Jana Hrubá: Vzdělávání v letmém pohledu

pondělí 15. července 2013 · 0 komentářů

Organizace pro ekonomickou spolupráci (OECD) vydala koncem června publikaci Education at a Glance 2013, ve které porovnává vzdělávací systémy členských zemí. Dají se tu vypozorovat nějaké nové trendy?

Nevýhodou těchto publikací je zastarávání dat. Než se shromáždí a porovnají, uplynou dva až tři roky. A ještě jsou to data z různých období.

„Uvedené údaje v publikaci Education at a Glance 2013 ohledně poprvé zapsaných studentů, absolventů a platů učitelů se týkají školního roku 2010/11, za školní rok jsou i údaje o podílu populace na jednotlivé stupně vzdělání nebo o počtu žáků na učitele a počtu vyučovacích hodin během roku. Za rok 2010 jsou uvedeny finanční údaje vycházející z jednotlivých indikátorů, za rok 2011 míra zaměstnanosti, nezaměstnanosti a vzdělanost obyvatel,“ píše se v tiskové zprávě MŠMT.

Přesto se při pravidelném vydávání publikace dají vysledovat určité trendy. Některé jsou notoricky známé a dlouho neřešené, např. nízký podíl HDP věnovaný na vzdělávání – průměr OECD 6,3 %, ČR 4,7 %, o třetinu nižší výdaje na žáka v ČR nebo přibližně poloviční výše ročních výdělků učitelů na všech stupních vzdělávání v porovnání s průměrem OECD. Otázkou je, zda dopady dlouholetého podfinancování na kvalitu českého vzdělávání nejsou už více než patrné.

Trendy, které by analytici dat a sociologové jistě dovedli zdůvodnit, politici, kteří se střídají jako apoštolové na orloji, bohužel neřeší a nad příčinami se málokdo veřejně zamýšlí. Zpráva MŠMT například radostně konstatuje, že „Česká republika zajímá první místo v podílu obyvatel ve věku 26 až 64 let s alespoň vyšším sekundárním vzděláním v poměru 92% oproti průměru OECD, který činí 75%.“ Je to dobrá zpráva, ale měli bychom si být vědomi, jak toho dosahujeme. Je to skutečně výsledek touhy obyvatelstva po vzdělání, nebo výsledek situace, kdy léta praktikovaný systém „peníze jdou za žákem“ zároveň s poklesem demografické křivky vyvolal boj o žáka, inflaci míst na středních školách a pokřivil nároky na přijímané žáky kladené? Neprojevuje se to i na mumraji kolem státních maturit? Nejsou stesky pedagogů vysokých škol na klesající kvalitu budoucích studentů (které nakonec přijmou bez zkoušek) projevem stejného jevu? Je jistě dobré, když se mladí lidé vzdělávají zdarma co nejdéle. Ale musí si to také zasloužit prací, jinak hodnota (a kvalita) takto získaného vzdělání klesá. Tento trend je dlouhodobý a svůj podíl na něm má i existence učilišť, která jsou dosažitelná pro všechny děti. Všichni absolventi sice nejsou kvalitně vzděláni, ale aspoň nejsou na pracovním úřadě od 15 let a získávají určitou kvalifikaci. Tedy je to plus, ale je třeba kvalitně a moderně vzdělávat všechny děti (i učně) a zároveň klást nároky.

Nebo zjištění, že terciární vzdělání většinou absolvují ženy – v letech 2005–2011 došlo k nárůstu počtu studentek z 27 % na 53 %, u studentů z 21 % na 29 %. Nic proti tomu, že budeme mít vzdělané matky. Nesouvisí to ale také se způsobem výuky? Dívkám možná víc vyhovuje memorování, jsou přizpůsobivější, pilnější a možná i v daném věku cílevědomější. Vysokou školu nedokončí jen 17 % žen, zato předčasně odchází z terciárního vzdělávání 33 % mužů. Ekonomické ztráty jsou nabíledni. A také nedostatek „mužských“ profesí. Nestálo by za úvahu zabývat se v didaktice otázkou, jak učit zajímavěji chlapce, jak se přizpůsobit jejich stylu učení? Že je často škola nebaví, víme i z mezinárodních výzkumů v základních školách. Tam někde to začíná.

Ženy sice studují na vysokých školách úspěšněji, ale v doktorských programech se objevují méně často než muži. Je to velmi zajímavý a důležitý fenomén, o kterém toho málo víme. Příčinou jistě není jen mateřství, ale i postoj společnosti. Možná se na vysoké účasti žen v terciárním vzdělávání podílí skutečnost, že nemohou jako mladé matky pracovat, protože nemáme částečné úvazky a obecně vytváříme mladým matkám velmi špatné podmínky pro zaměstnanost.

Ženy se stejným vzděláním zastávají nižší pozice než muži a na vrcholu kariéry (v rozmezí 55–64 let) pobírají jen 87 % platu mužů za stejnou práci. Ve školství (kde je žen většina) existuje v té době jen přibližně třetinový nárůst mezd oproti začátečníkům. V zemích OECD je průměrem nárůst 58–62 % podle typu školy. Stačí to českým učitelkám, živí je jejich manželé, nebo si netroufají se ozvat? Je to mimo jiné i výsledek nezdravé feminizace českého školství?

Letmý pohled na čísla o vzdělávání vyvolává různé otázky a nabízí výzkumná témata. Můžeme ale čekat v dnešní politické situaci, že se někdo bude srovnáváním a hlavně příčinami jevů vážně zabývat? „Publikace Education at a Glance 2013 se zabývá také stárnutím učitelské populace. Česká republika je dokonce jednou z deseti zemí OECD, ve kterých je ve vyšším sekundárním vzdělávání podíl učitelů ve věku nad 50 let přes 40 procent,“ píše se v tiskové zprávě MŠMT. To není pro vzdělávání moc optimistické zjištění.

Publikaci České školství v mezinárodním srovnání – stručné seznámení s vybranými ukazateli publikace OECD Education at a Glance 2013 najdete ZDE a
ZDE.