Ilona Gillernová: DOKUMENTY 70. Sociální dovednosti učitele

pondělí 11. května 2015 · 0 komentářů

V minulém dílu našeho seriálu pojmenoval prof. Zdeněk Helus výzvy k proměnám učitelské profese. K sebevzdělávání učitelů se snažily přispět i Učitelské listy celou řadou seriálů. Z úvodní části jednoho z nich přinášíme ukázku.

Zdroj: Gillernová, Ilona: Sociální dovednosti učitele. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. I, č. 4 / 1993–1994, prosinec 1993, str. 10. ISSN 1210-6313.


„Pátou výzvou je obrácení pozornosti učitele na sebe sama – na svou vlastní osobnost a na své vlastní jednání. Jde o apel, aby byl učitel schopen kvalifikovaného sebepoznávání a seberozvíjení, v souladu s jeho posláním vůči osobnosti a vzdělání dítěte. Významný je zde např. učitelův sebekritický náhled na to, co si o dítěti myslí, jak to dává najevo a co to v dítěti vyvolává. (Zdeněk Helus 1994)

Vstupme do problematiky malým úkolem: Co všechno dělá učitel? Zkusme si každý za sebe sestavit detailní inventář činností, které učitel naplňuje v každodenním kontaktu se žáky, se svými kolegy, s rodiči. Budeme co nejvíce konkrétní, každá činnost má přece své místo. Ať je to třeba: sestavit obsah výkladu nového učiva, ústní zkoušení žáka u tabule, zadání písemné čtvrtletní práce, povzbuzování žáka, aby dosáhl lepšího výkonu, dělení žáků do skupin při řešení úkolů skupinově atd., atd.

Už máte aspoň dvacet položek? A teď se na ně podívejte znovu a položte si následující otázku: Které z nich jsou spojené s oborem, vědní disciplínou, které vyučujete, nebo bezprostředně s obsahem učiva? (Jako např. rozdělení obsahu učiva podle osnov, vytipování úkolů pro výklad, pro praktické či laboratorní cvičení.) Asi jich není víc než polovina.

Ve druhé polovině by se mohlo objevit – hodnocení žáků, rozhovor s rodiči, dozor ve školní jídelně, výlet se žáky, rozhovor třídního učitele s neprospívajícím žákem apod. Pro tyto a jiné své aktivity učitel využívá různých sociálních dovedností. Jsou to situace, ve kterých jde až na druhém místě o to, zda je učitelem dějepisu nebo fyziky. Jen čistě odborné znalosti mu tady nepomohou.

Avšak platí, že všech osvojených sociálních dovedností může učitel využít pro optimální předávání odborných znalostí, pro vytváření pozitivního vztahu k předmětu a oboru atd.

Sociální dovednosti – dovednosti v poznávání a posuzování sebe i ostatních, společenský a pedagogický takt, dovednosti v řízení lidí či prostě „umění jednat s lidmi“ – jsou učením získané předpoklady pro adekvátní sociální interpretaci… Zahrnují jak přiměřené vnímání určitých signálů, tak reakce na ně a jsou závislé na zpracování různých informací i prožitků, na zpětné vazbě, související s autoregulací atd. Učitel se všemi pracuje ve svých neobyčejně bohatých interpersonálních i sociálních vztazích, do kterých vstupuje.

Sociální dovednosti učitele bezprostředně souvisejí s jeho profesionální kompetencí, mají vztah k efektivitě jeho výchovně vzdělávací činnosti a k práci s dětmi a mladými lidmi vůbec, přispívají k životní i profesní spokojenosti učitele.

Každé povolání předpokládá určitou sumu dovedností, které lze nazvat sociálními, a učitelské povolání je na ně mimořádně náročné. Stupeň osvojení sociálně psychologických dovedností je u různých učitelů různý, je prakticky nezávislý na věku, odbornosti, množství teoretických poznatků. Zdokonalování sociálních dovedností je možné postulovat jako jednu z nezbytných podmínek optimalizace činnosti současné školy.

Jistě, k některým dovednostem máme blíže, dovedeme je dobře používat, jiné jsou pro nás obtížněji zvládnutelné. Známe kolegy, kteří velmi citlivě vnímají změny emočního klimatu ve třídě a dovedou tomu přizpůsobit právě začínající vyučovací hodinu, nebo ty, kteří vedle svých názorů dovedou vnímat i názory svých žáků či žáka a pracovat s obojími, kteří lépe zvládají celkově pozitivní orientaci na dítě a mladého člověka, dovedou být otevření ve svém jednání apod. Které z dovedností jsou v našem repertoáru profesních dovedností a které ještě ne, záleží na řadě okolností. Ale z obecného vymezení sociálních dovedností je zřejmé, že je možné s nimi aktivně pracovat, učit se je, rozvíjet je, doplňovat i přidávat do svého chování a jednání. Často záleží jen na nás samotných, jsme-li ochotni trochu experimentovat se svými reakcemi či chováním, opřít se o své prožitky a intenzivně pracovat sami na sobě. Ano, chce to odvahu, protože se nám mohou rozhýbat naše zaběhané stereotypy a „jistoty“, chce to chuť uvažovat o sobě, své práci a její efektivitě. U řady dospělých je takové hledání méně obvyklé, právě proto, že je doprovází pocit rizika a napětí. Ale každý, kdo to zkusil, mi sbnad dá za pravdu, že to stojí za to.

