Jaroslav Kalous: Opice na Titaniku – 9. Tragédie obecní pastviny

pátek 29. října 2010 · 1 komentářů

„Pro současnou společnost je charakteristický zvětšující se rozpor mezi individuálním a veřejným zájmem: jsme racionální jedinci v iracionální společnosti, a čím racionálněji se chováme jako jednotlivci, tím iracionálnější jsme kolektivně,“ uvádí autor v 9. dílu svého seriálu.


Pouze trpící bytosti chtějí pravdu.
Člověk je jako ostatní zvířata,
chce potravu a úspěch
a ženy,
nikoliv pravdu.
Pouze když mysl trýzněna vnitřním napětím
si zoufá nad štěstím:
pak nenávidí svou životní klec
a hledá něco víc.
"
(Robinson Jeffers)

 

Představme si společnou obecní pastvinu, na kterou mají stejný přístup všichni sedláci z vesnice. Pastvina je schopná uživit sto ovcí. Každý sedlák má zájem pást na společném pozemku ovcí co nejvíce, ale díky přirozeným mezím, které vytvářejí nemoci, války a jiné katastrofy, celkový stav ovcí zůstává v mezích udržitelnosti. Pastvina uživí sto ovcí, deset sedláků na ní pase po deseti ovcích.

Jenže přirozené meze mohou zmizet. Zlepšuje se lékařství, ubývá válek i jiných katastrof a každý sedlák se ocitne v pokušení přidat na obecnou pastvinu alespoň jednu ovci navíc. Když to udělají všichni, sto deset ovcí pastvina neuživí. Ovce jí vypasou, zničí a následně pomřou hlady. – Tuto metaforu (Hardin) lze zobecnit na jakýkoli zdroj, k němuž je volný a neřízený přístup. Omezené možnosti nejsou slučitelné s neomezenými nároky.

Olson (1965) přišel s následující tezí: „Pokud počet členů nějaké skupiny není zcela malý nebo pokud nebudou zavedeny donucovací prostředky či jiné formy nátlaku, racionální jedinci budou jednat vždy pouze ve svém individuálním a nikoli kolektivním zájmu.“ Pro současnou společnost je charakteristický zvětšující se rozpor mezi individuálním a veřejným zájmem: jsme racionální jedinci v iracionální společnosti, a čím racionálněji se chováme jako jednotlivci, tím iracionálnější jsme kolektivně.

V době globalizace, obrovského nárůstu obyvatelstva a s tím souvisejícím nárůstem urbanizace, průmyslu, transportu se veřejným statkem postupně stává celá planeta Země. Pokud se každý jednotlivec snaží realizovat svůj zisk v rámci společnosti, jejíž pravidla umožňují levné využívání veřejných statků, jako je voda, vzduch a země, lidstvo nutně směřuje ke katastrofě.

Narůstá rozpor mezi potřebou rozsáhlé celosvětové akce na záchranu naší civilizace a schopností lidstva se na nějaké společné akci dohodnout. Problém není v komunikačních technologiích, ty už naopak propojily celý svět. O letecké nehodě na druhé straně zeměkoule se dozvíme všichni za pár minut. Některé události (Olympijské hry, volbu Miss Universe) sledují na svých obrazovkách současně miliardy lidí. A přesto k sobě nemáme blíž. „Lidstvo” je pojem, který sice užíváme, ale pro naše myšlení, cítění a jednání má pranepatrný vliv.

Naše civilizace spěje ke svému zániku. K tomu není třeba snášet další důkazy. Snažil jsem se hledat odpověď na otázku, proč se tomu lidstvo nesnaží zabránit. Odpověď zní: Člověk jako živočišný druh je na Zemi krátce, nestihl se vyvinout, jeho genetické vybavení mu neumožňuje adaptaci na rychle se měnící svět. Rozsáhlejší, systematičtější a dlouhodobější spolupráce není lidstvo schopno. „Zdá se, že ztroskotal pokus přírody přivést na Zem rozumnou bytost.“ (Nils Bohr).


Je lepší bláznit s druhými, než zůstat moudrým zcela sám.“ (Baltazar Gracian)


Doporučená literatura

Dahlke, R.: Čím onemocněl svět? Moderní mýty ohrožují naši budoucnost. Praha, Ikar 2004.
Keller, J.: Nedomyšlená společnost. Brno, Doplněk 1998.
Kohák, E.: Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky. 2. vyd. Praha, SLON 2000.



Seriál Opice na Titaniku

1. díl: Potřeba tázání si můžete přečíst ZDE.
2. díl: Naše místo v časoprostoru si můžete přečíst ZDE.
3. díl: Naše místo v přírodě si můžete přečíst ZDE.
4. díl: Ke kořenům našeho chování si můžete přečíst ZDE.
5. díl: Je nás moc najdete ZDE.
6. díl: Gaia najdete ZDE.

7. díl: Co nás řídí najdete ZDE.
8. díl: Informační lavina najdete ZDE 
10. díl: Homogamie najdete ZDE.
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
14. díl: Na laně ZDE.
15. díl: Čas ZDE. 
16. díl: Láska ZDE.

Jana Hrubá: Ministr Dobeš lékařem českého školství

středa 27. října 2010 · 1 komentářů

Na odborné konferenci, kde se mělo diskutovat o tom, co by měli zvládat žáci základních škol a jak to měřit, označil ministr Dobeš české školství za nemocné a ministra školství za lékaře. Na lécích se prý už shodla vláda – mají to být testy v 5. a 9. třídách a státní maturity.

Zkusme pokračovat v tomto přirovnání. Všechny děti zvážíme, změříme, zjistíme velikost jejich nohy a počet vlasů na hlavě, kolik kilometrů uběhnou a kilogramů uzvednou, jakou mají teplotu, tlak, počet krvinek, uděláme rozbor jejich moči, zeptáme se jich, jaké jídlo jedí nejraději, kolik je jich doma a jestli chodí rády k lékaři. Jsou opravdu všechna ta měření lékem? Budou potom všechny děti zdravé? A co s dětmi, které budou dál nemocné a budou se bát bílého pláště?

Samozřejmě, že bez vyšetření pacienta se lékař neobejde. Ale musí vědět, proč, co a jak potřebuje zjišťovat, aby stanovil správnou diagnózu a odpovídající způsob léčby. Samotným měřením zdraví dětí nedosáhne. Nesmí vidět jenom alergii nebo zlomenou nohu, ale pacienta jako individualitu a v jakém prostředí žije. Musí umět svým nemocným pomoci – správně nasadit léky, léčebné přístroje, rehabilitační cvičení nebo pobyty, odpovídající stravu či dietu. K tomu potřebuje i odborně zdatný personál ve zdravotnickém zařízení a spolupráci poučených rodičů. Úspěšná léčba stojí peníze, což ze zdravotnictví všichni dobře víme.

Jestliže budou plošné testy považovány za léky, budou to velice drahé léky, ale celkovou kvalitu vzdělávání to nezlepší. Rozhodující je, co s výsledky měření uděláme, k čemu budou sloužit. Opravdu odměníme školy za to, že si vybraly děti zdravé, silné a zdatné? A co uděláme se školami, kde zbyli žáci problematičtí, kde vyšetření nedopadlo dobře, kde selhává péče rodiny? Pomohou žebříčky? Nebudou se právě takovým školám mnozí rodiče vyhýbat? Jak odlišíme školy, které sice nedosáhnou dobrého výsledku, ale kde se učitelé snaží dětem s problémy pomáhat a mají o to svou práci složitější?

Smyslem zjišťování výsledků vzdělávání by mělo být rozpoznání škol, které potřebují podporu, a žáků, kteří potřebují pomoc, aby se rozvíjeli co nejlépe. To by přece měly být všechny děti – tedy i ty vaše.

Uvidíme, co nám naordinuje doktor Dobeš.


Psáno pro Lidové noviny, příloha Akademie 26. 10. 2010

Problémy vzdělávání zaměstnanců v malých a středních podnicích

úterý 26. října 2010 · 0 komentářů

V měsíci srpnu 2010 realizovala Asociace institucí vzdělávání dospělých ČR, o. s. šetření s názvem „Mínění poskytovatelů dalšího vzdělávání o vzdělávání zaměstnanců malých a středních podniků“ (dále jen MSP).

Cílem bylo zjistit pohled poskytovatelů dalšího vzdělávání na:
– přístup MSP ke vzdělávání svých zaměstnanců,
– výši finančního příspěvku, která by MSP stimulovala k podpoře vzdělávání zaměstnanců,
– přístup MSP ke vzdělávání svých zaměstnanců za předpokladu, že by mohly dlouhodobě čerpat finanční příspěvek, který by dosahoval výše 50–80 % z ceny kurzu,
– překážky omezující MSP v podporování vzdělávání zaměstnanců,
– formy pomoci, které by mohly snížit uvedené překážky.

Do šetření se zpracováním elektronického dotazníku zapojilo celkem 53 respondentů ze tří kategorií subjektů: 37 vzdělávacích institucí, 13 škol (8 SŠ, 5 VŠ), 2 podnikatelské subjekty a 1 ostatní.
 

Bylo zjištěno, že přístup MSP k dalšímu vzdělávání je z pohledu poskytovatelů dalšího vzdělávání poměrně nedostatečný a současně je diferencovaný podle velikosti MSP. MSP s 1–49 zaměstnanci podporují a do dalšího vzdělávání (DV) zapojují své zaměstnance méně než MSP s 50–249 zaměstnanci.
 

Dominantními překážkami v rozvoji DV zaměstnanců MSP z pohledu poskytovatelů DV jsou:
a) nedostatek financí (přímé: nedostatečné vlastní i veřejné zdroje; i nepřímé: nedostatečné finanční pobídky ze strany státu – např. úleva na daních) včetně nepříznivého stavu současné ekonomické situace;
b) stav oblasti řízení a rozvoje lidských zdrojů v MSP (nedostatečná kompetenční vybavenost managementu v této oblasti, absence strategického řízení RLZ, absence institucionalizace pracovní pozice i osoby zabývající se RLZ, nedocenění významu DV pro zaměstnavatele i zaměstnance).
 

Nejvýznamnějšími formami pomoci v rozvoji DV zaměstnanců MSP byly identifikovány tyto oblasti:
a) Finance – zejména formou finančních pobídek.
b) Podpora MSP v oblasti řízení a rozvoje lidských zdrojů včetně dalšího vzdělávání – formou poradenství, vzdělávání, koučinku v oblasti Ř a RLZ.

