Jana Hrubá: Kdo chce, může

úterý 30. června 2020 · 0 komentářů

Učitelé i veřejnost si často stěžovali na neinformovanost o záměrech ministerstva školství a nemožnost se k nim vyjádřit. Zdá se, že s návrhem Strategie 2030+ to bude jinak.

Ve dnech 23.–25. 6. 2020 se konalo on line 6 dvouhodinových kulatých stolů k implementačním kartám strategie 2030+. Vždy s cca 15 pozvanými panelisty – zástupci aktérů vzdělávání a členy vedení ministerstva. Zároveň běžel chat, kde mohli svoje připomínky a dotazy vyjádřit vzdálení účastníci. Záznam si můžete poslechnout i dodatečně ZDE. Na stejné stránce naleznete i celý návrh textu Strategie 2030+.

Debata to byla zajímavá, dobře zapůsobila i mladá krev mezi pracovníky ministerstva. Příslušní náměstci nebo ředitelé odborů představovali tzv. implementační karty klíčových opatření. Podrobné tabulky těchto opatření byly na závěr publikovány ZDE spolu s formulářem pro zasílání podnětů. Formulář je otevřený od 26. 6. do 12. 7. 2020.

Je třeba uznat, že tentokrát si na neinformovanost nemůžeme stěžovat, i když načasování kulatých stolů v 10 a 14 hodin na konci školního roku nemuselo všem vyhovovat. Sledujících nebylo tolik, kolik by se dalo při počtu učitelů očekávat. Ale všechno ještě můžete dohnat ze záznamů a zveřejněných textů.


Práce jako na kostele

Zdá se, že vedení ministerstva školství tentokrát položilo důraz i na implementaci. Součástí textu Strategie 2030+ je na str. 41–44 implementační plán. Implementačních karet je pět, klíčových opatření na nich dohromady 22 a aktivit 50. Bude vyvinuta soustava indikátorů jako nástroj zpětné vazby.

Příprava definitivního textu Strategie bude probíhat v několika krocích. Počítá se i s několika konzultacemi, s dalšími aktéry a veřejností by měla konzultace probíhat v listopadu 2020 až lednu 2021. Zveřejnění by mělo proběhnout v 1. polovině roku 2021. Implementaci má vést řídící výbor (vedení ministerstva), výkonnou roli k jednotlivým kartám klíčových opatření budou mít pracovní skupiny, složené z členů příslušných útvarů ministerstva a přímo řízených organizací MŠMT, vždy v čele s projektovým manažerem. Bude probíhat interní a externí evaluace a sledování a řízení rizik.


Kdo to všechno udělá?

Plán je tedy hotov, úkoly stanoveny. Na implementačních kartách najdete jako výstupy analýzy, tematická šetření, tvorbu dokumentů (věcné záměry změn, standardy, novely zákonů a vyhlášek, profily absolventů, návrhy soustavy oborů vzdělávání aj.), podrobnosti k revizi RVP (návrhy cílů vzdělávání, vymezení uzlových bodů, jádrové a rozvíjející výstupy, modelové ŠVP), oblast dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků (aktualizace nabídky DVPP, balíčky adresné podpory, programy profesního rozvoje učitelů a ředitelů, modelové kurzy aj.), pokusné ověřování kombinovaného vzdělávání (prezenčního + on line), metodickou podporu (soubory metodických materiálů, učebních úloh, výuková videa, příručky, příklady dobré praxe, nové učebnice aj.), zajištění financování (státní rozpočet, prostředky z ESF, úpravy nastavení výzev a dotačních programů), funkční informační systém… Implementační karty jsou přitom zpracovány pouze do roku 2023. To všechno zpracují a uskuteční úředníci ministerstva a pracovníci přímo řízených organizací?

Nějak z toho vypadli ti, kteří by to měli realizovat s dětmi a mladými lidmi. Učitelé a ředitelé. Ti budou jenom podporováni, školeni, úkolováni a kontrolováni? Kdo a jak je pro novou strategii vzdělávání získá, aby se stala i jejich věcí? Chybí jakýkoli komunikační plán. Zahrnutí informacemi může také zastrašit. Pedagogové by se měli na tvorbě všech těch dokumentů, výukových materiálů a dalších výstupů aktivně podílet svým názorem a svou zkušeností. Trochu se spoléhá na plánovaný střední článek podpory v územích, ale ten ještě neexistuje a čas běží.

Nezávidím pověřeným úředníkům průběžnou evaluaci karet, byť působí dokonale. Papír sice unese všechno, ale…

Nejdůležitější je získat lidi pro spolupráci.

Milí a vážení čtenáři!

· 0 komentářů

Přejeme vám všem krásné a klidné prázdniny plné radosti, sluníčka a volných dní. Uplynulá část školního roku byla velmi náročná a zasloužíte si opravdový odpočinek.

To a především zdraví Vám i Vašim rodinám

přeje

redakce Učitelských listů

Od září začne vycházet Učitelský měsíčník

pondělí 29. června 2020 · 0 komentářů

Časopis pro všechny pedagogické pracovníky, který se snaží pomáhat jim v jejich nelehké práci a je zdrojem odborného vzdělávání a profesního rozvoje: nabízí pomoc při řešení reálných situací, se kterými se učitelé setkávají.

Prostřednictvím špičkových odborníků na danou problematiku přináší orientaci a tipy v moderních pedagogických trendech, právní problematice, managementu třídy, způsobech hodnocení, didaktice jednotlivých předmětů, rozvoji gramotnosti i v celkovém pojetí kurikula.

Aktuálně, prakticky, přehledně
– Informace MŠMT, ČŠI, zprávy z asociací
– Legislativa (prakticky a srozumitelně)
– Psychohygiena, sebeřízení
– Zásady pro úspěšnou komunikaci
– Management a klima třídy
– Návody na řešení kázeňských problémů žáků
– Sdílená zkušenost
– Didaktika, metodika
– RVP, ŠVP – rady, tipy, zkušenosti
– Projekty, do kterých stojí za to se zapojit
– Rozhovory
– Poradna

Vychází od září 2020!

10 čísel / rok (od září do června) + 2 tematické přílohy. Minimálně 32 stran

Kalendářní předplatné: 1 035 Kč / rok (1139 Kč včetně DPH, poštovného a balného)

Objednávejte na www.wolterskluwer.cz/obchod


Jitka Polanská: V koronakrizi zabodovali ajťáci. Nerovné šance ve vzdělávání i díky nim už nejsou soukromý problém, ale veřejné téma

· 0 komentářů

Už nejde tak snadno říkat, že problémy ve škole mají děti z rodin, které se dost nesnaží, a hotovo. Uzavření škol vedlo k tomu, že učitelé – a skrz příběhy v médiích i veřejnost – nahlédli do domácností méně úspěšných žáků a udělali si jasnější obrázek, na čem učení vázne. Dobrá vůle by často byla, chybí ale potřebné vybavení i kapacita a schopnost rodičů dětem se školou pomáhat.

Zdroj: Rodiče vítáni 3. 6. 2020

Bylo evidentní, že je třeba něco udělat, aby se některé děti (a byly jich tísíce) vůbec mohly zapojit. A i díky několika výrazným soukromým projektům, které si pomoc vzaly za úkol, se z problému stalo veřejné téma. Vyznamenali se v tom, možná pro někoho překvapivě, IT firmy a dobrovolníci z této branže.

“Naše školy jsme na distační výuku začali připravovat už v polovině února,” říká zakladatel a majitel tří škol s názvem American Academy (a jednoho gymnázia) Ondřej Kania.“Data byla k dispozici, v Itálii se již epidemie rozjela a vědělo se, kolik Čechů tam odjelo lyžovat. Měli jsme pár dětí v karanténě a uzavření škol státem jsem předvídal,” dodává. Když k tomu 11. března skutečně došlo, jeho školy měly k dispozici hotovou metodiku, jak učit distančně, a tu umístili i na školní web. Kania to zmínil na sociální síti LinkedIn, tam si toho všiml Jakub Nešetřil, bývalý IT businessman a zakladatel neziskovky Česko.Digital.

Domluvili se rychle. Česko.Digital sdružuje dva a půl tisíce dobrovolníků a teď mělo jízdní plán, podle kterého mohli učit další školy, jak se zdigitalizovat. Impulz nastartoval UčeníOnline, hlavní projekt Česko.Digital během koronakrize. Ten nakonec ještě víc než pomoc školám proslavila sbírka notebooků a dalších zařízení pro děti z nízkopříjmových rodin, které neměly na čem plnit požadavky školy.

Pro samotného Ondřeje Kaniu nerovné šance ve vzdělávání nejsou abstraktní pojem, ale vlastní zkušenost. Vyrostl v chudé rodině, kde nikdo kromě jednoho strýce neměl maturitu. “Rodiče mi mohli pomáhat tak do třetí třídy,” říká. Učitelé ho s jeho pěti trojkami v devítce viděli na kuchařském učňáku. Tam se ale neviděl on, a unikl od toho daleko, až do USA, kde si dokázal najít stipendium a vystudovat. “Jsem výjimka, spousta šikovných lidí tenhle souboj s rodinným sociálním předurčením prohrála,” konstatuje.


Ajťáci chtějí a umí pomáhat

“Kvalita školského systému se pozná podle toho, jestli ekonomická síla rodiny nedeterminuje výsledek vzdělávání žáka z dané rodiny,“ říká Jakub Nešetřil. Jinými slovy – dobří žáci jsou často dobří proto, že mají dobré rodinné zázemí, a špatní žáci by za jiných podmínek v rodině mohli být dobrými žáky, nebo aspoň lepšími žáky. Nešetřil má za sebou čtyři roky života na západním pobřeží USA. Poté, co prodal svou úspěšnou frmu Apiary za velké peníze společnosti Oracle, se vrátil domů do Česka.

“V San Francisku, kde jsem žil, je obrovská koncentrace bohatých lidí (často majitelů IT firem) a zároveň tu kolabují veřejné sociální služby. Tenhle kontrast mě znepokojoval. Po návratu jsem začal dělat přednášky pro lidi z IT a apelovat na ně, aby nebyli lhostejní vůči tomu, co se kolem nich děje. Platy máte, jaké máte, říkal jsem jim, dokážete ohromné věci, tak pojďte věnovat nějaký svůj čas a pomáhat, kde je třeba.” A členové IT komunity, v rozporu se svou pověstí sociálně poněkud necitlivých tvorů, se mu začali hlásit po stovkách.

UčímeOnline – v číslech (zdroj Česko.Digital)
– 1 159 kusů ve sbírce (notebooky, počítače s monitorem, tablety) – darovaly soukromé firmy
– do rodin umístěno zatím 497 počítačů, a to třemi cestami: přes neziskové organizace, které vykonávají sociální práci, přes neziskové organizace působící v nějakém regionu nebo místě, přes školy



Jedna máma pomohla stu dalších

“Na Česko.Digital mě odkázali na FB stránce COVID19cz, kde jsem se snažila najít nějaké firmy, které by mi darovaly notebooky,” říká Tereza Vohryzková, která rozjela sbírku zařízení pro potřebné rodiny na vlastní pěst. Sama zažila období, kdy se starala o děti jako jediný živitel a měla hluboko do kapsy. Nakonec její seznam čítal sto většinou neúplných domácností. Ve velké většině případů je propojila s rodinami, které měly doma nějaké zařízení navíc a mohly ho postrádat. “To vědomí, že pomoc přichází i odjinud a já se postupně můžu vrátit ke svým osobním starostem a vlastním projektům, mi hodně pomohlo,” chválí Tereza Nešetřilovu partu a dodává k tomu: “Nejsmutnější příběh českého samoživitelství je máma se třemi dětmi, z nichž jedno by se rádo dostalo na dobrou střední školu. Nemůže se ale doma připravovat, protože nemá počítač, nejsou data… Tady by se ten kruh chudoby mohl lámat, ale kvůli takový pitomosti, jako je notebook, se to nestane.”


S radostí a rovnými šancemi

S Česko.Digital se během nouzového stavu propojila i Eduzměna, rok starý nadační fond založený čtyřmi velkými soukromými nadacemi. Jedním ze zakladatelů Eduzměny je Nadační fond AVAST, který patří stejnojmenné technologické společnosti. (Dalšími jsou Nadace České spořitelny, Nadace Karla Janečka a OSF). Na podporu rovných šancí ve vzdělávání je Eduzměna přímo zaměřená i ve svém běžném provozu. “Chceme, aby se všechny děti učily naplno, s radostí a rovnými šancemi…” píše ve své vizi.

Dvěma sty miliony, dobrými radami a síťováním chce podpořit školy a další vzdělávací subjekty nejdřív v jedné oblasti. Vybrala si Kutnohorsko. Nouzový stav ale pozměnil dlouhodobější plány a zmíněná vize logicky vedla k tomu pomáhat školám a rodinám s distanční výukou. “Nejdříve jsme se stali jakýmsi distributorem vybavení, které nashromáždilo Česko.Digital,“ říká ředitel Nadačního fondu Zdeněk Slejška. Pak založili i vlastní Fond pro Kutnohorsko. “Do této chvíle jsme kladně vyřídili 22 žádostí za celkovou částku více než 670 000 Kč,” říká Slejška. Podpora je různorodá a netýká se jen zařízení, ale třeba i terénní pomoci. Většinou šla přes školy a neziskové organizace. “Jde nám především o to, abychom pomohli bojovat s možnými negativními následky krize,” vysvětluje Slejška.

