Dale Russakoffová: Výhra?

sobota 17. prosince 2016 · 0 komentářů

Jsou jenom peníze na vzdělávání dětí ze sociálně slabých rodin skutečně výhra? Doputují opravdu až k těmto dětem? Je snadné změnou vzdělávání změnit jejich život?

O knize už jsme informovali ZDE.

Autorka v závěrečné poznámce píše:

„Sponzorská dar ve výši sta milionů dolarů, který Mark Zuckerberg v září 2010 věnoval newarským školám, jsem považovala za neskutečný zásah štěstěny ve prospěch města. Podobně jako spousta dalších jsem i já sledovala reformu školství zpovzdálí a připadalo mi, že se jedná o hnutí plné příslibů a že newarská škola zoufale potřebuje změnu a podporu. Už jsem se nemohla dočkat, až budu mapovat, co se s tímto štědrým darem stane, a zkoumat, jak ovlivní a snad i odstraní některé síly, které město tak dlouho táhly ke dnu. Čekala jsem slibný příběh a dostalo se mi zklamání. A pak jsem zjistila, že důvody tohoto zklamání by klidně vydaly na celou knihu.

Téměř všichni, ať už stáli na kterékoli straně, to mysleli dobře, a právě proto je snad ještě důležitější vypořádat se s neúspěchy i úspěchy celé reformy. Mým cílem bylo toto všechno zachytit a zároveň zůstat věrná skutečným událostem, kontextu a té obrovské spoustě lidí, kteří se mi svěřili se svými zkušenostmi a názory. Asi čtyři a půl roku jsem zachycovala postupný vývoj – ze zadního sedadla služebního SUV starosty Corryho Bookera, v desítkách tříd, domovů a čtvrtí newarských dětí, místnostech bez oken, v nichž se utvářely politické strategie školského úřadu, okázalých kanceláří bohatých filantropů, na shromážděních reformátorů školství po celých Spojených státech, v guvernérské kanceláři Chrise Christieho, v zasedací místnosti Marka Zuckerberga v sídle Facebooku a na bezpočtu veřejných fór, diskusí a kávových dýchánků v Newarku…

Cory Booker, Mark Zuckerberg, Chris Christie, Chris Cerf a Cami Adersonová mi umožnili, abych vývoj reformy školství v Newarku sledovala z přední linie. Děkuji jim za to, že si uvědomují význam neodbytých reportáží, které jdou skutečně do hloubky a že po dobu čtyř a půl roku tolerovali moji otravnou všudypřítomnost a neustálé otázky.“ (str. 268–269)

Jmenovaní jsou skutečné osoby a kniha končí přílohou „Kam se podělo těch 200 milionů dolarů?“, sestavenou z dokumentů finanční správy. (Částka se postupně zdvojnásobila z darů dalších sponzorů.) Umíte si představit, že u nás by vznikl takovýto záznam všech okolností školské reformy?

„V USA rozlišují dva typy škol: veřejné (public) a soukromé (private). Americké veřejné školy jsou podobně jako státní školy v České republice dostupné pro všechny. Na rozdíl od českých však nejsou řízeny obecními či krajskými zastupiteli, ale nezávislými školskými radami. Tyto místně volené rady mají působnost vždy pro daný školský okrsek a kromě toho, co závazně stanovují státní předpisy, rozhodují o školních osnovách, financování škol a jiných záležitostech dle vlastního uvážení.

Podtypem veřejných škol jsou magnetové (magnet schools) a charterové školy (charter schools). Magnetové školy nabízejí specializované kurikulum se zaměřením na určitou oblast vzdělávání, například na matematiku, informatiku, uměleckou výchovu a podobně. Charterové školy, někdy také překládané jako smluvní školy, jsou často provozovány sdružením rodičů a/nebo učitelů, kteří uzavřeli s okrskem smlouvu poskytující škole větší míru autonomie. Nemusí tedy striktně dodržovat veškeré předpisy a školská rada do vedení nijak nezasahuje, to vše pod podmínkou, že škola bude přístupná pro všechny žáky a bude vykazovat dobré akademické výsledky.“ (str. 274.)

Zajímavé je, že v průběhu reformy se po dohodě vedení okrsku s vedeními škol děti začaly přesouvat do charterových škol, kde měly lepší péči, a neúspěšné veřejné školy postupně zanikaly. Rodiče dětí při tomto rozhodování zůstali stranou, ačkoli jim vznikaly problémy s dopravou dětí do nových škol.


„Newark se nakonec stal živoucím důkazem toho, že náprava vzdělávání těch nejchudších amerických dětí představuje pro pedagogy výzvu, která svou náročností možná dokonce předčí i to, čemu v takovém případě musí čelit politici. Ve městech sužovaných tolika problémy, kde zaměstnanci práci ve státních službách po celá desetiletí vnímají jako tu nejposlednější možnost, je proces přesměrování obřího byrokratického labyrintu do té podoby, aby začal sloužit dětem ve školních lavicích, procesem ošidným, neboť je při něm nutné aktivizovat státní zaměstnance sdružené do odborů, politické organizace i samotné odbory, které ze stávající situace těží určité výhody. Silný odpor voličů vůči reformátorům školství, jaký se projevil během voleb starosty v roce 2013 v New York City, v roce 2014 v Newarku a v roce 2015 v Chicagu, odhalil, jak chatrná je povaha převratných změn, pokud se do nich nezapojí ti, kteří v novém světě pak musí žít.“ (str. 256.)

Zdroj: Russakoffová, Dale: Výhra? Kdo (a co) ovládá americké školy. Brno: Host, 2016. ISBN 978-80-7491-791-2

(Připravila JHá)