Forma pomoci v oblasti financí, prostřednictvím příspěvku na DV zaměstnanců v MSP byla prokázána. Respondenti se většinově přiklánějí k výši příspěvku od 50 % z ceny kurzu; téměř 31 % respondentů považuje za vhodnou výši příspěvku od 70 %, popř. 90 % z ceny kurzu. Finanční faktor je významným stimulem, který může vést k pozitivní změně v přístupu k rozvoji lidských zdrojů v MSP.
 

Závěrečnou zprávu ze šetření naleznete na webu www.aivd.cz ZDE.

Petr Kamberský: Soumrak vzdělanosti?

pondělí 25. října 2010 · 1 komentářů

Jak odlišit elitu a masu ve chvíli, kdy má vysokoškolský diplom kdekdo? Každý vidí, že se vysoké školy proměnily. Ale ne každý vidí, jak moc. Před lety nastupovala na univerzitu pouhá šestina populačního ročníku – dnes 57 procent (!). Taková změna kvantity musela zasáhnout i kvalitu – nicméně nikdo neví jak.


Zdroj: Lidové noviny – Orientace 11. 9. 2010

… Vzdělání se proměnilo z elitního v masové a z masového v univerzální během rekordně krátké doby. Během deseti let jsme uběhli trasu, kterou třeba Spojené státy zvládaly téměř půl století. V pohoršených tradičních vzdělancích to – pochopitelně – budí protest: Cožpak potřebujeme vůbec tolik vysokoškoláků? A jakou pak má diplom hodnotu?

O snižující se úrovni dnešních vysokoškoláků mluví kdekdo. Za přírodovědce například jeden z nejuznávanějších českých vědců, ředitel Ústavu molekulární genetiky Václav Hořejší. Na svém blogu píše: „V posledních letech pozoruji, že docela jasně narůstá počet studentů, kteří na úspěšné absolvování nikterak zvlášť náročného základního kurzu imunologie prostě nemají dostatečnou intelektuální kapacitu. Někdy je mi jich až líto.“

Jistěže na školách dnes studují v mnoha případech lidé, které by před lety úvaha o studiu ani nenapadla; ale jejich intelektuální schopnosti vůbec nemusejí být nízké (obzvlášť u nás bylo a je v rodinných kulturách hluboce zažité, že děti vysokoškoláků musejí studovat a děti vyučených se musejí vyučit, bez ohledu na studijní předpoklady).

Celý text najdete ZDE.

Jaroslav Kalous: Opice na Titaniku – 8. Informační lavina

pátek 22. října 2010 · 0 komentářů

„S rostoucím objemem produkovaných informací k nám dorazí jen velmi malý, dost náhodný výsek, a my tak ztrácíme schopnost vidět souvislosti, stáváme se snáze manipulovatelnými. Osvojujeme si masu informací, které nepotřebujeme, zatímco nikdy neobjevíme informace, jež mohou zcela změnit náš život,“ připomíná Jaroslav Kalous v osmém dílu svého seriálu.


Toho i toho je mnoho, toho i toho je moc…“ (Zdeněk Svěrák)

Pocit nevolnosti je všudypřítomný, je úporný, i když není nijak silný. Ne není nám zle, jen je všeho moc – informací, jídla, odpadků, lidí, obalů, knih, znaků, politických programů, míst, kam odletět na dovolenou, nabídek půjčky a příliš horkých dní v roce. … Mnoho znaků, málo označovaného, mnoho významů, málo významného, mnoho částí, málo celků, mnoho faktů, málo kontextů, mnoho kopií, málo originálů, mnoho obrazů, málo zobrazeného, mnoho promluv, málo domluv, mnoho cílů, málo smyslu, mnoho representantů, málo representovaného, mnoho odpovědí, málo otázek.“ (Václav Bělohradský)

Objem všech digitálních informací na světě v současné době (2009) představuje 500 miliard gigabytů. Kdyby byly převedeny do papírové podoby, představovalo by to na jednoho obyvatele planety sloupec papíru vysoký 10 km. Každých osmnáct měsíců se objem tohoto digitálního vesmíru zdvojnásobuje, do roku 2020 se tak má zvětšit čtyřiačtyřicetkrát.

Kapacita našich kanálů je omezená. S rostoucím objemem produkovaných informací k nám dorazí jen velmi malý, dost náhodný výsek, a my tak ztrácíme schopnost vidět souvislosti, stáváme se snáze manipulovatelnými. Osvojujeme si masu informací, které nepotřebujeme, zatímco nikdy neobjevíme informace, jež mohou zcela změnit náš život.

Nikdo neví, jak si poradit s nebývalým zrychlením produkce vědy, která nás zahlcuje. Každý z milionů univerzitních profesorů musí alespoň jednou za dva roky vydat novou knihu a v každé z nich "objeví" cosi nového. Kdo to všechno přečte? Kdo odseparuje bláboly od smysluplných věcí?

S rostoucí explozí informací zdánlivě paradoxně méně čteme. Z toho, co druzí napíší, nás zajímá především to, co bychom mohli sami ve své práci použít. Diskuse bývá často jen soubojem a měřením sil, v postmoderním informačním chaosu se vytrácí upřímné hledání pravdy v dialogu. To, co se ve světě vědy cení, není hloubka, ale priorita a formální dokonalost.

Patronem pravdy bývala kdysi církev, garanci posléze převzala novověká věda. Dnes o tom, co lidé budou považovat za pravdivé, rozhoduje trh a média. I vynikající literární díla – pokud vzniknou – hynou v nepřeberné produkci, vítězí dobře inzerovaný kýč a bulvár. Před manipulující reklamou není úniku.


Současný lidský život je rozptylováním člověka, rozptýlením v čase, prostoru, touze, vědění a činnosti. Moderní lidství je rozptýlené lidství do množství úlomků a samostatných logických světů, které spolu vzájemně nekomunikují. Každé rozptýlení zmenšuje vědomí. Současné lidství ztrácí skutečné vědomí a to je nebezpečnější než atomová bomba.“ (René Alleau)


Doporučené zdroje

Bělohradský, V.: Společnost nevolnosti. Eseje z pozdější doby. Praha, SLON 2007.
Eriksen, T.H.: Tyranie okamžiku. Rychlý a pomalý čas v informačním věku. Brno, Doplněk 2005.
2010 Digital Universe Study. http://gigaom.files.wordpress.com/2010/05/2010-digital-universe-iview_5-4-10.pdf



Seriál Opice na Titaniku

1. díl: Potřeba tázání si můžete přečíst ZDE.
2. díl: Naše místo v časoprostoru si můžete přečíst ZDE.
3. díl: Naše místo v přírodě si můžete přečíst ZDE.
4. díl: Ke kořenům našeho chování si můžete přečíst ZDE.
5. díl: Je nás moc najdete ZDE.
6. díl: Gaia najdete ZDE.

7. díl: Co nás řídí najdete ZDE.
9. díl: Tragédie obecní pastviny najdete ZDE.
10. díl: Homogamie najdete ZDE.
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
14. díl: Na laně ZDE.
15. díl: Čas ZDE. 
16. díl: Láska ZDE.

Milan Pol: Poznámky k přípravě a práci vedoucích pracovníků škol

čtvrtek 21. října 2010 · 0 komentářů

Příspěvek je zaměřen na tradiční i relativně nová témata, která se diskutují v kontextu rozvoje škol a přípravy jejich vedoucích pracovníků. Půjde např. o dichotomie vedení a řízení, trvalosti a změny, znalosti/řemesla a znalosti/moudrosti, kontroly a podpory apod. Autor si také povšimne tendencí ke standardizaci práce vedoucích pracovníků škol, možnosti koncipovat jejich přípravu celostně a s ohledem na vývojovou perspektivu a poukáže na potřebu nahlížet úkol vedoucích pracovníků škol ve více vrstevnaté perspektivě.


Zdroj: Sborník konference AEDUCA 2010 „Aktuální trendy vzdělávání dospělých“ konané 17. 9. 2010 na Univerzitě Palackého v Olomouci

Autor ve svém příspěvku píše: „Jistě je důležité zprostředkovat vedoucím pracovníkům škol v programech jejich přípravy adekvátní vědomosti a rozvíjet jejich dovednosti, snad i některé návyky a další kvality potřebné ke zvládání úkolu řídit a vést školu. Přesto bych rád podpořil ty názory, podle nichž je pro dobrého vedoucího pracovníka školy příznačný vedle „technické vybavenosti“ také nadhled, moudrost, určitý odstup a velkorysost, chápání života v širších souvislostech – ty by se měly promítat do práce vedoucího pracovníka školy. Nejde nám o svého druhu „fachidiotismus“ či přípravu „roboticky dokonalých manažerů“, ale o ucelený rozvoj lidsky vyzrálé osobnosti.“

Celý text příspěvku najdete ZDE.

Radka Kvačková: Jak začneme testovat, budou i žebříčky

středa 20. října 2010 · 2 komentářů

Podle poradenské společnosti McKinsey se testování vzdělávacích výsledků osvědčuje. Jednotný metr ale nemusí být úplně fér.


Zdroj: Lidové noviny, příloha Akademie 5. 10. 2010

…Nezůstane jen u jednotné státní maturity. Nový ministr školství Josef Dobeš chce zavést testování i v dalších uzlových bodech vzdělávacího procesu, konkrétně v páté a deváté třídě. Bude se ve škole napříště jen trénovat na testy?

Ne že by školy něco podobného až dosud nepodstupovaly vůbec. Mnohé z nich doporučovaly svým žákům, kteří se chystali k přijímacím zkouškám na střední školy, srovnávací testy soukromé společnosti Scio.

Ty, co si na sobě dávají záležet, si o vlastní vůli a často na vlastní náklady zase objednávaly testy společnosti Kalibro, které ověřují schopnost žáků aplikovat získané vědomosti a dovednosti na konkrétní situace. Testování deváťáků alespoň v některých krajích vyzkoušelo také státní Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT) zřízené původně kvůli zavedení jednotných maturit.

Teď by ale mělo být testování celoplošné a de facto povinné. Je to dobře, nebo ne? Nemalá část veřejnosti, a to i odborné, je přesvědčena, že ne. Že se tím školám, jimž jsme před časem rozvázali ruce, aby mohly v rámci rámcových vzdělávacích programů uplatnit vlastní tvořivost a respektovat individuální potřeby jednotlivců, opět zužuje prostor. A že napříště budou všechny zase jen a jen trénovat na testy ověřující nějaké uměle vytvořené standardy.