Pomoc skrze Eduzměnu, pro příklad: Jeden z notebooků obdržel žák druhého stupně Základní školy a Praktické školy Kutná Hora pocházející z obtížných sociálních podmínek, který je ve škole velmi šikovný a hezky pracuje. Než mohla začít výuka elektronicky, bylo třeba založit e-mail a osvěžit si znalosti z hodin informatiky o ukládání a odesílání dokumentů. Vše probíhalo na dálku, telefonicky, o to to bylo náročnější a pomáhala celá rodina. Přes počáteční obtíže žák vše zvládl a jeho výuka na dálku se stala zajímavější, intenzivnější a zábavnější. Nejen on sám, ale všichni z rodiny se zdokonalili v počítačové gramotnosti a společně se podílejí na přípravách na výuku. (Zdroj Eduzměna)


Jsme za to zodpovědní

“Nůžky mezi rodinami se teď ještě o něco víc rozevřou, o tom se píše, to není jen můj názor,” říká výkonná ředitelka a členka správní rady Nadačního fondu Avast Libuše Tomolová. “My rodiče jsme se v těchto měsících dětem věnovali mnoho hodin denně, aby nezaostávaly, ale jiní tyhle možnosti ani schopnosti neměli, to se musí někde projevit.” Nerovné šance ve vzdělávání jsou podle ní celospolečenský problém, protože “lidé s nedostatečným vzděláním jsou méně samostatní a snadno manipulovatelní a je ve veřejném zájmu, aby jich bylo co nejméně. Za tohle my všichni musíme nést odpovědnost.”

Logistika distanční výuky dávala evidentně zabrat i vzdělaným a dobře vybaveným rodinám, jako jsou Tomolovi. “Upřímně, první týden deset dní se ze mě stal skoro rodinný IT specialista,” říká Libuše Tomolová. “Musela jsem stáhnout různé aplikace, každá škola měla jiný požadavek, do toho se začaly rozjíždět kroužky… Bylo toho opravdu hodně, až skoro nad mé síly. A jiné děti takovou podporu doma neměly vůbec šanci dostat.”

Na Nadační fond se podle ní od začátku krize obracely školy, ale třeba i zdravotnická zařízení s tím, zda nemají nějaké vyřazené počítače. “I tohle byl popud, proč založit Fond pro Kutnohorsko,” říká.


Přišla jsem o práci, tak jsem dělala charitu

“V důsledku kovidové epidemie jsem přišla o práci. Tak jsem si řekla, že se můžu něčemu užitečnému věnovat aspoň dobrovolnicky,” říká Petra Škrabalová, která dostala za úkol koordinovat sbírku zařízení a jejich rozdělování nemajetným rodinám ve společnosti Mironet. Nápad takovou sbírku uspořádat vzešel od samotného zakladatele firmy, která prodává IT zařízení, Roberta Novotného. “Známe se s Robertem dlouhá léta, tak mi to svěřil,” říká Petra Škrabalová.

„Mezi mými přáteli jsou dvě rodiny, které pracují v gastru a kvůli koronakrizi přišly o příjmy. Neměly ani na to, aby si koupily počítač na splátky, a poprosily mě o zapůjčení zdarma,“ vysvětluje Robert Novotný, co bylo na začátku sbírky.

Že Mironet “rozdává” notebooky, se rychle rozkřiklo: “Když jsem tam volala, měli ve frontě asi tři tisíce žádostí,” říká Tereza Vohryzková, která se snažila techniku získat, kde to šlo. “Nakonec jsme jich odbavili zatím jen stovky, je to velmi náročné, skoro ve všech rodinách jsem byla osobně, nejde jen někam poslat počítač a dál se nestarat,” říká Petra Škrabalová. Koncem nouzového stavu to ale neskončilo. “Chceme v tom pokračovat, další vlnu plánujeme na září,” dodává.

„Už máme skoro pět set dárců, jsou to většinou domácnosti, které mají použitelnou techniku, ale nemají pro ni už uplatnění,“ říká majitel společnosti Robert Novotný, který si slibuje, že by jich do půl roku mohlo být dva tisíce a do pěti let dvacet tisíc. „Tohle je podle průzkumů počet rodin, které by takovou formu podpory potřebovaly.“ Sbírku v Mironetu nazvali Počítače dětem a jde o to, říká Novotný, vyrovnat šance těch z méně zajištěného rodinného prostředí na další studium.

“Podle našich dat došlo v průběhu jara k nákupu celkem 221 notebooků na našich SŠ a speciálních ZŠ a 282 notebooků na ZŠ, jež zřizují městské části. Tyto nákupy jsme kofinancovali z rozpočtu hlavního města, je ale docela pravděpodobné, že další nákupy realizovaly městské části, respektive školy z vlastních zdrojů, a o tom data nevedeme. Dále jsme bezplatně do 30. 6. zapůjčili 450 modemů s 60gb dat v rámci dohody se společností Vodafone. O tom, kterým žákům ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí budou zápůjčky poskytnuty, rozhodovali samotní učitelé a ředitelé škol.” (Vít Šimral, radní hlavního města Prahy pro oblast školství, sportu, vědy a podpory podnikání)


Radnice a školy mají rodinám nejblíž

Rodinám, kterým Tereza Vohryzková už pomoci nedokázala, aspoň radila, ať kontaktují své školy a své starosty. “Pražský magistrát takovou pomoc pro rodiny zorganizoval,” říká a dodává, že většinu maminek, které se na ni obrátily, ani nenapadlo, že by mohly o něco žádat školu. O radnici ani nemluvě.

Že by měly nějak zareagovat především obce jakožto zřizovatelé škol, je možná i pohled (nebo alibi) ministerstva školství. Ozvalo se hodně hlasů, které stavěly do protikladu akčnost občanské společnosti, všech těch de facto soukromých iniciativ, a nečinnost státu. Váhání MŠMT mohlo být ale dáno i realistickým odhadem, že jeho pomoc z výšky a z daleka bude pomalá a příliš byrokratická. Dobrá parketa pro něj ale může být v případech, jako je tento, vysledovat a podpořit funkční iniciativy, které vznikají zdola. MŠMT ostatně říká, že se už teď snažilo pomáhat přes UčeníOnline. A že v tom chce nějak pokračovat. Přesněji to formulováno nebylo, ale nějakou naději to dává. Ajťákům by se tak dalo přičíst k dobru nejen to, že pomohli mnoha rodinám v nouzi a chtějí v tom pokračovat, ale i to, že inspirovali státní správu, aby si utřídila myšlenky a našla své silné stránky.


Zdravko Krstanov: Futuristická škola pro talentované. Reformátor Kania rozjíždí ojedinělý projekt

sobota 27. června 2020 · 0 komentářů

Enfant terrible českého školství znovu zasahuje. Sedmadvacetiletý strůjce American Academy Ondřej Kania na své pražské škole od letošního září spustí program STEM (akronym z anglického science, technology, engineering, mathematics).

Zdroj: Forbes 20. 2. 2020

Jak už název napovídá, jádrem tohoto programu bude výuka oblastí, které na standardních základních a středních školách nemají prostor – namátkově programování, algoritmické myšlení, vývoj mobilních aplikací, ale třeba i návrh a sestavování robotů. To vše samozřejmě v angličtině.

Program bude otevřen studentům v té době studujícím třídy šesté a sedmé (middle school) či deváté a desáté (high school), celkově zhruba pro 20 jedinců. Cena bude přesahovat 300 tisíc korun, ale pro talentované studenty bez dostatečných prostředků budou podle Ondřeje Kanii k dispozici stipendia.

„Cílem je, aby studenti, již mohou vytvořit další Beat Saber nebo Kiwi.com, či talentovaní fyzici, jako je můj kamarád Filip Široký, který je v 23 letech nejmladším fellow v CERN ve Švýcarsku, měli v téhle zemi školu, která jim dodá vše, co potřebují k úspěchu,“ popsal Kania svůj záměr na Facebooku s tím, že na myšlenku STEM programu jej přivedlo právě čtení červencového Forbesu s Jaroslavem Beckem z Beat Games na titulní stránce.

Mladý školský reformátor pochopitelně stojí před velkou výzvou, na niž by sám nestačil. Už nyní proto staví tým, který popisuje jako výhledově ten nejlepší v rámci česko-slovenského školství. Jinými slovy, přetahuje top lidi z dalších prestižních škol.

Nejčerstvější posilou, již Kania explicitně vyzdvihuje, je v tomto ohledu Jakub Haláček z PORG Martina Romana. Haláček na elitní škole vedl úspěšný robotický tým, který má jako jediný z našich končin zářezy na mezinárodní robotické soutěži v St. Louis. Na American Academy bude působit od září právě jako šéf STEM programu.

„Jsem pevně přesvědčen o tom, že v českém školství jsou nesmírně talentovaní a schopní lidé, a mám velkou radost, že se neustále ukazuje, že naše školy a naše vzdělávací projekty jsou pro tyto lidi velkou výzvou a chtějí být jejich součástí,“ komentuje Kania svou sestavu.

Pokud program na pražské škole dopadne úspěšně, chce jej Kania zavést i na svých dalších pobočkách v Brně a v Bratislavě a eventuálně jeho strukturu zpřístupnit všem školám – soukromým i státním. Zároveň letos vůbec poprvé otevře i první stupeň základní školy, a to pro děti od šesti let.

Tomáš Doseděl: Ani koronavirus revoluci do školství nepřinesl. Dočkáme se někdy?

pátek 26. června 2020 · 0 komentářů

České školy byly nuceny ze dne na den přejít do online režimu. Příležitosti zbavit se letitých nánosů Rakouska-Uherska nebo normalizačního socialismu ale nevyužily. K transformaci obřích tříd na menší kolektivy nedošlo, proškrtání přemíry učiva v osnovách se děti dočkaly jen výjimečně.

Zdroj: Svět chytře 13. 5. 2020

K uzavření škol došlo hned na začátku koronavirové krize. I když děti nejsou virem ohroženy tak jako dospělí, vláda usoudila, že všechny velké kolektivy jsou zdravotním rizikem. Mládež se tak z lavic přesunula s učebnicemi do svých pokojíčků. Hned v začátku pandemie se v médiích objevily zprávy o škole, která vybudovala improvizované vysílací studio, kam chodí učitelé diskutovat s žáky pomocí propracovaných videokonferenčních systémů. Průměrná realita je ale značně odlišná.

Podle zjištění České školní inspekce je nejčastější komunikační platformou na základních školách WhatsApp a informační systém Bakaláři zase na školách středních. Velký podíl škol s žáky komunikuje prostřednictvím e-mailu nebo přes sociální sítě – zkrátka jen elektronickou poštou odesílá úkoly. Rodiče tak byli často nuceni zanedbávat svá zaměstnání a ujmout se role hlídačů a učitelek. I proto si mnozí z nich začali uvědomovat, kolik času a energie vzdělávání jejich potomků vyžaduje.


Střih! Kouzelná proměna se nekoná

Právě v tomto okamžiku mohlo dojít k první velké proměně školství. Rodiče frustrovaní tím, že musí vzdělávat často několik různě starých dětí, se měli začít spojovat – mohli vytvořit malé skupiny žáků podobného věku a začít si hrát, klidně na dálku, na skutečnou školu. Koneckonců proti hromadné výuce desítek školáků už dlouhé roky protestují – a pedagogové jim dávají za pravdu. Teď, když děti nemohou do školy, mohli rodiče ve skupině třeba čtyř žáků a jednoho dospělého systematicky probírat zadané učivo a vypracovávat domácí úkoly pod základním metodickým dohledem akreditovaného školského zařízení.

Odtud už by byl jen krůček k tomu, aby se rodiče vzdali svých pedagogických rolí, ve kterých trpí časově (musí přeci chodit do práce) a znalostně (není snadné si složitě vzpomínat na dávno zapomenuté učivo). K dispozici jim totiž jsou statisíce studentů vysokých škol všech možných oborů, včetně škol pedagogických.

Školství by se tak rázem transformovalo do mnohem modernější podoby. Třicetičlenné školní třídy by se rozpadly do malých skupinek, kde by se relativně kvalifikovaný pedagog mohl věnovat každému žákovi individuálně, podporovat jeho silné stránky a pomoci mu překonávat ty slabé.


Chceme pořád učit všechno?

Zatímco první šanci na změnu k lepšímu promarnili sami rodiče, za druhou promrhanou šanci musíme rozhodně vinit učitele. Přechod do krizového stavu, několikrát deklarované rozvolnění známkovací stupnice a další úlevy… to vše mohlo a mělo vést k řádné revizi osnov, respektive vzdělávacích plánů. Když je krize, má cenu soustředit síly jen na to nejpodstatnější a nezatěžovat děti balastem, který stejně přes prázdniny zapomenou.

Zpráva České školní inspekce, která kontrolovala průběh distančního vzdělávání, ale nevyznívá v tomto směru pozitivně: „Jen v malém podílu škol (třetina ZŠ a 16 % SŠ) určilo jejich vedení konkrétní tematické priority, na něž se škola v distančním vzdělávání soustředí.“ Takže drtivá většina škol učí i nadále přechodníky, se kterými se člověk jaktěživ nesetká, a v dějepise rozpitvává pravěk na úroveň jednotlivých drobností.

