Jana Hrubá: DOKUMENTY 30. Jak vedl ministr Vopěnka diskusi nad návrhy transformace

Aktivita učitelských iniciativ se na přelomu let 1991/92 soustředila k připravovanému oficiálnímu dokumentu – programu transformace vzdělávání. Všichni ho považovali za velmi důležitý a očekávali, že bude vycházet z předložených návrhů jednotlivých tvůrčích týmů.


V Učitelském listu je vylíčena první diskuse pedagogů nad předloženými návrhy.

„Podobala se vroucímu kotli. Z jeho čtyřhodinového klokotání však vzešla řada zajímavých informací, myšlenek a návrhů. Na PF UK v Praze se dne 17. 10. 1991 pod patronací APZŠ sešla stovka účastníků z různých koutů ČR. Zástupci tvůrčích týmů představili nejprve jednotlivé návrhy, publikované v UN…

Přes odlišnosti v detailech i zaměření jednotlivých návrhů byly základní principy v souladu. Reforma by měla být postupná a dlouhodobá – transformační proces, nikoli zlom. Měla by vycházet z potřeb jednotlivce a poskytovat mu svobodnou cestu ke vzdělání. Je zdůrazňována role učitele jako základního činitele všech změn. Jak se ukázalo v bouřlivé diskusi, MŠMT nevyslalo oficiálního zástupce…

Ozvala se otázka, kdo rozhodne, co bude v návrhu – zda ministerstvo, nezávislá komise v čele s profesorem Pařízkem z PF, nebo výsledek veřejné diskuse? Přítomní navrhli, aby se na zpracování materiálu pro vládu podíleli zástupci jednotlivých autorských týmů a aby tento materiál obsahoval rozbor situace, směr a cíle postupné transformace školství. Měl by poskytovat dostatečně široké mantinely pro možnost vyzkoušet různé varianty návrhů. Byla zdůrazněna potřeba jasného vymezení školské politiky.

Nechuť k jednomu vnucenému modelu byla dominující. Učitelé chtějí mít svobodu volby. Na druhé straně si dobře uvědomují, že volnost nemůže být bezbřehá, pokládají za nutné vymezení minimálního učiva a profilu absolventa jednotlivých stupňů škol. Na těchto otázkách již pracuje VÚP, NEMES i některé další učitelské iniciativy. Korekci samostatnosti škol by měly zajišťovat samosprávné orgány (mnohde nejsou dosud ustaveny) a inspekce (stále chybí vyhláška)…

Na závěr byly shrnuty možnosti další diskuse široké veřejnosti k návrhům reformy. Je to zasílání připomínek na MŠMT pod heslem „Projekty“, diskuse ve sdělovacích prostředcích a účast na vnějším připomínkovém řízení prostřednictvím ČMOSu nebo Pedagogické unie. Přítomní vyslovili obavu z pravděpodobné roztříštěnosti a šíře takové diskuse. Měla by být řízena a usměrněna k jednotlivým konkrétním a závažným otázkám.

Hledání konsensu tedy začalo – myslím si, že konstruktivně a že obrovské zaujetí diskutujících signalizovalo postoje českého učitelstva k připravovaným změnám. Jen jestli ty signály někam doletí…“

Zdroj: Hrubá, Jana: První diskuse nad projekty reformy. Učitelský list 3/1991, prosinec 1991, str. 2

Jak se zdá, signály nedoletěly.

3. prosince 1991 píše NEMES ministrovi dopis.

„Vážený pane ministře,

obracíme se na Vás v souvislosti se skutečností, že MŠMT má v brzkém termínu, do 31. 12. 1991, předložit vládě ČR návrh dokumentu k reformě vzdělávací soustavy.

Jako autoři jednoho z předložených návrhů na transformaci vzdělání a školství, jsme se spolu s autory dalších reformních návrhů účastnili připomínkového řízení ke dvěma postupným verzím zmíněného dokumentu. Řízení proběhlo během necelých 14 dnů v první polovině listopadu t. r. K oběma verzím jsme podali písemné připomínky a na závěr připomínek ke druhé verzi jsme vyjádřili svůj zásadní nesouhlas zejména s tím, že se v ní nevycházelo z konsensu mezi předloženými návrhy, ačkoliv se uvádělo spolupodílení se všech pěti předložených návrhů na jejím obsahu.

Tento přístup, neuspokojivý stav prací na dokumentu MŠMT pro vládu ČR, jakož i zkracující se čas, nás vedou k vážným obavám o náležité splnění úkolu.

Postupujíce v intencích naší dosavadní iniciativy, považujeme nyní za nezbytné, abychom v rámci možností dobrovolné organizace přispěli některými podklady k návrhu dokumentu MŠMT. Chceme se pokusit dosáhnout co nejširšího konsensu, na jeho základě formulovat principy vzdělávací politiky a transformace vzdělávacího systému, a navrhnout konkrétní opatření z toho vyplývající. Tyto podklady si Vám dovolíme předložit.

V úctě PhDr. M. Havlínová, CSc.

Zdroj: Kopie dopisu NEMES, archiv autorky

Uvedený přístup k diskusím, krátký termín, formální vypořádávání připomínek a téměř pohrdavý postoj k dobrovolné práci, názorům a návrhům pedagogických iniciativ je něco, co na ministerstvu školství dlouhodobě přetrvávalo a bohužel se měnilo jen velmi, velmi pomalu. Záleží vždy na osobnosti ministra, zda považuje pedagogické asociace a další aktéry opravdu za partnery, nebo je přesvědčen o neomylnosti vlastních řešení.