Existuje ale i jiný názor. Ten říká, že právě větší volnost musí být vyvážena lepší informovaností o tom, jak si která škola vede. A jak jinak získat informace než testováním?

V tom ohledu je zajímavá zpráva pražské kanceláře mezinárodní konzultační firmy McKinsey Company… Společnost vyšla ze svých zkušeností se vzdělávacími systémy v jiných zemích a na základě studia deseti systémů dosahujících nejlepších výsledků vypracovala některá doporučení.
 

V jednom z nich se říká: „Česká republika by měla jako doplněk k rámcovým vzdělávacím programům definovat standardy absolutních úrovní dovedností studentů.“Jinak řečeno, značnou volnost, kterou mají školy, pokud jde o volbu vzdělávacích metod a cest, je třeba jistit „kontrolními stanovišti“, kde se měří výkony žáků.

Jako dobrý příklad uvádí materiál kanadské Ontario, kde mají komplexní sadu standardů sloužící učitelům jako jednoznačné vodítko. „Tamější standardy detailně popisují, jaké znalosti má žák mít v tom kterém ročníku, a to včetně konkrétních příkladů. Dovednosti a znalosti jsou přehledně shrnuty ve výkonnostních kartách, které kodifikují žádoucí výsledky. Učitelé tak mají k dispozici jasná pravidla pro minimální výkony, kterých musí žák dosáhnout.“ Něco podobného není pro nás úplnou novinkou. Je známo, že v některých vyspělých zemích, zejména pak anglosaských, existuje pravidelné testování výsledků vzdělávání. Dokonce se na jeho základě sestavují jakési žebříčky. A rodiny podle nich vybírají, kam poslat své děti do školy. Někdy se kvůli tomu dokonce i do blízkosti dobré školy stěhují.
 

Na druhé straně se i tam objevují námitky. Jedna z těch nejdůležitějších by měla zaznít i u nás: Děti, které testujeme, ale ani jednotlivé školy nemají přece stejné výchozí pozice. Tam, kde nabrali slabší žáky, jen těžko dosáhnou stejných výsledků jako tam, kde jsou motivované a opečovávané děti, často dokonce pečlivě vybírané.

S tím ostatně souhlasí i ředitel českého Centra pro zjišťování vzdělávacích výsledků Pavel Zelený: „Pokud škola leží řekněme v oblasti, kde žijí děti z málo podnětného prostředí, může odvádět neuvěřitelnou práci, ale v absolutních výsledcích se to neprojeví.“ Přitom připouští, že pozice takové školy na vzdělávacím trhu bude nevalná.

Celý článek najdete ZDE.

Úspěch v soutěži o nejlepší evropskou učebnici

úterý 19. října 2010 · 0 komentářů

Žáci devátých tříd základních škol a víceletých gymnázií, kteří při výuce přírodopisu či zeměpisu využívají učebnici Nakladatelství Fraus s titulem Život v našem regionu, se budou učit z jedné z nejlepších evropských učebnic roku 2010.


Zvláštní cenu poroty Evropské asociace nakladatelů učebnic při slavnostním vyhlášení převzal Jiří Fraus, jednatel Nakladatelství Fraus, na 62. ročníku mezinárodního knižního veletrhu ve Frankfurtu. Cenu uděluje Evropská asociace nakladatelství učebnic (EEPG) a plzeňskému nakladatelství se tak podařilo navázat na mimořádné úspěchy z předchozích dvou ročníků. V roce 2009 získala v konkurenci 48 učebnic 26 vydavatelů z 16 zemí stříbro učebnice matematiky pro 6. ročník v kategorii Best European Schoolbook Awards a bronz Dějepis 6, který byl oceněn v soutěži EEPG Best Schoolbook Awards. V roce 2008 titul Chemie pro 8. ročník ZŠ tuto soutěž dokonce vyhrál. Podobné úspěchy v této soutěži nakladatelství zaznamenává pravidelně již od roku 2005.
 

Život v našem regionu autorky Hany Kühnlové je součástí učebnicové řady pro výuku přírodopisu a zeměpisu na základních školách a víceletých gymnáziích. Celkově se letos do soutěže o Nejlepší evropskou učebnici přihlásilo 19 nakladatelů s 33 tituly, z nichž 9 včetně původní české učebnice bylo nominováno na ocenění.

„Při tvorbě učebnice jsme vycházeli z myšlenky, že pokud máme porozumět problémům dnešního světa, musíme se naučit chápat život společnosti v našem nejbližším okolí – vesnici, městě a regionu, kde žijeme,“ říká redaktorka učebnice Alena Dupalová z Nakladatelství Fraus, která dodává, že autoři učebnice se při její tvorbě nechali inspirovat větou Jana Amose Komenského: „Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoli se tu koná, všech se týče.“
 

„Odbornou porotu podobně jako tomu bylo u oceněných knih v předchozích ročnících zaujala především důmyslná propracovanost naší učebnice. Přestože se jedná o učebnici, od těch klasických se liší především minimálním množstvím učebních textů. Tedy neobsahuje běžné učební texty, ale většinu obsahu tvoří problémové otázky a úkoly. V učebnici Život v našem regionu získávají učitelé a žáci moderní didaktický materiál, s jehož pomocí si mohou snadněji osvojit potřebné znalosti a kompetence formou diskuzí a aktivního zapojování do výuky,“ komentoval umístění Jiří Fraus. V souvislosti se škrty MŠMT, které mají dopad na kvalitu vzdělávání v českých školách, dodal: „Považujeme za klíčové, aby ministerstvo školství podporovalo na školách evropsky ověřenou kvalitu a trendy v oblasti vzdělávání. Stávající situace ohrožuje další vývoj v oblasti původních českých učebnic.“

Jana Hrubá: Jak jsme dopadli v občanské výchově?

pondělí 18. října 2010 · 0 komentářů

Nedávno byly zveřejněny výsledky mezinárodního výzkumu ICCS 2009, který zachytil nejen znalosti a postoje žáků 8. tříd z občanské výchovy, ale i rodinné zázemí žáků a odlišnosti ve výuce občanské výchovy na školách. Pokusil se také vysvětlit, které faktory výsledky žáků nejvíce ovlivňují.


Mezinárodní výzkum ICCS 2009 – International Civic and Citizenship Education Study proběhl v roce 2009 v 38 zemích světa včetně České republiky. Byl zaměřen na znalosti a postoje žáků 8. ročníku základních škol a na výuku občanské výchovy. Bylo také provedeno srovnání znalostí žáků v roce 2009 s rokem 1999. V ČR se výzkumu zúčastnilo více než 4600 žáků ze 144 škol a více než 1600 učitelů.

Celý text si můžete stáhnout ZDE.


Jaroslav Kalous: Opice na Titaniku – 7. Co nás řídí

pátek 15. října 2010 · 0 komentářů

Jaroslav Kalous se v sedmém dílu svého seriálu zabývá rolí sexu a násilí v životě lidí. Píše: Hluboko v lidské povaze stále ještě tkví potřeba mít nepřítele – zlého a hrozivého protivníka, který páchá bezpráví, podvádí a tak či onak nutí ke zlu. Potenciální násilí je skryto pod tenounkou civilizační slupkou stále, negativní pudy se snadno vybudí i v běžných životních situacích.“


Člověk může dělat to, co chce, ale nemůže chtít, aby chtěl.“ (Arthur Schopenhauer)


Eros

Sex je hlavním cílem téměř veškerého lidského úsilí. Sex ví, jak podstrčit milostná psaníčka a prstýnky vlasů do ministerských portfolií a filozofických rukopisů.“ (Arthur Schopenhauer)

Smyslem života je život, zachování a pokračování života, rozmnožování, plození, sex. Není organické částice, která by nebyla sexualizována. Sex je tak nevyprostitelně vetkán skrznaskrz do osnovy našeho chování, že jej lze označit za život sám. Je-li tomu tak, počíná se v kolébce a zakončuje se v hrobě.

Podle některých evolučních psychologů vše, co člověka odlišuje od ostatních zvířat – velký lidský mozek, vysoká inteligence, složitá řeč – je ekvivalentem pavích pér; je to prostředek vyvinutý k upoutání a udržení sexuálního partnera. Veškeré lidské úspěchy od umění po kosmonautiku mohou tak být pouze vedlejším produktem nástrojů sexuální přitažlivosti. Sexuální pokoušení je základním instinktem, součástí lidské podstaty: kdybychom si nezačínali a nevyjadřovali zájem o druhé pohlaví, nepokračovali bychom v reprodukci a lidstvo by již neexistovalo.

Sex je vlastní celé živočišné říši, „rekreační sex“ (Diamond) je charakteristický jen pro člověka a trpasličího šimpanze bonobo. Móda, kosmetika, reklama, tanec, pop-music – tam všude najdeme tohoto společného jmenovatele.

"O sexu každý lže." (Robert A. Heinlein)


Thanatos

Předpokládal jsem, že většina lidí má raději peníze než cokoliv jiného, ale objevil jsem, že ještě raději mají ničení.“ (Bertrand Russell)

Ve všech lidských kulturách a civilizacích bez výjimky hrál boj člověka s člověkem zásadní úlohu. Všechna velká stěhování národů a zejména všechny boje o území byly činy, které dnes považujeme za genocidu. Masakry vznikají z pouhé potřeby vraždit. Absurdní krutost je všudypřítomná.

V průběhu 5 600 let, což je doba přibližně odpovídající historickému vývoji vyspělých kultur, došlo k 3,5 tisícům válečných střetů různého rozsahu. Jejich výsledkem bylo 3,5 miliardy mrtvých – buď přímo v boji, nebo zemřeli na následky válek (hladomor, epidemie atd.). Válčí se pořád.

Každá válka je důkazem toho, že člověk dosud nedovede řešit konflikty jinak než násilím, užívaným od samého počátku evoluce. Hluboko v lidské povaze stále ještě tkví potřeba mít nepřítele – zlého a hrozivého protivníka, který páchá bezpráví, podvádí a tak či onak nutí ke zlu. Potenciální násilí je skryto pod tenounkou civilizační slupkou stále, negativní pudy se snadno vybudí i v běžných životních situacích (doprava, parlament, černá kronika, počítačové hry, internetové diskuse…).

