Jana Hrubá: DOKUMENTY 183. Role PAU v inovačních změnách ve školství

pondělí 29. ledna 2018 · 0 komentářů

Rok 1998 byl v PAU nabitý aktivitami. Naposledy jsme se s nimi setkali v 170. dílu Centra pozitivní infekce, kde jsme si připomněli řadu jarních regionálních setkání Přátel angažovaného učení. Hitem doby se stala inovativnost.

Roli PAU v inovačním hnutí formuloval předseda Ondřej Hausenblas.


Co se míní pojmem inovační změna?

„…Cílem a bezprostředním následkem práce v PAU jsou inovační změny ve vzdělávání. Nejde jen o novinky v obsahu vyučování, ani jen o nápady a vynálezy v metodice, přestože témata našich dílen jsou často právě takto zaměřena. Řada nových účastníků setkání nebo nových členů PAU sice přichází s představou, že si odvezou „kuchařku“, metodický nápad a návod, který by bez přemýšlení mohli kopírovat ve svých hodinách. I to v PAU najdou, ale prostředí dílen a aktivita spoluúčastníků je obvykle přivede k poznání toho, jaké důvody a potřeby za konkrétním nápadem, činností, vyučovacím projektem stojí, a oni si uvědomí, že svůj „návod“ nemohou ve své škole uplatnit beze změny klimatu školy, beze změny v postojích sebe samého k žákům a k cílům vzdělávání. První, co učitelé v PAU vítali, byla možnost uvědomit si, že jejich odpovědný postoj k žáků a ke vzdělávání není ojedinělý a že jejich nutkání změnit vzdělávací provoz tak, aby neodporoval jejich přesvědčení, je oprávněné a že se musí realizovat. Postupem času se ukázalo, že za inovační změny i jen ve třídě, a tím spíše v klimatu a organizaci celé školy bude třeba se brát se stejnou angažovaností, s jakou učitelé vyučují, a také, že měnit své vyučování znamená měnit nejen sebe a děti, ale také celkové podmínky, systém školství…“

„…S léty plynoucími od převratu se ovšem zlepšuje jak práce ministerstva, tak i metody práce PAU: vyvinulo svůj systém vzdělávacích akcí, přestalo vydávat kritická stanoviska a přešlo ke strategii kooperativní, protože vůle ke spolupráci se našla i u partnera. V chudém resortu, jakým školství je, bude sotva možné, aby si učitelé platili svou asociaci plně z vlastního, třebaže její tak vybudovaná nezávislost je velmi cenná. Je podstatné, aby si nejen ministerstvo, ale i další partneři uvědomili, jak významné pro jejich činnost je, když mají ve školském terénu zorganizované a výkonu schopné profesní asociace a sítě talentovaných učitelů. Po úřední linii se v našich tradicích taková fungující síť učitelů nebo škol, která by mohla ověřovat některé prvky vzdělávání, vybudovat nedá.


Které partnery PAU postrádá?

Prozatím je spolupráce s vysokými školami velmi omezená. Na některých jednotlivých katedrách má PAU své členy, mezi vedoucími děkany tu a tam příznivce. Větší spolupráci brání mj. právě provozní a finanční schopnost prostředků PAU, ale také propast mezi pojetím vzdělání na fakultách a v praxi. Mnoha vysokoškolským učitelům (ani na učitelských fakultách) nemá PAU co nabídnout, protože v jejich pojetí chybí můstek od vědy k jejím aplikacím.

Málo se daří najít partnery mezi zaměstnavateli, snad proto, že všeobecná složka vzdělávání je prozatím pálí méně než nedostatek učňů určité profese. Avšak nářky podnikatelů nad pomalostí v myšlení, nesamostatností a neochotou brát na sebe riziko mezi českými absolventy škol už se ozývají. Záleží na tom, jak dlouho si budou zaměstnavatelé myslet, že se jim talent podaří najít, a kdy pochopí, že talenty všeho druhu se musí pěstovat ze semínka…

Jako celé školství a vzdělávání postrádá PAU také zájem výrazných kulturních a vědeckých osobností, které by svou spoluprací mohly být modelem v postojích a jednání dalších občanů. Je zcela přirozené, že první vlna charitativní péče známých osobností se dostala např. lidem a dětem s postižením, avšak to, že se další osobnosti tohoto typu nevěnují vzdělávání dětí obecně, svědčí o tom, jak malým počtem lidí s pocitem společenské odpovědnosti český národ disponuje.

