Alena Bílková: Děti by měly trávit více času v přírodě, říká expert z Bulovky. Jak se chovat bezpečně a kdy zdravě riskovat?

úterý 21. dubna 2020 · 0 komentářů

Jak nezpanikařit a pobývat s dětmi venku bezpečně v době karantény? Serveru Lidovky.cz odpovídají odborníci na infekční nemoci, péči o děti i pohyb dětí v přírodě.

ZdrojLidovky.cz 20. 4. 2020

„Pobyt venku je nezbytný z hlediska podpory pohybu i doplnění vitaminu D, když svítí slunce. U malých dětí je třeba počítat s tím, že energetický výdej je nějak nastaven a není správné ho náhle přerušit na neustálý pobyt doma,” uvádí dětská lékařka Hana Cabrnochová.

Čím je pro děti pobyt venku nenahraditelný, vysvětluje také Tereza Valkounová z Asociace lesních mateřských škol. „Děti se venku intenzivně pohybují, čímž se jim prokysličuje tělo, a to posiluje imunitu. Zároveň to pomáhá procesu učení, mozek potřebuje hodně kyslíku a zároveň nové neokoukané podněty. Svět venku je vždy něčím nový, lze jej nekonečně zkoumat a testovat. Toho lze uvnitř dosáhnout jen s vynaložením sil dospělých (a když to pro děti neudělají, děti svět uvnitř brzy také přetvoří, ale většinou k jejich nelibosti).”

Rodiče, kteří nevědí jak děti unavit, je často usadí k televizi. A podle Terezy Valkounové to svým způsobem funguje, jenže: „Děti lze unavit i televizí, ale jinak. Mají vyčerpanou pozornost, zato tělo zůstalo nehybné. Prožilo s hrdiny pohádek mnoho emocí, ale pasivně. Pohyb venku spíše občerstvuje – je řada výzkumů, že pohled do přírody, zejména do zeleně, obnovuje pozornost a snižuje stres,” vysvětluje Valkounová.


Ne všechny děti mohou nosit roušky

Pražská hygienická stanice ještě v březnu přistoupila k opatřením ohledně šíření nového typu koronaviru poměrně radikálně. Povolila sice individuální vycházky do přírody a parků. Zároveň ještě 26. března slovy tiskového mluvčího Zbyňka Roublíka serveru Lidovky.cz vzkázala, že by venku měl v době krizových opatření být zajištěn minimálně dvoumetrový odstup jednotlivých osob, což zcela vyjímá třeba pobyt dětí na pískovištích.

Na nošení roušek v té době hygiena trvala u všech dětí včetně nemluvňat, od čehož za úlevného potlesku odborníků časem upustila. Přesto se mnoho rodičů zaleklo, a s dětmi, které neudrží roušku na obličeji, raději zůstali doma. Problém s rouškami měly jak malé děti, které nešlo k jejich nošení přesvědčit ani hrou na superhrdiny nebo rouškou oblečenou na oblíbeném plyšákovi, ale také například děti s poruchou autistického spektra.

Právě pro tyto děti je ale pobyt venku zvlášť nenahraditelný, protože jim není možné vysvětlit, že ven nemůžou a čeká je náhradní program. „Pokud je takové dítě rádo venku a vy mu tu radost odeberete, je pro něj těžké až nemožné pochopit souvislosti, proč se to děje. Je to pro něj často činnost, při které se může uvolnit, vyventilovat nahromaděný stres, fyzicky si zařádit.

Setkáváme se i s tím, že pobyt venku je jedna z mála činností, která dítě opravdu baví, zaujme a vnímá ji jako smysluplnou,” popisuje Lenka Frišová, ředitelka Naděje pro děti úplňku.

Rouška na obličeji může být pro tyto děti nepřekonatelná překážka. „Známe rodiny, které ještě s dětmi nevyšly v době karantény z bytu, protože si dítě na obličeji roušku nenechá a je pro něj obtížné se novou dovednost tak rychle nebo vůbec naučit.

Nebo jsou odkázány na víkendové dny, kdy mohou vyjet z města někam do přírody, kde na ně lidé nekoukají skrz prsty, že jejich dítě, třeba osmileté, nerespektuje nařízení vlády,” doplňuje Frišová.


Cesta z města jako jediná správná?

Jak se ale chovat ve městě, když je příroda daleko? Běhání skupinek dětí venku bez dozoru považují za nezodpovědné všichni oslovení. Je třeba je hlídat, aby si starší děti pokud možno udržely na obličeji roušku a nesahaly zbytečně na kontaminované povrchy.