„Učitelé jsou naučeni, že musí školní a rámcové vzdělávací plány dodržovat,“ myslí si Helena Volavková z Gymnázia Telč. Překonat tento zvyk se pedagogům zjevně nepovedlo, ani když dostali na chvíli volnou ruku. Je to škoda, i dílčí pokusy o úpravu plánů na úrovni jednotlivých škol mohly a měly vést k širším debatám po ukončení krize a postupné revizi vzdělávacích plánů.


Technika, ach ta technika

Nechme teď chvíli stranou naše idealistické vize o proměně českého školství do formátu hodného 21. století. Na začátku koronavirové krize jsme doufali, že se výuka alespoň přenese do online prostoru. To se však ve většině případů nestalo. Na vině jsou pravděpodobně jednak znalosti na straně učitelů, jednak technické možnosti na straně škol.

Pokud vláda očekává návrat viru v druhé vlně začátkem příštího školního roku, měla by přes prázdniny investovat hodně peněz právě do toho, aby školy a učitelé měli počítače s webkamerou a dostatečně silným internetovým připojením. Nemluvě o tom, že by mělo ministerstvo školství přijít s metodologickými doporučeními, jak výuku na dálku efektivně provádět.

Proškolení učitelů v práci s moderní technikou pak rozhodně nebude na závadu ani v případě, že už nás nikdy podobná karanténní opatření nečekají. I když řadu věcí lze samozřejmě názorně vysvětlit jen s křídou a tabulí, dnešní děti jsou natolik uvyklé práci s technikou, že alespoň občasné zapojení moderních metod by jim při vstřebávání učiva jistě pomohlo.

„Naše škola má sice licenci na MS Office včetně programu Teams, ale zdaleka ne všichni s tím někdy pracovali,“ vysvětluje Helena Volavková z Telče. „Dostali jsme rychlokurz na základní používání, asi hodinu a půl, a pak už se tím každý učitel musel prokousávat sám.“

Zapomenout ale nesmíme ani na stranu žáků. Podle zjištění České školní inspekce se do online výuky zdaleka nezapojují všichni. „Na prvních stupních základních škol se do online komunikace se svými učiteli zapojuje 81 % dětí, na druhých stupních 72 % a na středních školách téměř 80 %.“

Ve vyloučených lokalitách jsou pak stovky škol, kde je zapojena sotva polovina žáků. Na vině je jejich špatné technické vybavení, absence internetového připojení nebo prostě nízká motivace ke vzdělávání obecně.

„U nás záškoláků moc nemáme,“ libuje si Volavková. „Zato je často problém s technikou. Jeden počítač sdílí více dětí, někdy je k němu potřeba pustit staršího sourozence, který píše test na vysoké škole. No a občas nám taky spadne spojení,“ dodává.


Jak mohlo vypadat školství v době povirové

Kdybychom společně dokázali překonat zažité vzorce a modely a provedli alespoň jeho částečnou změnu, mohlo to českému školství výrazně prospět. Rodiče měli možnost si uvědomit, že vzdělávání v menších skupinkách dává výrazně větší smysl. Měli možnost ukázat, že to s požadavky na změnu výuky na českých školách myslí opravdu vážně.

Pokud by jim něco takového nebyla schopná nabídnout škola, mohli se s dalšími rodiči skládat na „domácího učitele“ a do školy děti posílat jen k přezkoušení. Vedení malých vzdělávacích skupin se taky mohlo stát zajímavým bonusem osvícených zaměstnavatelů.

Koronavirus však k proměně českého školství výrazně nepřispěl. Ale kdo ví, třeba se toho dočkáme při nějaké jiné světové pandemii.

Otevřený dopis: Přejeme si rozšířit možnosti vzdělávání

čtvrtek 25. června 2020 · 0 komentářů

„Náš cíl je změnit legislativu vzdělávání v ČR tak, aby umožnila naplňování potřeb všech účastníků ve vzdělávání. Rádi bychom se aktivně zapojili, otevřeli veřejnou diskusi a zahájili s Vámi jednání o řešeních, která tento cíl umožní naplnit.“ (signatáři dopisu politikům)

Zdroj: Šance pro vzdělávání 22. 5. 2020


Vážení členové vlády, poslanci a senátoři,

dosud jsou dětem a mladým lidem předepsány formy a očekávané výstupy vzdělávání. Jsme zklamáni, když děti ztrácí vnitřní motivaci a vzdělávání jim nedává smysl. Postrádáme důvěru ve schopnosti rodičů, dětí a mladých lidí rozhodovat o svém vzdělávání a řešit důsledky vlastních rozhodnutí.

My ani naše děti nemáme ve vzdělávacím systému naplněné potřeby autonomie, vzájemné úcty, respektu a důstojnosti. Obracíme se proto na Vás. Přejeme si změnit legislativu tak, aby byly naplněny potřeby všech aktérů ve vzdělávání. Chceme otevřít veřejnou diskusi mezi dětmi, mladými lidmi, dospělými a zahájit s Vámi jednání o řešeních.

Je pro nás důležitá především možnost volby vlastních vzdělávacích cest a možnost rozhodovat o vytváření podmínek pro rozvíjení schopností, dovedností a vědomostí. Rádi bychom, aby všichni mohli vyrůstat a učit se v prostředích, ve kterých budou mít naplněny svoje potřeby. Přejeme si rozšířit možnosti vzdělávání v ČR.

Proto navrhujeme úpravu legislativy tak, aby:
umožňovala zachování stávajících škol i vzdělávacích programů a současně otevřela cesty pro vytváření vlastních různorodých vzdělávacích příležitostí

– školní docházka byla dobrovolná a vznikla tím příležitost vzdělávat se i jinými způsoby než docházkou do škol a formou individuálního vzdělávání

– mohly vznikat rozmanité školy, vzdělávací centra apod.

– umožnila nabízet rozličné sociálně vzdělávací služby, které by byly legitimními a plnohodnotnými variantami vzdělávání ke školní docházce a odpovídaly by potřebám znevýhodněných dětí a jejich rodin

– bylo možné nabízet dálkové, distanční a kombinované studium i další formy studia na všech stupních vzdělávání

– vzdělávací soustava byla prostupná, otevřená a umožňovala studovat jakoukoliv školu nezávisle na věku a dosaženém stupni vzdělání, pokud lidé splní kritéria školy pro přijetí a nároky na studium

– všichni účastníci ve vzdělávání byli nezávislí na jednotných rámcových vzdělávacích programech, které by tvořily nezávaznou nabídku

– každý měl možnost stanovovat si vlastní vzdělávací cíle a formy i způsoby hodnocení výsledků vzdělávání včetně možnosti nebýt hodnocen

– umožnila vytvářet vlastní kritéria pro prostorové, materiální i personální zajištění podmínek pro vzdělávání

– proměnila kontrolní organizace na organizace podporující, jejichž služby budou pro školy dobrovolné a výstupy nezávazné.

Náš cíl je změnit legislativu vzdělávání v ČR tak, aby umožnila naplňování potřeb všech účastníků ve vzdělávání. Rádi bychom se aktivně zapojili, otevřeli veřejnou diskusi a zahájili s Vámi jednání o řešeních, která tento cíl umožní naplnit. Tímto vás žádáme o návrh prvního termínu společného setkání.

Michaela Řeřichová, Vladimír Kamba, David Urubčík, Gabriela Ježková, Milota Kadaňková, Jaroslav Eremiáš, Jiří Košárek


Jak vidíme vzdělávání v ČR? Co potřebujeme (jinak)?

K dopisu je připojen dotazník, jehož výstupy budou předány vládě ČR a týmu tvořícímu Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Můžete se.přidat
.

David Yilma: Jak změnit naše školy po COVID-19?

středa 24. června 2020 · 0 komentářů

Celý svět řeší podobný problém. Jak uspořádat školy na konci pandemie. Vzdálená výuka byla nutnou volbou číslo jedna posledních pár měsíců, ale se zpomalením šíření viru se situace mění a školy se znovu otevírají. Co bychom si měli odnést z této výjimečné příležitosti pro běžné školní dny? Proč je tak důležité získat z efektu dnešních dní co nejvíce?

Zdroj: blog autora 19. 5. 2020

Věřím, že na mnoha místech učitelé u některých studentů pocítili změnu přístupu k učení. Žáci měli možnost si zvolit, kdy budou pracovat na zadané práci a mohli se tématům věnovat vlastním tempem. Mnoho z nich něco takového poznalo úplně poprvé a bylo by dobré aby to nebylo naposledy.

Naši studenti jsou v mnoha případech velmi závislí na pokynech a velmi přísných pravidlech předepsaných školou nebo zákony. To samozřejmě má svá pozitiva, ale také to ubírá velkou část naší svobody. Hodiny organizované v rozvrzích a děsivé množství témat k probrání vše dělají jen horší. Naštěstí mnoho překážek je pouze v našich hlavách. Tradiční pohled a zvyk uzamkly naší schopnost myslet mimo rámec a představit si jiné způsoby organizace školy. Nyní je ta šance z toho rohu vystoupit.

Pojďme se oprostit od starých schémat a představit si, jak by škola mohla vypadat, pokud bychom využili nově nabyté zkušenosti, které právě zažíváme. Škola by se stala méně strnulou. Čas by nebyl plánován tak těsně a byla by to hlavně nabídka a pozvání pro studenty přijít do hodiny. Byly by tam cíle pro každého, a každý by měl zodpovědnost za své výsledky. Učitelé by pomáhali těm, co by o to požádali, nebo tam, kde by viděli, že někdo na něco nestačí nebo je ztracen.

Měli by na to čas, protože nepotřebují lidi testovat, známkovat a známky vyhodnocovat. Učitelé jsou v naší škole pro povídání si s žáky, dávání zpětné vazby a směrování, pokud je třeba. Oni nesoudí a nemají škatulky.

Všichni zaměstnanci, dokonce rodiče, mají možnost se zapojit a nabídnout hodinu nebo kurz. Je pouze třeba to prodiskutovat a naplánovat na poradách učitelů a propagovat mezi studenty. Ti by pravděpodobně takovou hodinu navštívili, pokud by vysvětlovala cíle a výstupy, a naši studenti by viděli účel takového kurzu pro jejich učební plán. Vsadím se, že by mnoho z nich dokonce vyžadovalo více času a další úkoly.

Naše skvělá škola by šla dokonce dále, protože hodiny od studentů by byly částí našeho školního vzdělávacího plánu. Studenti by mohli pozvat účastníky formou oznámení na setkáních, které by se konaly dvakrát týdně. To by bylo to místo, kde má každý svůj hlas a skutečný dopad na dění ve škole. Čas, kde se mladí lidí zapojí, naučí odpovědnosti a důsledků jejich vlastních činů na společenství kolem.

Vím, vypadá to trochu nedosažitelně. Dokonce i ve vašich nejdivočejších snech si neumíte představit, jak to bude fungovat. Chápu to. Co když použijeme jen něco z nově nabytých zkušeností? Co když uděláme pouze jeden den v týdnů svobodným dnem? Děti přijdou do školy a budou si moci vybrat, co budou chtít dělat. Učitelé budou mít jejich plánované hodiny připraveny pro případ, že se někdo zastaví. Ovšem, pokud se někdo rozhodne strávit čas s kamarády, hrát hry, nebo dělat nějaký sport, to vše bude v pořádku. Nesoudíme, vzpomínáte?

Co když rozpustíme celý tenhle pokus ještě více, protože my „vážně musíme“ nějaké věci odučit. V tomto případě můžeme dát ráno pouze pokyny, cíle a očekávání pro každý předmět toho dne a to je vše. Nic víc. Zbytek dne by byl jen v rukou studentů. Učitelé budou kolem, budou pomáhat, pokud budou požádání, nebo někdo bude mít velký problém. Nicméně hlavní role je poradce a průvodce. Na žácích bude vyřešit kde a kdy svou práci udělají. Zvonění, a časový plán dne by zůstal pro orientaci v čase. Takový den by skončil dalším setkáním, kde by všichni mohli sdělit, co si myslí, jak se cítí nebo co se dozvěděli. Není třeba se doptávat, není třeba mluvit, pokud někdo nechce. To důležité je mít tu šanci.

I přes všechny nástrahy, které asi každý vidí, by takový koncentrovaný den svobody byl prospěšný pro všechny strany. Děti by zjistily, jak se starat o jejich vlastní povinnosti jejich způsobem. Učitelé by měli volnější ruce a viděli by žáky z jiné perspektivy. A nakonec pro školu, protože děti by si užily společný čas s přáteli a dospělými.

Je důležité zmínit, že to vše, v nějaké podobě, skutečně existuje. Dobrá zpráva! Někteří učitelé mohou zažívat krásné a naplňující pedagogické zázraky každý den, ale co ti ostatní? Naštěstí mnoho učitelů zažilo, že není třeba příliš mnoho a každý, v jakékoli škole, může mít stejné štěstí. Stačí udělat ten první krok ve správný čas.

Daniel Pražák: Dlouhé a nepozitivní přiznání

úterý 23. června 2020 · 0 komentářů

Měl jsem teď krásnou možnost bavit se s řadou inspirativních učitelek a učitelů o tom, jak vnímali koronavýuku, co jim to přineslo a podobně. Často šlo o vyučující, ke kterým taková ta naše učitelská bublina vzhlíží, inspiruje se jimi, obdivuje je a věří, že všechno zvládají.

