18. 5. 2013 Mezinárodní den muzeí a galerií – volný vstup do Národní galerie

čtvrtek 16. května 2013 · 0 komentářů

Oslavy Mezinárodního dne muzeí a galerií se letos v Národní galerii v Praze budou konat v sobotu 18. května 2013. Na toto datum připadne výjimečný den volného vstupu do stálých expozic a na výstavy pořádané Národní galerií v Praze.

"Mezinárodní den muzeí a galerií je svátek všech kulturních institucí, které se starají o to, aby nevyhasla paměť jednotlivých národů i celého lidstva," řekl Vít Vlnas, dočasně pověřený vedením NG.

Podrobnosti najdete ZDE.

Jiří Cerha: Neformální rozhovor jako neprávem opomíjená složka výchovy

· 0 komentářů

Mnoha lidem dělá potíže neformální rozhovor kvůli ostychu i věcným neznalostem. Uvítali by proto kurs, kde by, s přesvědčivostí školní výchovy, získali potřebné návyky ve volné konverzaci.

Lidé se ve svém chování řídí kulturou, která vymezuje pravidla jejich chování. V různých kulturách se lidé chovají odlišně. V některých kulturách ženy chodí zahalené, nemají volební právo, v obchodech se smlouvá apod. Kulturní normy, tj. pravidla kulturního chování, nejsou vrozené.

Lidé si je osvojují tak, že je
1) pozorují u svých partnerů ve svém okolí;
2) sami si je odzkouší, přesvědčí se, že jsou příznivě přijímány partnery v jejich komunitě.

Kulturní normy se tak stávají součástí chování, která je samozřejmá a neviditelná jako vzduch, který dýcháme. Na kulturní normy nemusíme myslet. Zachováváme je samozřejmě, aniž bychom si toho byli vědomi. Naší kulturní normou je třeba pravidelná docházka do zaměstnání, nákup v obchodě, způsob pozdravu apod. Kulturní normy se proměňují i v závislosti na čase. My se už řídíme jinou etiketou než naši předkové v 19. století.

Kulturní normy se týkají i konverzace: kdo s kým a o čem může mluvit. Lze specifikovat dva základní typy konverzace – řízenou a volnou konverzaci. V případě řízené konverzace kulturní normy určují téma rozhovoru a roli mluvčího, kterému posluchači věnují pozornost. V případě volné konverzace se role mluvčího získává vlastní iniciativou. Téma konverzace si volí mluvčí, kulturní normy ho nepředepisují. Mluvčí usiluje o získání zájmu. Podle toho, jak je úspěšný, se řídí pozornost, kterou mu posluchači věnují, a tím i šance na udržení či další získání role mluvčího. Typickým příkladem řízené konverzace je školní výuka. Tento charakter má i konverzace při nákupu v obchodě. Charakter volné konverzace mají neformální rozhovory přátel či lidí, kteří se vzájemně seznamují. Naše specifikace se ovšem týká převážného charakteru konverzace. Ve skutečnosti konverzace jednoho typu může zahrnovat i prvky konverzace druhého typu.

Struktura řízené konverzace lidem zpravidla potíže nedělá. Lidé ji mají pevně zabudovanou ve své kulturní výbavě. Volná konverzace, resp. způsoby, jak získat zájem posluchačů, se také řídí určitými pravidly. Na rozdíl od řízené konverzace však tato pravidla nejsou součástí běžné kulturní výbavy. Řada lidí pociťuje úroveň své volné konverzace jako nedostatečnou. Příčinou je
1) porušování pravidel, kterými se úspěch ve volné konverzaci dosahuje;
2) ostych.

Ostych se týká chování, které nemáme ve své kulturní výbavě, nejsme si jím jisti. Ostych může být funkční. V souvislosti s volnou konverzací se však typicky uplatňuje ostych opačného druhu, který je naprosto nefunkční. Pramení z nedostatečného sebevědomí, hodnotících kritérií, která jsou naprosto subjektivní a iracionální a se skutečným dopadem projevu mluvčího nemají nic společného. Takový ostych představuje pouze brzdu pro mluvčího. Lze se ho zbavit pouze příznivou zkušeností, příznivým přijetím projevu ostýchavé osoby. Taková zkušenost se týká především chování, které probíhá bez zábran, člověk cítí, že se od něj samozřejmě očekává, a je jeho svědkem u svých partnerů.