Vedle potěšení ze skutečných násilných konfliktů či potenciální připravenosti k agresi je pozoruhodný i všeobecný zájem o násilí. Stanislav Lem třeba vyprávěl (1994): „Já špatně spím. A když se v noci probudím, sednu si před televizor a skáču přes satelit po programech, snažím se najít něco méně morbidního. Žel, ani jednu noc se mi to nepodařilo. Pořád jen zločin, davová panika, zemětřesení, výbuchy sopek, různé méně či více barvité současné Pompeje a Trója. … Já jsem ochoten zaplatit, abych se nemusel dívat na řezání děvčátka pilou, ale lidé docela masově platí, aby právě tohle viděli. Kdyby tomu bylo naopak, nikdo by takové idiotismy neprodukoval. … Ta všeobecná potřeba zločinu, divokosti, přihlížení utrpení, hodně deprimuje… V podstatě jsme těmi nejstrašnějšími nestvůrami na této planetě a jejím největším neštěstím.


Doporučená literatura

Diamond, J.: Proč máme rádi sex? Evoluce lidské sexuality. Praha, Academie 2003.
Fromm, E.: Lidské srdce – jeho nadání k dobru a zlu. Praha, Mladá fronta 1969.
Judsonová, O.: Sexuální poradna dr. Tatiany pro všechna živá stvoření. Úplný průvodce evoluční biologií sexu. Praha, Dokořán 2003.


Seriál Opice na Titaniku

1. díl: Potřeba tázání si můžete přečíst ZDE.
2. díl: Naše místo v časoprostoru si můžete přečíst ZDE.
3. díl: Naše místo v přírodě si můžete přečíst ZDE.
4. díl: Ke kořenům našeho chování si můžete přečíst ZDE.
5. díl: Je nás moc najdete ZDE.
6. díl: Gaia najdete ZDE.

8. díl: Informační lavina najdete ZDE.
9. díl: Tragédie obecní pastviny najdete ZDE.
10. díl: Homogamie najdete ZDE.
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
14. díl: Na laně ZDE.
15. díl: Čas ZDE. 
16. díl: Láska ZDE.

Marek Kerles: Nejde o geny, ale o ambice

čtvrtek 14. října 2010 · 0 komentářů

Martin Ciklamini strávil část dětství v dětském domově a dnes studuje na London Metropolitan University. Životní příběh jedenadvacetiletého Martina Ciklaminiho, rodáka z Českých Velenic, by určitě byl dobrým námětem pro hollywoodský film o splnění jednoho „amerického snu“. Chudý chlapec, který vyrůstá za zdmi dětského domova v Boršově nad Vltavou, se přes nepřízeň osudu díky vlastní píli dostane na britskou univerzitu.


Zdroj: Lidové noviny, příloha Akademie 21. 9. 2010
 


Jenže Martin Ciklamini podobnou dojemnou pohádku ze svého života vyprávět nechce. Necítí se jako vítěz nad vlastním osudem. O svém pobytu v dětském domově nemluví jako o traumatu, ale jako o životní příležitosti, která se mu naskytla a kterou dokázal využít. Ve stejném duchu hovoří i o studiu na gymnáziu Open Gate v Babicích u Prahy, zřízeném miliardářem Petrem Kellnerem a jeho manželkou a určeném mimo jiné i pro talentované děti z těžkých sociálních poměrů…

LN: Říkáte, že vás otázky týkající se vašeho pobytu v dětském domově už unavují, nechcete se jimi zabývat. Proč?

 
Já totiž nechci působit dojmem nějakého chudáčka, který ke štěstí přišel. Jako chudáček se necítím a nikdy jsem se necítil. Jenže novináři většinou chtějí slyšet právě vyprávění o tom, jak jsem překonal nějaké trauma, jak jsem měl těžké dětství. Chápu, že takový příběh může být pro někoho atraktivní, já se ale mnohem raději bavím o současnosti, o svém studiu a plánech. Dětský domov beru jako jednu ze součástí svého života. Někdo vyrůstal v úplné rodině, já v dětském domově. Co je na tom tak zajímavého?

LN: Prostě má řada lidí asi pocit, že z dětského domova vede na britskou univerzitu mnohem těžší cesta než z rodiny, kde dítě vychovávají rodiče…  

Já jsem bral dětský domov jako příležitost. Žil jsem až do třinácti let s matkou, která nás nezvládala. Byla nemocná, jeden ze dvou mých bratrů nechodil do školy, měli jsme problémy. Proto nás soud poslal do dětského domova. Já jsem ale v domově okamžitě viděl spoustu příležitostí, které mohu využít, nijak zvlášť jsem nestrádal. Měli jsme tehdy výbornou paní ředitelku, která se každému dítěti snažila dát šanci, aby se v něčem realizovalo. Když chtěl někdo hrát fotbal, sehnala sponzory, aby ho opravdu mohl hrát. Já se zase dobře učil – i v době, kdy jsme žili s matkou, jsem měl samé jedničky, vydával školní časopis. Takže se mi ředitelka domova zase věnovala v tomto směru. Dostal jsem se do matematické třídy na základní škole a odtud jsem byl vybrán jako jeden z prvních studentů na gymnázium Open Gate. Následně jsem udělal zkoušky na London Metropolitan University. Takže pro mě byl dětský domov opravdu plný příležitostí. Měl jsem ale určitě i štěstí na konkrétní lidi, kteří mi pomohli.


Celý text najdete ZDE.

Jan Sláma: Dokážeme něco změnit?

středa 13. října 2010 · 4 komentářů

V televizních zprávách se objevil požadavek trestat nezvladatelné žáky několikadenním vyloučením ze školy. Požadavek je mi velmi pochopitelný, i když předem sděluji, že s ním nesouhlasím.


Přibližně po dvaceti letech jsem se vrátil k učitelování na střední škole. Mezitím jsem mnoho let učil na škole vysoké, shodou okolností budoucí učitele. Na střední školu jsem v té době ještě krátce odskakoval, abych si udržel kontakt a vylepšil finanční toky, ale bylo to vždy jen na pár hodin. Závěr mé pedagogické kariéry byl ve školní inspekci a pak delší přerušení v důchodu. Nedostatek učitelů a přátelské vazby mne přinutily zavázat se na jeden rok k úvazku na 10 hodin týdně.

Stavem chování žáků, s kterým jsem byl krátce na to konfrontován, jsem byl šokován a jsem neustále.

Nevím, zda mám líčit jednotlivé příběhy, které mě ve vyučování potkávaly a potkávají a podle vyprávění ostatních potkávají i mé současné kolegy. Možná je použiji jindy a jinde, ale musím bohužel konstatovat toto: v minulosti jsem nikdy neměl s kázní potíže. Nepoužíval jsem ani takové zoufalé kroky, jako je vykázání žáka ze třídy. Samozřejmě jsem se pokoušel pracovat ve stejném stylu. Záhy jsem se poučil o nedostatečnosti takového počínání. Nemohu objektivně tvrdit, že všichni žáci jsou diametrálně horší, ale bohužel počet těch extrémně zlobivých výrazně narostl.

Při vyučování vzniká atmosféra, při které učitel nemůže pracovat. Jestliže se polovina třídy baví, pouští si rádio, telefonuje, hází po druhých předměty (zatím ještě ne po učiteli), střílí trubičkou papírky, v lepším případě si čte noviny nebo hraje se spolužáky různé hry nebo jinak ostentativně projevuje svůj nezájem, je pro učitele obtížné soustředit se na výuku, motivovat žáky a dát do vyučování vše, aby naučil. Je-li takováto atmosféra doplněna ještě posměšným pokřikováním, parodováním slov, pubertálními komentáři na asociace, které se v mysli dětí objevují, pak vzniká stav, kdy výuka je nekvalitní a současně pro učitele nesmírně vysilující.

Dlužno dodat, že takovéto děti nejsou v převaze. Ovšem množství těch, kteří atmosféru neklidu, chaosu a nepořádku vyvolávají a v ní si libují, velmi narostl. Když v minulosti byl takový žák jeden nebo dva, učitel si s nimi snadno poradil. V současnosti je jich však třetina třídy nebo i více a další část se nechá snadno k takové negativní spolupráci svést.

Ve třídách se dá ale i pozorovat odpor proti rušivým elementům. Odpor přímo z řad některých žáků. To je těch, kteří přicházejí na školu z vlastního zájmu a chtějí se ve vyučování něco dozvědět. Často jsou ale umlčování hanlivými nadávkami šprt, šplhoun atd.

Takto připravené a negativními vlastnostmi vybavené děti přicházejí na střední školu. Kromě toho jsou také fyzicky vyspělejší, některé si uvědomují i bohatství nebo postavení svých rodičů, a tak se často dívají na své učitele svrchu, přeneseně nebo i skutečně. Když jsem nedávno domlouval staršímu studentovi, že by se měl učit, jinak že neudělá závěrečnou zkoušku, jen pohrdavě utrousil: „Tak si to koupím, žádný problém.“

Ve sdělovacích prostředcích jsem vyslechl výsledek průzkumu, že 90 % učitelek ZŠ se bojí chodit do vyučování. Nemyslím, že učitelé – muži jsou na tom lépe, ale asi proto, že jich je jen mizivé množství, se hovoří jen o učitelkách. Je také možné, že jsou méně ochotni svůj strach přiznat.

Situace ve společnosti, a tedy i ve škole, je dnes taková, že:

– Obecně se vytrácí zdvořilost ve společenském styku. Zejména mladší lidé už ani nepovažují za vhodné pozdravit, když přijdou do obchodu (často ani prodavač), do čekárny, přisednou si k vám v restauraci nebo třeba ve vlaku. Vulgárně bych to interpretoval „dřepnou si a čumí“. Takoví rodiče samozřejmě pozdravit nenaučí ani své děti. Takže žáci zdraví jen výjimečně.

– Chybí slušnost v oblékání. Vytrácí se společenská konvence. Dnes i do divadla přicházejí lidé v džínách a jsou tam patrně z ekonomických důvodů pouštěni. Děti dnes ve školách běžně sedí v čepicích, v různých kapucích atd. Jen neochotně se podřizují, když se je učitel snaží usměrnit. Prostě nechápou proč.

– Přesto, že školní řády zapovídají držení a používání různé elektroniky při vyučování, praxe ukazuje, že škola v tomto boji prohrává na celé čáře.

– Samozřejmá zdvořilost začít a ukončit vyučování pozdravem nebyla ze základní školy přenesena. Její vyžadování ukrajuje z vyučovací doby mnoho času už proto, že řada učitelů na tento požadavek prostě rezignovala.