Zdroj: status na FB 7. 6. 2020 + diskuse!

Oslovilo mě, když se jeden z nich (pro mě opravdu supehrdina) omluvil, že nemá moc co inspirativního sdílet, že je z toho prostě jenom unavený a smutný. To zaznívalo i v dalších rozhovorech. Uvědomil jsem si, že to je pocit, co mnou probublává už docela dlouho. A že možná takových nás bude víc.

Myslím, že je velmi důležité ukazovat nejenom dobrou praxi, úspěchy a to, co se nám v našich třídách daří, ale i to ostatní.

Měl jsem řadu cílů a představ, jak chci online výuku vést. Co zvládnout, co stihnout, v čem se posunout. Jak změnit spolupráci mezi žáky. Řadu těch věcí jsem prostě nezvládl a nedal to. Z původní rozjuchanosti v prvních týdnech, z nadšení a energie se najednou stal splín a stav, kdy mě ta činnost netěšila. Začal jsem vnímat výuku víc jako práci a míň jako to, co dobrovolně dělám proto, že chci.

Uvědomil jsem si, že bez kontaktu face to face s dětmi je to prostě nanic. Že kdyby to trvalo déle, tak to položím. I když znám všechny Meety, Kahooty, Discordy, Teamsy, Mentimetery a podobně. Že mi to nedává tu radost. A tím, že mi to nedává tu radost, že nedokážu učit tak, abych byl sám se sebou spokojený.

Překvapilo mě, kolik skvělých učitelských kolegyň a kolegů mi soukromě řeklo něco podobného. A tak to chci sdílet. Protože možná tu je někde další spousta učitelů, kteří se cítí podobně. Že selhali, že to nedali, že jsou učitelé nanic a měli by jít vrátit diplom. Že vidí práci ostatních, jejich neutuchající nadšení a připadají si jak kus lejna na chodníku.

Tak chci sdílet, že v tomhle pocitu nejste a nejsme sami. Že takový pocit má i velká řada pedagogických superhrdinů, u kterých by to člověk nečekal.

Markéta Popelářová: Musíme se naučit počítat s neuvěřitelnými scénáři

pondělí 22. června 2020 · 0 komentářů

Organizace Otevřeno je uskupení lidí, kteří věří, že cestou ke změně je inovativnější příprava a vzdělávání pedagogů. Jak Otevřeno zasáhla pandemická krize a jaký byl rok 2019? Další z rozhovorů pro výroční zprávu České spořitelny.

Zdroj: Michal Prokeš, web Nadace České spořitelny 25. 5. 2020

Tento rozhovor vzniká v době nouzového stavu. Jak situace zasáhla vaši organizaci?

Jako Otevřeno jsme zrušili či odložili akce pro veřejnost, včetně Noci vzdělávání, která se měla v dubnu uskutečnit na několika pedagogických fakultách po celé ČR, a ke které v posledních měsících směřovalo mnoho našich příprav a myšlenek. Co se týče naší další práce, nouzový stav pro nás nepředstavoval razantní změny, jelikož i za normálního stavu ve velké míře fungujeme v online prostředí. Nyní jsme do něj však převedli vetší počet našich setkání a aktivit. Současnou situaci ale zároveň vnímáme jako příležitost, která nám poskytne více času na reflexi našich aktivit, a která nás posílí. Vidíme ji jako šanci na změnu.

Jaký bude mít pandemie dopad na Vaši činnost v budoucnu?

To je momentálně těžké odhadovat, už nyní však víme, že bude vždy nutné počítat i s těmi na první pohled těžko uvěřitelnými scénáři. Z momentálního online pracovního režimu si některé prvky udržíme i do budoucna, zároveň si ale budeme o to více vážit osobních setkání a lidského kontaktu, který zcela nenahraditelně utužuje náš kolektiv, a tím usnadňuje spolupráci a koordinaci mezi našimi členy.

Co pozitivního může krize přinést vaší organizaci, co společnosti jako celku?

V Otevřenu jsme si uvědomili, že jsme schopni reagovat na vnější okolnosti a aktuální situaci poměrně pružně a že umíme naši práci uzpůsobit stuaci. Co se týče celé společnosti, věříme v pozitivní dopad na školství. Pro všechny učitele, ale i školy jako celky, je současný stav velkou výzvou, který snad povede k přehodnocení doposud používaných metod. Byli bychom moc rádi, kdyby školy tyto měsíce využily jako čas k přemýšlení a přehodnocování, aby si našly prostor k tomu zamyslet se, jak nejlépe vzdělávat děti v dnešním světě – ať již osobně, nebo přes internet.

Jak podle Vás na tuto situaci zareagovaly školy, jak učitelé?

Reakce jsou velmi odlišné. Některé školy bezproblémově naskočily do režimu výuky na dálku, některé se s tímto režimem pořádně nevypořádaly do dnešního dne. Vynořily se velké rozdíly mezi jednotlivými školami. O obsahu školní práce navíc najednou nevěděli jen učitelé a žáci, ale i jejich rodiče, což v mnoha případech vyvolalo bouřlivou debatu. Co nás ale těší, je, že mezi učiteli, kteří mají zájem na sobě pracovat a zlepšovat se, probíhá na internetu sdílení – a to ve velkém rozsahu. K tomu bychom bez přítomnosti krize v takové míře pravděpodobně nedošli. I Otevřeno se v tomto ohledu snaží učitelům pomoci skrze online aktivitu nazvanou "informační aktovky", v rámci níž na našem Facebooku publikujeme tipy do online výuky podle jednotlivých předmětů.

Když se ohlédnete za loňským rokem, kam se posunula vaše organizace? Jaké byly její největší úspěchy?

Za poslední rok jsme prošli velkými změnami. Přijali jsme nové dlouhodobé směřování a začali podle něj měnit své celkové fungování. Usilujeme o systémovější změny ve vzdělávání pedagogů a celou naši nynější činnost směřujeme do tří míst: ke studentům učitelství, k jejich vzdělavatelům na fakultách a ke vzdělávací politice na celostátní úrovni. V uplynulém roce jsme uspořádali třetí ročník Noci vzdělávání, desítky dalších akcí, zapojili jsme nové lidi do změny ve vzdělávání. Každopádně za největší úspěch považujeme samotný rozjezd nového směřování, které nás motivuje do programů, které pro příští roky právě připravujeme.



______________________

Markéta Popelářová, vedoucí politicko-mediálního programu Otevřeno. Markéta Popelářová studuje němčinu a základy společenských věd na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Rok studijně strávila v německém Heidelbergu. Tématu vzdělávání se tři roky věnovala jako redaktorka online magazínu Perpetuum vydávaného společností SCIO, momentálně se v hnutí Otevřeno věnuje politicko-mediální činnosti a PR.

Ondřej Šteffl: Sezení ve škole zabíjí nadání

sobota 20. června 2020 · 0 komentářů

Nejdelší prázdniny v dějinách zásadně promění celé české školství. Pandemie koronaviru postrčila celý systém o několik let dopředu, ukázala, co nefunguje, odhalila, kteří učitelé a ředitelé škol jsou schopní a kteří by měli hledat uplatnění jinde. Předvedla, jaké nesmysly se leckdy ve školách učí a otevřela dosud jen tušené možnosti. A podle Ondřeje Šteffla ze ScioŠkol bychom byli hloupí, kdybychom se zase vrátili tam, kde jsme desítky let byli.

Zdroj: Hana Boříková, Týdeník Hrot 31. 5. 2020

Po více než dvou měsících se otevírají základní školy. Co říkáte na to, že někteří ředitelé vzkázali rodičům, ať až do konce školního roku nejde o výuku, ale spíše o hlídání dětí. Není to trochu alibismus?

V tom bych zádrhel nehledal. Já vidím jiné problémy. Stát řeší nepodstatné věci, přijímací zkoušky a maturity, na ně je ale zrovna tato doba dobrá. Na přijímací zkoušky se děti mohou často lépe připravit online než ve škole. Když se chci naučit třeba kvadratické rovnice, půjdu na Khanovu školu, a když tomu nebudu rozumět, pustím si to třeba pětkrát. Když to ani pak nepochopím, najdu si jiný zdroj. A testů, které si mohu vyzkoušet, je na internetu fůra. I Scio teď některé nabízí zadarmo. Na to nepotřebují děti chodit do školy. Totéž platí o maturitě. Slováci maturity moudře zrušili. Každý dostane průměrem známek za celé studium a kdo nebude spokojen, může skládat klasickou maturitu. Ovšem online. Odpovídat čtvrt hodiny na otázku o Lumírovcích mohu klidně přes Meet.

Mohly by se maturity také dělat online?

Asi by to šlo. Scio získalo licenci na australský systém testování. Pracují na tom už roky. Je založen na umělé inteligenci, kontroluje kde co, třeba jestli nemáte otevřené další porty, jestli někdo není v místnosti atd. Ošvindlovat takový systém je určitě těžší než opsat z mobilu a) b) c) d) při státní maturitě, což se nepochybně děje, ale zatím nikoho nechytili. Technologie jsou dneska úžasné…

Ale hlavně se budou přijímací zkoušky dělat i na střední školy, kde mají méně přihlášených než míst. Zákon říká, že přijímací zkouška je povinná na všech školách s maturitou. Ale maturitní obory nejsou přeplněné. Tu a tam je přetlak na nějaké výjimečné střední odborné škole nebo v Praze na gymnáziích. Z 80 procent by se ale přijímačky mohly zrušit.

Co je tedy zásadní?

Dvě věci. Předně, děti jsou už osm týdnů v sociální izolaci a vidí často jen rodiče. Některé děti mohou běhat venku, mají kolem sebe alespoň nějaké kamarády, ale jiné jsou zavřené týdny doma, rodiče na ně nemají čas ani náladu. Pro čtrnáctiletého puberťáka to může být zdrcující, horší než vězení. Některé děti si z toho mohou odnést psychické poškození. Ostatně linky důvěry jsou prý přetížené. Šokuje mě, že se až teď řeší, že by i děti z druhého stupně mohly alespoň na den do školy, vidět kamarády a učitele. A mnohé školy protestují. Copak nevidí, jak je to pro některé děti hrozné?

Četla jsem, že zhruba 11 tisíc dětí vypadlo za pandemie ze vzdělávacího systému?

Ano. Ten druhý velký problém jsou děti ze sociálně slabého nebo kulturně nepodnětného prostředí, které se se školou nepropojily vůbec. Nemají doma počítač, nechce se jim, rodiče je k tomu nevedou, škola na ně kašle, nevyhledala je. Často se to týká matek samoživitelek, které sotva zvládnou vydělávat, jsou nervózní a nemají kapacitu děti učit. I u těchto dětí to může mít vážné dopady na jejich rozvoj.

Nevím o tom, že by ministerstvo přijalo v tomto ohledu nějaká opatření. A tohle nemůže řešit škola, na to nemá kapacitu. Naopak škola by měla umět organizovat výuku ve škole, třeba jen obden a na pár hodin. Smyslem toho, že děti teď budou chodit do školy, je především to, aby se potkaly se spolužáky a s učitelkami, na které bývají na prvním stupni navázané.

Myslíte, že jsme si ve školství odnesli nějaké „ponaučení z krizového vývoje“?

Největší poučení z téhle doby je, že rozdíly jsou velké a zvětšují se. Jsou školy výborné, ale taky mizerné. Jsou ředitelé, kteří říkají: To je skvělé, dostali jsme odpovědnost, my si to nějak zařídíme. Druzí ale brečí, že nedostali kuchařku. Někteří učitelé se za ty poslední týdny skvěle naučili fungovat v tomto prostředí, pořádají meety, mají synchronní výuku, jsou bohatší o spoustu dovedností. Učí se. Jiní v pondělí poslali úkoly a za týden znovu. Někteří je ani nezkontrolovali. Jeden je posílá mailem, druhý přes whatsapp, třetí přes školní aplikaci a ředitel nebyl ani schopen sjednotit způsob komunikace, koordinovat ten čurbes na kolečkách. Podobné je to s dětmi. Udělal jsem anketu na svém facebooku, odpovědělo mi 530 lidí, pak jsem ji pozastavil.

A co jste se dozvěděl? Můžete takovou anketu považovat za reprezentativní?

Pravda, byli to lidé z mojí sociální bubliny, ale i tak to o něčem vypovídá. Polovina z těch lidí říká, že se děti naučily být více samostatné, 42 procent říká, že se zvýšila efektivita učení – tedy za kratší čas se toho naučí více než ve škole –, 56 procent odpovědělo, že se jejich děti naučily organizovat si lépe čas a 33 procent lidí tvrdí, že se doma děti cítí lépe.

Ono se ukazuje, že pro spoustu dětí, zhruba pro polovinu, je to současné učení dokonce lepší, a to i přesto, že měly omezený styk s kamarády. Polovina dětí se lépe rozvíjí doma s online podporou než ve škole. Teď samozřejmě pomíjím, že jim chyběl sociální kontakt. Ale vlastně se ukázalo, že nucením dětí, aby seděly pět dní v týdnu šest hodin ve škole, jsme přicházeli o spoustu nadání, rozumu a chuti k učení. Některé děti se očividně lépe učí doma. Teď se bojím, že budeme tak hloupí, že se vrátíme do starých kolejí.