Součástí školní výuky, která představuje řízenou konverzaci, může být i konverzace v cizím jazyce, tj. volná konverzace. Tato výuka se však týká pouze jazykové stránky projevu. Jazyk představuje kulturní normu, kterou si studenti ve škole osvojují. Norma však nepředepisuje téma rozhovoru ani další charakteristiky projevu. Je v podstatě volné konverzace, že obsahuje volitelné prvky, které nelze spoutat pevnými pravidly. Těm školní výuka pozornost nevěnuje. To však neznamená, že mnoho prvků z volné konverzace se nedá převést do oblasti kulturních návyků, na které lze při konverzaci spoléhat. Neexistuje žádný důvod, proč by výuka nemohla věnovat pozornost i těmto záležitostem, tj. odstranění základních potíží s volnou konverzací, které pramení z hrubé neinformovanosti či nedostatku zkušeností. Mnoho lidí by jistě uvítalo seznámení se způsobem zahájení konverzace, na který dovedou spoléhat do té míry, že ostych nepřichází v úvahu, základní způsoby probouzení a udržování zájmu partnerů, překonávání rozpaků, když konverzace vázne, apod.

Lidé se ve volné konverzaci snaží získat pozornost partnerů. Na základě dlouholetých zkušeností a psychologických výzkumů byla stanovena řada zásad, kterými se má působivá volná konverzace řídit. Na internetu existuje řada pramenů, které se ve svých doporučeních v podstatě shodují.

Pro ilustraci uvádíme zásady, které lze odvodit z jednoho obsažnějšího zdroje.

– Dotazuj se promyšlenými otázkami, na které nestačí odpovědět ano či ne, ale které vyžadují detailní odpověď. Typicky začínají tázacím zájmenem.

– Aktivně naslouchej. Nemysli na svou reakci, zatímco druhý hovoří. Před odpovědí čekej 5 až 10 vteřin.

– Proměňuj charakter konverzace. Vyvažuj hovor a poslech. Monitoruj svůj projev, abys se ujistil, že v konverzaci nedominuješ.

– Projevuj zájem a zvědavost na to, o čem se hovoří. Tím se ujistíš o významu partnera.

– Buď upřímný a velkorysý v komplimentech a chvále. Buď při chválení specifický. Namísto „To byl zajímavý příběh“ řekni „Líbí se mi, jak nakonec vše vyznělo k dobrému.“

– Předpokládej nejlepší úmysly. Většina konfliktů vzniká z nedorozumění ohledně úmyslů partnera.

– Zhluboka dýchej. S hlubokým dýcháním se dostavuje relaxace.

– Abys byl zajímavý, zajímej se. Dotazuj se otázkami, které druhou osobu vedou k hovoru, ze kterého má potěšení. Omezuj přirozený instinkt hovořit o sobě.

– Zařiď, aby se partner cítil v pohodě. Je vždycky dobré se usmívat a udržovat oční kontakt a sdělovat tak druhé osobě vřelost a zájem.

– Poskytni druhé osobě čas na přemýšlení a hovor. Může jí chvíli trvat, než zpracuje, co bylo řečeno. Poskytni ji čas na odpověď s porozuměním.

– Utvářej konverzaci vyprávěním příběhu. Můžeš-li vyprávět příběh, můžeš počítat s pokračováním konverzace. Měj nějaký připravený a použij ho při vhodné konverzaci a situaci.

– Konverzuj očima. Oční kontakt je podstatnou částí hovoru s druhými, abys byl vnímán jako sebevědomý a zaujatý konverzací.

– Učiň konverzaci osobní. Provedeš-li speciální krok k zapamatování jména osoby, znamená to, že máš o zájem o tuto osobu. Několikeré užití jména během konverzace ti pomůže později si ho vybavit.

– Řeč těla. Neverbální komunikace zodpovídá za 50% konverzace. Je důležité zachovávat klidnou a nenucenou pozici, vystříhat se vrtění a vyjadřování nervozity a nejistoty, či, hůře, znuděnosti.

– Řekni něco pozitivního. Když řekneš něco pozitivního, lidé na tebe budou myslet a zapamatují si tě jako pozitivní osobu.

– Neustaň na krátké poznámce. Víš více, než si uvědomuješ. Aktualizuj své znalosti udržováním kontaktu s tím, co se děje ve světě: čti noviny, poslouchej zprávy atd.

