Pavel Kovařík: Co urychlí konec školy, jak ji známe dnes? A jaké jsou alternativy?

středa 1. srpna 2018 · 0 komentářů

Škola, jak ji známe, bude brzy patřit minulosti. Důvodů pro to je celá řada. Jednou z příčin jsou překotné technologické změny, ale ještě důležitější je čím dál méně pochopitelné nastavení školního vzdělávacího systému u nás. Které tři faktory urychlí konec školy? A co nahradí současný vzdělávací systém?

Zdroj: blog autora 1. 9. 2017

V předešlém článku jsem popsal deset důvodů, proč škola, jak ji známe dnes, přestává dávat smysl, a proč si myslím, že školský vzdělávací systém nefunguje.

Pro mě osobně jsou jednotlivé uvedené body dostatečným důvodem, abych si myslel, že dnešní škola je prostě přežitek. Jako taková dřív nebo později přestane existovat.

Možná ji nahradí něco jiného. Možná za své vzdělávání a vzdělávání svých dětí bude opravdu zodpovědný každý sám. Možná vzdělávání ve smyslu, jak mu rozumíme, nebude mít význam, protože na scénu vstoupí v plném významu umělá inteligence.


Tři kritické faktory, které urychlí konec současné školy

Nejsem věštec, abych dal přesnou prognózu. Pokud ale chcete, nabízím tři zásadní okolnosti, které celou věc se školou rapidně urychlí.

Nechám stranou změny ve společnosti a globální vývojové trendy spojené zejména s moderními technologiemi a s tím související proměny fungování lidí a společnosti. Přidržím se jen toho, co mi připadá v souvislosti se vzděláváním dětí u nás v Česku zásadní.


1. Rodiče chtějí pro své děti to nejlepší

Hledají alternativy a jsou za ně ochotni připlácet. To samo o sobě neznamená, že nutně hledají mimo stávající systém. I uvnitř něho najdeme tzv. kvalitnější školy. Ale už jenom tato skutečnost povede nevyhnutelně k tomu, že se budou zvyšovat nároky na vzdělávání a hlavně bude přibývat otázek po tom, co to je kvalitní vzdělání a co to je vzdělání jako takové. Víc a víc rodičů si začne klást otázky, které se budou podobat bodům, které uvádím výše v textu. To logicky povede k hledání alternativ mimo systém. Nastartují se proudy, které začnou podemílat stávající systém. (Osobně se domnívám, že k tomu už nějaký čas dochází.)


2. Omezování lidské svobody začíná být neúnosné

Máte taky ten pocit, že se tu nějak hůř dýchá, než dřív? Že se nám zahušťuje ovzduší, přibývají zákony, vyhlášky a nařízení, které přikazují, donucují, omezují, zakazují… a vše pod přísným trestem? Když zůstanu u dětí, stačí zmínit povinný předškolní rok ve školce, nově též povinné očkování miminek ve zkrácené lhůtě, už zmiňované bránění zakládání soukromých škol ze strany ministerstva. Dále si můžeme na seznam přidat EET, kontrolní hlášení, zákaz kouření v restauracích. To jsou asi ty nejkřiklavější a nejdiskutovanější záležitosti. Myslím, že všeho do času. Myslím, že lidé si váží své svobody. A že třeba krátkodobě přehlíží některá nařízení, která se jich bezprostředně netýkají. Jenže pak už je tam té páry opravdu moc a natlakovaná nádoba exploduje. A pak to zákonitě přijde. Proč by nám měl neustále někdo říkat, jak máme žít? A proč bychom se měli řídit nesmysly, které vyplodil někdo, komu nejspíš náramně vyhovují? Je jasné, že to platí i pro vzdělávací systém.


3. Alternativy už existují

Ve světě a dokonce i u nás! Změna přístupu je patrná na všech úrovních tzv. školního vzdělávání. V anglosaském světě vyčnívá Summerhill a Sudbury, v Německu a Skandinávii začíná být nabídka lesních školek nepostradatelnou normou, v Americe přibývá tzv. unschoolerů. U nás vznikají alternativní Montessori a Waldorfské škol(k)y, nejde přehlédnout Scio školy, ale také řadu dalších, soukromých projektů s odlišným přístupem oproti tomu „erárnímu“ (např. Livingstone, Labyrinth, Pražské humanitní gymnázium). Méně oficiální postavení mají lesní školky, provozované často formou nezávislých sdružení, objevují se první samo-vzdělávací a komunitní skupiny a kluby. Dokonce tu máme uskupení Svoboda učení, které šíří myšlenky o svobodném vzdělávání a krom toho se své myšlenky snaží realizovat prostřednictvím projektu na výstavbu svobodného vzdělávacího centra SvobodUm. Cítíte ten kvas a pohyb? Opravdová změna se tradičně děje odspodu. Všichni tito, kdo se odvážili více či méně vykročit mimo systém, jdou za svou vizí a myšlenkami. Nejde jim o reformy systému, jde jim o děti. Navíc je zřejmé, co mají společné. Důraz na svobodu a respekt k dětem samotným. A i když jim ve velké většině stát nepřizná oficiální status a nedá jim laskavé svolení, nevzdávají to. Nikdo nezabrání lidem, aby se spontánně sdružovali, aby se společně učili a rozvíjeli navzdory ministrům. Povědomí se šíří, rozšiřuje se nabídka, sílí tlak na tradiční školy. Tohle musí mít zákonitě nějaké dopady.


Shrňme si to a malá vize budoucnosti

Roste poptávka po alternativách, roste nabídka a roste tlak na uvolnění sevření stání mocí. Přibývá lidí, kterým tento systém přestává vyhovovat.

Vedlejší proudy budou nezadržitelně sílit. Z postranních potůčků se brzy stane hlavní proud, i když to nebude ještě chvíli patrné. Jenže pak ta mohutná řeka smete zerodované zbytky starého systému.

Proud řeky vzdělávání nebude jednobarevný, ale v řece se budou mísit různé příchuti. Společným jmenovatelem bude svoboda volby. Protože jedině díky vzájemné toleranci a respektu k názorům druhých, bude moct každý realizovat své vlastní představy.


Konec je blíž, než si myslíte

Když nad tím tak přemýšlím, opravdu si myslím, že jsme už spíše v té fázi sílící řeky, jen jsme si toho ještě nestačili všimnout.

A víte proč?

V sociologii existuje pojem „kritická masa“. Ten uvádí podíl populace, který přistoupí na novinky či změny ve společnosti, vezme je za své a tím se vyvolá vlna zájmu u ostatních. S nadsázkou můžeme říct, že pokud kritická masa adaptuje změnu, nezaujatý pozorovatel to vnímá tak, že to tak udělal každý. Kritická masa znamená něco mezi 5 a 25 procenty populace. Myslím, že někde tam už jsme.

Co si o tom myslíte vy? Přežije škola další rok? Přežije příští vládu? Kolik let tomu ještě dáváte?