A konečně – odpovídá tomu i současná situace. Žijeme v období mnohých společenských proměn. Mění se vztahy mezi učiteli a žáky, mění se vztahy mezi učiteli a rodiči a společenskými institucemi či společností jako takovou. Učitel oprávněně chce mít více volnosti k rozhodování a tím na sebe bere i větší míru odpovědnosti. Demokratizace vztahů v sobě nese řadu nároků na každého z nás. Mezi ně patří nároky na sebezdokonalování včetně rozšiřování inventáře dovedností spojených s učitelskou profesí.

Prostředí, ve kterém se realizuje výchovně vzdělávací proces ve škole, je bezprostředním setkáním, osobním kontaktem učitele a žáka. Ačkoli výsledek této interakce závisí na učiteli i žákovi, přece jenom učitel může ovlivňovat ve větší míře to, co se mezi nimi konkrétně děje.

Sociálně psychologické dovednosti v interakci učitele a žáka se týkají zejména:
– poznávání a vzájemného porozumění mezi učitelem a žákem,
– vytváření příznivého emočního klimatu, důvěry a bezpečí,
– působení a pomoci žákům, řešení konfliktů a problémů mezi žáky i mezi učitelem a žákem.

Naplnit příslušnými dovednostmi tyto čtyři oblasti přispívá k vytvoření podmínek, které podporují jak realizaci didaktických úkolů, tak vlastní rozvoj osobnosti žáka.

Konkrétněji jde např. o naslouchání, empatii, efektivní předávání informací,respektování úhlu pohledu a alternativ řešení, rozhovor orientovaný na žáka, asertivitu, vyjadřování pozitivních i negativních citů, umění pochválit, vedení ke spolupráci, rozvíjení tvořivosti jako rysu osobnosti žáka, autenticitu, plný kontakt mezi učitelem a žákem, zpětnou vazbu, podporování sebekontroly žáka, rozvíjení odpovědnosti žáků za sebe sama a sebedůvěry ve vlastní možnosti každého žáka atd.

Předchozí řádky nepředstavují nic mimořádně nového. Odpovídají zdravému rozumu. Takové momenty jako vzájemné poznání, důvěra, pomoc hrají důležitou roli ve všech mezilidských kontaktech.

Nový je způsob nazírání na podobu těchto momentů spojený s vědomím vlastního vlivu na jejich podobu. Většinou připouštíme, že mají velký vliv, ale současně si neuvědomujeme , jak velký podíl přísluší nám jako spoluautorům jejich utváření a rozvíjení a že disponujeme možnostmi pro pozitivní změny v těchto oblastech.

Pozorný čtenář si asi uvědomil, že tuto stať chápeme jako ÚVODNÍ. Co bude následovat, už zřejmě tušíte. Nabídneme vám několik podnětů pro sebevýchovu, optimalizaci vlastního chování, pro autoregulaci k profesnímu zdokonalování v některých z uvedených oblastí či konkrétně prezentovaných dovednostech.


Tolik úvod k jednomu z našich seriálů.

V 1. ročníku Učitelských listů (1993/94) běžely postupně seriály těchto autorů:
Kurz asertivity – Alena Vališová
Výpočetní technika a škola – Milan Jirsák
Ředitel školy jako manažer – Milan Štoček
Soukromé školy v zahraničí – Karel Rýdl

Ve 2. ročníku (1994/95):
Výpočetní technika a škola – Milan Jirsák
Školní knihovna jako informační centrum – Petr Komoch
Informační výchova – předmět, nebo metoda? – Miroslava Filipová
Zkušenosti a podněty ze zahraničí – Karel Rýdl
Slabikář systémového myšlení – Monika a Milan Cahovi
Aktivní role studentů (Praktický přístup na příkladu komunikativní jazykové výuky) – Míla Šašková-Pierce

Témata seriálů napovídají, co se v té době zdálo být nejpotřebnější. Zabývali jsme se i dalšími aktuálními tématy. Upozorňovali jsme na novou odbornou literaturu, zajímavé projekty a vzdělávací programy, na nové metody a didaktické hry. V každém čísle byl rozhovor se zajímavou učitelskou osobnosti (Galerie osobností školství) a Okénko školní etnografie s pozorováními členů Pražské skupiny školní etnografie. Byla to doba velkého profesního vzájemného učení a sebeučení.


Další díly seriálu najdete ZDE.