Jak diskutoval sám ministr Vopěnka

„V listopadu 1991 byl ministr pozván na zasedání výboru ČNR pro vědu, vzdělání a kulturu. Ministrovo vystoupení se setkalo s kritikou z řad členů výboru především pro jeho nepřipravenost. P. Vopěnka zde vyjádřil svůj nesouhlas s podobou návrhu vytvořeným ministerstvem v době své nepřítomnosti. I když byl ministr pozván k oficiální prezentaci návrhu, seznámil poslance pouze s některými svými osobními představami (1). Domníval se např., že by mělo dojít k zavedení maturit z českého jazyka, angličtiny a matematiky, které by byly pro všechny školy stejné. Členové výboru jeho myšlenky odmítli jako nerelevantní pro diskusi o předloženém návrhu. Jako první polistopadový ministr Vopěnka hovořil o nutnosti zavedení státní maturity, což bylo jedno z hlavních témat debaty o reformě školství od druhé poloviny devadesátých let do jejího zavedení v roce 2011.

Zdroj: Zdroj: Soňa Krejčová: Debata o reformě českého školství v letech 1989–2004. (Diplomová práce.) Brno, Masarykova univerzita 2012. Str. 32–33. Dostupné ZDE.


„Začátkem prosince (1991) se v Praze konala dvoudenní valná hromada Společnosti středoškolských pedagogů. Perfektně zorganizovaná, s poměrně velkou účastí členů. Hosté skutečně reprezentativní: ministr školství prof. Vopěnka, náměstci ministra dr. Čech a ing. Koucký, předseda ČMOS ing. Rössler, vedoucí inspektor Prahy dr. Pilař, zástupci Pedagogické unie a další.

Podstatná část prvního dopoledne byla věnována vystoupení ministra, ve kterém seznámil přítomné se svou představou změn ve školství. Postěžoval si, že nebyl pochopen poslanci ČNR ve výboru pro vzdělání, vědu a kulturu a že patřičný zájem neprojevují ani sdělovací prostředky…

Základní myšlenku potřeby liberalizace ve školství většina z nás vítá a podporuje již delší dobu. Ale při poslechu další části projevu pana ministra se mi postupně začaly ježit vlasy. V pasáži o základní škole prokázal velmi mlhavé znalosti poměrů na školách – asi jako běžný rodič či prarodič. Podstatou navrhovaných změn bylo odtržení I. stupně, přičlenění 5. ročníku jako „doháněcího“ a ukončení vysvědčením gramotnosti. Na II. stupni označení tříd prima, sekunda, tercie, kvarta a uzavření závěrečnou zkouškou. Velmi naléhavě zazněla rada, abychom my, učitelé, učili děti číst. Organizaci ZŠ by pan ministr ponechal školským úřadům – ministerstvo by se jí nezabývalo.

Středním školám nabídl prof. Vopěnka zavedení státní rigorózní maturity z ČJ, AJ, M a dějin evropské kultury na všech typech škol. Varianty odborných maturit by si mohly bez zásahu ministerstva vytvářet oborové skupiny středních škol samy. Pan ministr vyřešil i to, kdo bude podepisovat maturitní vysvědčení – vedoucí inspektor. Organizací pomaturitního studia by si mohly střední školy přivydělávat. A tak dále a tak dále.

Forma projevu, vágnost představ a neujasněnost praktických dopadů mě šokovaly. Šokovalo mě, jak v auditoriu zabíral žoviální styl, jak velký byl potlesk. Šokovala mě i některá vystoupení účastníků, kteří okamžitě začali o návrzích diskutovat jako o hotové věci (např. kdo by měl podpisovat ta vysvědčení). Pan ministr odcházel s dojmem, že získal v pedagogické veřejnosti podporu.

Jako host a pedagog „základoškolský“ jsem byla v Jiříkově vidění. Přece řada lidí musela cítit, že názor páně ministrův je skutečně velmi, velmi osobní, že zabíhání do detailů ve chvíli, kdy není stanoven cíl a postup transformace školství, svědčí přinejmenším o nepochopení situace.
Podobné zásahy do struktury bez souvislosti připravované transformace by byly opět výstřely naslepo, jejichž dopad sklízíme pak my, učitelé.

Proto jsem netleskala. Ale asi mám nějaké omezené myšlení – omlouvám se. Podle mého názoru je ministr člověk odpovědný za přípravu reformy. Nemůže ten úkol řešit zpracováním několika vlastních návrhů na změnu detailů struktury školství. Od začátku byla zřejmě chyba v organizaci – jak při zadání přípravy návrhů, tak při vedení diskuse. Výměna náměstka není lékem. A zaneprázdněnost prací ve vládě není omluvou.“

Zdroj: Hrubá, Jana: Proč jsem netleskala. Učitelský list 1/92, leden 1992, str. 2

V lednu 1992 byl konečně publikován návrh Programu rozvoje výchovně vzdělávací soustavy v ČR – Vopěnkův „1. krok“. Myslíte, že tak závažný dokument vznikl na základě nějakého konsensu?


Další díly seriálu najdete ZDE.




__________________

(1) Ministr nepřipraven. MF Dnes, 28. 11. 1991, s. 2.