– Stejně jako ve společnosti výrazně narostla agresivita. Děti odmlouvají, hádají se, nejsou ochotny připustit kritiku. Nejsou vzácné případy, že učitele slovně napadají, více či méně mu nebo jí nadávají. To, co by si nedávno žák nedovolil ani ve snu, je dnes běžná realita a mnozí učitelé se tváří, že nic neslyší, aby problémy neumocňovali. Bohužel se žákům běžně dostává příkladů ze sdělovacích prostředků, kde se vulgárně vyjadřují lidé, které si děti kladou za vzor. Je pak obtížné se je snažit usměrnit. Tzv. asertivní výchovu lze jen těžko považovat za společensky přínosnou.

– Jak se k narůstající agresivitě a odmítání váže fakt, že na určitých učebních a studijních oborech je součástí výuky výcvik v jízdě motorovými vozidly a získání řidičského průkazu, a to i na nákladní auto? Zasvěcený člověk musí trnout při pomyšlení, co se může stát při vypuštění takovýchto řidičů, ovládajících mnohatunové kolosy, na silnici. Zde se domnívám, že by měly nastoupit povinné psychotesty těmito žáky plně hrazené, zejména pro žáky kázeňsky trestané.

– Vyučování je dnes dále narušováno tím, že děti neustále běhají na záchod. Řada žáků pod vlivem masové reklamy má na nebo pod lavicí plastovou láhev s limonádou a únavnou výuku si zpestřují neustálým popíjením. Běžně vypijí dva i více litrů tekutiny během šesti nebo sedmi hodin vyučování.

– Užívání drog a narkotik zde nebudu komentovat, ale z poznámek a rozhovorů je zřejmé, že dětem tyto zkušenosti nejsou cizí.

– Okamžitě po opuštění areálu školy si řada dětí zapaluje cigaretu. Stejně tak ráno postávají před bránou a pokuřujíce sledují přicházející pedagogy, kterých se i buď nevšímají nebo je familiárně zdraví s cigaretou v puse.


Zhoršená a dále se zhoršující úroveň chování dětí na ZŠ, a tím i horšící se úroveň výuky , zejména ve vyšších ročnících pak přináší na střední školu následující vyučovací problémy:

– Děti jsou roztěkané, nedokáží se soustředit. Na to má vliv i neklid ve třídách.

– Děti nejsou schopny sledovat výuku. Nedokážou vnímat pokyny učitele, takže učitel, který při výkladu upozorní na učebnici, příslušnou stranu a event. obrázek, je po několika minutách dotazován, kdeže se to vlastně dá najít, třebaže to před tím několikrát zopakoval a napsal i na tabuli.

– Děti nejenom že neovládají ani základy samostatného poznámkování, ale jsou jen s obtížemi schopné poznamenat si v nejjednodušší formě základní myšlenky vyučované látky, která je jim diktována. Každá věta se musí mnohokrát opakovat a vždy se ještě vyskytnou jedinci, kteří se právě zabývali jinou činností a dotazují se, cože si to vlastně mají poznamenat.

– Grafický projev poznámek a kreslení je u 90 % neuvěřitelně špatný.

– Nehodlám komentovat vědomosti z matematiky a jazyků, ale i krátká zkušenost z doby, kdy jsem učil angličtinu, mne utvrzuje, že mohu svoje zkušenosti zobecnit.


Výše uvedené řádky píši proto, že se pokouším upozornit na jevy, které se zveřejňují jen sporadicky a spíše tehdy, když přerostly v nějakou konkrétní tragédii učitele nebo dítěte. Spíše mám dojem a dostalo se mi i sdělení, že školské správní orgány se snaží tlumit zveřejňování této problematiky. Je-li tomu tak skutečně, pak je to tragédie. Bude-li uvedený trend pokračovat, pak zakrátko vymizí učitelský stav, protože za současných podmínek budou ochotni vyučovat jen sebevrazi.

Naopak se domnívám, že je třeba o současné problematice společnosti vést otevřenou diskusi, veřejně odsuzovat negativní vlivy, nabádat sdělovací prostředky ke kultivaci jejich pořadů. Nebránit, ale naopak podporovat odmítání negativních vlivů, které na mládež, ale i na dospělé působí zejména v televizi a prostřednictvím některých počítačových her a programů též na internetu. Autoři různých seriálů a podobných programů, které sleduje jistá nezanedbatelná část obyvatelstva, by měli být zainteresováni už při objednávce, aby pořad splňoval i společensky výchovné prvky.

Současná zkušenost z případů, kdy jsem se snažil otevřít diskusi k výše uvedené problematice s cílem alespoň v omezených rozměrech nalézt východiska a nápravu tohoto neúnosného stavu, mne vede ke zjištění, že učitelé mnohdy rezignovali, přizpůsobili se stavu ve třídách a školách. „Nemám už na to sílu“, říkají. Když váhavě líčí své zkušenosti, cítím, že se stydí za to, co se děje, ale nevěří, že by se mohlo něco zlepšit.

Pro objektivnost poznamenávám, že jsem poslední zkušenosti posbíral na střední škole učňovského typu, ale předcházející zkušenosti mám i z jiných středních škol, jako jsou školy zemědělské a gymnázia.

Závěrem chci říci toto: můžeme samozřejmě dál přivírat oči nad skutečností, dál občas napsat článek nebo vysílat pořady, kdy je naše školství ukázáno z té lepší stránky, a já nepochybuji, že i ta existuje. Pokud se ale urychleně nezačneme zabývat školstvím a mladou generací, nezačneme vytvářet tlak prostřednictvím všech orgánů – i těch nejvyšších – na pozitivní změny jevů společnost ovlivňujících, pak se problémy budou prohlubovat a budou končit i tragicky v jednotlivých případech a celkově budou znamenat úpadek školství u nás. Přitom je třeba si stále uvědomovat, že děti nemohou za to, že jsou takové, jaké jsou. Jsou odrazem společnosti stejně tak jako jejich rodina, pokud vůbec nějakou mají. Dokážeme-li změnit společnost, změní se i její děti.



Návazný článek najdete ZDE.

Jaroslav Nádvorník: Trojka báťušky Davida

úterý 12. října 2010 · 1 komentářů

Přebujelá byrokracie je jako zkažená voda. Jste-li v nouzi, pijete i ji. Máte-li dostatek čerstvé, ani byste si v ní boty neumyli. Obdobné to je s jejím průvodním jevem, s papírováním. Ve svobodně a smysluplně řízeném školství se nějaký ten formulář nebo výkaz vyplní dokonce s porozuměním. S nástupem současného středočeského hejtmana získali žáci tohoto kraje možnost cestovat do a ze školy zdarma, pokud přitom nepřekročí hranice kraje. Co z toho postupně vzešlo pro školy?

Důsledkem populismu je díra v rozpočtu kraje odhadovaná údajně na 60 milionů. Úřad se ji snažil zacelit například odebráním pracně našetřených fondů jím zřizovaných škol. Kdo si během let našetřil dva tři miliony na výměnu oken, měl prostě smůlu. Fondy se vydrancovaly na sanaci jízdného, ale i to se ukázalo jako nedostatečné. Čím tedy látat dál?

V tomto školním roce přišli tedy se změnou, která se dotkne jak škol, tak příjemců toho požitku. Protože se jízdné, jak se uvádí ve vysvětlujícím dopise zaslaném začátkem září školám, zneužívalo řidiči autobusů a rodiči, je třeba pro udržení tohoto výdobytku udělat pár změn. Mimochodem, být autobusákem, kroužím ve volných chvílích se zmáčknutým klaksonem okolo úřadu Kraje na Smíchově a projetou naftu platím ze svého. Jedná se totiž o nepodložené nařčení ze zlodějiny celé profesní skupiny.

Jak zneužívali dobrodiní jízdného rodiče? Třeba dotovanými jízdami žáků na fotbalové tréninky. Jeden váhá, jestli se jedná o klasickou ukázku propagandy, která potřebuje prosazený nesmysl zdůvodnit selháním někoho jiného, nebo opravdu k podvodům v masivní míře docházelo. Pokud ano, ukazuje se, že předvolební slib byl špatně spočítaný a v reálném životě prostě neuhlídatelný. Ale od toho předvolební sliby jsou. Jenže důsledek změn ponese nejen rodič resp. student coby příjemce podpory. Těm se proplacení jízdného pořádně zkomplikuje. Nově jsou do téhle spanilé jízdy trojky báťušky Davida vtaženy školy, které doplatí na gubernátorské rozmáchnutí.

Jízdné si žáci budou hradit sami a po skončení pololetí jim bude zpětně proplaceno na základě avíza, že si žádost podají, a na základě této žádosti. Na žádost jim škola potvrdí dny, kdy žák byl přítomen ve škole (v pokynu se dokonce hovořilo o vytváření jakýchsi numismatických jízdenkových alb, od kterých bylo později upuštěno). Samozřejmě se neřeší, jestli student pilně studoval nebo po zapsání docházky vykročil do luk kouřit jointa.

Učitelé i na školách, které kraj nezřizuje, budou téhle milé úřední zvlčilosti sloužit. Třeba na základkách. Kdo by si troufnul odmítnout, když možná na vedlejší škole úřední šiml už pilně řehtá a zakládá šanony na formuláře? Učitelé budou zkrátka méně učit, protože budou muset kontrolovat u nemalého procenta dojíždějících žáků jakési výkazy škole nepotřebné. Ředitelé škol budou méně řídit, protože místo hodin strávených na hospitacích budou kontrolovat třídní učitele, jestli opravdu dobře zkontrolovali skutečnosti uvedené žáky.

Vkrádá se dojem, že důvodem téhle mašinérie není náprava nefungujícího, ale ztížení a znepříjemnění žádosti o proplácení. Tolik žáků si žádost nepodá a náklady budou menší.
 

Netěsnícími okny školy vesele uniká teplo. Její ředitel si v téhle situaci už ani náhodou nebude vytvářet fond oprav. Bůhví, kde by skončil. Kolik peněz teď zcela neobrazně vyletí okny u jedné školy? Kolik okny více škol?

Eva Stejskalová: Na Vsetíně zahájil činnost Klub nadaných dětí

· 0 komentářů

Klub pro nadané děti funguje už i na Vsetíně. Díky dotaci města jej zřídila česká pobočka sdružující vysoce nadprůměrně inteligentní lidi Mensa ČR ve spolupráci se základní školou v Rokytnici. V klubu jsou v současné době zapsány dvě desítky dětí z celého města, které prošly během uplynulých měsíců testováním IQ a dosáhly hodnoty vyšší než 120.