Budeme?

Mám hypotézu, že pokud na to stát nijak nezareaguje, tak od 1. září dramaticky vzroste počet dětí v domácím vzdělávání. Ptal jsem se na to v té své anketě. Třetina lidí odpověděla, že o domácím vzdělávání někdy uvažovala. Teď si to vyzkoušeli a překvapivě hodně z nich říká, že už o tom už neuvažují. Druhá skupina lidí – skoro stejně velká – ale říká: Uvažujeme o tom čím dál víc. Jestliže si to teď vyzkoušely dva miliony lidí, tak zájem pokračovat mohou mít řádově tisíce z nich. Nabízí se nějaká forma kombinovaného vzdělávání, třeba dva dny ve škole, tři dny doma. To dnes nejde, ředitel má povinnost na vás poslat OSPOD. Nebo vám řekne, ať si dítě vezmete regulérně do domácího vzdělávání. Není nic mezi.

Zvládly by školy zavést takové programy?

Určitě by nebylo dobré to nařídit. To by se mnozí ředitelé zhroutili. Ale jistě se najdou školy, které by rády nějaký program pro kombinované vzdělávání vyzkoušely. Měly by třeba tři třídy se standardním a jednu s kombinovaným vzděláváním. Právě takovým školám by se to mělo umožnit.

Jak během karantény vypadala výuka ve vašich ScioŠkolách?

Pro všechny školy napříč máme společný stream. Ten je laděn spíš zábavně. Já říkám, že doteď jsme měli 11 škol každou jinde, teď máme jednu ve společném prostoru. Snažíme se dělat projekty napříč školami. Například projekt fotografování inspirované uměním. Děti vymýšlejí, aranžují a fotí různé variace na téma například slavných obrazů. Jeden z učitelů je fanda do fotografování a rozumí tomu, tak jim pak s jejich výtvory radí a nenásilným způsobem je posouvá dál. Na jiné škole starší děti namlouvají pohádky pro ty mladší. Ale skoro všechny programy jsou dobrovolné. Například na jedné škole dělají kroniku koronaviru, děti sbírají informace, fotí, píší si deníky… Až přijdou do školy, dají to dohromady. Kromě toho se snažíme udržovat kontakty dětí, obvykle dvakrát týdně mají společný „meet“ ti, kteří k sobě normálně patří ve skupině. Na většině ScioŠkol má každé dítě dospělého mentora, scházejí se jednou či dvakrát týdně k individuálnímu pohovoru o tom, co dělají, čemu se věnují, s čím by potřebovaly pomoc.

Nebojíte se, že jim bude chybět neprobraná látka?

Jasně, že když se s dětmi neprobere Ohmův zákon, nebudou ho umět. Ovšem když se probere, nebudou ho umět taky. Vy ho snad umíte? To je absolutní bizár, že by záleželo na tom, co se ve škole probere. Z toho, co si ze školy odnášíme, musíme umět naprosté minimum. Většina jsou hlouposti a byla vlastně ztráta času, že jsme se je učili. Mimochodem řada rodičů teď začala vnímat, jaké zbytečnosti se jejich děti musejí učit. Jestli se vy chcete naučit Ohmův zákon, dejte si do vyhledávače Ohmův zákon a výuka a vyjede vám deset videí, ve kterých vám jej charismatický učitel odprezentuje, ukáže řadu pokusů, vysvětlí, dá to do souvislostí a ještě to bude zábavné. Pořád je tu ale otázka, k čemu vám to v životě bude. Na webu najdete tisíce zajímavějších videí, třeba na ted.com, které vám skutečně mohou do života něco dát.

Co tvrdé a měkké i? To by se asi děti měly naučit ve škole, ne?

I na tvrdé a měkké jsou desítky programů na internetu. Být ve školy je potřeba hlavně proto, abyste se naučila řešit konflikty, jak se chovat ke kamarádům, naučila se vyjednávat, pomáhat lidem, spolupracovat s chytřejšími i pomalejšími, respektovat druhé i sebe, hledala si své místo v životě. Abyste převzala modely přemýšlení, naučila, jak se o věcech uvažuje… K tomu potřebujete spolužáky i toho dospělého. A to jsou věci, které se v online prostředí předávají obtížně.

Dobrá. Já ale školu potřebuju i proto, abych věděla, kdy zhruba by moje dítě mělo co umět. Já k tomu nemám kompetence…

A kdo takové kompetence má? On to u spousty věcí nikdo neví. Tradičně se to nějak dělá, ale je spousta důkazů, že se to tradičně dělá blbě. V roce 1929 Louis P. Bénézet, superindetant pro školství v Manchesteru v americkém státě New Hampshire, zjistil, že děti přistěhovalců neumějí pořádně anglicky a že to je ten největší problém. Zároveň měl pocit, že se děti spoustu věcí učí zbytečně brzo. A tak rozhodl, že se až do páté třídy nebudou učit matematiku a ten čas využijí pro angličtinu. Ony se děti naučí základy, i když vůbec nemají matematiku. Pointa je, že ty děti už v polovině šesté třídy uměly to samé jako děti, které měly matematiku od první třídy, a na konci šestky byly v testech dokonce lepší.

Jak je to možné?

Většina dětí se toho učí spoustu z matiky předčasně. Významná polská psycholožka Edyta Gruszczyk-Kolczyńska, mimochodem kamarádka profesora Hejného, zjistila, že tomu, co se učí žáci v první třídě, z 95 procent rozumí až ve čtvrté třídě. Hlavní důvod úspěchu přistěhovalců bez matematiky byl, že na spoustu věcí šli zdravým rozumem, který je mnohdy lepší než to, jak se to učí ve škole. Kdejaký dospělý se nechá zmást úlohami, které jsou jen o zdravém rozumu. Tohle je třeba úloha, ve které děti, co měly matematiku až od šesté třídy, byly úspěšnější:

Vzdálenost z Bostonu do Portlandu po vodě je 120 mil. Tři parníky vyjely současně z Bostonu do Portlandu. Prvnímu to trvá 10 hodin, druhému 12 a třetímu 15 hodin. Jak dlouho to bude trvat, než všechny tři dojedou do Portlandu? A kdekdo, místo aby přemýšlel, začne sestavovat rovnice nebo dělit a násobit. To jsou následky školy.

Neprohloubí krize propast mezi dobrými a špatnými školami, která je obecně problém českého školství? Jestli si rodiče doteď nebyli jistí, zda je jejich škola dobrá, nebo špatná, tak teď už to vědí…

Možná by se mohly vyhlásit konkurzy na ředitele těch škol, které online výuku nezvládly… Ale vážně. Myslím si, že teď dojde k pohybu rodičů mezi školami, po zkušenostech z minulých týdnů je budou měnit. A taky k pohybu mezi učiteli. Jsou školy, kde je ředitel špatný, ale i tam jsou dobří učitelé, a tam se objeví konflikty. Co se stane, až se učitelé, kteří makali jak vzteklí, naučili se pracovat s technologiemi, udrželi kontakt s dětmi a vymýšleli, jak jim tu dobu zpříjemnit, potkají s těmi, kteří seděli na zadku a nic nedělali? Snadno se může stát, že si dobří učitelé budou hledat lepší školu, takže ty školy se budou dál diferencovat. No nechtěl bych být ministrem školství.

Jak vy jste trávil karanténu? Nechyběl vám sociální kontakt?

Jsem na chalupě na Kokořínsku. A intelektuálně jsem rozhodně nestrádal. Měli jsme s našimi mentory, vedením škol a lidmi z mateřské firmy takzvané vizionářské pátky, kdy jsme debatovali o tom, co pandemie přinesla, jak se z ní poučit, hledali pozitiva, rizika a hlavně příležitosti, co dělat jinak, líp…Naše dvanáctá škola bude v Českých Budějovicích. A teď víme, že ta třináctá bude online. V tuto chvíli hledáme nejvhodnější kombinaci učení doma s online podporou a fyzického setkávání dětí. Tak, aby to zohledňovalo potřeby dětí i rodičů, věk a zralost dětí apod. Aby děti mohly dělat doma to, co jde nejlépe rozvíjet doma, a aby čas, kdy se setkají, mohly zase co nejlépe využít k věcem, které doma dělat nejdou, ke kterým jsou nezbytní kamarádi, mentor, sociální kontakt. Výhoda takové ScioŠkoly by byla i v tom, že bychom vyšli vstříc spoustě lidí, kteří mají o naši školu zájem, ale jsou z míst, kde žádná zatím není a hned tak nebude. To je jeden z výdobytků doby koronavirové.



____________________________

Ondřej Šteffl (66)
– Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK.
– Pracoval v Československé akademii věd, externě učil na několika pražských středních školách a řádně na gymnáziu v Chebu.
– V roce 1990 založil úplně první soukromou školu u nás – gymnázium PORG v Praze.
– O pět let později založil společnost Scio, která se zabývá vzděláváním, mj. zavedla u nás do praxe test obecných studijních předpokladů.
– Během posledních pěti let založil 10 soukromých základních ScioŠkol a jednu střední.

Jan Straka: Jediná jistota je teď nejistota

pátek 19. června 2020 · 0 komentářů

Další z rozhovorů pro výroční zprávu Nadace České spořitelny je se spoluředitelem organizace Učitel naživo. Jak pandemie ovlivnila jejich činnost, jak ji ovlivní do budoucna?

Zdroj: Michal Prokeš, web Nadace České spořitelny 21. 5. 2020

Tento rozhovor vzniká v době nouzového stavu. Jak situace zasáhla vaši organizaci?

Prvních pár týdnů od vyhlášení nouzového stavu to bylo velmi intenzivní. Hrozbu jsme vzali vážně a opatření jsme začali zavádět ještě před vyhlášením nouzového stavu, od poloviny března jsme už celou organizaci převedli čistě na online provoz. Hlavně v prvních týdnech byly maratony online porad velký zápřah, ale postupně jsme si na nový režim zvykli a je dobře vidět, že přinesl i pár zajímavých inovací v našem interním fungování. V programech Učitel naživo a Ředitel naživo jsme se rozhodli vše, co šlo, překlopit do onlinu, což byla velká výzva vzhledem k tomu, že většina naší činnosti stojí na setkávání a sdílení. Pár setkání jsme zrušili ale většinu věcí jsme udrželi v běhu, takže naši průvodci začali okamžitě pracovat na překlopení výukových a sdílecích bloků do online formy. Už v březnu začaly probíhat online semináře, část učitelů začala i praxi s dětmi na školách dělat online, rozjelo se čilé sdílení zkušeností na Slacku a účastníci Ředitele naživo se začali scházet na pravidelné “čaje o páté”, kde si vyměňují zkušenosti s krizovým řízením školy. Máme velkou radost, s jakou vervou se do toho všichni pustili, a vidíme jakou sílu má ta profesní komunita, když lidé sdílí a navzájem si jdou příkladem. Zároveň máme velké štěstí, že za námi stojí silní donoři, kteří nám důvěřují, takže jsme se teď mohli zcela zaměřit na to, abychom byli našim učitelům a ředitelům co největší oporou.

Jaký bude mít pandemie dopad na vaši činnost v budoucnu?

Pokud disrupce školství potrvá, je jasné, že bude důležité směřovat ještě více energie do výuky, setkávání a sdílení na dálku a přes online nástroje, což byla v Učiteli naživo i Řediteli naživo dosud spíše okrajová záležitost. Teď jsme si ověřili, že jsme schopni velmi rychle vytvořit modely fungování, díky kterým takový způsob učení dává smysl. Je to výzva, ale naplňuje nás velkou radostí, když vidíme, jak se do toho učitelé a školy opírají, jak vymýšlejí způsoby zapojování znevýhodněných žáků, jak se snaží ulehčit přetíženým rodičům, s jakou poctivostí teď promýšlejí jaké typy zadání a aktivit posilují motivaci, spolupráci a autonomii dětí. Ty první týdny ukazují, že se i v tomto režimu dá udělat spousta dobrého. Pokud se děti vrátí do škol poměrně rychle, bude ten akcent nejspíš ještě posunutý – do sdílení zkušeností, vychytávání toho, co krize odhalila a co nám umožňuje dělat dál. Na úrovni organizace je docela zajímavá otázka, jak se pandemie i ekonomická situace propíše do českého filantropického prostředí. Může to jít mnoha směry, snažíme se na to připravit a poctivě promýšlet různé scénáře pro další roky. Je ale fér říct, že jediná jistota je nejistota a moc se toho namodelovat nedá.

Co pozitivního může krize přinést?

Potenciálně to může být velký impuls pro celou vzdělávací soustavu. V krizi se poměrně jasně vyjevují různá hluboká omezení a nedostatky starých pořádků ve školství. Je pro nás důležité si upřímně popisovat, na jaké nedostatky krize ukázala, aby se systém jen nevrátil do starých zajetých kolejí, kde se například školám i učitelům běžně dostává jen mizivé profesní podpory a kde se spolupráce a leadership systematicky nebudují. Byla by velká škoda, kdyby jediné, co z této situace vyjde, bylo víc školení na používání online nástrojů pro učitele. Jádro té výzvy totiž podle nás spočívá hlavně v důvěře a spolupráci mezi učiteli, dětmi, řediteli a rodiči a ve vyjasňování toho, co je ve škole skutečně hodnotné. Pro nás to ještě posiluje ten akcent na podporu, spolupráci a leadership na všech úrovních vzdělávací soustavy, který máme od začátku, a věříme, že v tom dokážeme sehrát pozitivní roli.

