrání, objevování. Letopočty jsou to poslední, samy se přimknou právě k příběhu. S žáky a studenty bývají skvělé diskuse, když dostanou otázku, jak by se zachovali oni. Dá se vzít děti třeba do Kobylis, kde za války bývalo popraviště, a vyprávět jim příběh Josefa Mašína, kterému popravčí nesundali ani svěrací kazajku, jak se ho báli. On se v ní snažil postavit do pozoru a pak před smrtí zvolal: Ať žije Československo! Takových příběhů, u kterých dětem září oči, je spoustu…