Polemika: Je české školství rigidní, svazují ho tradiční přístupy?

úterý 30. října 2018 · 0 komentářů

Tato polemika byla uveřejněna začátkem školního roku. Možná jste ji tehdy nezachytili. Snad bude tedy dobré se k některým myšlenkám vrátit. Zase si tak moc neodporují, spíše se doplňují.

Zdroj: Hospodářské noviny 7. 9. 2018, str. 15


ANO: Jaroslav Jirásko, ředitel ZŠ K. V. Raise, Lázně Bělohrad, člen rady Asociace ředitelů ZŠ

Tuzemské školství zůstává i téměř po 250 letech od zavedení povinné školní docházky obrazem doby, ve které vzniklo. Jeho obrovským problémem je neschopnost přizpůsobovat se vzdělávacím potřebám společnosti a rychle reagovat na změny ve všech oblastech lidského života. Jeho malá (nebo spíš téměř žádná) flexibilita vede k tomu, že se stále více rozevírají nůžky mezi tím, co se děje ve školách, jak školy pracují, a tím, co se děje ve společnosti, jak společnost funguje a co člověk potřebuje k tomu, aby se v moderní společnosti orientoval, rozuměl jí a uměl si poradit se životem.

Rigidní školský systém založený na „povinnosti" a „jednotnosti" naprosto ignoruje svobodu rozhodovat o svém vlastním vzdělávání, ignoruje různorodost jednotlivců a jejich individuální limity i vše, co dnes víme o práci lidského mozku a o psychologii dítěte. Ve své strnulosti není schopen dostatečně připravovat mladé lidi na život, na jejich povolání, životní dovednosti a postoje v dnešní době, natož na dobu za deset nebo dvacet let. Oborová struktura je zastaralá a nevyhovující, izolovanost jednotlivých předmětů opomíjí mezioborovou provázanost a souvislost všeho se vším…

…Cílem vzdělávání v českém školství už dávno není vzdělanost, ale úspěšné splnění všemožných testů, maturit, státnic, zkrátka − jak tomu sami studenti s oblibou říkají − prolezení či přežití.

Výstupy ze škol jsou žalostné − absolventi neumí pracovat s informacemi, neumí aktivně používat cizí jazyky, nedokážou vysledovat souvislosti, mají zakrnělé logické myšlení, nejsou připraveni na celoživotní vzdělávání a flexibilitu, ba dokonce nejsou dostatečně připraveni používat digitální technologie, protože jim školy nedokážou ukázat jejich opravdovou užitečnost. Celý systém je dobrý tak pro přelom 18. a 19. století, ve 21. století těžce selhává. Chrlí stovky lidí „vzdělaných" ve stylu „vykonej, co jsem ti nařídil, nedopusť se žádných chyb, na nic se neptej a buď za to oznámkován".

Moderní škola však musí pracovat ve stylu „vyber si, v čem se budeš vzdělávat, přijmi za to odpovědnost, neboj se chyb a selhání, neboť to patří k životu, poznej své možnosti a limity a seznam nás s tím, jak ses posunul"…

…Nejdůležitějším prvkem jsou učitelé. Je třeba, aby ve školách pracovali zcela jiní učitelé než doposud. Aby to byli profesionálové ovládající efektivní metody učení, znající poslední poznatky moderní psychologie, připravení na to, že škola má vypadat úplně jinak, než jakou zažili oni sami. Musí to být skvělí didaktici, musí umět pracovat s heterogenní skupinou, individualizovat výuku a umět správně hodnotit, celoživotně se vzdělávat a pracovat v týmu. Samozřejmě takto vybavení odborníci musí být zároveň velmi dobře zaplaceni, podporováni a respektováni. Podívejme se, v jaké žalostné společenské, odborné a finanční situaci se učitelé aktuálně nacházejí…