„I pro čerstvě chodící děti je lepší mít s sebou kočárek tam, kde si nejsme hustotou lidí jistí, abychom eliminovali kontakt s okolím. Kočárek je možné chránit pláštěnkou nebo jinou pomůckou,” doporučuje pediatrička Cabrnochová.

Nošení dezinfekce stále s sebou a omývání dětských rukou by mělo být samozřejmostí, před riziky na dětských hřištích ale podle Cabrnochové pouhá disciplína nechrání.

Vítá tak krok některých radnic hřiště úplně uzavřít. Podle ní je na hřištích přežívání viru delší, než by laik očekával, a zejména plasty jsou v tomto ohledu velice rizikové. „Jako dětští lékaři jsme dali pryč z ordinací hračky, takový předmět může být snadno kontaminován. Nedávno byla publikována data o přežívání viru na různých typech předmětů. Nejdelší doba je právě na plastových površích, a těch je na hřišti dost. Obecně děti často sahají na okolní povrchy, na stěny, sklo, madla a pak si snadno sáhnou na obličej, mnou si oči, olizují předměty,” popisuje Cabrnochová.

Jiří Beneš z kliniky infekčních nemocí na Bulovce je ale benevoletnější. „Myslím si, že není potřeba se tolik bát. Především si myslím, že by děti – stejně jako dospělí – měly trávit více času venku v přírodě, že čerstvý vzduch dýchacím cestám prospívá. Já bych doporučoval chodit s dětmi na pískoviště kdykoli, když tam není hodně jiných dětí, a hlavně si hlídat, aby se tam současně nevyskytoval jiné děti nebo dospělí s projevy respirační infekce (smrkání, kašlání),” uvádí Jiří Beneš…

…Nikdo vám nezaručí, že před vámi na hřišti nebylo infikované dítě, upozorňuje dále Jiří Beneš. Podle něj ale ve městě stoprocentně dítě před infekcí uchráníte jen tím, že mu zatrhnete pobyt venku a jakýkoli sociální kontakt. Přirovnává to ale k logice matek, které dítěti celoživotně zakážou sportovat, aby se nezranilo. „Považuji za lepší smířit se s představou, že k životu patří riziko. To znamená nevyhledávat riziko, ale na druhé straně být schopen ho přijmout. Když se vrátíme ke koronavirové infekci, je důležité vědět, že právě děti ohrožuje tato infekce velmi málo, rozhodně méně než dospělé osoby,” uzavírá.


Výzva k toleranci

Což nás vede k tomu, že stále platí, že by se děti měly stýkat s prarodiči minimálně, protože ti jsou nejrizikovější skupinou. „U babiček a dědečků bychom měli kontakt co nejvíc eliminovat, pomoci s nákupem a ze vzdálenosti jim ho předat, ale jinak volit telefonickou formu komunikace,“ upozorňuje pediatrička Cabrnochová a doplňuje, jak se chovat po návratu domů z výletu.

„Když přijdeme domů z procházky, tak by dítě mělo projít dezinfekcí ručiček, dobře si je umýt. U vstupu do obydlí v ochranné zóně – třeba na chodbě – odložit bundu, sundat boty, nenechat děti běhat doma v botech. Věci, které přišly do kontaktu s venkem, by měly být odstraněny včas, ne až v bytě.”

Zároveň je na místě výzva k toleranci starších lidí k dětem. Není nutné je brát jako pobíhající riziko nákazy.

„Musíme se také zamyslet nad tím, že dnes máme maminky zavřené doma nejen s malými dětmi, ale i školáky, a že je to obrovsky náročné.

Nejen, že se musí postarat o malé děti, ale i o povinnosti školáků. Musí zařídit starším dětem režim, jako by šly do školy – vstát ráno, obléknout se, učit se, dostat svačinu, teplý oběd.

Rodiny jsou najednou celé dny doma a některé z nich přichází o příjmy, mnoho domácností bojuje s existenčními problémy. Buďme k sobě tolerantní, jsme v nelehké situaci pro všechny,” vysvětluje Cabrnochová.

“Rozumím strachu ohrožených skupin obyvatel, narůstají jejich obavy, jsou ve stresu. Stejné obavy mají rodiče dětí s poruchou autistického spektra, o které by se v případě onemocnění rodičů neuměl nikdo jiný adekvátně postarat. Vědí, že zdejší systém není připraven převzít péči o děti, které mají vysoce individualizované potřeby mnohdy vyžadující velmi náročnou nepřetržitou péči. Proto buďme k sobě ohleduplní a přistupujme k druhým s respektem k jejich stavu. Nedělejme unáhlené závěry a buďme si vzájemně oporou,” vzkazuje Lenka Frišová z Naděje pro děti úplňku.