Marie Homerová: Kreativita ve školní výuce?

čtvrtek 3. prosince 2015 · 2 komentářů

Kdo má tvořivé vlohy? Jak se projevuje kreativita? Jakou roli hraje škola v rozvíjení mimořádných schopností a talentů? To jsou otázky, nad kterými se intenzivně zamýšlejí pedagogové a školní psychologové v mnoha zemích, víceméně asi od 60. let minulého století.

Jen málokdo se může srovnávat s takovými génii jako byli Mozart, Einstein, Marie Curie-Sklodowska a další špičkoví vědci a umělci, jejichž výkony v různých disciplinách nás fascinují dodnes. Byly napsány stovky knih, kde se autoři pokoušejí zjistit, jak se kreativita nadaného člověka pozná a nakolik ji může způsob školní výuky v jednotlivých předmětech podpořit. Na základě mnohačetných studií, včetně medicínského poznávání funkcí mozku, se oborníci snaží učitelům najít a doporučit vhodné strategie výuky. Cílem je rozpoznat talent a kreativitu žáka a rozvíjet jeho vlohy ve škole co nejdříve. I když učitelé v praxi už mnohokrát rozpoznali výjimečné předpoklady žáka pro určitý obor, např. v případě Antonína Dvořáka, jsou tu jedinci, u kterých nelze ve školním věku nadání přesně určit. Přesto by měli učitelé objevovat a usilovat „skryté“ talenty motivovat, tzv. přeměnit školní třídu do „dílny tvořivosti“. Kreativita není omezena výhradně na intelektuální rozvoj a kognitivní poznání, ale žák může být kreativní i v konkrétních manuálních oborech, jako jsou kupř. technika nebo farmaření.

V praxi však existuje stále mnoho faktorů, které inovace ve způsobu výuky omezují, je to zvláště školská byrokracie a nedostatky v odborné pedagogické přípravě učitelů počínaje pregraduální přípravou vysokoškolských studentů učitelských oborů. Způsoby kreativní výuky v jednotlivých předmětech se sice na některých vzdělávacích institucích přednášejí, ale málokdy si je může student nebo učitel dostatečně osvojit, tj. „trénovat“ různé strategie přímo v praxi.

Tvořivé, flexibilní myšlení a kreativní absolventy škol však potřebuje ekonomika každé země. Dnes se často v odborných kruzích hovoří o „krizi kreativity“, tj. žák se nenamáhá otázky řešit a překonávat obtíže, nenaučí se používat „vlastní rozum“, „vše najde na internetu“. V mnoha zemích se výuka orientuje především na úspěch v testech a zkouškách, na memorování množství pro život neužitečných informací. Ty si dnes student snadno vyhledá, pokud je bude vůbec potřebovat.

Podle mnoha odborníků by měla výuka vést ke kritickému i tvořivému myšlení, měla by stavět především na cílených otázkách učitele, na pozitivní motivaci žáka a následně na vlastní práci, která studenta ve výuce zaujala. To znamená podnítit zájem žáka natolik, že si sám klade otázky a hledá na ně odpověď. Pokouší se o různé alternativy řešení a vlastní, i neobvyklé, řešení. Musí překonávat obtíže, učí se samostatnosti, a to i za pomoci nejnovější digitální technologie. Kreativní výuku je možné uplatnit ve všech školních předmětech s ohledem na jejich specifické rysy.

Úkolem školy i v naší současnosti, ve věku moderní technologie, je stejná jako v minulosti: připravovat studenty „ na život“, naučit je, že se setkají během života se situacemi, kdy nemohou spoléhat jen na technologii. Často však se „odborníci na školství“ domnívají , že je předpokladem pro vzdělanost je vysoká počítačová gramotnost nebo upřednostňují jeden školní předmět na úkor předmětů jiných. Diversifikace ve vzdělání však významně pomáhá vyhledávat talenty, je podstatou pro tvořivé a flexibilní myšlení žáka. Studenti dostávají v takové výuce příležitost „poznávat sami sebe“ a zjistí, že mohou využívat své vlohy. Didaktika a strategie výuky každého předmětu v kreativním pojetí vytvářejí příznivé situace pro talenty nebo alespoň pro určitý stupeň motivace pro „nenadané“.

Přetrvávající stereotypy ve školství, dogmata o převaze jednoho předmětu na úkor jiných, byrokratická rigidita, negativní postoj k inovaci však rozvoji tvořivosti brání, jsou ve vzájemném rozporu. Odstrašujícím příkladem může být tradicionalismus ve výuce humanitních předmětů na mnoha školách. Mnozí učitelé staví svou výuku a hodnocení studenta na osvojení faktografie. Na učení bez porozumění, ačkoliv toto je právě základem pro tvůrčího pojetí výuky. Studenti se „drtí“ na test, aniž by dokázali získané vědomosti aplikovat, kupř. interpretovat historickou událost v souvislostech, definovat a kriticky zhodnotit důsledky politického rozhodnutí vlády. Pokud mají dobrou paměť a pracovní výdrž, jsou takoví studenti výborně hodnoceni. Nezáleží, že nejsou schopni samostatně přemýšlet o souvislostech nebo analogických situacích, hledat alternativní řešení. Takové pojetí výuky reflektují i texty v některých učebnicích, vzhledem k přemíře nepodstatných informací pro žáka matoucí.