…Také emoční nastavení škol je špatné. Na českých školách panuje strach – strach mají žáci (z písemky, ze zkoušení, z chybování, z testu, z maturity), strach mají učitelé (z rodičů, z inspekce, ze selhání), strach mají ředitelé (ze zřizovatele, z inspekce, z kontrol), strach mají rodiče (ze školy, ze špatných známek svých dětí). To je špatně. Základem efektivního a kvalitního vzdělávání jsou pozitivní emoce – hlavně radost, pozitivní překvapení, objevování. To naše je ale tradičně založeno na hledání chyb a trestání za ně. Moderní škola ale musí brát chybu jako lidskou přirozenost a pracovat s ní. A naopak hledat, co se podaří…


NE: Zdeněk Brom, učitel ZŠ ve Vodňanech, lektor dalšího vzdělávání učitelů

Našemu školství samotné tradiční přístupy neškodí. Našemu školství může škodit jedině konkrétní učitel. A je úplně jedno, jestli škodí tradičními nebo moderními přístupy, které neumí používat.

Kvalita a efektivita školství se totiž odvíjí od kvality a efektivity učitelů a od podmínek, které mají k dispozici (počet a skladba žáků ve třídě, přístupné technologie, prostorové možnosti…). A dále od schopnosti učitele naslouchat žákům, spolupracovat s kolegy i rodiči a samozřejmě také od portfolia výukových metod a strategií, které se učitelům nabízí. Mezi ně ovšem patří i tzv. tradiční záležitosti − frontální výuka, učení zpaměti, trochu zjednodušeně napsáno: dril. Stejně jako domácí úkoly a řady dalších věcí, které jsou dnes zatracovány.

Důvod je jednoduchý. Každé prostředí školy, každý žák a učitel jsou jedineční a vyžadují individuální přístup. Představa, že existují nějaké „zázračné moderní" metody, které fungují vždy, všude a na všechny, je scestná. Při výuce každého žáka funguje vždy něco jiného. Když vybírám z portfolia metod a strategií, tak se neptám, zda jde o tradiční, nebo moderní přístup, ale jestli jde o přístup pro žáka přínosný, zda ho posune a pomůže mu v tom nejdůležitějším − rozvoji jeho lidství a schopnosti učit se…

…Bavit se o tom, jestli českému školství škodí tradiční přístupy, vnímám jako ztrátu času.Spíše je důležité bavit se o tom, jak efektivně vzdělávat budoucí učitele a jak rozvíjet další vzdělávání současných učitelů, aby uměli smysluplně a ku prospěchu žáka využívat širokého spektra „tradičních a moderních“ metod, strategií, přístupů atd.

A pak je samozřejmě důležité, aby se vytvořily podmínky, ve kterých může své schopnosti rozvinout Ono při třiceti dětech ve třídě s rozpětím jejich intelektuálních schopností od téměř nevzdělavatelných až po velmi talentované je to mnohdy nadlidský a těžko splnitelný úkol.

Školy se mění, protože se mění především žáci a přístup rodičů ke školám. V některých školách je tento proces klidný, protože žáci, rodiče a učitelé spolupracují, jinde je bouřlivější, protože zmíněné strany si obrušují hrany.

Stejně tak se mění přístupy k žákům. Například se ukazuje, že lpění na dodržování pravidel ve škole je velmi důležité a není to zase takový přežitek. V jedné inspirativní knize z praxe reformních škol jsem se dočetl, že vyučující na jedné škole , která si zakládá na volnosti žáků, tuto záležitost objevili po roce práce.

Aby se české školství skutečně změnilo k lepšímu, je třeba nejprve klást správné otázky, které povedou k hledání odpovědí posunujících kvalitu vzdělávání v této zemi. Je třeba klást otázky: Co konkrétně potřebuje učitel pro to, aby mohl efektivně vyučovat? Které metody jsou pro žáky přínosné a jak je používat v konkrétních školách s konkrétními žáky?

To jsou otázky, na které bychom měli hledat odpovědi.