Lucie Ferenc Drugdová: Jak přežít karanténu s dětmi. Nebojte se je vystavit frustraci a budujte jejich samostatnost, říká psycholožka

pondělí 6. dubna 2020 · 0 komentářů

Na jedné straně rodiče snažící se zvládat práci z domova a na té druhé potomci vyžadující neustálou pozornost. To je častý obrázek domácností v karanténě. Ať už jde o pomoc se školními úkoly, které děti často nezvládají vypracovat samostatně, nebo neustálé vymýšlení programu pro náročné „školkové” ratolesti, dospělí se v současných dnech často ocitají na pokraji sil. Psychických i fyzických.

Zdroj: www.whatnews.cz 27. 3. 2020

Jak s ale dětmi správně komunikovat a zvládnout celou situaci kolem koronaviru ke spokojenosti všech stran? To nám poradila uznávaná psycholožka Anita Michajluková, autorka knihy „Dítě, které se v životě neztratí“.

Už několik dní žijeme v situaci, na kterou asi nikdo z nás nebyl připraven. Kvůli koronaviru COVID-19 jsou zavřené všechny školy a mnohé společnosti poslali své zaměstnance pracovat z domova, kde ale kromě už vcelku rozumných školáků často zpestřují rodičům pracovní nasazení také potomci, co přestali navštěvovat mateřské školky…

…Problémem se ale často stává i fakt, že si rodiče mnohdy neví rady s množstvím učiva a úkolů, které jejich dětem zadávají učitelé. Nebo s tím, jak své ratolesti donutit, aby si všechny své povinnosti svědomitě plnily a oni s nimi během dne nemuseli neustále sedět nad učebnicemi a knihami místo svých vlastních povinností. Jak tedy zvládnout karanténu, aby byly všechny strany na konci dne spokojené?

Přečtěte si rady psycholožky Anity Michajlukové.


Vytvořte si s dětmi nové návyky pro novou situaci

Počítejte s tím, že nevíte, jak optimálně společně fungovat. V situaci, jako je karanténa, jsme totiž nikdy nebyli, proto nemůžeme mít vytvořené stereotypy, pravidla, vnitřní „šablony“ ani vyběhané cestičky. Stres ale vzniká právě i z toho důvodu, že od sebe očekáváme, že bychom to měli umět. Jsme zvyklí na určité spektrum situací, ve kterých se obvykle vyskytujeme, na které máme vybudované návyky, a díky nimž víme, co dělat nebo jak vzájemně fungovat – například umíme pracovní den, kdy jdou děti do školy a my do práce.

Zvyklí jsme třeba i na víkendový nebo prázdninový režim. Jenže režim, kdy jsme všichni spolu doma, ale nejde o víkend ani prázdniny, na to zvyklí nejsme. Není tedy divu, že ale automaticky saháme po modelu, který už máme a je tomu nejbližší, protože modely potřebujeme. Jde tedy třeba o to, že děti jsou zvyklé, že když jsme všichni spolu doma, je víkend nebo prázdniny, což znamená, že máma má na ně čas a s dětmi dělá vše společně. Je tedy vlastně jasné a přirozené, že se toho dožaduje i nyní. Jenže co s tím?

Vezměte děti do hry a vytvořte s nimi nové návyky pro novou situaci. Sedněte si všichni společně i s dítětem (klidně i s dvouletým), novou situaci mu vysvětlete a uzavřete dohodu o tom, kdy se co bude dělat. Stanovte si čas, kdy se každý z vás zabaví sám – dítě hraním, rodič pracuje, kdy se dělají věci spolu a podobně. Klidně udělejte rozpis časů či pomocí obrázků na ledničku a posunujte třeba kancelářskou sponku nebo magnetku, aby dítě vědělo, co je zrovna teď a co se po něm chce. Samozřejmě je třeba například délku toho, kdy se má zabavit samo, uzpůsobit věku. A i jemu rozčleňte čas na hru a pohádky, aby neskončilo u obrazovky pořád. A když u ní skončí, nemějte výčitky a vezměte ho pak na chvíli ven do přírody.


Budujte odpovědnost a samostatnost dětí

Vyjasněte si, co je čí odpovědnost. Tohle je velmi důležité zejména se školáky. My rodiče jsme často automaticky zvyklí být zodpovědní za kde co. Školu dětí k tomu pak přibíráme automaticky. Bereme to totiž tak, že přimět dítě, aby se učilo a dělalo úkoly, je naše věc. Dle mého je to velké nedorozumění a postoj, který v tuhle chvíli komplikuje situaci milionům rodičů v českých domácnostech s dětmi školou povinnými. Bereme jako automatické, že děti neustále řídíme a kontrolujeme. Stejně tak to totiž dělá škola během vyučování – dítě je řízeno zvenku. Důsledkem je, že většina dětí nemá vybudovanou vlastní vnitřní kontrolu a sebedisciplínu, což se v situaci, jakou je uzavření škol a nutnost samostatné práce doma, pekelně vymstí.