Členové klubu tak budou každých čtrnáct dnů rozvíjet své obzory prostřednictvím zajímavých her, návštěv nejrůznějších vědeckých pracovišť, exkurzí, muzeí nebo přednášek z oblasti přírodních věd, historie a dalších oborů. „Naším cílem je podchytit skupinu velmi nadaných dětí už v raném věku a poskytnout jim nadstandardní rozvoj a rozšíření obzorů,“ vysvětlil snahu Mensy její předseda Tomáš Blumenstein, který se zahajovací schůzky také zúčastnil. Pro tyto nadané děti má však podle jeho slov vytvoření klubu i sociální dopad. „Tyto děti mají často problém najít si ve svém okolí kamarády, tady se seznámí s podobnými vrstevníky, což má na jejich sociální rozvoj pozitivní vliv,“ vysvětluje.

Vsetínský klub pro nadané děti je již sedmý v České republice, který Mensa otevřela, nicméně první ve Zlínském kraji. „Tyto kluby fungují v Brně, Frýdku-Místku, Liberci, Domažlicích, Ústí nad Labem a Frenštátě a brzy budeme otevírat v Prostějově,“ vyjmenoval města, v nichž mají nadané děti možnost takto rozvíjet svůj intelekt Blumenstein. Mensa však podle jeho slov oslovuje i další města. „Určitě bychom chtěli tuto aktivitu rozšiřovat dále, ale stojí nás často hodně úsilí přesvědčit vedení města o potřebnosti tohoto klubu. A bez finanční pomoci a podpory města to realizovat nejde,“ dodal.

Členové klubu se budou scházet každou druhou středu, vždy od 14 do 16:30 hodin. „Do dnešního dne bylo do klubu zapsáno celkem 23 dětí. Jelikož jeho kapacita není zcela využita, případní zájemci z řad vsetínských občanů, ale i z okolních obcí se mohou o členství v klubu nadále ucházet v kanceláři naší školy,“ informoval ředitel základní školy v Rokytnici Petr Chytil s tím, že jedinou podmínkou pro vstup do klubu je IQ vyšší než 120. Podle statistik Mensy splnilo tuto podmínku v rokytnické škole 45 z 98 testovaných žáků.

Představitelé Vsetína tuto aktivitu vítají. „Dobře víme, že poptávka po rozvíjení nadaných dětí u nás je a díky této službě dostanou také rodiče informace, jak s těmito dětmi pracovat. Zřízení klubu pozitivně vnímají i ředitelé škol a pedagogové,“ uvedla již před časem vsetínská místostarostka Iveta Táborská, která také přišla na zahajovací schůzku popřát dětem i jejich rodičům mnoho nových poznatků.

Dominika Stolinská: Mění se interakce učitel–žák v primární škole?

pondělí 11. října 2010 · 6 komentářů

Ukázka dílčích výstupů výzkumu na téma „Interakce učitel-žák v proměnách primárního vzdělávání“. Na této reprezentativní ukázce můžeme vidět, že v posunu interakce učitel-žák v duchu kurikulární reformy u některých učitelů skutečně dochází.


Autorka v závěru píše: …“Z pozorování u hodnocené učitelky je patrné, že i když se stále ještě aktivita mezi učitele a žáka nedělí rovným dílem, i když je učitel stále ten, kdo určuje, kdy se bude dělat a co, můžeme spatřovat jisté úsilí o posun v interakci mezi učitelem a žákem. Tato učitelka alespoň částečně převzala roli facilitátora, vedla své žáky k vyvozování vlastních závěrů o učivu a dbala na správnost jejich cesty k vyvození u každého žáka. Učitelka používá rozličné organizační formy, různé výukové metody, střídá činnosti atp. Na podkladě údajů uvedených v grafu indexu interakce je patrné, že učitelka volí své výukové strategie efektivně a s myšlenkou na vhodnost a příznivost ve vzniklé situaci.“

Celý text si můžete stáhnout ZDE.

Jaroslav Kalous: Opice na Titaniku – 6. Gaia

pátek 8. října 2010 · 0 komentářů

Jaroslav Kalous uvádí v šestém dílu svého seriálu myšlenku globálního systému ekologické rovnováhy podle Jamese Lovelocka. Cituje autora: „Každá komunita a každý národ si bude muset najít nejefektivnější způsob, jak nejlépe využít zbylých zdrojů na podporu civilizace, jak dlouho to jen bude možné."


Živé organismy se na Zemi vyskytují ve vrstvě silné asi 20 km. Vezmeme-li jako model zeměkoule jablko o průměru 12 cm, pak proporcionálně je slupka jablka asi desetkrát silnější než celá biosféra. Takže všechny naše problémy a civilizační krize si lze v tomto měřítku představit nanejvýš jako vrstvičku plísně na slupce jablka. My v této tenké vrstvě žijeme, hádáme se, vyvražďujeme se a ohromně se nadýmáme a při tom zapomínáme, že přeneseni do rozměrů jablka, nejsme ani tak velcí jako bakterie, možná spíš jen jako nejmenší viry.

James Lovelock před třiceti lety vytvořil teorii, že planeta Země má globální systém ekologické rovnováhy. Nazval ho Gaia a jeho teorie je dnes už běžně přijímána. A díky filmu Avatar vstoupila tato představa do všeobecného povědomí.

Můžete shledat velice těžkým ke spolknutí názor, že něco na první pohled tak velkého a neměnného, jako je Země, je živé. Jistě, můžete říct, že Země je vlastně z většiny jeden velký kámen a celá je prakticky žhavá. Takovou obtížnou věc můžete snadno pochopit, pokud si představíte obrovský strom. Strom nepochybně žije, přestože je již z 99 % mrtvý. Velký strom je dávná věž z mrtvého dřeva se slabou vrstvou živých buněk, které tvoří kůru. A stejně tak je to se Zemí."

Lovelock ukazuje, že Gaia je tvor dávný a plný sil. Snesla již proběhlé změny, jako jsou nárazy meteoritů, a nyní bude pravděpodobně ohrožena činností lidského rodu: „Lidstvo se na Zemi chová v jistém smyslu jako patogenní organismus nebo jako buňky nádoru či neoplazmy. Rozmnožili jsme se do té míry, že naše přítomnost způsobuje systémům Gaia postřehnutelné poruchy … lidský druh je teď tak početný, že představuje vážnou planetární chorobu. Gaia trpí roztroušenou primatemaiou – lidským morem.

Svět si dosud myslí, že globální oteplování je zvládnutelné, ale podle Lovelocka už je katastrofa neodvratitelná: „Dnes je prostě už na jakoukoliv akci příliš pozdě. Možná, kdybychom něco začali dělat tak v roce 1967, mohlo to pomoci. Ale teď už nemáme čas. Než toto století skončí, miliardy lidí zemřou a hrstka těch, kteří přežijí, bude žít v Arktidě, kde podnebí zůstane přijatelné."

Proč nejsme s to si uvědomit nebezpečí, které naší civilizaci hrozí? „Proto, že stále jsme… kmenoví masožravci … Jsme naprogramováni genetickým odkazem tak, že ostatní živé věci vnímáme jen jako něco k jídlu a o svůj kmen se staráme víc než o cokoli jiného. Jsme ochotni za něj položit život a připraveni pro něj nejkrutějším způsobem zabíjet jiné lidi. To, že my a všechno ostatní, co je živé, od bakterií po velryby, je součástí mnohem větší a rozmanitější entity – živé Země –, je nám stále cizí“.

Nyní už Lovelock nepožaduje opatření proti globálnímu oteplování, ale apeluje na světové vlády, aby začaly připravovat krizové scénáře pro přežití. „Musíme si uvědomit, jak rychle dojde k těmto podnebným změnám a jak málo času nám zbývá. Každá komunita a každý národ si bude muset najít nejefektivnější způsob, jak nejlépe využít zbylých zdrojů na podporu civilizace, jak dlouho to jen bude možné."

 

Vždycky jsem se těšil z toho, že už se katastrofy nedožiju. A teď mám strach, že se jí ještě dožiju. (Jan Keller)


Doporučené zdroje

Global Environment Outlook 4, http://www.unep.org/geo/geo4.asp
Lovelock, J.: Gaia. Živoucí planeta. Praha, Mladá fronta 1994
Lovelock, J.: Gaia vrací úder. Proč se Země brání a jak ještě můžeme zachránit lidstvo. Praha, Academia 2009



Seriál Opice na Titaniku

1. díl: Potřeba tázání si můžete přečíst ZDE.
2. díl: Naše místo v časoprostoru si můžete přečíst ZDE.
3. díl: Naše místo v přírodě si můžete přečíst ZDE.
4. díl: Ke kořenům našeho chování si můžete přečíst ZDE.


5. díl: Je nás moc najdete ZDE.
7. díl: Co nás řídí najdete ZDE.
8. díl: Informační lavina najdete ZDE.
9. díl: Tragédie obecní pastviny najdete ZDE.
10. díl: Homogamie najdete ZDE.
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
14. díl: Na laně ZDE.
15. díl: Čas ZDE. 
16. díl: Láska ZDE.

Jak pokračuje projekt Rozvoj školních poradenských pracovišť?

čtvrtek 7. října 2010 · 0 komentářů

Tématem pokračujícího projektu jsou „rizika ve vzdělávání“, tedy co je vnímáno jako rizikové ve školním prostředí, jaké strategie jednotlivé školy volí při práci s těmito riziky, jak hodnotí efektivitu zvolených strategií a jak vnímají roli psychologů a speciálních pedagogů při řešení těchto rizik. Velká pozornost je věnována integraci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, včetně žáků ze sociálně znevýhodněného a kulturně odlišného prostředí. Projekt je zaměřen i na specifika práce s žáky mimořádně nadanými i selhávajícími ve vzdělávání a zvláštní pozornost je věnována také žákům se specifickými poruchami chování.


Dne 9. 9. 2010 se v prostorách Institutu pedagogicko-psychologického poradenství ČR, Novoborská 372, Praha 9 uskutečnila tisková konference projektu RŠPP VIP II, na které byl představen projekt a jeho výsledky za první rok.

Projekt „Rozvoj školních poradenských pracovišť – VIP II“ byl zahájen v červenci 2009. Je realizován v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost s podporou Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR, v celkových nákladech 138,5 milionů korun. Jedná se o individuální projekt národní, který realizuje IPPP ČR (Institut pedagogicko-psychologického poradenství ČR, školské poradenské zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků) jako partner MŠMT.