– Vyhni se zbytečným detailům. Nepředpokládej, že osoba, se kterou hovoříš, chce znát každý detail z příběhů minulého dne či tvých záležitostí.

– Vyzdvihni, co lidé říkají. Když se osoba zmíní, že se právě vrátila z dovolené, zeptej se jí, jak se jí dovolená líbila, kde byla, atd.

– Začínej s obecným předmětem rozhovoru, který se každého týká, např. počasí, se kterým máme všichni zkušenost. Můžeš také mluvit o posledním filmu, sportovní události, novinách…

– Když se rozhovor vyčerpal – zakonči ho. Řekni něco jako „Rozhovor s vámi byl pro mě potěšením“ či naznač konec podáním ruky a řekni „Jsem rád, že jsem vás potkal.“ Usměj se a odejdi. Žádná omluva není třeba.


I knižní prameny uvádějí, že důležitější než Co – obsah vět je Jak – spád řeči, řeč těla, oční kontakt. Ostýchavost je masový jev, kterým trpí převážná část populace. Pro upoutání pozornosti se doporučuje všímavost k partnerovi, oslovení jménem, kladení zjišťovacích otázek, na které nestačí odpovědět ano či ne, vlastní zainteresovanost na hovoru, střídání hovoru a poslechu, smysl pro humor apod. Z uvedených doporučení lze učinit závěr, že struktura působivé volné konverzace sestává z řady pravidel, která je třeba mít dobře nacvičená.

Porovnejme to s výukou konverzace v cizím jazyce ve škole, výukou pravopisu apod. Tato výuka začíná poučením o pravidlech, kterými je třeba se řídit. Toto poučení je následováno procvičováním, kdy student naučená pravidla mnohokrát používá. Získá tak stereotypy, pravidla používá automaticky aniž by na ně musel myslet. Soustřeďuje se na obsah projevu, který, bez valného úsilí, formuluje s použitím pravidel, která se naučil. Z práce, která se mu daří, má i potěšení.

O podobný ideální stav je třeba usilovat i v případě volné konverzace. Tato konverzace nemůže být efektivní, když se člověk musí hlídat, pracně přemýšlet, jaké zásady musí dodržovat, aby neudělal chybu. Navíc může mít nerealistické názory na to, nakolik se mu doporučované zásady daří zachovávat. Tyto zásady se musí stát samozřejmou součástí jeho kulturní výbavy, kterou zachovává automaticky, a soustřeďuje se na obsah svého sdělení. Nejúspěšnější činnost je taková, která člověka baví. Bavit ho začne činnost, která se mu daří. Žádoucím cílem tedy je, aby se studentovi jeho činnost dařila do té míry, aby v ní nacházel zálibu. V činnosti, která je spojená s přemáháním, asi nikdy moc úspěšný nebude.

V důsledku dlouhé a systematické školní výchovy mají lidé řízenou konverzaci pevně zabudovanou ve své kulturní výbavě. Volné konverzace se žádný systematický nácvik netýká. Předpokládá se, že si ji lidé osvojí spontánně na základě vlastní iniciativy. Tento předpoklad se však neshoduje se skutečností. Převážná část populace zápasí s nepřípadným ostychem, který jí komplikuje život. Lze to vidět v souvislosti s celkovým vývojem populace. V současných neúplných rodinách, malém počtu dětí v rodině, časovém zaneprázdnění rodičů nemají lidé tolik příležitostí ke konverzaci jako v dřívějších dobách.

Konverzační deficit, který se týká volné konverzace, se už dávno stal středem pozornosti, a vznikla řada iniciativ, jak ho překonat. Tyto iniciativy jsou dvojího druhu. Radí lidem
1) jak má konverzace vypadat, aby byla přijatelná a účinná;
2) jak překonávat subjektivní a iracionální ostýchavost.

Tyto iniciativy však nemají přesvědčivost školní výchovy. Jejich hlavní náplní je verbální poučení a malý důraz na vlastní praxi. Nácvik se ponechává na vlastní iniciativě postižených. Je však obrovský psychologický rozdíl mezi poučením a kulturním návykem. Poznamenejme, že většina kuřáků jistě byla poučena, že kouření je škodlivé a kouřit by neměli. Porovnejme to třeba s nácvikem konverzace v cizím jazyce ve škole, kde převážná část výuky sestává z konverzace, které se sami studenti aktivně účastní a své jazykové znalosti v ní používají.