Problémem je, že mentálně jsou rodiče i děti automaticky nastaveni na výše popsané a rodičům nepřijde nic divného ptát se: „Jak mám dítě přimět, aby se učilo?“ A děti počítají s tím, že rodič je ten, kdo je k tomu bude kopat. Pardon, ale kdo chodí do školy? Dítě, nebo rodič? Kdo se potřebuje vzdělávat? Kdo nemá splněnou povinnou školní docházku?

Rodič je samozřejmě zodpovědný za to do školy za obvyklých okolností poslat, což většina rodičů dělá. Ale je rodič zodpovědný za to, jestli dítě ve škole bude dávat pozor? Jestli si napíše do sešitu vše, co má? To prostě jednak nejde a zadruhé to je proti přirozenému zrání dítěte. Dítě se totiž během svého vývoje a růstu učí přebírat zodpovědnost za větší a větší část svého života a školní požadavky jsou k tomu ideální učební situace. No, a to platí i pro učení se v karanténě.

Takže pomáhejte tam, kde je nad síly dítěte to zvládnout. Ale ruku na srdce, není mnoho z toho, co děláte automaticky, klidně možné nechat na dítěti? Například ať si samo sepíše, co všechno má na týden. Kdy má co odevzdat. Ať odhadne, kolik času na to bude potřebovat a naplánuje si to. No, a když to nezvládne a neodevzdá včas? Upřímně, kdy jindy, než teď to nebude problém? Prostě to spraví a pošle dodatečně. Nebo dostane pětku, ale troufne si za současné situace některý učitel nechat někoho propadnout? A opravdu je vaše životní zkušenost, že kvalita vašeho života se odvíjí od toho, jaké jste měli vysvědčení ve čtvrté třídě? Prostě jim dovolte budovat si disciplínu a zodpovědnost se všemi omyly a chybami. Teď!


Nebojte se vystavit děti přiměřené frustraci

Jako psycholožku už mě delší dobu trápí, že děti jsou zvyklé mít všechno hned, rodiče jim vychází přehnaně vstříc, pěstují se návyky na konstantní uspokojení a děti nejsou zvyklé na přiměřenou frustraci – například že musí počkat, že ne všechno bude hned a podle jejich představ.

Takže situace, kdy se rodič díky práci doma všemu ostatnímu v karanténě nemůže dítěti naplno věnovat, je vlastně výborná na trénink přiměřené frustrace. Dítě totiž nemá nárok na ideálního rodiče a ideální den – přiměřená míra frustrace potřeb dítěte je žádoucí, posiluje ho do budoucna a vybavuje na reálný život. Povinností rodiče totiž není zajistit dítěti ideální den a ideálně uspokojit všechny potřeby. Děti se potřebují nudit, umět si najít zábavu a mít volný čas, který jim nikdo neřídí nebo nevyplňuje. I za cenu toho, že se prostě chvíli vzteká a brečí. A že je dítě aktuální situací frustrované stejně jako vy? Vůbec nevadí, je to pro něj trénink na to, že až bude dospělý, ne všechno půjde snadno.


Hledejte rovnováhu mezi svými potřebami a potřebami dětí

V souvislosti s koronavirem se hodně mluví o imunitě – a není novinkou, že imunita souvisí i s naší psychikou. Pokud jsme tedy vnitřně ve fyzické i psychické pohodě a rovnováze, jsme odolnější, náš imunitní systém lépe funguje. A kdy jindy, než teď ho potřebujeme dobře funkční. Proto zvažujte, jestli obětovat se dětem, je aktuálně to nejlepší, co pro sebe můžete udělat a vychýlit se tak z rovnováhy.

Říci dětem na něco NE je naprosto v pořádku, stejně jako je v pořádku v některých chvílích říkat ANO. Mnoho rodičů má představu, že když dítěti opět a opět vyhoví, tak nastane moment, kdy už po nich dítě nebude nic chtít a konečně dojde i na jejich potřeby. Taková varianta však nastane stejně pravděpodobně jako to, že se Covid – 19 rozhodne, že od něj není hezké, že nás napadá, že už to dál dělat nebude, rozloučí se, pozdraví a dobrovolně se stáhne.

Takže při každé prosbě, se kterou se na vás dítě obrátí, zvažujte, než zareagujete, kdo je teď s uspokojením potřeb na řadě – jestli je v pořádku, že teď půjdete spolu blbnout na gauč, kreslit, vyprávět pohádku, nebo je řada na vás a jdete se zavřít do pracovny. Bez výčitek.


Hledejte a nevzdávejte to

Když něco nebude fungovat, tak to opusťte a zkuste vymyslet jiný způsob, jak situaci řešit. Vzdejte, co nefunguje a buďte otevření novým řešením, které třeba nemusí být ani z vaší hlavy. Kdo hledá, ten najde, a i vy si dovolte být v nové situaci nezkušení, nejistí, frustrovaní, překvapení a někdy v koncích. I to k tomu patří, nikdo není děd Vševěd a hned expert na něco, s čím se dosud nesetkal.

Celý text si můžete přečíst ZDE.