Jak podle Vás na tuto situaci zareagovaly školy, jak učitelé?

Vypadá to, že se to nesmírně liší škola od školy. To samo o sobě možná poukazuje na to, jak málo systematické podpory školy i učitelé mají – ozývá se, že ta podpora tam prostě není, že v tom byl celý sektor ponechán skoro o samotě. To potom samozřejmě dopadá tak, že jsou velké nerovnosti v tom, jak školy reagují na takovou krizi. Když se ale podíváme na školy a učitele v Učiteli naživo a Řediteli naživo, je tam vidět obrovské odhodlání z toho vykřesat co nejlepší podporu dětem, učitelům a rodičům. V Učiteli naživo naši zkušení průvodci přetavili programy, které jsou celé koncipované jako intenzivní potkávání a sdílení, do online bloků zaměřených na smysluplné učení na dálku. Ředitelé a zástupci v Řediteli naživo si vybrali několik klíčových témat a začali se jimi zabývat: například jak dávat zpětnou vazbu v této situaci, jak pracovat s dětmi, které se nemohou zapojovat do online výuky, nebo jak se připravovat na znovuotevření. Je tam spousta dobrého, z čeho se dá i do budoucna čerpat. Zároveň je třeba říct, že to byl teď dva měsíce velký zápřah a všichni si potřebují trochu oddechnout.

Když se ohlédnete za loňským rokem, kam se posunula Vaše organizace? Jaké byly největší úspěchy?

Uplynulý rok pro nás byl v mnohém zlomový. Udělali jsme velké kroky k tomu, abychom mohli rozjet skutečně systémovou spolupráci a aby naše know-how v učitelské přípravě mohlo začít sloužit ve spolupráci s veřejnými institucemi – v této fázi konkrétně s Univerzitou Pardubice. Ředitel naživo rozjel historicky první ročník a účastníci jsou podle všeho nadšení, z toho máme velkou radost. Velká věc je pro nás profesionální evaluační tým, který odborně vede renomovaný sociolog Daniel Prokop a díky kterému dokážeme čím dál lépe měřit dopady naší práce na ředitele, učitele i děti. A je vidět, že pro nás ten rok byl transformační i jako pro organizaci, kdy jsme po třech letech hodně překotného růstu a nabírání lidí napřeli spoustu energie do stabilizace, profesionalizace, procesů. Ve všech ohledech nás ještě čeká kus cesty, ale cítíme že jsme na tu cestu čím dál lépe vybavení a pokračující podpora od našich velkých partnerů nám v tom hodně pomáhá.



_______________________

Jan Straka je společně s Martinem Kozlem spoluzakladatelem a spoluředitelem neziskové organizace Učitel naživo, jejímž cílem je proměna českého vzdělávacího systému prostřednictvím podpory učitelů a ředitelů. Učitel naživo byl původně projekt Nadace České spořitelny (resp. sesterské Nadace Depositum Bonum), který s výraznou podporou Nadace funguje od roku 2018 autonomně. Vystudoval politické a společenské vědy na Harvardu. Pracoval v think tanku IDEA, kde se podílel na strategických analýzách českého vzdělávacího systému.

Jaroslav Mašek: Co udělám v online výuce jinak, až se znovu zavřou školy?

čtvrtek 18. června 2020 · 0 komentářů

Těžko se té myšlence dá vyhnout? Možnost, že se v budoucnu znovu zavřou školy, je bohužel reálná a je nutné s ní dopředu počítat.

Zdroj: www.rvp.cz 20. 5. 2020

Co udělat pro zachování online výuky po návratu do škol, jsem psal už před dvěma týdny. V mých úvahách jsem se ovšem držel především představy kombinované výuky. Nicméně v článku zmíněných 5 kroků lze stejně tak aplikovat při následné, výhradně online výuce. Otázkou však i nadále zůstává, jak se při přípravě a realizaci tohoto online vzdělávání poučit z chyb, které jsme doposud udělali, a co příště udělat jinak.

Ano, mohl bych se zkrátka jen vyvarovat všech těch chyb, o kterých jsem psal minule. Něco mi ale říká, že je to málo. Že bych toho měl chtít změnit mnohem víc. A že bych přitom neměl skončit pouze u sebe.


Dalších 5 věcí, které udělám, až se znovu zavřou školy


1. Budu ve své škole striktně prosazovat jednotnou strategii online vzdělávání dle zásad online pedagogiky

Asi bych se zbytečně opakoval, kdybych zde opět zdůvodňoval, proč je zrovna tohle pro mne důležité. Detailně jsem o tom psal ZDE.


2. Začnu využívat pravidlo 20 procent

Ve svých předmětech dám žákům 20 procent času, aby pracovali na čemkoliv, co si sami zvolí. Kdy tento čas využijí, zda pravidelně každý týden nebo jednorázově, bude na nich. V tomto programu z dílny Googlu ovšem nejde primárně o čas, jde o svobodu. Jde o to, dovolit lidem pracovat na věcech, na nichž pracovat nemají. Pomáhá realizovat pravidlo Steva Jobse, že „se musíme řídit nápady, ne hierarchií.“. A v kontextu vzdělávání je současně jakousi protiváhou k běžné výuce.


3. Společně se žáky připravíme a zrealizujeme online projekty napříč třídami, obory a tématy
I tomuto přístupu jsem se věnoval v samostatném článku. Připravené projekty budou reflektovat zájmy žáků a v rámci nich jim nabízet možnosti vlastního uplatnění. Bez spolupráce a propojení dalších učitelů nebude však mít tento počin šanci na úspěch. Dokážou učitelé alespoň na 1 měsíc obětovat svou tradiční výuku tomuto projektovému přístupu? To je otázka.


4. Uspořádám více neformálních online setkání mezi žáky a učiteli

Doposud jsem tato setkání uskutečňoval pouze se svou třídou v podobě pravidelných online třídnických hodin, kde jsem převážně řešil třídnické věci. Pravidelná, neformální, online setkávání žáků a učitelů je něco, na čem by se mělo v příštím období zapracovat. Budou o ně učitelé a žáci stát? Další milionová otázka.


5. Budu hledat nové vzdělávací příležitosti a výzvy pro žáky i pro sebe

Je snadné zabřednout také do stereotypu online výuky, kdy každý den a týden používáme tytéž přístupy a styly, podobně jako v prezenční formě, ať už jsou jakkoli kreativní. Hledání nových vzdělávacích příležitostí a výzev je mimo jiné o změně našich návyků spojených s učením druhých i učením vlastním. Nacházení těchto příležitostí je objevováním možností, které nás mohou posunout dál a odhalit náš skrytý potenciál, o kterém jsme zatím nevěděli. Pokud pomůžeme našim žákům odhalit ten jejich, bude to to nejlepší, co jim můžeme dát.


A co uděláte při příštím uzavření škol jinak vy?

Veronika Tulef: Co nám virus ukázal o státním školství

středa 17. června 2020 · 2 komentářů

Současná krize nám, mimo všechny neblahé důsledky, ukázala i nesmírnou závislost populace na systému povinné školní docházky. Ve chvíli, kdy si organismus vytvoří příliš velkou závislost na nějaké substanci, byť sebevíc toxické a devastující, její nárazové odstranění pak velmi pravděpodobně způsobí kolaps celého organismu.

Zdroj: Svoboda učení 7. 5. 2020

V takové chvíli již není okamžitý návrat k přirozenému stavu věcí prakticky možný. V případě pozitivně vnímaného jevu, kde si jen naprostá minorita vůbec uvědomuje, o jak zrůdnou věc se jedná, to platí dvojnásob. Společnost si nedokáže představit život bez povinné školní docházky. Ne proto, že by takový život nebyl možný, ale pouze kvůli tomu, že nenávratně pozměnil celý zbytek společnosti a běžný život nás všech. Zapustil tak hluboké kořeny, že zbavit se ho již nebude možné bez dlouhodobého a pozvolného procesu rekonvalescence. A to jak v praktickém životě lidí, tak i v jejich mysli.

Dostáváme se do situace, kdy si mnoho rodičů nepřeje opětovné otevření škol. Teprve hrozba potenciálně smrtícího viru nutí některé lidi k tomu, otevřeně prohlásit, že se hodlají vzepřít povinné školní docházce a svoje děti tento školní rok do školy neposlat. Pomůže to něčemu? Prozatím to příliš slibně nevypadá. Konečný cíl – návrat k normálnímu životu prakticky nikoho nevede ke skutečně podstatnému zamyšlení ohledně smyslu povinné školní docházky jako takové. Některé drobné náznaky ve všeobecném mínění zde přeci jen zaregistrovány byly. Jsou lidé, kteří uvažují nad smyslem vzdělání jako takového. Začínají si pozvolna uvědomovat, že vzdělávání nemusí nutně spočívat ve trávení času ve školních třídách a že krátkodobá absence diktátů a matematických cvičení pravděpodobně nepoznamená budoucí kariérní život jejich potomka.

Namísto tohoto fundamentu je však pozornost obracena k těm problémům, které jsou teprve důsledkem celé této mašinérie. „Dobrá, možná děti školu zas tak nepotřebují, ale musí přeci postoupit do dalšího ročníku, aby pak mohly jít dál na střední školu“, „Co budeme dělat my rodiče, když musíme do práce a nechceme nechat děti samy doma?“, „Můj syn by to sám doma klidně zvládl, ale není schopen se bez mojí pomoci dokopat k učení, které na něj jeho učitel neustále valí.“ Všechny tyto neřešitelné problémy jsou jen důsledkem prvotního narušení společnosti existencí povinné školní docházky – jednotného systému, bez kterého si dnes již mnozí nedokážou představit život.

Lidé se chtějí vrátit ke svým původním, relativně snesitelným životům. Ptají se, kdy bude po všem a jejich děti se budou moci vrátit opět do škol. Nikdo se neptá na to, co s námi udělala školní docházka jako taková. Nikdo se neptá, co je to skutečné vzdělání a jak moc se liší od nucené školní výuky.

V nejlepším možném případě by si byli lidé uvědomili, že žít se dá i bez školní docházky. Děti by se mohly pozvolna vracet do normálního života. Bez nutnosti promarnit polovinu dětství sezením ve školních lavicích. Někteří rodiče by se jednoduše rozhodli svoje děti do státní školy už neposlat. Ani teď, ani nikdy jindy a naši politici by nějakým zázrakem uznali, že vzdělávat se dá i jinak, bez nutnosti absolvovat povinné kurikulum. Jenže takhle se to nikdy nestane. Omezenost naší představivosti ohledně toho, co je to vlastně vzdělávání, je vidět už na tom, kolik lidí řeší, jak zajistit povinné metrové rozestupy v případě 30 dětí ve školní třídě.

Devět ročníků základní školy s následným postupem do další instituce zakončené jednotnou maturitní zkouškou… místnost o 30 místech s tabulí… zvonek označující konec každého 45 minutového bloku… To je ten nezbytný stav, bez něhož bychom jako společnost nemohli prý nadále fungovat. Kdyby nějaká dostatečně fundovaná zdravotnická organizace prohlásila, že pro učení je zcela nezbytný pohyb, že to bez něj, kvůli nedostatečnému okysličení mozku zkrátka nejde, tak by byla pravděpodobně ve školním systému zavedená na počátku každé vyučovací hodiny povinná tříminutová pauza, určená ke krátkému pochodování na místě vedle školních lavic. Existuje jedna naprosto nezbytná podmínka k učení a tou je dobrovolnost – možnost rozhodnout se, co, kdy, kde, jak a jestli se chci momentálně učit. Vlastně je to jediná podmínka (když pomineme základní fyzické a společenské potřeby), která je pro učení třeba. Jenže taková podmínka nebude nikdy uznána systémem násilného donucovacího aparátu.

Co je to vzdělávání? Mnozí si to neumí představit. Typickým obdobím velice efektivního vzdělávání byla doba, zhruba od narození až po dosažení cca 6 let věku. Právě v tomto období se toho každý z nás naučil dost možná víc, než kolik se toho naučí za celý zbytek života. Lidé toto dokonce tak zhruba chápou. Přesto jsou přesvědčeni o tom, že následný násilný proces, který skutečnému vzdělávání zasadil obrovskou ránu – začátek povinné školní docházky – je tím skutečným vzděláním. Skutečnost je taková, že právě ty hodiny a roky života, které mladý člověk strávil nuceným vzděláváním, patří k tomu vůbec nejneefektivněji využitému času, jaký si v procesu učení umím představit. S devastujícími účinky na sebevědomí člověka i na jeho budoucí život.

V období školního věku se děti největší měrou vzdělávají stále ještě v období odpoledních a večerních hodin, v tom vzácném čase, který jim ještě nebyl zcela ukraden. V době, kterou většina lidí nazývá jako „volný čas“. Kdykoliv se věnují činnostem, o které mají skutečný zájem, kdykoliv vedou debatu s někým z dospělých či vrstevníků, nebo zažívají radost při úspěšném řešení problémů všedního dne. Nejlepší forma vzdělávání je pak taková, kdy si v danou chvíli vůbec neuvědomujete, že se učíte. Bez tohoto opravdového vzdělávání, nikoliv bez školní docházky, by tito zastávači nuceného vzdělávání nebyli schopni vůbec ničeho, od znalosti, jak si vyprat prádlo v pračce, až po schopnost fungovat v rámci běžného pracovního procesu, nebo se orientovat ve složitých mezilidských vztazích.