Jako účinná cesta k redukci ostychu a eliminaci komunikačního deficitu se jeví kurs, který by měl přesvědčivost školní výuky, kopíroval její metody. Teoretické poznatky o podobě dobré konverzace by podával po malých dávkách s tím, že by si je studenti bezprostředně odzkoušeli a, samozřejmě, nadále opakovali. Výsledky by se staly předmětem diskuse, která pro studenta představuje zpětnou vazbu jeho výkonů. Pokud jde o formu výuky, lze uvažovat o dialogu s trenérem, dialogu studentů mezi sebou, demonstračním dialogu s upozorněním na silná a slabá místa, rozhovoru ve skupinách, žádosti o dialog s vybraným partnerem ve skupině, školní organizaci ve třídě, aktivitu ve společenském podniku, námětech pro samostatnou aktivitu apod. Nejúčelnější by patrně byla kombinace více způsobů. Podobně jako ve školní výuce by účelem měla být podpora sebedůvěry studentů k tomu, aby se bez zábran pouštěli i do spontánní, neřízené volné konverzace. Může být případně účelné kursy vhodně diferencovat, jiné kursy pro lidi, jejichž hlavním problémem je ostych, a pro lidi, kteří potřebují pouze obrousit svůj přirozený projev.

Vzhledem ke svému významu by nácvik volné konverzace měl být důležitou součástí školní výchovy. Školní výchova má však velkou setrvačnost, nemůže se reformovat podle neodzkoušených nápadů. Přirozenou cestou se proto jeví zájmové kursy, které by, podle jejich výsledků, mohla školní výchova případně v budoucnu integrovat. Různé doplňkové vzdělání v tomto smyslu již existuje. Připomeňme kursy tance a společenského chování. Moderní způsob se od klasického zaměření takových kursů liší. Klade důraz na pozornost k partnerovi, zájem o jeho potřeby, ohleduplnost. K našemu záměru mají blízko i podnikové kursy pro profesionály, které mají za cíl pozvednout úspěšnost komunikace s klientem.

Potřebu pozvednout úroveň své volné konverzace pociťují zejména mladí muži, kteří se snaží získat pozornost děvčat. Ti by se patrně stali hlavními zájemci o konverzační kursy. Hlavní příčinou jejich neúspěchů jsou konverzační nedostatky, které mají obecný charakter, týkají se jakéhokoliv druhu volné konverzace. Potíž při získávání zájmu děvčat je pouze důsledkem obecnějšího deficitu, zvl. nedostatečného sebevědomí při volné konverzaci.

Zásady dobré volné konverzace jsou rozebrány v knižní podobě i na internetu. Nabídka v této oblasti je v hlavních rysech ustálená. Dosud však patrně nikdo v této oblasti nenavrhl kurs, který by svou přesvědčivostí připomínal důkladnost školní výchovy. Hlavním cílem kursů by mělo být, aby se nejdůležitější zásady volné komunikace staly samozřejmou kulturní výbavou na úrovni školních návyků, které žádné pochybnosti a ostych nevyvolávají. Kursy je ovšem třeba organizovat přitažlivou formou. Ideál ve volné konverzaci představuje člověk, který z ní má sám potěšení, netápe v rozpacích, že nemá co říci, dovede překlenout trapné pauzy, svého partnera zaujmout, potěšit či rozesmát. Mistrovství se ovšem získává dlouhou praxí. Kurs by měl položit základy k rozvoji dovedností, které jsou pro dobrou volnou konverzaci žádoucí. Organizace takového kurzu představuje výzvu pro podnikání v oblasti výchovy.


Prameny

Beckhan, B.: Komunikace bez zábran, Portál, 2012
Naumann, F.: Umění konverzace, Portál, 2010.
www.positivityblog.com/index.php/2007/09/10/how-to-improve-your-social-skills
www.lifeoptimizer.org/2011/04/01/improve-conversation-skills/
www.wikihow.com/Have-a-Great-Conversation
www.conversationtips.org
www.ezinearticles.com/?Top-Five-Ways-To-Improve-Conversation-Immediately&id=7003
www.textilnimarketing.wz.cz/konverzace.doc
www.youtube.com/watch?v=Vw5MGz_TjUg
www.linkschool.co.uk/20-tips-to-improve-conversational-skills
www.conversation-skills-core.com/how-to-improve-conversation-skills
cs.wikipedia.org/wiki/Konverzace
en.wikipedia.org/wiki/Conversation