Výuka zaměřená na kreativitu by měla student učit, jak se racionálně učit, překonávat obtíže. Moderní technologie může velmi pomoci, ale nesmí být samoúčelná, tj. aby žáky jen „pobavila“ nebo naopak „nepřetěžovala“ nadměrným množstvím informací. Digitální programy pro školy musí být proto kvalitně pedagogicky připraveny. Takové programy obsahují i prvky výchovné, tvoří organickou součást učiva, lze je ve výuce návazně použít. V humanitních předmětech nesmí chybět konkrétní příklady a závěrečná generalizace podporující logické abstraktní myšlení.

Podle rozsáhlých studií pedagogů z univerzity v Harvardu „Studenti postrádají schopnost uplatnit naučené znalosti alternativních situacích…Komparativní studie ukázaly, že ani výborní studenti z kvalitních škol často neuspěli.“ (Gardner 1993). V mnoha podobných výzkumech západoevropských a amerických univerzit se prokázalo, že to není nejmodernější technologie, která ovlivňuje vzdělanost obyvatel, ale rozhodující úlohu pořád hraje školní výuka a osobnost učitele. Škola tak nepřímo, ale významně ovlivňuje i budoucí stav ekonomiky země.

V současné době existuje v didaktických materiálech v zahraničí pro každý školní předmět řada odborných textů o výukových strategiích podporujících rozvoj kreativity. V jednotlivých předmětech se doporučené strategie pochopitelně liší. Existují však konkrétní příklady z výuky, které se ve školní praxi prověřily a osvědčily. Naše pedagogické instituce, včetně vysokoškolských kateder pedagogiky, by mohly našim učitelům v jejich náročném povolání pomoci tím, že by zajistily jejich dostupnost, kupř. překlad přínosných strategií ve výuce. Pro výuku mateřské jazyka jsou to např. texty, které ukazují, jakým způsobem učit metafory, jak napsat návrhy vlastních projektů, tj. každý student musí zpracovat a obhájit téma projektu, které jej mimořádně zajímá, psát vlastní úvahy, texty různých formátů (kreativní psaní). Podobné, ale zjednodušené strategie lze užít i ve výuce cizích jazyků. Ve výuce dějepisu nebo společenskovědních předmětů, kupř. kriticky posoudit dva rozdílné texty o jedné historické události, najít v nich rozdíly a podobnosti a zdůvodnit politický postoj jejich autorů, odhalit ve filmovém záběru propagandu a indoktrinaci totalitních režimů atp.

V těchto materiálech jsou uvedeny také příklady vztahu mezi motivací a kreativitou. K motivaci studentů rozhodně nestačí hrozby typu „Musíš se učit, protože se bude psát test,… nedostaneš se na střední školu“. Hrozby vyvolávají spíše odpor k učení a škole. Navíc, jak dokázaly výsledky výzkumu, testy rozvíjejí spíše krátkodobou paměť, příliš nepřispívají k dlouhodobému porozumění. Tím však není řečeno, že by se neměly používat. Kvalitní výuka je složitý mechanismus, jehož cílem je vytvořit z jednotlivých částí učiva v předmětu srozumitelný celek. V něm měl být žák motivován kladně, tj. ukázat mu, že předmět, který se učí, může být zajímavý a pro jeho život potřebný. Výuka se zaměřuje na žákovu „vnitřní motivaci“, i když není příliš v oboru nadaný. Takový typ motivace je předpokladem pro kreativní proces, tj. zájem nadaného jedince, který rád a aktivně plní i mimořádné úkoly.

V praxi není samozřejmě možné, aby každý student projevoval neustále „radost z učení“, a to po celou dobu výuky. Jsou určité partie v učivu, které musí každý zvládnout a vůbec nejsou motivující. Přesto by měl učitel přemýšlet, jakým způsobem postupovat, aby si každý žák obtížné partie osvojil. Student tím získá povědomí, že je školní předmět pro život potřebný, možná i zajímavý. V souladu s pedagogickými zkušenostmi jsou i výsledky neuropsychologie, poznání funkcí lidského mozku. Pozitivní zprávou je, že každý zdravý a aktivní člověk může „re-modelovat“ výkon svého mozku k lepšímu i v pozdějším věku. Zvláště pokud si udrží životě kreativní imaginaci a zájem o rozmanité aktivity. Ty prokazatelně rozšiřují jeho kreativní schopnosti. Proto možná fyzik Albert Einstein hrál na housle a státník Winston Churchill maloval krajiny.

Marie Homerová, CIEE UK, Praha

Zdroj: Alane. J. Starko: Creativity in the Classroom, New York, 2004