Během současné karantény však dopadla nutná opatření velice špatným způsobem. Žáci by se možná mohli postupně vracet ke skutečnému vzdělání, ale to jenom za předpokladu, že by je učitelé nezačali zavalovat domácími úkoly. Řeči o nezbytnosti udržení „vzdělání“ (vyplňování neskutečného množství školou zadávaných úkolů) za každou cenu i na dálku, zašlapalo jakoukoliv naději na návrat k normálnímu učení už v zárodku. Povinná školní „docházka“ se bezostyšně nacpala lidem až do jejich obýváků. Rodiče musejí zůstávat doma se svými dětmi často jenom kvůli nesmyslným požadavkům škol. Představa, že je potřeba stát svým dětem za zády 24 hodin denně, že potřebujeme školu jako jejich odkladiště, abychom mohli vůbec chodit do práce, pramení opět ze stavu společnosti, povinnou školní docházkou poznamenané.

Často se mluví o tom, že rodiče musí „nahrazovat pedagogy“, že nezvládají svoje děti učit. Jako by bylo každé učení vysoce kvalifikovaná práce, na kterou se normální smrtelník nezmůže. Rodiče nezvládají učit svoje děti? Nikoliv, rodiče jsou více, než schopni učit svoje děti přirozeně fungovat v životě. Maximálně mají problém, provádět s nimi úkony nařízené státním vzdělávacím institutem, protože s tím má skutečně běžný smrtelník problém. Především proto, že se jedná o naprosto absurdní způsob, jak předávat vědomosti.

Děti nepotřebují neustálý dohled dospělých. Docela by jim stačilo mít možnost trávit dětství s jinými dětmi, ať už samy, nebo za dohledu třeba i malého množství dospělých. Ale dobrovolně. Dětem prý chybí sociální kontakt. Nechyběl by jim, kdyby prakticky všechny děti nemusely denně trávit čas ve školách. Už mnohokrát jsem slyšela i prohlášení, že školní docházka dětem „zajišťuje sociální kontakty“, jako kdyby snad neexistoval jiný způsob, jak mohou děti trávit čas s vrstevníky, než na základě školní docházky. Dětem nechybí školy, chybí jim maximálně kontakt s jinými dětmi. A nucená školní docházka je opět systém, který i tuto sociální funkci zajišťuje v té vůbec nejhorší možné kvalitě. Už proto, že pro zdravé fungování sociálních skupin, bez vzniku toxických a násilných sociálních jevů, musí mít každý člen možnost takovou skupinu kdykoliv opustit.

V poslední době mají rodiče strach z nebezpečné nákazy. Teprve to je nutí k tomu uvažovat nikoliv nad povinnou, ale dobrovolnou školní docházkou. Proč ale nikdo nemluví o tom, jak devastující vliv na fyzické i psychické zdraví má nucená školní docházka jako taková? Tím se doposud nikdo netrápil? Existuje nepřeberné množství možností, jak mohou děti trávit svůj čas, jak se učit a jak jim zajistit mezilidský kontakt. Tím, že jsme kdysi nahnali děti do školních lavic, jsme je zcela připravili o smysluplné dětství, takže si teď už ani neumíme představit, že by tomu mohlo být i jinak. To je smutná realita současného systému. Jednotná školní docházka neusnadnila rodičům péči o děti. Naopak, zcela rozbila původní rodinné i sociální vazby. Uvrhla nás do závislosti, které se budeme jen velmi těžko zbavovat. Alespoň v naší hlavě ještě dlouho potrvá, než se budou moci děti vrátit ze školních lavic zpátky do svých domovů a ven mezi ostatní děti a začít normálně žít.

Zachovat za každou cenu tento systém, kdy se jistá skupina lidí musí povinně scházet na jednom místě, přepisovat texty, nalévat si do hlavy informace, které jim v takové podobě nedávají žádný smysl a velmi brzo po následujícím testu je opět zapomenou? To je to nejdůležitější, bez čeho bychom nemohli ani žít a co musíme za každou cenu udržet v chodu, i kdybychom při tom měli vypustit duši? To jako vážně?

Existuje jedna pozitivní zpráva. Je možné, že se alespoň po určitou dobu bude místo povinné školní docházky realizovat docházka dobrovolná. Teprve výjimečné okolnosti donutily naše politiky zvážit i tuto alternativu. Najednou je to možné. Náhle je tu možnost nějakou službu využívat, nebo nevyužívat, místo aby každý hlasoval o životech všech ostatních. Proč to nejde i normálně?

V současném stavu by rodiče skutečně nebyli schopni svoje děti v plné míře odhlásit ze státních škol. Valná většina by je jistě chtěla nadále využívat. To nebrání vůbec ničemu v tom, aby se školní docházka změnila z docházky povinné, na docházku dobrovolnou. Nikoliv jenom po dobu trvání vnější hrozby, ale už napořád. Neexistuje žádná morální obhajoba nuceného systému, když je tu stále možnost, alespoň prozatím, takové služby využívat nebo nevyužívat. Moje největší přání? Aby byla povinná školní docházka už konečně trvale nahrazena dobrovolnou školní docházkou a aby stát jednou pro vždy zanechal tohoto absurdního nuceného barbarství. A když ne, tak tu bude alespoň nějaká šance na precedentní stav, po který bude platit sice jen krátká, avšak dobrovolná školní docházka. A to je pořád lepší výchozí pozice.


Do formativního hodnocení by učitelé měli zapojovat také své žáky

úterý 16. června 2020 · 0 komentářů

Přinášíme další rozhovor na téma formativní hodnocení žáků. Tentokrát jsme o zkušenostech se slovní formou hodnocení hovořili s Monikou Olšákovou, která vyučuje chemii, přírodopis, angličtinu a environmentální výchovu na ZŠ a MŠ Janovice. V učitelské soutěži Global Teacher Prize CZ 2019 obsadila druhé místo.

Zdroj: web Národního pedagogického institutu ČR 29. 5. 2020

Co učitel potřebuje k tomu, aby mohl hodnotit formativně?

Učitel musí vědět, co chce žáky naučit, a to jim sdělí pro ně srozumitelným jazykem. Pokud jde do hodiny s tím, že vlastně neví, co se mají žáci naučit, jen tuší, že s nimi bude probírat například členovce, tak pak ani on, ani děti nevědí, co se bude hodnotit a jak. Když chci formativně hodnotit, vyplácí se i mně co nejsrozumitelněji žákům vysvětlit zadání, následně pak očekávaný výkon, který si ideálně po samotném splnění ještě vzájemně nebo podle daných kritérií sami vyhodnotí. Další věc, kterou bych zdůraznila, je to, že do hodnocení by měli být zapojeni sami žáci. Rozhodně není vše jen na učiteli. O některých technikách, jak formativně hodnotit, se podělíme ve webinářích, které připravujeme ve spolupráci s MŠMT.

Orientují se čeští učitelé v hodnocení dostatečně na pozitivní výsledky žáků?

Problém je, že mnozí učitelé dělají to, čeho jsem se dříve dopouštěla i já. Orientují se na výkon a na chybu. Nesledují posun žáka a neberou moc klasiku, že chybami se člověk učí. A to by se mělo změnit. Každého z nás více motivuje, když se dozvíme, co se povedlo, potom jsme víc otevřeni zapracovat na slabších stránkách. Pozitivní zpětná vazba by také měla naznačovat, jak se může žákova práce dál posunout a kam by měla směřovat.

Když jsem nedávno lektorovala na jedné velké škole v Ostravě sborovnu, učitelé při práci s textem měli obavu zapisovat své přemýšlení o odborném tématu před samotným čtením. Proč? Měli strach, že budou chybovat a jejich práce nebude dost dobrá. Když takto přemýšlejí učitelé, jak se učí v jejich hodinách děti? Nejlepší na zmiňované lekci bylo, že po čtení textu si pak své přemýšlení ve dvojicích vyjasňovali a vzájemnou diskusí, oceněním a korekcí přišli na to, že tento způsob učení pomohl i jim a viděli sami na sobě, že se hodně naučili a v tématu chtějí dál pokračovat.

Plánujete nějakou podporu vedoucím pracovníkům?

Hodně lidí si myslí, že podobná situace, která vznikla v souvislosti s koronavirem, se bude opakovat. Učitelé, a hlavně ředitelé se obávají, že vše bude mít dopad na zhoršení kvality učení žáků. Pravda je, že české školství není nastaveno na distanční výuku ani na domácí vzdělávání. Proto by se mělo přemýšlet, co dál, jak z této situace vytěžit co nejvíc zkušeností do budoucna. Jeden z dílů webinářů by měl být určen vedoucím pracovníkům, kde budou zmíněny konkrétní zkušenosti dvou škol z okolí a zveřejněna podpora a osvědčené způsoby práce jak v České republice, tak v zahraničí.



___________________

Mgr. Monika Olšáková vyučuje chemii, přírodopis, angličtinu a environmentální výchovu na ZŠ a MŠ Janovice v okrese Frýdek-Místek. V českém kole učitelské soutěže Global Teacher Prize 2019 obsadila 2. místo. Při vyučování klade důraz na třífázový model výuky, kde za zásadní považuje žákovo učení v podnětném prostředí s řadou reálných výzev a se zpětnou vazbou na jeho výkony. Využívá čtenářství pro rozvoj žákovských dovedností při práci s textem, zaměřuje se na badatelsky orientované vyučování. Vede ekotým dětí i dospělých, aktivně spolupracuje s rodiči (kavárny, brigády, dílny) a se vzdělávacím sdružením TEREZA.

NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy a kompletní program

pondělí 15. června 2020 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: červen a červenec 2020

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na červen najdete ZDE, na červenec ZDE.

Přehled všech probíhajících a připravovaných výstav najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.

Komentované prohlídky, studijní materiály, semináře a kurzy pro pedagogy najdete ZDE.


Linie, světlo, stín. Výběr z mistrovských děl evropské grafiky a kresby 17. a 18. století

Schwarzenberský palác – grafický kabinet, prodlouženo do 12. července

»Výstava představuje mistrovská díla barokního umění na papíře a pergamenu. V obou místnostech grafického kabinetu jsou k vidění kresby a grafické listy umělců českého a středoevropského baroka, Karla Škréty, Petra Brandla, Václava Vavřince Reinera, Michaela Heinricha Rentze a Antona Kerna, či mimořádných osobností severského a italského grafického umění 17. a 18. století, Rembrandta van Rijn a Giovanniho Battisty Piranesiho.«

Více informací a doprovodné programy najdete ZDE.


skupina RA: Vzkazy k přítomné hodině

Veletržní palác, 2. patro, grafický kabinet, prodlouženo do 12. července

»Kabinet v expozici moderního a současného umění představuje v kresbě, grafice a fotografii Skupinu Ra ze sbírek Národní galerie Praha a Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

Výstava je obrazovou básní inspirovanou Vzkazy k přítomné hodině (1947) z pera Zdeňka Lorence (1919–1999), věnovanými jednotlivým členům skupiny, malířům Josefu Istlerovi (1919–2000), Václavu Tikalovi (1906–1965), Bohdanu Lacinovi (1912–1971) a Václavu Zykmundovi (1914–1984), ale také fotografům Miloši Korečkovi (1906–1989) a Vilému Reichmannovi (1908–1991), jakož i spisovateli Ludvíku Kunderovi (1920–2010).

Skupina Ra se začala formovat během válečných čtyřicátých let z potřeby mladé výtvarné a literární generace vystoupit z izolace a nalézt své místo na umělecké scéně především ve vztahu k předválečnému surrealismu. Její členové přehodnotili požadavek zakladatele surrealismu Andrého Bretona na čistý psychický automatismus v tvorbě a nebránili se vědomému řízení výtvarného gesta a výsledného obrazu. Se surrealistickým manifestem se shodovali v úsilí o nalezení bodu, v němž se slučují veškeré protiklady, skutečnost a iracionálno, život a smrt.

V iniciační stati z roku 1947 se Skupina Ra snažila uchopit podstatu soudobého umění a přihlásila se k jeho lyrickým hodnotám, „jež mají platnost obecně lidskou a jež jsou sublimátem lásky a nenávisti, naděje a zoufalství, radosti a žalu“.

Programově nebyli vyhraněně teoreticky definováni; při neustálém hledání vlastní identity spojovala je cesta poetického lyrismu, imaginace inklinující k abstrakci a reflexe dobové tísně ve smyslu vcítění se do osudu člověka a země, poznamenaných válečnou destrukcí. Ve své tvorbě předznamenávali důležité kapitoly dějin moderního umění, evropského informelu, body artu a umění akce šedesátých let.

