Jan Svoboda, Leona Němcová: Krizové situace výchovy a výuky

sobota 27. února 2016 · 0 komentářů

Autoři popisují část podstatných výchovných problémů projevujících se v současné rodině a hlavně ve školním prostředí. Zaměřují se především na konkrétní příběhy a situace ve školním prostředí. V teorii, která doplňuje praktická řešení, uvádějí nejčastější příčiny způsobené vývojově i rodinou.

Poukazují na složitost situace, kdy škola nemá dostatek informací o vývoji dítěte a rodiče nemají dostatek informací o dění ve škole. Text se tedy zabývá traumaty a jejich důsledky, stejně jako výchovou, v jejímž důsledku je chování dítěte podobné jako při narušení osobnosti.

Materiál pro sepsání textu je výsledkem mnoha let spolupráce se školami v ČR, které konzultovaly potíže svých žáků s odborníky, byly ochotny naslouchat doporučením a dosáhly vyřešení jednotlivých případů. Proto má kniha ambici sloužit jako inspirace pracovníkům všech profesí, které hledají řešení kolizních situací s dětmi a mládeží bez silových prvků a zbytečných sankcí.

Obsah a text knihy najdete ZDE.


Škola – její možnosti a nástrahy

Jan Svoboda

Ačkoli žijeme v době, kdy škola není jediným kvalitním zdrojem informací, zůstává nenahraditelná. Složka systematického vzdělávání, na kterém je založen celý společenský řád a integrace konkrétního jedince do určité společenské vrstvy, se nedá obejít. I přes existenci alternativní možnosti vzdělávání, kdy dítě například školu nenavštěvuje, rozhodně nejde a nepůjde o masovou záležitost. Naštěstí, protože dnešní škola stále více naplňuje nejen cíl vzdělávací, ale také výchovný. Kvalifikovaný pedagog je nenahraditelný v době, kdy klesá počet minut strávených rodiči a jejich dětmi v dialogu na jiná témata, než je škola a „rozhovory“ se omezují na rodičovská sdělení typu „měl bys“ – „neměl bys“; navíc kvůli poklesu schopnosti rodičů hovořit s dětmi přibývá prvňáčků s nedobrou výslovností. Pro mnohé děti je škola základním zdrojem interakcí s vrstevníky, teprve zde se učí toleranci a faktu, že na světě nejsou těmi nejlepšími, nejsou těmi, které bude svět poslouchat.

Je dobře, že škola jako instituce dává pravidla a nerespektuje plně individualitu každého žáka (i když to mnohá z hesel proklamují), neboť tím nabízí jedinci možnost začlenit se do celku tak, aby v něm byl spokojený a naučil se, že mu ostatní nebudou naslouchat vždy, když to on bude považovat za potřebné, že pomoc nepřijde hned po vzniku její potřeby, že mnohé věci si opravdu bude muset zajistit sám. A to jsou nedocenitelné zkušenosti. Jejich zisk není bezbolestný pro žádnou ze stran – ani pro učitele, ani pro žáky. Není bezbolestný ani pro rodiče, kteří s naučenou samozřejmostí očekávají, že škola vyjde jejich dítěti ve všem vstříc a vše přizpůsobí tomu, aby zrovna jejich potomek měl tu nejlepší péči. To je mýtus, který je dobré včas ztratit.

Stejně tak potřebuje učitel co nejdříve zjistit, že dnešní žák jej nepotřebuje. Od mateřské školy je totiž dítě vedeno k tomu, aby si umělo najít informace samo. A ono to umí. K čemu je tedy učitel, viděno očima žáka? Navíc takový učitel, který neumí učit a jen dává úkoly, jež si má žák vypracovat za pomoci počítače. Učitel, který s žáky hovoří jen minimálně a spíše jim pouští na stěnu nějaké obrázky a později tabulky se slovy, jež si mají opisovat. Proč by měl mít žák k takové osobě respekt, proč by pro něj měla být autoritou?

Žák tedy stojí před osobou, která si říká učitel , vyhrazuje si právo vědět o všem všechno a určovat „co se má učit“ a jaké informace se mají vyhledávat. Pro žáka je pak těžké přestrukturovat svůj kód „které pravé informace si najdeš, když budeš chtít“ do kódu „budeš vyhledávat informace podle toho, co chce tato osoba“. Navíc, pokud ona osoba, učitel, k vyhledávání informací motivuje, často volí formy, které žákovi v danou chvíli vůbec nevyhovují. Slova typu „musíš“ a „do příště“, jednoduše příkazy, jsou prvkem, který žák u získávání informací dosud neznal. Proto v něm vzniká nevole, zvedá se vlna odporu.

Když sečteme vše již zmiňované, tedy život v blahobytu, neustále sílící individualizaci a s ní spojené snižování vzájemné tolerance, převedení slov do písemných informací, nahrazování člověka strojem, výuku prostřednictvím prezentací, přestane být k podivu chování žáků, přístup k autoritám, stejně jako stále klesající úcta mladší generace ke starší. A škola se mimoděk stává nárazníkovým pásmem všech prvků, dějů a procesů. Je místem prvních střetů a projevů odporu dětí k celospolečenskému systému.

Také v tom je zcela nenahraditelná. Úkolem pedagogů, což jsou profesionálové, není jen tohle všechno vědět a denně si uvědomovat, ale také dokázat všemu čelit, působit jinak než silou, nedovolit dětem aplikovat ve škole prvky naučené z počítačových her, v nichž platí přímá úměra, že čím více toho zničíš a zabiješ, tím vyšší bude úroveň, na kterou postoupíš. Úkol pro pedagogy to rozhodně není lehký, ale je zvladatelný, a to především tehdy, pokud si připustíme několik základních tezí. Především fakt, že chování dnešních dětí ve škole je důsledkem naší výchovy – rodinné i celospolečenské, že nadávat na současné děti je zcela nesmyslné, protože je to totéž jako si něco vysadit na zahrádce a časem se vztekat, co mi to tam vyrostlo. Je třeba přijmout fakt, že chování dětí/žáků je důsledkem a mnohé příčiny nikdy nedokážeme dohlédnout.

(str. 120–122)