Jan-Uwe Rogge: Rodiče určují hranice. Důslednost není totéž co trestání

sobota 4. ledna 2014 · 0 komentářů

Pokračování úspěšné knihy Děti potřebují hranice. Inspirováni touto knihou kladli čtenáři autorovi během seminářů množství dotazů, jež se dotýkaly témat, která zůstala v předchozí knize spíše na okraji. Autor se proto v knize Rodiče určují hranice věnuje podrobně otázkám jako: Je možné vychovávat partnersky a být přitom pro dítě autoritou? Jaké jsou rozdíly mezi důsledností a trestem? Jak dítě ovlivňuje rozdílný rodičovský styl otce a matky? Porozumí menší děti smyslu hranic? Jak řešit situace, ve kterých jsou děti vystaveny hraničním prožitkům, které je ponižují? Jak zacházet s tématy nemoci a smrti, aby děti nebyly přetěžovány? Autor uvádí také případy ze své praxe, komentuje je, rozebírá možné přístupy rodičů a nabízí východiska.


Jan-Uwe Rogge: Děti určují hranice. Portál, Praha 2013.

Hrozby trestem mohou krátkodobě ukončit určitou situaci nebo vyvodit důsledky. Je to však úspěch nakrátko. Tresty totiž neukazují dětem žádnou možnost, jak by se příště mohly pokusit vyřešit své špatné chování jinak – především samostatněji.

Není důslednost vlastně také trestáním? Nesrážíme děti formulacemi ‚jestli, pak…‘? Při takové důslednosti nemají přece děti šanci rozhodnout se. Všechno určují dospělí!


Robert

Michaela G. si celé odpoledne hrála se svým pětiletým synem Robertem a intenzivně se jim zabývala. Všechno bylo krásně harmonické, a nakonec se dohodli, že za pět minut skončí. Robert souhlasil, ale když Michaela chtěla hru ukončit, žebral dál a neustále oddaloval ukončení plačtivými prosbami a smutkem.

Matka byla čím dál tím podrážděnější. Hrozilo, že její výborná nálada se změní ve špatnou. Když pak Robert znovu naléhal slovy „ty mě nemáš ráda“, přetekl pohár její trpělivosti. „Cos to řekl?“ zvolala přeskakujícím hlasem. Robert v odpověď vyplázl jazyk a zamumlal jakási slova, jimž nebylo rozumět. Pak se na matku opět podíval a prohlásil: „Nikdy si se mnou nechceš hrát! Nemáš mě ráda!“

V tu chvíli Michaela vyskočila a vyzdvihla syna ze židle. Byla dočista bez sebe. „Dobře, tak si najdi jinou matku! Já už tě tu nechci vidět! Táhni! Táhni! Vypadni!“ Křičela a táhla ho do jeho pokoje. „Dělej, spakuj si věci!“ Michaela zahlédla v rohu pokoje Robertův batůžek, zvedla ho, otevřela šatník a víceméně bez výběru z něj začala vytahovat svetry, kalhoty, ponožky a trička a cpát je do dětského batůžku. Robert stál po celou dobu jako zkamenělý, neschopen říci jediné slovo. Byl úplně ztuhlý hrůzou. Matčina reakce ho šokovala.

„Mami!“ ozval se přece jen po chvíli váhavě.

„Mlč,“ tvrdě zareagovala matka. „Tak jdeme!“

„Ne! Ne! Ne!“ Robert ztuhlý hrůzou si sedl na podlahu. Pak si lehl a chytil se oběma rukama okraje postele. Matka ho táhla, cloumala jím a křičela: „Dělej, pojď! Vyhodím tě!“

„Já budu hodný! Nechci do děcáku! Já už budu vždycky hodný! Nechci do děcáku! Maminko, prosím, já nechci do děcáku!“ Robert úpěnlivě prosil, ale matka neměla slitování. Čím pevněji se držel, s tím větší prudkostí a silou se ho snažila odtáhnout, až nakonec Robert začal křičet bolestí. Levá ruka mu bezvládně zůstala viset přes okraj postele – jak se později ukázalo, matka mu ji vykloubila.

„V tu chvíli jsem se konečně vzpamatovala. Jak jsem ho tak viděla bezmocně ležet, zhroutila jsem se a řvala a řvala.“


Trest

Tato situace, jistě dosti drastická, nám ozřejmuje, co je principem trestu.

1. Mnozí dospělí čekají se stanovením hranic příliš dlouho, přestože cítí, že pro vyjasnění situace je více než nutno být pevný a zřetelný.

2. „Rozumná“ slova hranice nevymezuji. Je třeba jednání zaměřené na dítě a jeho možnosti. Dokud dospělí nejednají, děti si jejich činy vynucují tím, že pokračují ve svém zlobeni. Jestliže dospělý nezasáhne včas, může ze shovívavosti a tichého snášeni dlouhotrvajícího rušivého jednání povstat impulzivní trestající čin, jehož následkem bývají někdy fyzická i psychická poškozeni.

3. Na závadném chování dítěte trest nic nezmění.

Hrozby trestem mohou krátkodobě ukončit určitou situaci („Jestli okamžitě nepřestaneš, rozzlobím se!“) nebo vyvodit důsledky („Jestli si hned neuděláš domácí úkoly, nebudeš se dívat na televizi!“). Je to však úspěch nakrátko. Tresty totiž neukazují dětem žádnou možnost, jak by se příště mohly pokusit vyřešit své špatné chování jinak – především samostatněji. Rodičovské tresty, které dítě vnímá jako ponižující, vyvolávají buď touhu pomstít se rodičům dalším zlobením, nebo přehnanou poslušností, jíž se dítě snaží chránit před impulzivními trestnými akty rodičů.

V knize Děti potřebuji hranice jsem na mnoha každodenních situacích (loudání, uklízení, odchod do postele, situace při jídle atd.) ukázal, jak je nutné být důsledný, jestliže jsou překročeny dohodnuté hranice.


Celý text ukázky si můžete přečíst ZDE. Knihu si můžete objednat ZDE nebo ZDE.