Spoluúčast partnerů na reformě vzdělávání je tak nezbytná i proto, že vývoj nebo zavádění změny k lepšímu, úsilí o efektivní vzdělávání je třeba chápat jako proces, nikoli rovnou jako výsledek. Jde o zavádění, nikoli zavedení inovací, jde o vývoj, a nikoli hned o konečný stav. Průkazné výsledky vzdělávání by samy o sobě byly pro běžného občana důkazem, že něco je užitečné nebo ne, avšak výsledků se ve vzdělávání dobíráme jednak po generacích, nikoli hned, a ty, které jsou vidět brzy, bývají obvykle ty nepodstatné. (Chceme znalosti, nebo jejich aplikace? Chceme známky z testů, nebo pevné postoje a dovednosti?)


Co je důležité pro vývoj změn?

Důležité pro nastartování vývoje je nejenom to, jaká skutečně situace jest, ale také, za jakou ji účastníci považují: je to také věc pedagogického a politického optimismu a skepse. Vůle ke změně však zároveň závisí i na šíři rozhledu – kolik různých cest a podob vzdělávání vůbec známe nebo si umíme představit, a také na hloubce vhledu – jak dalece rozumíme tomu, co nové prvky ve vzdělávání znamenají pro dítě nebo dospělého, kteří se učí, co pro učitele, pro vztah veřejnosti ke vzdělávání atp. PAU v této věci hraje ojedinělou roli – nejenom že poskytuje vzdělavatelům možnost získávat informace a vhled do problematiky reformy, ale poskytuje jim přátelské zázemí, vzájemnou oporu a pocit solidarity.


Co je to zlepšení?

Pojem velmi relativní, nicméně nezbytný. Za zlepšení bychom z hlediska budoucnosti mohli považovat pohyb k cílům, které si společnost prostřednictvím Parlamentu dohodla, avšak parlamentní mechanismy nejsou spolehlivou zárukou, že budou vytyčovány cíle opravdu dobré pro vzdělávání. Proto musí vedle oficiálních cílů být také prostor pro nalézání a realizaci cílů vznikajících v kultuře národa – iniciativou a osobní zodpovědností jednotlivců. Pro vzdělávání by takovými cíli mohla být demokracie v postojích a procesech, otevřenost vůči lidem a světu, stálá potřeba vzdělávat se. Z hlediska dětí, když ponecháme na rodičích a učitelích rozhodování o tom, co je pro ně prospěšné, je zlepšením posun k humánnosti ve vztazích a jednání – aby se na ně nekřičelo, aby měly osobní pocit bezpečí a jistotu, aby činnosti, které provádějí, mohly probíhat způsobem, který je pro děti blízký, úspěšně zvládnutelný. Z hlediska učitelů by zlepšením mohlo být to, že je práce víc těší, že mají úspěch a vidí výsledky, ve které mohou sami věřit. Právě tyto oblasti se PAU od počátku snaží rozvíjet.


