Hana Vaverková: DOKUMENTY 79. Jak jsem se stala ředitelkou

pondělí 31. srpna 2015 · 0 komentářů

Vzpomínka na Hančin začátek školního roku před více než dvaceti lety. Před týdnem jste mohli číst, jak to bylo dál a jak to je dnes. Tak abyste věděli, jak to začalo. Hani, hodně štěstí do nového školního roku! A vám všem ostatním samozřejmě také!


Původně jsem do smrti chtěla učit v Samotiškách. Podle mých tajných představ a snů mi tam na sklonku mého dlouhého života měli vděční vesničané postavit pomník. Ačkoliv, teď si uvědomuji, že pomníky se stavějí až po smrti, ne na sklonku. Každopádně jsem to se svou milou Evou – ředitelkou hodlala doklepat až do důchodu. Nic mi nechybělo, byla jsem šťastná a spokojená a netoužila jsem po kariéře.

Pak jsem se dozvěděla, že se osamostatňuje sousední školička. A že budou potřebovat ředitele. Mě! Napadlo mě vzápětí. S lítostí musím konstatovat, že jenom mě. Nikomu z mých příbuzných a přátel vůbec nepřišlo na mysl, že právě já bych se mohla ucházet o tak vysoký post.

Napřed jsem nad tím dumala jen pro sebe. Mám na to? A chci to vůbec? Jaká jsou pro a jaká jsou proti? Myla jsem schody a s definitivní platností si uvědomila, že to nechci. Že tu nynější pohodu za ředitelování a vyšší plat nevyměním. Že mi to za to nestojí.

O týden později jsem myla schody zase. Opět se mi hlavou honily argumenty, proč jo a proč ne, a když jsem domyla, uvědomila jsem si s definitivní platností, že to chci. Že to chci zkusit. Že si chci dokázat, že jsem fakt tak dobrá, jak si celý život namlouvám.

Můj muž lhostejně přikývl a zpozorněl, až když jsem naznačila, že v případě úspěchu u konkurzu strávím prázdniny ve své škole a že se bez jeho pomoci asi neobejdu. Se mnou nepočítej, odtušil. Zato mojí mámě se představa dcery ředitelky docela zamlouvala – ber to, budeš mít míň hodin a víc peněz, řekla zkušeně.

Moje Eva ředitelka nebyla vůbec nadšená. Společně jsme si poplakaly a pak začaly přemýšlet, co teď.

Čekala jsem na vypsání konkurzu. Začala jsem být pekelně nervózní a promýšlela chytré a vtipné odpovědi na otázky konkurzní komise. V noci jsem se budila a nemohla jsem usnout. Přestalo mi chutnat. Po ránu mi bývalo na zvracení. Zhubla jsem pár kilo. Otěhotněla jsem svojí školou, která ještě zdaleka nebyla moje. Jen někdy byla moje snová konkurzní komise spokojená, většinou mě vyhodili a jednou mi dokonce sebrali i řidičák! Pak jsem se dozvěděla, že konkurz do prázdnin nebude a že tam chtějí dát mladého učitele.

A máš to.

Jenže, to už jsem v tom byla až po uši. To už jsem svoji novou školu viděla zvenku i zevnitř a napřed jsem se zděsila a pak jsem se do ní zamilovala. Moje škola byla totiž poněkud obstarožní dáma, která vypadala nanejvýš zbědovaně. Padající omítka, podivné keře a kopřivy až do výše oken, uvnitř staré skříně na nejnemožnějších místech a do toho několik odpudivých závěsů, které visely, zcela nepochopitelně, tu a tam. Staré lavice a židle, sborovna s děsivým válečkem na zdi a obrovským bojlerem v rohu u stropu. Děti s rukama za zády. Ale veselé a milé.

Kdo může být lepší než já? věřila jsem si. Nějaký mladý učitel, co ten může vědět o málotřídce, dodávala jsem si odvahy. A rozvinula své sítě. Spojila jsem se s Klubem rodičů, kteří iniciovali osamostatnění školy a představila se coby horký uchazeč na ředitele. Oznámila jsem svůj zájem svým šéfům na Školském úřadě. V noci jsem se budila a nemohla jsem usnout. A pak mi řekli, že mi ji teda dávají, aťsi přijdu pro dekret a konkurz že bude později. Den jsem byla šťastná a šla to oslavit se svým mužem do hospody.

Ještě před prázdninami jsem se spojila s městským úřadem a dostala 100 tisíc na nejnutnější výdaje. Navázala jsem kontakty s místními řemeslníky a ukecala je na všechno, co mě nebo někoho jiného napadlo. Začátkem prázdnin jsem zorganizovala velkou brigádu a vyházela stoletý bordel z půdy a ze sklepa. Začalo se to rýsovat.

Po návratu ze čtrnáctidenní rodinné dovolené jsem propadla panice. To nemůžu stihnout! Vždyť už je konec července a vypadá to skoro stejně! Ale pak se to pohnulo. Malíř natřel, nalakoval a vymaloval. Stavební firma zazdila a vybouchala a instalovala a odmontovala. A taky udělala pěknej chodník. Dovezli mi nábytek. Nábytek z papíru. Kupodivu, vypadá bezvadně a drží! Přivezli a nalepili koberce. Do tělocvičny kryty na okna a světla.Každá místnost se měnila k nepoznání. Chyběla tomu koncovka.

