Magdalena Marešová: Smlouvy s rodiči „problémových žáků" jsou zneužitelné

pátek 6. května 2011 · 6 komentářů

V demokratických zemích si rodiče už před čtyřiceti lety začali vymáhat právo zapojit se do vzdělávání dětí. Od té doby byly školské zákony v západní Evropě tolikrát novelizovány ve prospěch rodičů, že jejich právní i faktické postavení vůči škole i státu je nesrovnatelné se situací u nás.


Zdroj: Fórum rodičů 26. 4. 2011


Existuje i konkrétní nekázeň konkrétních žáků, ale…

Na článek o katastrofálním kázeňském klimatu v českých třídách reagoval PhDr. Vladimír Píša, ředitel Pedagogicko-psychologické poradny v Liberci. Připustil, že kázeňské klima ve třídách je problém, ovšem připomněl i „konkrétní nekázeň konkrétních problémových žáků“, která může být až extrémní a okolí nebezpečná. V e-mailové korespondenci jsme se posléze s panem doktorem shodli, že u smluv s rodiči, jež navrhuje ministerstvo, existuje možnost zneužití.

Ke zneužití takzvaných „smluv s rodiči“ vybízí už samotný fakt, že by je se školou uzavírali pouze rodiče „problémových žáků“. Takové opatření se jeví jako rozumné do chvíle, než si uvědomíme, že problematické chování žáků se často pojí s nějakým typem znevýhodnění: dítě vyrůstající s jedním rodičem, který sám dosáhl nízkého vzdělání, dítě s diagnostikovanou poruchou, žijící ve vyloučené lokalitě, dítě, pro které čeština není jeho prvním jazykem a tak dále; nevýhody se mohou kombinovat. Opravdu umějí všechny naše školy pracovat se znevýhodněnými žáky tak dobře, aby mohly dostat do ruky tak silný nástroj a nezneužily ho? A co hůř – poučení a vzdělaní rodiče sotva podepíší smlouvu, která je předem prezentována jako nástroj represe. Podepíše opět jen rodič neinformovaný nebo znevýhodněný.


Srovnání s Velkou Británií je zavádějící

Ministerstvo argumentuje tím, že smlouvy s rodiči se už používají ve světě, například ve Velké Británii. To je sice pravda, ale tamní pojetí je na míle odlišné. Naše ministerstvo od začátku nešťastně prezentuje smlouvy jako bianco šek pro vyhazov, zatímco v zahraničí si právě na tento aspekt dávají obrovský pozor. Zastánci smluv s rodiči tam až úzkostlivě zdůrazňují, že spíše než o podklad pro vyhazov jde o společnou deklaraci rodičů a školy, u které je proces vzniku stejně důležitý jako její výsledná podoba. Proto jsou smlouvy uzavírány plošně se všemi rodiči. Další rozdíl: znění smlouvy s rodiči nepřipravuje v Británii škola, nýbrž školská rada – a to je řídící orgán školy, ve kterém jsou rovnoměrně zastoupeni i rodiče, vedle zřizovatele a učitelů. Jinými slovy, v Británii jsou to rodiče spolu se zástupci učitelů, kdo navrhuje znění smluv s rodiči!

Dále musí navrhovatelé znění smluv v Británii povinně deklarovat, jaké hodnoty škola vyznává, jak je hodlá naplňovat, jak chce komunikovat s rodiči, jaká vyžaduje pravidla školní docházky nebo psaní domácích úkolů. Zdůrazněme to ještě jednou – jednotlivá ustanovení smlouvy navrhují všichni takzvaní „stakeholders“, neboli podílníci na životě školy: rodiče, zřizovatel, učitelé. Ti pak svůj návrh smlouvy předkládají ke konzultacím jak zbytku rodičů, tak řediteli školy jako de facto rovnoprávným partnerům. Represivní pojetí smluv, jaké oznámilo naše ministerstvo školství, je jen parodií na tyto vyvážené procedury. Učitelům by nejspíš dalo možnost označit problémové žáky, nadiktovat jejich rodičům podmínky a vyhodit jejich dítě ze školy, pokud je nesplní.

V demokratických zemích si rodiče už před čtyřiceti lety začali vymáhat právo zapojit se do vzdělávání dětí. Od té doby byly školské zákony v západní Evropě tolikrát novelizovány ve prospěch rodičů, že jejich právní i faktické postavení vůči škole i státu je nesrovnatelné se situací u nás. Zmíněné školské rady to dobře ilustrují: existují u nás ze zákona, teoreticky jsou v nich také zastoupeni zřizovatelé, učitelé a rodiče, avšak prakticky jsou to formální orgány, které se nepodílejí a neumějí podílet na správě školy. Zavedení smluv s rodiči mohlo být skvělou příležitostí školské rady oživit. Našim školám by velmi prospělo, kdyby se rodiče, učitelé i zřizovatelé (tak jako v často zmiňované Británii) museli povinně dohodnout na tom, jaké hodnoty škola vyznává a jak hodlá nastavit pravidla jejich dodržování. Jenže chyba lávky: novela školského zákona namísto toho školské rady ruší, protože jsou prý pro školu zbytečnou administrativou. Ministerstvo tak staví školu a rodiče proti sobě, místo aby je učilo spolu jednat. Napříště mohou školské rady vzniknout jen tam, kde o ně požádá dvacet procent rodičů.

 

Ministerstvo staví rodiče a školy proti sobě

Přesně před deseti lety vznikla v České republice takzvaná Bílá kniha neboli Národní program rozvoje vzdělávání. Byl to vizionářský dokument, který odstartoval přeměnu českého školství. O rodičích a zřizovatelích se v něm hovoří jako o partnerech školy. Následovaly zákony, které de iure postavení českého rodiče posílily, avšak de facto rodič ve škole dodneška naráží na bariéry, jejichž symbolickým výrazem jsou zavřené dveře a nedůstojné hadrové přezůvky, které na něj čekají na prahu.
 

Je smutné, že k desátému výročí Bílé knihy přichystalo ministerstvo naší společnosti právě takovou kolekci dárků: místo autonomie škol chtělo zavést povinné osnovy, což naštěstí vláda neschválila, avšak zrušení školské rady vládou prošlo. Rodičům tak zůstanou – namísto zákonem garantované možnosti podílet se na životě školy – jen smlouvy, které budou vlastně dlužním úpisem vůči vedení školy. Abychom se tak nevrátili znovu do doby, kdy měl český rodič vůči státu a škole jen povinnosti a jeho jediným právem bylo dítě zplodit, jak trefně poznamenal Karel Rýdl, profesor pedagogiky z Univerzity v Pardubicích.

M. Marešová, vysílal Český rozhlas 6 19. 4. 2011