Projekt je zaměřen na prevenci a řešení široké škály rizik, která mohou ovlivňovat průběh vzdělávání a další životní dráhu žáků (takovýmito riziky jsou např. speciální vzdělávací potřeby, poruchy chování, absence kulturního kapitálu v rodině, sociální vyloučenost prostředí ze kterého dítě přichází do školy, kulturní odlišnost aj.). V současné době je do něj zapojeno 178 základních a středních škol v celé ČR, na kterých jsou vytvořena školní poradenská pracoviště se školními psychology a/nebo školními speciálními pedagogy (jedná se celkem o téměř 250 psychologů a speciálních pedagogů, kdy 45 z nich zastává úlohu metodika). Činnost školních psychologů a školních speciálních pedagogů je hrazena z prostředků projektu. 


Odborníci ve školách poskytují služby žákům a jejich rodičům, pedagogům i spolupracujícím subjektům. Služby žákům se orientují na individuální i skupinové poradenské a intervenční služby (diagnostika, jednorázové konzultace i opakované intervenční činnosti, práce se třídou). Důležitou součástí práce je komunikace s pedagogickými pracovníky (třídními učiteli, výchovnými poradci, školními metodiky prevence, případně s asistenty pedagoga). Výsledky ukazují, že těžiště podpory u obou skupin odborníků spočívá v péči o žáky, předmětem podpory je u školních speciálních pedagogů převážně reedukace, u školních psychologů se oblasti podpory liší dle aktuálních potřeb žáků a harmonogramu školního roku.

Školním psychologům a školním speciálním pedagogům je ze strany IPPP ČR poskytována metodická podpora, která zahrnuje metodické vedení, konzultační pomoc těmto odborníkům v jejich přímé práci se žáky, rodiči a pedagogy. Metodici také pomáhají psychologům a speciálním pedagogům v komunikaci s vedením školy a s celým pedagogickým sborem.

Projekt je pokračováním projektu z OP RLZ VIP-Kariéra, který se věnoval zejména vytváření školních poradenských pracovišť v zapojených školách, specifikům práce v zapojených školách s ohledem na jejich potřeby v oblasti poradenských služeb. Klíčovým tématem bylo poskytování poradenských služeb v souvislosti s volbou povolání a specifika těchto služeb pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.

Tématem pokračujícího projektu jsou „rizika ve vzdělávání“, tedy co je vnímáno jako rizikové ve školním prostředí, jaké strategie jednotlivé školy volí při práci s těmito riziky, jak hodnotí efektivitu zvolených strategií a jak vnímají roli psychologů a speciálních pedagogů při řešení těchto rizik. Velká pozornost je věnována integraci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, včetně žáků ze sociálně znevýhodněného a kulturně odlišného prostředí. Projekt je zaměřen i na specifika práce s žáky mimořádně nadanými i selhávajícími ve vzdělávání a zvláštní pozornost je věnována také žákům se specifickými poruchami chování.

Součástí aktivit projektu je metodická podpora školám v Moravskoslezském kraji, které zaměstnávají školní odborníky z prostředků kraje. Projekt těmto odborníkům zajišťuje metodickou podporu a vybrané programy DVPP.

Školní psychologové a školní speciální pedagogové působící v zapojených školách se od počátku projektu účastní vzdělávacích aktivit. Model jejich vzdělávání je vícestupňový, takže umožňuje vycházet z kompetencí, které tito odborníci získali předchozí praxí a již absolvovaným DVPP. 


Vzdělávání pro odborníky, kteří začínají pracovat ve škole, je zaměřeno na vytvoření základních kompetencí pro práci školního psychologa nebo školního speciálního pedagoga: jednotlivé vzdělávací programy se věnují specifikům poskytování poradenských služeb ve škole, problematice přijímání zakázek ze strany vedení školy, pojetí informovaného souhlasu s poradenskými službami ze strany rodičů, prostor je věnován výcvikům v práci s psychodiagnostickými nástroji a nástroji speciálně pedagogické diagnostiky, i práci školního psychologa/speciálního pedagoga se školními třídami. Vzdělávání středně pokročilých odborníků je orientováno zejména na problematiku identifikace rizik ve vzdělávání žáků, prevenci různých forem rizikového chování žáků a včasnou intervenci v případě jejich projevů, na otázky inkluze, na problematiku integrace žáků s potřebou podpůrných opatření. Vzdělávání pokročilých odborníků s dlouholetou praxí zahrnuje přípravu na výkon nejnáročnějších psychologických a speciálně pedagogických činností ve škole (např. krizová intervence) a metodických činností v oblasti školních poradenských služeb.

V rámci projektu je provozována poradenská linka pro pedagogy. Linka je podpůrnou službou pedagogickým pracovníkům z celé ČR, kterým je nápomocna při řešení problémových výchovných situací týkajících se školního prostředí. Určena je zejména těm, kteří nemají možnost dlouhodobě konzultovat problematické a kritické situace se školním psychologem či speciálním pedagogem. Linka poskytuje přímé telefonické poradenství a disponuje také rozsáhlou databází kontaktů na instituce, které mohou být školami využívány. Umožňuje anonymní kontakt a je k dispozici na telefonních číslech 841 220 220 a 777 711 439.

Součástí projektu jsou také analytické zprávy o stavu poskytovaných služeb ve školách, včetně návrhů na doplnění (respektive úpravy) školské legislativy.

Jan M.: Život s poruchou učení na vysoké škole

středa 6. října 2010 · 0 komentářů

Studuji třetí ročník fakulty strojní ČVUT, obor výrobní stroje a zařízení a jsem student s poruchami učení. Jsem vybaven těžkými formami dyslexie, dysgrafie a dysortografie.


Zdroj: Newsletter Vysokoškolské poradenství aktuálně č. 5, 08/2010, str. 6, www.rozvojvsporadenstvi.cz

 

…Proč jsem tedy na vysokou školu vůbec šel? Ano, mám problémy se čtením a psaním, ale na střední škole a v životě jsem se přesvědčil, že technické věci, které vidím a slyším a velmi rychle je chápu, si také dobře pamatuji. Nestuduji pro titul, ale pro získané vědomosti a chci se technice plně věnovat. Chci také zdůraznit, že mám plnou podporu mé mámy, bez níž bych se nedostal takhle daleko…

Na myšlenku vyprávění o mých problémech mě přivedl fakt, že je potřeba o podobných problémech mluvit a málokdo zná potřeby hendikepovaných lidí s poruchou učení…

Chápu, že moje problémy spojené s hendikepem mohou někomu připadat jako maličkosti, ale když se všechny ty maličkosti sečtou, není to vůbec jednoduché. Hodně lidí si myslí, že problémy s učením jsou jen při studiu a mimo něj je vše v pohodě a že se jedná jen o horší čtení, ale tak to není…

Na vysoké škole je jen pár dyslektiků a nikdo v podstatě neví, o co jde, tak je velký problém to vyučujícím vysvětlit. Vyučující netuší, co to obnáší, a dost si jich myslí, že je to z mé strany jen výmluva. Netuší, co vlastně poruchy učení znamenají a jak k lidem s tímto problémem přistupovat. Hodně lidí si totiž myslí, že s postupem věku „dys“ úplně vymizí, ale není to pravda…


V dalším textu autor popisuje, co mu komplikuje studium a co by mu při studiu pomohlo. Také vylíčení problémů dyslektika v životě mimo školu pomáhá čtenářům pochopit, že dyslexie je skutečný hendikep.

Celý text najdete ZDE.

 

Příspěvek byl přednesen na kulatém stole na téma Studenti s dyslexií na vysoké škole 25. 3. 2010 v CIPS ČVUT v Praze, kde měl velký ohlas. Informace o akci a závěry z ní najdete v témž čísle newsletteru.

Prezentace z kulatého stolu najdete ZDE.

Martin Chvál: Co nového nabízí školám projekt Cesta ke kvalitě

úterý 5. října 2010 · 0 komentářů

Vážené paní ředitelky, vážení páni ředitelé, milé kolegyně, milí kolegové, s nástupem nového školního roku bychom Vás rádi informovali o aktualitách v projektu Cesta ke kvalitě.

Na webu projektu postupně zveřejňujeme evaluační nástroje, které jsou zdarma k použití. Portál evaluačních nástrojů umožňuje u zveřejněných nástrojů po jejich vyplnění automatické zpracování dat a poskytuje škole u každého dotazníku evaluační zprávu, s kterou může škola pracovat v rámci vlastního hodnocení školy. S ukázkami evaluačních zpráv a s dotazníky se školy mohou seznámit v menu „Dokumenty“ portálu evaluačních nástrojů.

V červnu 2010 tak byl zveřejněn sedmý evaluační nástroj Klima učitelského sboru. Dotazník zjišťuje kvalitu interpersonálních vztahů a sociálních procesů učitelů, které fungují ve sledované škole tak, jak ji vnímají, prožívají a hodnotí učitelé. Vytvořený nástroj sleduje dvě klíčové dimenze klimatu, a to učiteli vyjadřované vztahy uvnitř sboru a vztahy směrem k vedení školy. Dotazník je použitelný pro 2. stupeň základních škol a všechny typy středních škol.

15. září 2010 byl uveřejněn osmý evaluační nástroj Rámcové vlastní hodnocení školy. Jedná se o zastřešující nástroj, který nabízí vedení školy relativně rychlou sebereflexi tak, aby jeho použitím byla uceleně naplněna legislativní povinnost realizace vlastního hodnocení školy. Rámcové vlastní hodnocení školy je vhodné pro použití na školách, které s autoevaluací teprve začínají, a dále na těch, kde by systematičtěji pojatá autoevaluace mohla postrádat smysl (např. malotřídní školy). Použitím evaluačního nástroje škola automaticky získá upravitelnou evaluační zprávu, která splňuje povinnosti dané školským zákonem (zákon č. 561/2004 Sb.), vyhláškou č. 15/2005 Sb., kterou se stanoví náležitosti dlouhodobých záměrů, výročních zpráv a vlastního hodnocení školy, a její novelou č. 225/2009 Sb.
 

V případě dotazů k portálu a k evaluačním nástrojům se obracejte na Stanislava Michka (ae-nastroje@nuov.cz). V případě problémů s registrací školy kontaktujte Kateřinu Ostřížkovou (katkaostr@gmail.com).