Poslední srpnový týden. Propadala jsem zoufalství. Kamarádka, aranžérka Eliška, lepila obrázky na desky a čekala na stolaře, který otálel s dřevěným zázrakem, jenž nám měl zkrášlit vchod do šatny a na půdu. Mistr ochořel. Až zítra. Pozítří. Můj muž už nebyl můj muž. Mé děti mě tak tak poznaly a má matka chtěla umřít.Já byla ve své nové škole z roku 1928 a ona hlídala moje čtyři děti a dennodenně vařila. A volala, kdy už přijdu a dávala sluchátko do prostoru, abych slyšela, co se doma děje. Děly se hrozný věci. Moje děti si šly tvrdě po krku a mojí mámě, učitelce v důchodu, docházely síly.

Sobota, 2. září. Stolař vzkázal, že přijde ráno v sedm a že potřebuje chlapa k ruce. Můj sedmnáctiletý syn byl ochoten. Za stovku. Kolem osmé volal, že stolař dosud nedorazil. Já ho zabiju, říkala jsem si, když jsem na babetě uháněla ke své škole. Přišel hodinu po mně. Ranní cigaretka, kafíčko, pohoda. Já byla na mrtvici. Za pár hodin byl hotov a mohla nastoupit aranžérka Eliška se svým uměním. Skončily jsme pozdě večer a Elišce právě ujel autobus.

Já to asi stihnu, říkala jsem si. Ale byla jsem příliš unavená na to, abych mohla být i šťastná.

V neděli jsem sepsala slavnostní zahajovací řeč a zajela si do své školy vychutnat tu skutečnost, že se nám to podařilo. Byla to úplně jiná škola. Alespoň zevnitř. Ale prokoukla i zvenku. Ten příšerný vlnitý plech už byl v kůlně, ke vchodu do školy vedl chodník a tráva byla posečená. Uvnitř byly veselé obrázky a kytky a spousta místa. Staré skříně a další veteš zmizela a bývalá tmavost a ponurost byla ta tam.

V pondělí jsem porodila. Bylo to stejné jako čtyřikrát předtím. Nebo aspoň hodně podobné. Po krásném uvítání dětí a rodičů a dojemném proslovu (zaslzela jsem já a moje máma, čestný host, kterému jsem veřejně poděkovala, a pak ještě pár citlivějších maminek), když jsem vyprovodila několik návštěv včetně ředitele Školského úřadu, se kolem poledne dostavil pocit naprostého uvolnění, pohody a štěstí. Jako když právě po dlouhých bolestech vyplknete miminko.

V úterý jsem propadla beznaději. Co já si jen počnu? Kam se všemi těmi papíry? Na co se mě ptají, co po mně chtějí, co mám v které kolonce vyplnit? Proč mi chodí pořád tolik pošty? A kam ji mám zapsat? A jak se to dělá? A jak se vyplňuje ten příšerný peněžní deník? Chvíli jsem předstírala, že papíry nejsou. Strkala jsem je do šuplíku a pak je zase hodiny hledala a třídila. Tohle musím vyplnit a odeslat hned, tohle ještě chvíli počká. Snad.

Koncem prvního školního týdne jsem večer úpěnlivě telefonovala své kamarádce – ředitelce Evě SOS! Pomoz mi, já tomu vůbec nerozumím! Přijeď, řekla kamarádka, já ti to vysvětlím. Trochu se mi ulevilo a něco jsem s Evinou pomocí i pochopila. A pak přišly další papíry a další pošta.

Ten první týden jsem toho moc nenaučila. Chtěla jsem se hlavně poznat se svými žáčky. Ať vím, jak se jmenují, kde bydlí, co je baví a zajímá. Hodně jsme si povídali a zpívali a obešli jsme jejich domy i zahrady. Snad každý má hospodářství. Spoustu slepic a králíků, hus a kačen, sem tam kozu nebo prase. Jen kilometr od Samotišek a úplně jiná vesnice. A jiné děti. Tyhlety děti se nešťourají v nose, jako ty naše samotišské, zato přeukrutně a zcela nezakrytě zívají. A mluví jeden přes druhého a skáčou si do řeči a věší se na mě. Nevědí to, co znali moji žáci. Nemyslím tím učivo, ale běžné věci, jako jsou řeky a hory a třeba světadíly. Zdá se mi, že se ve světě orientují o hodně míň, než samotišské děti. Jako kdyby byly více venkovské. Méně světa znalé. Je to typem vesnice nebo učitelkou, která je měla dřív?

Mluvím a oni mě neposlouchají. Zmlknu a oni kecají dál. Vykřikují a překřikují se. Když je vyvolám, automaticky vstávají do pozoru i z koberce. Říkám jim, seďte, nemusíte vstávat. Jsou jiní než ti, na které jsem byla zvyklá. Ale už mi začínají být všichni blízcí a milí a myslím, že je to vzájemné. Tu a tam zvýším hlas, aby mě vůbec slyšeli. Zaraženě se na mě dívají a zkoumají, jestli to myslím vážně. Co blbnu. Olinka špatně mluví. Jindřich huhňá a ostatní si od něho odsedávají. Lucka vypadána dyslektika. Pavel a Petr budou asi nejchytřejší.

Budu je mít ráda. Všechny.


Zdroj: Vaverková, Hana: Jednou jsme dole, jednou nahoře. Deník začínající ředitelky. Praha: Agentura STROM 1997. ISBN 80-901954-8-2. Str. 3–5.

Celý text knížky si můžete stáhnout ZDE.



Další díly seriálu najdete ZDE.