Cíl inovačních zlepšení

Je tedy patrné, že by cíl měl být předem pečlivě vyjasněn, především ve shodě s vzdělávací politikou státu. Upozorňuji však, že systémovost a záměrnost v inovaci vzdělávání je jen jednou stranou mince. Druhým podstatným prvkem inovace ve školství je totiž právě svoboda a prostor k vývoji zkusmému, který nemá společně stanovený explicitní cíl, nýbrž vychází jednak z intuice a zkušenosti praktiků, jednak ze zvídavosti a tvořivosti dětí a studentů. Musíme ovšem vědět, že některé snahy o zlepšení by mohly působit i proti sobě, jiné musí následovat spíše v postupných krocích…

Potřeby praxe, ať pracovní, nebo života v občanské společnosti, se musejí stát obecně uznávaným kritériem pro posuzování kvality školy a vzdělávání. Jen prosazování úzkého vztahu školy k použitelnosti vzdělání pro žáka a studenta dá do pohybu inovační procesy v dostatečně velkém měřítku, a naopak, pokud se podaří uchránit vzdělávání před otevřeností životu a světu, zůstane škola málo pohyblivá a nejlepší učitelé odejdou…“

Zdroj: Hausenblas Ondřej: Parketa PAU v inovačních změnách ve školství. Interní materiál PAU, archiv autorky

Součástí diskusí na toto téma se stalo zajímavé setkání těch, kteří od počátku stáli v centru snahy učitelů měnit způsob vzdělávání.


Setkání reformátorů – zakladatelů

Ředitel ZŠ Londýnská v Praze 2 Jaroslav Kotal sezval 12. 2. 1998 ke kulatému stolu ty z učitelů – reformátorů, kteří po převratu jako jedni z prvních začali veřejně prosazovat změnu ve školství. Jednání bylo zajímavé a navíc se tu sešli lidé, kteří se kvůli svému nasazení ve vzdělávací práci už málokdy potkají. Po rozsáhlé diskusi, ve které zmapovali dnešní potíže i úspěchy reforem, se dobrali závěrů, z nichž si dovolujeme některé ocitovat:

„V situaci, kdy chápeme, že se vzdělávací politika teprve tvoří, se zamýšlíme nad tím, co se za devět porevolučních let povedlo a co se nepovedlo a proč. Hledáme řešení současných problémů a pojmenováváme problémy budoucí. Mluvíme o svých školách, o atmosféře mezi učiteli, o stavu reformní pedagogiky.

Vyplývá z toho mnoho úkolů pro nás i formulování toho, co potřebujeme od vyšších orgánů:
– Potřebujeme, aby MŠMT přiznalo, že vzdělávací cíle formulovány zatím nejsou,
– potřebujeme, aby MŠMT umožnilo existenci inovativním školám, potřebujeme legalizaci a podporu experimentů,
– potřebujeme, aby MŠMT vyjádřilo podporu experimentálním, otevřeným školám a učitelům vůbec – aspoň odporu morální,
– potřebujeme, aby MŠMT informovalo školy, nejen školské úřady, o svých záměrech do budoucna,
– potřebujeme podporu obce, potřebujeme psychology ve škole,
– potřebujeme takový pedagogický výzkum, který by přinášel důležité nové informace pro praxi,
– potřebujeme, aby MŠMT podporovalo vzdělávání učitelů, ředitelů a školské úřady,
– potřebujeme ohodnotit učitele – lektory, aby se necítili jako partyzáni,
– potřebujeme, aby s námi komunikovaly školské úřady, obce, ČŠI při přípravě zákonů atd.,
– potřebujeme, aby byla zajištěna pluralita vzdělávacích programů,
– potřebujeme, aby vysoké školy produkovaly především pedagogy a ne chodící encyklopedie bez sociálních dovedností,
– potřebujeme, aby se pracovalo intenzivně na vzdělávacích cílích, hodnotách, profilu žáka.“

Zdroj: Reformátoři – zakladatelé se sešli na základní škole v Londýnské, Praha 2. Informační list PAU, únor 1998, str. 5–6.

Co myslíte, nebylo by dobré zorganizovat takové setkání i v současnosti, setkání lidí se zkušenostmi uplynulých dvaceti let? Některé potřeby učitelů z praxe byly naplněny, objevují se ale potřeby nové. Snad se toho někdo někdy ujme, když organizaci typu PAU už nemáme. Třeba by se to stalo i impulsem pro pedagogický výzkum – někteří významní protagonisté už nám bohužel svoje zkušenosti nesdělí… (JHá)


Další díly seriálu najdete ZDE.