Pro podzim 2010 Vám nabízíme možnost vyzkoušet na Vaší škole nástroj 360° zpětná vazba pro střední management školy. Jde o systém hodnocení pracovníků, který poskytuje z více zdrojů (od různých hodnotitelů) informace o manažerských kompetencích pracovníků, o jejich pracovním výkonu, pracovním chování, o jejich silných a slabých stránkách, o splnění stanovených cílů. Systém je určen pro vedoucí pedagogické pracovníky (střední management – např. zástupci ředitele, předsedové předmětových komisí, vedoucí výchovy, vedoucí učitelé odborného výcviku). Nástroj je použitelný pro všechny typy větších základních a středních škol.

Zaujal-li Vás tento nástroj a chcete ho použít na své škole, tak neváhejte kontaktovat Stanislava Michka na adrese stanislav.michek@nuov.cz. S přizváním odborníků k pilotáži této metody v rámci projektu Cesta ke kvalitě nevzniknou škole žádné náklady.

Dále bychom Vás rádi informovali o tom, že máme volná místa na workshopech k provádění vlastního hodnocení školy, které budeme organizovat na různých místech republiky v celém školním roce 2010/2011. Na tyto workshopy je ještě možné se přihlásit. Termíny a místa jsou uveřejněny na webových stránkách ZDE. V případě Vašeho zájmu o konkrétní termín nás kontaktujte na cesta@nuov.cz nebo gabriela.noskova@nuov.cz.

Školy, které se již na aktivitu přihlašovaly v době započetí projektu, budeme i nadále oslovovat, aby potvrdily, zda jejich zájem o aktivitu trvá, a uvedené termíny jim nabídneme přednostně.

Věříme, že výstupy projektu budou užitečným pomocníkem ve Vaší práci. Přejeme Vám úspěšný začátek školního roku.

S pozdravem

PhDr. Martin Chvál, Ph. D., hlavní manažer projektu Cesta ke kvalitě
Národní ústav odborného vzdělávání (NÚOV)
Weilova 1271/6, 102 00 Praha 10
e-mail: martin.chval@nuov.cz
tel.: 274 022 413

Ke spokojenosti cestujícího přes kvalitní komunikaci

pondělí 4. října 2010 · 0 komentářů

Komunikace s cestujícími se významnou měrou podílí na celkovém komfortu osobní přepravy. Personál, který se zákazníky přichází denně do styku, by proto podle Dopravního vzdělávacího institutu (DVI) – odborníka na dopravní vzdělávání, měl být schopen odhadnout typ cestujícího a podle toho zvolit vhodný způsob komunikace, kterým dokáže předejít případným nedorozuměním, zvládat stresové situace nebo odmítnout klientův požadavek tak, aby nevznikl konflikt.


Komunikační dovednosti je možné získat a rozvíjet pomocí školení a vzdělávacích programů. Výkonný ředitel Dopravního vzdělávacího institutu (DVI) Jaroslav Mynářík za nejlepší formu považuje interaktivní kurzy, při kterých si účastníci mohou získané vědomosti vyzkoušet na modelových situacích. „Běžně připravený kurz v absolventovi nevzbudí pocit reálné situace a ten tak sice získá teoretické znalosti, v praxi je však nedokáže uplatnit. Kvalitně připravená interaktivní výuka vedená zkušeným lektorem však umožní reálnou aplikaci těchto teoretických znalostí a její efekt v praxi je pak mnohem silnější,“ vysvětluje Mynářík.

Právě interaktivní seminář s tréninkem komunikačních dovedností, a to jak verbálních, tak nonverbálních, nesoucí název „Komunikace změny“ připravil DVI v letošním roce například pro společnost České dráhy. Program byl zaměřen na střední a liniový menagement, který po jeho absolvování začal získané dovednosti nejen úspěšně uplatňovat v praxi, ale současně mohl dále proškolit personál tzv. prvního kontaktu a pomoci mu při řešení kolizních situací. Seminářem prošli např. regionální vedoucí, manažeři regionu, kontroly vlakových čet, dozorčí osobní přepravy, vlakvedoucí či vlakoví revizoři a další. Celkem bylo proškoleno na tři sta vedoucích pracovníků.

„Připravený seminář měl za cíl vedle zkvalitnění schopnosti komunikace s veřejností také rozvinout komunikační dovednosti s podřízenými a tím zvýšit efektivitu a produktivitu,“ uzavírá Mynářík.



Dopravní vzdělávací institut, a. s., (DVI) vznikl v roce 2005 jako dceřiná akciová společnost Českých drah, historie jeho předchůdců však sahá až do padesátých let minulého století. DVI se zabývá především výukou a vzděláváním odborníků zejména v oblasti dopravy, a to nejen železniční, přičemž se opírá o bohaté praktické zkušenosti lektorů. Nezanedbatelnou součástí činnosti jsou jazykové kurzy na míru a vzdělávání v oblasti legislativy a nových požadavků v souvislosti s členstvím v EU a novými předpisy. Další oblastí, kterou se DVI zabývá, jsou psychologická vyšetření a školení svařování. 


Celorepublikovou působnost zabezpečuje téměř 120 kmenových zaměstnanců, vedle toho Institut disponuje širokou sítí externích lektorů. DVI spolupracuje s řadou vzdělávacích institucí a vysokých škol a provozuje desítky učeben v rámci celé ČR. Společnost DVI je držitelem certifikátu systému řízení jakosti dle mezinárodní normy ČSN EN ISO 9001:2001.

Jaroslav Kalous: Opice na Titaniku – 5. Je nás moc

pátek 1. října 2010 · 0 komentářů

Jaroslav Kalous se věnuje v pátém díl svého seriálu exponenciálnímu růstu světové populace. „Některé problémy v naší zemi řešíme už hodně dlouho (např. církevní majetek, státní maturity aj.), od „sametové revoluce“, dvacet let. Za tu dobu se ale svět hodně proměnil, počet lidí na Zemi vzrostl o 1,5 miliardy,“ píše autor.


Narodil jsem se v první polovině minulého století (1949). Moje generace je trochu výjimečná, posuďte sami. Narodili jsme se v dosud nejkrvavějším století lidské historie, ale měli jsme štěstí a během celého našeho života neprožili válku. Byli jsme svědky toho, jak člověk poprvé opustil svou mateřskou planetu; vstoupili jsme do informačního věku. Během života mé generace vzrostla světová populace z 2,5 na 6,9 miliardy (7 miliard dosáhne v roce 2011). Máme životní úroveň, o jaké se našim předkům nesnilo. A žijeme na počátku století, ve kterém je konec naší civilizace pravděpodobnější, než kdykoli předtím.

Na konci poslední doby ledové (wurmské) kolem roku 10 000 př. n. l. žily na světě asi čtyři miliony lidí. Porodnost i úmrtnost byla vysoká, průměrný věk dožití byl nízký – kolem 30 let – a zvyšoval se jen velmi pomalu. Změny v zemědělství, k nimž došlo okolo roku 5 000 př. n. l. přinesly výraznější vzrůst počtu obyvatelstva. Na počátku našeho letopočtu žilo na Zemi asi 260 mil. lidí. I přes ojedinělé poklesy (jeden přišel kolem roku 400 s rozpadem antické společnosti, jiný zavinil mor ve 14. století) počet obyvatel stále mírně stoupal.

Na konci pátého století žilo na Zemi 430 milionů, k 500 milionů se počet obyvatel přiblížil kolem roku 1500. V té době se úmrtnost se snížila, zatímco porodnost zůstala na vysoké úrovni a výsledkem byl stále rychlejší růst počtu obyvatelstva. Začátkem 20. století už celkové množství lidí na Zemi činilo 1,6 miliardy, na jeho konci pak již 6,2 miliardy.

Některé problémy v naší zemi řešíme už hodně dlouho (např. církevní majetek, státní maturity aj.), od „sametové revoluce“, dvacet let. Za tu dobu se ale svět hodně proměnil, počet lidí na Zemi vzrostl o 1,5 miliardy. Je to tolik, kolik má celá Evropa, celá Severní Amerika, Rusko a Japonsko dohromady.

Exponenciální růst populace je hlavním determinujícím faktorem současného světového vývoje. Populační růst s sebou nese prudký růst dalších problémů (eroze půdy, růst pouští, kácení lesů, zamoření vody toxickými látkami, znečištění oceánů, ztráta různých živočišných a rostlinných druhů, nedostatek palivového dříví, vyčerpávání zásob nafty a různých minerálních zdrojů, splachování půdy do řek a vodních nádrží, přerůstání lidských obydlí na ornou půdu, pokles hladiny spodní vody, zmenšující se plocha nedotčené přírody, globální oteplování, radioaktivní odpady, kyselý déšť atd., atd.). Každý problém násobený sedmi miliardami nabývá hrozivých rozměrů (třeba jedna ryba jako denní dávka potravy pro člověka znamená sedm miliard ryb ulovených každý den apod.).

Exponenciálně vzrůstající počet osob potřebuje neméně exponenciálně rostoucí produkci potravy, těžbu surovin, stavbu obydlí, komunikací atd. Lidstvo spotřebovalo po 2. světové válce více přírodních zdrojů, než za celou předcházející historii. Celosvětová úroveň spotřeby a výroby dnes převyšuje ekologickou kapacitu Země o 25%.

 

Největší chybou lidstva je neschopnost pochopit exponenciální funkci. (Albert Barlett)


Doporučená literatura

Koukolík, F.: Mocenská posedlost. Praha, Nakladatelství Karolinum 2010.
Laszlo, E.: Můžeš změnit svět: Příručka světoobčana 21. století. Praha, Malvern 2009.
Rees, M.: Naše poslední hodina. Přežije lidstvo svůj úspěch? Praha, Dokořán 2005.


Seriál Opice na Titaniku

1. díl: Potřeba tázání si můžete přečíst ZDE.
2. díl: Naše místo v časoprostoru si můžete přečíst ZDE.
3. díl: Naše místo v přírodě si můžete přečíst ZDE.
4. díl: Ke kořenům našeho chování si můžete přečíst ZDE.

6. díl: Gaia najdete ZDE.
7. díl: Co nás řídí najdete ZDE.
8. díl: Informační lavina najdete ZDE.
9. díl: Tragédie obecní pastviny najdete ZDE.
10. díl: Homogamie najdete ZDE.
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
14. díl: Na laně ZDE.
15. díl: Čas ZDE. 
16. díl: Láska ZDE.