Jindřich Kitzbereger: Systém řízení školství – nepovedená skládačka

pondělí 6. května 2013 · 2 komentářů

Diskusní příspěvek z kampaně Česko mluví o vzdělávání na téma Kdo má řídit školy – ministerstvo, nebo kraje a obce?

Zdroj

Pokud bychom přirovnali náš systém řízení školství ke skládačce, pak některé prvky jsou z různých stavebnic a některé díly naopak chybí. Charakteristika stavebnice: decentralizovaný systém s množstvím základních, poměrně silně autonomních dílů (školy), které ale povětšinou nelze s ničím spojit (kromě škol středních, které se napojují na krajské struktury).

Řízení školství a vzdělávacích procesů je vysoce odborná činnost, a to jak na úrovni školy, tak na úrovních vyšších. Náš systém umožňuje tuto odbornost na úrovni celostátní (která má ale velmi malé kompetence) a na úrovni krajské (což se týká pouze středoškolského segmentu), v menší míře na úrovni obcí (spíše větší města). Klíčovou je pak úroveň ředitele školy – na toho klade systém mimořádně vysoké požadavky, poskytuje mu ale velmi malou podporu.

Decentralizace systému a autonomie škol je v pořádku, ale pouze za předpokladu, že jsou vytvořeny podpůrné struktury, o které se ředitelé škol mohou opírat a které mají potenciál školy rozvíjet a zlepšovat. Stát vyvinul pouze systém kontroly (ČŠI), nikoli ale systém evaluace a podpory.

Odvětvové, tedy odborné řízení školství, bylo podle mého názoru v našem prostředí a historické situaci vhodnější a efektivnější, a to, že se stát prakticky zbavil vlivu ve školství, bylo chybou. Zůstaly jen dva nástroje – právní předpisy a financování. Samy o sobě by ale mohly i tak dobře fungovat, kdyby se investovalo do pomoci ředitelům škol.

Není-li tedy možný návrat k odvětvovému řízení, mají školství řídit kompetentní a podporovaní ředitelé škol.

Ředitel školy je klíčovou (a u základních a mateřských škol prakticky jedinou) osobou, která odborně řídí vzdělávací (pedagogické) procesy. Systém je ale nastaven tak, že může minimum svého času věnovat této oblasti (odhady se pohybují do 20 %), ostatní jsou správní a administrativní činnosti. Nemá možnost kariérního rozvoje, nemá téměř povinnost dalšího vzdělávání, není nikým systematicky hodnocen, není většinou odborně vybírán do své funkce (o kterou se často ani moc zájemců neuchází), může být kdykoli odvolán, není dostatečně platově ohodnocen, nenachází mimo školu žádnou strukturu (organizaci, systém), která by mu efektivně dokázala pomáhat.

Bez finančních investic se systém řízení nemůže pohnout kupředu: měla by se snížit nebo odstranit vyučovací povinnost ředitelů, rozšířit možnosti delegování jeho činností na jiné osoby (nebo nákupu služeb), snížit jeho administrativní zatížení, nastavit možnosti jeho kariérního postupu a rozvoje, vytvořit pomáhající struktury, které by byly schopny identifikovat zaostávající školy a pomáhat jejich vedení.

Stát nemá žádné možnosti hospodařit v oblasti školského managementu s lidskými zdroji. Je běžné, že dobří ředitelé přicházejí o svou funkci a pro systém se zcela ztrácejí (a s nimi jejich zkušenosti a investované prostředky), protože nenacházejí žádné uplatnění a nejsou vytvořeny žádné možnosti řízení lidských zdrojů. Je dobře, že se usnadnila výměna (odvolávání) ředitelů, ale je to zase dílek, který nezapadá do ostatních – nejsou vytvořeny podmínky pro objektivnější hodnocení práce ředitele a nemáme žádnou strukturu, která by pomáhala umístit dobré ředitele (např. nepříliš úspěšný ředitel velké školy by někdy velmi dobře mohl zvládnout školičku malou).

Pokud stát v decentralizovaném systému nemá faktické výkonné kompetence a nástroje (kromě zákonů a peněz), musí jít cestou kvalitního nastavení cílů, standardů a kritérií hodnocení. A investic do ředitelů škol.

Jindřich Kitzberger, odborný pracovník Centra školského managementu PedF UK a pedagogický ředitel vzdělávacího systému Duhovka