Nevýchova: Trable se školou. Proč děti ztrácejí chuť do učení a jak ji znovu najít

úterý 21. února 2017 · 0 komentářů

„Mami, tati, když mě ta škola fakt neba… Bojím se vám to říct a tak píšu tenhle dopis. A tajně doufám, že si ho přečtete.“

Mami, tati, pamatujete na můj první školní den? Já si na něj pamatuju moc dobře. Poslední srpnový večer jsem usínala a v břiše mi poletovalo asi tisíc motýlků.

Moc jsem se těšila. Říkali jste mi, že až půjdu do školy, budu už opravdová, veliká holka. Měla jsem vedle postýlky nachystanou tu krásnou červenou sukýnku, co tak hezky vlaje, když se zatočím dokola. Nemohla jsem se dočkat, až si ji ráno vezmu na sebe.

Zároveň jsem se i trošku bála.

Bude nová paní učitelka stejně hodná jako paní učitelka Maruška ve školce? Bude se tam se mnou někdo kamarádit? Co všechno se budeme učit?

Když jsi mi pak, maminko, ráno zaplétala vlasy do dlouhého copu, hladila jsi mě a povzbudivě říkala: „Neboj, holčičko moje, ve škole se ti bude určitě líbit. Najdeš si tam spoustu nových kamarádů. Naučíš se všechna písmena, naučíš se počítat. Bude tě to tam určitě bavit, uvidíš!“

Nejdřív jsem se trochu styděla, ale pak jsem si našla super kámošky Lucku a Vanesku. Moc mě bavilo, když jsme se začali učit první písmenka. Psala jsem je do písanky s vyplazeným jazykem. Div jsem si ho nepřekousla!

Jenže i když jsem se snažila sebevíc, paní učitelka mi do sešitu psala červenou tužkou opravy všude, kde jsem přetáhla linku. Lucka i Vaneska už dávno mohly psát perem. A já musela pořád jen obyčejnou tužkou. Pěkná ostuda.

Když jsem donesla tu svou pročervenalou písanku domů, měla jsem strach ji ukázat. Pamatuju si, co jsi mi tenkrát, tati, řekl: „Musíš se víc snažit, Terezko. Samo to prostě nepůjde.“

Tak jsem se snažila. Vzpomínáš, mami, jak jsme spolu trávily každé odpoledne snad hodinu tím, že jsi mi opravovala ty moje čmáranice? Říkala jsi mi: „Já nad tebou přeci nemůžu pořád takhle sedět. Každý se musí naučit psát, bez toho to prostě nejde.“

Bylo mi z toho smutno. Zklamala jsem paní učitelku. Zklamala jsem tátu i mámu. I se svým škrabopisem jsem se ale dostala bez potíží na druhý stupeň. Bavila mě hudebka a taky na děják jsme dostali úplně supr učitelku. Nebýt jen té pitomé matiky…

„Terezo, ty na to úplně kašleš! To přeci není možný, vždyť jsme si to vysvětlili tolikrát a ty doneseš další čtyřku!“ nadával jsi. Ještě teď mě z toho mrazí, táto.

Když jsem týden nato dostala další špatnou známku, dali jste mi zaracha. Místo běhání venku s holkama jsem se musela učit. K smrti mě to nebavilo! „Terezko, když si tu matiku neopravíš, můžeš zapomenout na ty přijímačky na gympl,“ říkala jsi mi, mami.

Jenže mně byly nějaký hloupý přijímačky úplně buřt. Matika mi lezla krkem. Štvalo mě, že jste mi kvůli ní zakázali večer televizi. Nechápala jsem, proč vám na tom tak záleží. Tak co, nepůjdu prostě na gympl. Petr z béčka, co mě po škole často doprovází domů, na něj taky nejde.

Nakonec se mi ale podařilo tu nebohou matiku vytáhnout na trojku. Jakou jste měli z toho tenkrát radost a chválili mě: „No vidíš! Když se chce, tak to jde!“

Jenže mně se nechtělo ani trošku. Dělala jsem to, protože… Proč vlastně? Ani sama nevím. Abych nebyla ve třídě za blbce? Abych nedostala další kouli? Abyste mi dovolili dívat se na telku? Abych nemusela pořád dokolečka poslouchat, že jsem lajdák?

Na gympl mě nakonec vzali. Byla jsem třetí nad čarou. Uf. Za přijímačky jsem od vás dostala nový mobil.

Jenže už teď mám strach. Učení mě fakt neba a všichni říkají, že tam se budu muset učit ještě mnohem víc než na základce. Dokážu si vymyslet bambilión jiných věcí, které bych dělala radši. Baví mě zpívat a tancovat. A taky ti, maminko, moc ráda pomáhám v kuchyni. Nedávno jsem přeci sama zvládla připravit tříchodový oběd pro celou rodinu, pamatuješ?

Ale nic z toho není dost dobré.
„Nejdřív práce, potom zábava,“ slyším od vás pořád. „Musíš se pořádně učit. To chceš skončit jako strejda Jára?“

Možná mi to nebudete věřit, ale nechci skončit jako strejda Jára. Jen nevím, co dělat. Na učení prostě nemám hlavu a vůbec mi to nejde. Nebaví mě, jak pořád kontrolujete, jestli jsem udělala všechny povinnosti. Nesnáším, jak mi dokola opakujete, že je to můj život. Ale i když je to můj život, tak stejně nakonec musí být všechno po vašem.

Mami, tati, jak já bych zase chtěla být tou malou copatou holčičkou, která se těšila na svůj první školní den.

Abych nadšeně hltala každé slovo paní učitelky. Abych už nemohla dospat a chtěla být první ve třídě. Místo strachu, co zas dneska ve škole bude a jestli nedostanu další čtyřku. Chtěla bych se zase těšit, co nového objevím. Ne mít pocit, že škola je jen ztráta času. Nechci tam chodit další 4 roky se staženým žaludkem a s pocitem, že na to nemám…

Tenhle příběh se mohl stát komukoli z nás. A možná se právě děje vašemu dítěti. A vy byste přitom dali všechno za to, aby ho to učení fakt těšilo… A už jste se nikdy nemuseli nad jeho aktovkou utrápeně ptát:
– Jak je to možné, že je ten můj kluk takový lajdák?
– Proč té své cácoře musím každý den třikrát zkontrolovat tašku?
– To ji budu muset až do maturity hlídat, jestli si udělala úkoly?
– Co z ní proboha jednou bude, když na učení tak kašle?

Stačí docela málo, aby celý příběh dopadl úplně jinak. Chcete s námi odhalit, jak na to?

Zveme vás do našeho Nevýchovného online workshopu zdarma, kde vám už dnes 21. února od 8 do 23.59 hodin prozradíme: Jak zařídit, aby to vašemu dítěti ve škole šlo

Ukážeme si v něm, jak to udělat
– aby dítě učení bavilo a chodilo do školy rádo
– aby mu záleželo na dobrém výsledku stejně tak jako vám
– abyste dítěti nemuseli stát neustále za zády a kontrolovat ho (a z malého prvňáčka aby se brzo stal samostatný kluk nebo holka).

Pojďme spolu napsat nový příběh. S dobrým koncem.

Katka Králová, Nevýchova

Přihlásit se můžete ZDE.