První společnou výstavou se představili v roce 1947. Jejich spolková činnost byla přerušena a snaha o tvorbu v mezinárodním kontextu přetrhána po velmi krátké době již o rok později zničující situací v kultuře a celé společnosti.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Manet v černobílé

Veletržní palác, grafický kabinet, 4. patro, prodlouženo do 9. srpna

»Francouzský malíř Édouard Manet (1832–1883) se grafické tvorbě věnoval pouze okrajově. Kolem deseti děl, zejména leptů, ze Sbírky grafiky a kresby NGP představí tuto méně známou kapitolu Manetova díla a ukáže, jak se bytostný malíř vyjadřoval také v barevně úsporném médiu grafiky.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Odilon Redon: À Edgar Poe

Veletržní palác, grafický kabinet, 4. patro, prodlouženo do 9. srpna

»Grafický kabinet navazuje na výstavu Sen ve snu: Edgar Allan Poe a umění v českých zemích.

Cyklus šesti litografií z roku 1882 À Edgar Poe je poctou básníkovi, jehož básně Redon znal v překladu klíčových postav francouzské poezie Charlese Baudelaira a Stéphana Mallarmého. Literární předurčení jej inspirovalo k snovým motivům, které doprovodil poetickými názvy.

Na šesti listech odkrývá monstrózní a neskutečnou sílu fantazie, zachycuje lidský strach a zároveň přitažlivost k hrůze. Spontánnost, originalita a výjimečnost jeho projevu jsou velmi blízké podstatě Poeova literárního díla. Koncepce jednotlivých obrazů navozují buď vztah ke konkrétní scéně, nebo náladu přítomnou v Poeově díle.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stanislav Sucharda 1866–1916: Tvůrčí proces

Veletržní palác, prodlouženo do 25. října

»Výstava představuje osobnost významného českého sochaře přelomu 19. a 20. století, v jehož vrstevnaté tvorbě se prolínají interakce regionu a metropole, přechod od tradic 19. století směrem k moderně i postupná recepce progresivních evropských stylů domácím uměleckým prostředím.

Suchardův život a dílo jsou členěny do tematických celků věnovaných formativnímu prostředí rodinné novopacké dílny, tvůrčím počátkům, působení v čele Spolku výtvarných umělců Mánes, architektonické skulptuře, portrétní, pomníkové, sepulkrální a medailérské tvorbě. Ve všech těchto oblastech je dobře patrný vývoj umělcova formálního projevu od raného myslbekovského realismu přes rodinovskou impresi až k ryze modernímu výrazu.

Sucharda se rozhodující měrou zasloužil o rozvoj českého moderního medailérství; sám za své plakety a medaile obdržel řadu mezinárodních ocenění. Aktivní sokolství podpořilo jeho fascinaci idealizovaným světem slovanského pohanství, vznik originálního ikonografického repertoáru a značně nekonvenčních pomníkových návrhů.

Tato vůbec první souhrnná prezentace vesměs neznámého Suchardova díla je výstupem společného projektu Stopy tvorby. Dědictví velkých sochařů první poloviny 20. století. Restaurování a péče o sochařské památky ze sádry (NAKI, DG16P02B052) Fakulty restaurování Univerzity Pardubice a Ústavu dějin umění AV ČR, v jehož průběhu byla zpracovávána umělcova unikátní pozůstalost. Čerstvě restaurované sádrové modely, kresebné studie i bohatá fotografická dokumentace umožňují komplexní vhled do vlastního tvůrčího procesu, počínajícího spontánní autorskou črtou a vrcholícího mnohdy odosobněným převodem do finálního materiálu.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Sen ve snu. Edgar Allan Poe a umění v českých zemích

Veletržní palác, prodlouženo do 22. listopadu

Výstava se věnuje reflexím tvorby amerického spisovatele, básníka a teoretika Edgara Allana Poea (1809–1849) ve výtvarném umění v českých zemích, stejně jako obecnějšímu fenoménu hrůzy a strachu. Poe vyvolává dodnes živý zájem, jeho povídky a básně stále inspirují nejen literáty, ale i výtvarníky, filmaře či hudebníky.

Literární dílo E. A. Poea začalo více umělce inspirovat až po spisovatelově předčasné smrti. Hlavní zásluhu na tom měl překladatel jeho díla do francouzštiny básník Charles Baudelaire. Pozoruhodná díla inspirovaná Poeovou tvorbou vytvořily již ve druhé polovině 19. století tak výrazné osobnosti jako byli například Edouard Manet, Odilon Redon, James Ensor nebo Gustave Doré.

Jakkoli začalo být Poeovo dílo překládáno do češtiny již v 50. letech 19. století, první výtvarné reflexe přišly až o několik desítek let později, tedy na přelomu století. Jeho básněmi a povídkami byl inspirován například František Kupka a záhy po něm i Josef Váchal, Jan Konůpek nebo František Kobliha. S českým prostředím měl silné vazby i Alfred Kubin, který svými pracemi doprovodil souborné vydání Poeových povídek v němčině.

Zájem o Poea pak nepřetržitě trvá až do současnosti. Zásadní práce inspirované Poem vytvořil například Alén Diviš nebo František Tichý. Poe výrazně inspiroval i Jana Švankmajera a v nedávné době například Františka Štorma nebo Jaroslava Rónu.

Výstava představuje široké spektrum umělců, vedle již zmíněných například Krištofa Kinteru, Josefa Bolfa nebo Martina Zeta, stejně jako příslušníky nejmladší generace Jana Vytisku či Marka Škubala. Cílem je demonstrovat úzké vazby, které může moderní a současné umění mít k tvůrci z 19. století.

Vystavující umělci: Josef Bolf, Adolf Born, Alén Diviš, Tereza Eisnerová, Jakub Gajdošík, Matouš Háša, Jan Hísek, Kryštof Hošek, Jakub Janovský, Bohumil Kafka, Krištof Kintera, František Kobliha, Běla Kolářová, Jan Konůpek, Jan Kotík, Alfred Kubin, Otakar Kubín (Coubine), František Kupka, Martin Mulač, Karel Nepraš, Jaroslav Panuška, Jiří Příhoda, Jaroslav Róna, Pavel Rút, Jakub Schikaneder, Vladimír Silovský, Karel Souček, Hugo Steiner-Prag, Richard Stipl, Jiří Šalamoun, Marek Škubal, Jakub Špaňhel, František Štorm, Jan Švankmajer, Mark Ther, František Tichý, Josef Váchal, Markéta Váradiová, Jan Vytiska, Martin Zet.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Nebourat! Podoby brutalismu v Praze

Veletržní palác, prodlouženo do 22. listopadu

Architektura 60. až 80. let 20. století, někdy obdivovaná, někdy nenáviděná, je intenzivně diskutovaným a rozporuplně přijímaným fenoménem současnosti. Veřejnost ji možná vnímá zatím spíše negativně, do značné míry i kvůli nedostatku informací nebo negativní zkušenosti s režimem před Sametovou revolucí. Výstava Nebourat! Podoby brutalismu v Praze prezentuje pražské stavby (včetně projektů připravovaných, ale nepostavených), které byly ve větší či menší míře ovlivněny brutalismem a pokrokovými vlivy za zapovězeného, ale pro tvůrce inspirativního Západu.

Krok za krokem odkrývá, v čem spočívají prostorové, kompoziční nebo konstrukční hodnoty této architektury. Představuje stavby, které výrazným způsobem vstupují (nebo měly vstoupit) do obrazu města a které zásadně ovlivňují kvalitu veřejného prostoru kolem sebe. Takové objekty jako je např. obchodní dům Kotva, bývalá Ústřední telekomunikační budova na Žižkově (aktuálně určená k demolici), budova bývalého Federálního shromáždění, hotel Intercontinental, Barrandovský most, stejně jako nedávno zbořený soubor staveb Transgasu, byly a jsou příklady na svou dobu nejpokročilejších řešení a špičkových výtvarných koncepcí.

Na dvě stě padesát originálních noblesních plánů, fotografií a modelů, z nichž mnohé jsou vystaveny poprvé, pochází převážně ze sbírky architektury Národní galerie Praha, zásadní zápůjčky laskavě poskytlo Umělecko-průmyslové museum, Galerie výtvarného umění v Chebu, Národní muzeum a řada soukromých osob.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Ozvěny benátského bienále: Stanislav Kolíbal

Veletržní palác, malá dvorana, prodlouženo do 10. ledna

V roce 1925, kdy se Stanislav Kolíbal narodil, začala stavba Veletržního paláce v Praze a zároveň i československého pavilonu v Benátkách. O století později zůstávají všichni tři přetrvávajícími ikonami národní kulturní identity. Díky přemístění Kolíbalovy výstavy z Benátského bienále 2019 (realizované v Českém a Slovenském pavilonu) do Malé dvorany Veletržního paláce získají návštěvníci Národní galerie Praha nový pohled na Kolíbalovu hlubokou vizi.

Jak název současné výstavy napovídá, nejedná se o reprízu, ale spíše o přehodnocení jejích ozvěn z enigmatického italského města v české metropoli.

Výstava Bývalé nejisté tušené, která je zde znovu nainstalovaná v interiéru opisujícím velikost benátského pavilonu, byla původně koncipovaná v reakci na architekturu budovy včetně nového díla inspirovaného jeho fasádou.

V podobném duchu reagoval Kolíbal na projekt Ozvěny Benátského bienále a jeho nové prostory. Malou dvoranu oživují jasné nástěnné kresby, jež motivicky vycházejí z rozměrů budovy, zatímco jedna z Kolíbalových konstruktivistických soch z 90. let ve formě modelu jeho Stavby zdůrazňuje umělcovo důležité propojení malby, kresby, sochy a architektury.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Kurt Gebauer

Veletržní palác, 1. patro, prodlouženo do 10. ledna

Kurt Gebauer (* 1941) vysvětluje své životní poslání dvojsmyslnou nadsázkou „obecního sochaře“. Již šest desítek let kultivuje a obhospodařuje veřejný prostor, většinu času i na úkor vlastního postavení. Jeho těžko zařaditelné pojetí živé figurace mátlo nejen politické cenzory předlistopadového režimu, ale i uměleckou scénu samu.

Pečlivé studie prožívané skutečnosti lidského těla, jednou oslavy radostného života a přírody, jindy bryskní obžaloby společenské absurdity, groteskní, ironické i poeticky smutné, jej řadí mezi velké postavy českého 20. století dalším ztělesněním poetiky malého velkého člověka. Postavy, která nemění dějiny silou, ale vyprávěním, jemným humorem a hlubokou lidskostí.

Výstava je zatím nejuceleněji představeným souborem prací sochaře-malíře, který celý život soustředěně rozvíjí, střídá a vrací se k několika překrývajícím se technikám a tématům. Ať již je to vznášející se tělo i mysl plavkyň a létavců, těkavé pulzování života dívek na prahu mezi dětstvím a dospělostí, strnulost a nabubřelost gest a těl pomníkových konvencí, nebo do jednoduchosti a lehkosti vybroušená hloubka jeho satirických alegorií, zásahů do veřejného prostoru, Kurtova díla vždy vyvolávají úsměv. Avšak s opět typicky českým vědomím vlastní konečnosti, nicoty, která zůstává vždy na dosah.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, prodlouženo do 10. ledna

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesunula do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představuje v takzvaném otevřeném depozitáři. Schaudepot je výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Staří mistři

Schwarzenberský palác

Expozice Staří mistři ve Schwarzenberském paláci představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění (Hans von Aachen, Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun, Lucas Cranach, Adriaen de Vries, Albrecht Dürer, El Greco, Francisco José Goya, Hans Holbein, Jan Gossaert zvaný Mabuse, Jusepe de Ribera, Peter Paul Rubens, Bartholomaeus Spranger, Karel Škréta, Simon Vouet, Michael Leopold Willmann a jiní).

Její základní časový rámec tvoří období od 16. do 18. století vycházející z retrospektivního pohledu na předrenesanční tendence v umění gotiky a antická díla jako inspirační podnět pro renesanční a barokní umění. Expozice je pojata jako dialog mezi národními a mezinárodními impulzy, vlivy a změnami v duchu dialektiky forem, stylů a motivů. Z dramaturgického hlediska reflektuje narativní aspekty evropského umění od antiky až po osvícenství, dějinné souvislosti a nadčasovost mistrovských uměleckých děl v inovativní instalaci.

V rámci hlavního přístupu do Schwarzenberského paláce je obnoven původní vstup z Hradčanského náměstí přes nádvoří. Tři sály v přízemí jsou vyhrazeny pro příležitostné sbírkové expozice a dvě místnosti poslouží grafickým kabinetům.

Architektonické pojetí expozice koresponduje s její koncepcí: přízemí je pojato jako prolog expozice, první a druhé patro jako tematické panorama renesančního a barokního umění a půdní prostor je v nových souvislostech věnován sběratelství, tvorbě v malířství i sochařství, „skicáriu“ a kabinetní malbě.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1796–1918: Umění dlouhého století

Veletržní palác

Expozice vědomě a přirozeně spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách. Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně. Expozice tedy ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice.

Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek.

Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou.

Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence vyšly ze základní myšlenky expozice – přiblížit návštěvníkovi universum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století.

Sbírková expozice chápe tzv. „dlouhé století“ odlišně než bývá obvyklé. Liší se datací – začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění. Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později. Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí. Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha. V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění první poloviny 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923.

Sledované období zahrnuje vlastně tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naší současnost. Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná „čtení“ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé

Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE.


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.

Komentované prohlídky, přednášky a diskuse, tvůrčí dílny či akce za účasti umělců – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!


KONTAKT:
Oddělení vzdělávání / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie Praha / National Gallery Prague
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz
www.ngprague.cz

https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie