Helena Kurzweilová: Zázračná moc empatie

úterý 31. března 2020 · 0 komentářů

Dnes měla v naší komunitní škole Koventinka na starosti dopolední program Katka – maminka jednoho z dětí. Její syn Jirka tak mohl poprvé zažít, jaké to je, když maminka se stane průvodkyní. Obvykle to bývá těžké pro obě strany.

Zdroj.


Proč je důležité nechat děti prožít jejich pocity bez hodnocení či vysvětlování

Jiřík se dožaduje Katčiny pozornosti, sedí jí stále na klíně, takže Katka ztrácí volnost pohybu. Katka vypráví o terakotovém vojsku a reaguje na ostatní děti. Snaží se jim vyjít vstříc, věnovat se všem. Jirka se ještě vehementněji dožaduje její pozornosti, skáče jí do řeči, stěžuje si, že se na něj ostatní děti tlačí.

Děti s radostí přijaly Katčinu nabídku – vyrobit si dřevěný meč. Jeden již vyrobila Katka s Jirkou doma, aby si vyzkoušeli náročnost a dobu výroby. Katka si bere Jirkův meč, aby ho mohla s dětmi změřit. Jirka ho nechce půjčit. Katka mu vysvětluje, že si ho půjčí jen na chvíli, že potřebují znát jeho rozměry, aby podle něj udělali další. Jirka se rozzlobí a s pláčem utíká na záchod. Katka je dětmi tažena ven vyrábět meče. Signalizuji Katce, že situaci zkusím vyřešit, a odcházím za Jirkou na záchod.

Chci se jej dotknout, být u něj. „Ne, ne,“ křičí a odmítavými výraznými gesty mi dává najevo, abych odešla. „Ano, slyším to, jdu pryč,“ opakuji několikrát na jeho odmítavé výkřiky. Po chvíli ho zkusím znovu oslovit: „Asi jsi děsně naštvanej a nechceš mě tu, budu čekat v umývárce, kdybys mě potřeboval.“

Jirka vedle nahlas a usedavě pláče. Jaké potřeby teď mohou být skryty za jeho chováním? Zkouším se vžít do jeho pocitů. Prožívá vztek, lítost, bolest, smutek, žárlivost, vyděšení, zklamání, zoufalství? A co je pod tím? Potřeba, pozornosti, bezpečí, lásky, respektu, spravedlnosti a tolerance?

Jirka zrychleně chodí sem a tam, čímž člověk lépe a rychleji odbourává zvýšenou hladinu hormonů způsobenou emocemi. Když mě zahlédne v umyvárně, znovu křičí: „Ne, ne!!!“ Dám si zpátečku.
Po další chvíli Jirka nakukuje do umývárny. Vycítím, že by asi už moji přítomnost zvládl a jdu pomalu a opatrně k němu. Jirka se už nebrání a stále pláče s hlavou v dlaních.

„Ty jsi asi smutný, viď? Naštvalo tě, že jsi měl dětem půjčit meč?“
„Jo, je můj,“ vzlykavě odpovídá. „Můžou si udělat jakýkoliv jiný, vždyť je to jedno,“ křičí.
„Ty bys asi chtěl, aby děti i máma respektovali, že je ten meč tvůj a že si o něm můžeš rozhodovat.“
„Jo, máma se mě ani nezeptala!“
„Cítíš nespravedlnost, že máma ten meč dala dětem, a jsi zklamaný, že tě nevyslechla…“
„Jo a mohly to zvládnout samy!“
„Možná tě taky mrzí, že máma se věnuje dětem a ty bys ji chtěl pro sebe…“
Jirka pláče, nic neříká.
„Potřeboval bys stále cítit, že jsi pro mámu ze všech dětí ten nejdůležitější… A možná tě vylekalo, že děti si na mámu sedají a tulí se k ní.“
Jirka pláče ještě usedavěji.
„Potřeboval bys mámu jen pro sebe, a ne se o ni dělit s ostatními dětmi….“
„Jo, jo, jo…“ Po chvíli dodává: „Mně nevadí, že je s ostatníma, ale že není vůbec se mnou! A pořád po ní lezou a já nemůžu!“
„Je pro tebe těžké a nové, když je tu dnes máma jako průvodce i pro ostatní děti a nemá úplně čas jen na tebe…“

„Jo.“ Jirka se uklidňuje. Dosmrkává, nachází svou rovnováhu. „Už je to dobrý, já už jsem velký a nevadí mi, když je máma občas s jinýma dětma. Já bych chtěl, aby tady učila.“ A už skoro zvesela odchází za mámou a dětmi ven.

Radana Lazarová


Co se vlastně událo?

Jirkovi bylo umožněno prožít vlastní pocity – nikdo je nehodnotil, nebagatelizoval, nenutil ho je potlačit. Dostal tak zprávu o tom, že emoce jsou OK, není nutné se jich bát – samy odezní a umožní nám posunout se, pokud zjistíme, co se s námi v tu chvíli děje (odhalíme potřeby, které je spustily)…

Zároveň dostal zprávu o tom, že svět je bezpečné místo, kde může bez obav projevit, co cítí, že jsou tu lidé, kteří mu rozumí… Tím, že s ním Radana mluvila o jeho pocitech a potřebách, pomohla mu uvědomit si, že pod jeho pocity jsou ukryté potřeby, které vždy ovlivňují naše jednání (ať už si to uvědomujeme, či ne) – tím pádem vlastně pomohla Jirkovi lépe porozumět vlastnímu prožívání a chování… Zároveň tato situace posílila jeho sebedůvěru – že i takto velký příval emocí dokáže zvládnout.

Radana mu mohla začít vysvětlovat, že takhle se přece nemůže chovat, že už je dost velký, aby pochopil, že maminka se musí věnovat i jiným dětem. Jirka ale nic takového nepotřeboval – přišel na to sám, když dostal prostor, aby k tomu mohl dojít…

Eva Mikešová

Nahodilé poznámky k výuce za časů koronaviru

· 0 komentářů

Přibylo práce. Všiml jsem si, že opravuju v Google Classroom, každou chvíli mi přijde nový email, na který rozhodně musím odepsat, tak si odskočím od opravování. Mezitím mi přijdou reakce na komentáře, které jsem zanechal u opravených prací. Hodina pryč, a já nevím, jak se to stalo. Co ale vím, že musím zadat novou práci do kurzu. Pak vymyslet další práci. Připravit ji. Odepsat na email. Opravovat. A takhle vypadá nový pracovní kolotoč, který nahradil klasický režim.

Zdroj: Tajný učitel – blog 29. 3. 2020

Na druhou stranu, je tady určitá nová pohoda a pocit větší svobody. Nemusím čekat s učením, až přijdu do třídy. Můžu snídat a zároveň pracovat. Nebo snídat, podívat se na seriál, vrátit se do postele a teprve poté začít něco dělat. A nebudeme si lhát, odpadá pracovní stres. Nedokážu přesně popsat, čím to je. Možná, že veškerá zodpovědnost neleží na mně? Jedu sám, bez lidí, může to hrát roli? Nikdo mě neruší a mám klid na výuku?

Je mnohem zřetelnější, jak nelze uspokojit každého a různým studentům vyhovuje různá výuka. Začal jsem dávat úkoly, které většinou obsahovaly zadání nalézt informací a ne přímo udělat zápis, ale spíš zhodnotit nalezené informace. Typicky třeba napsat pět kladných věcí a pět negativních věcí o Lincolnovi, nebo najít tři příklady rozpadů demokracie a vytvořit závěr na otázku „jak končí demokracie?“, i když samozřejmě jsem dal i udělat zápis, ale pouze maturantům. Po prvním týdnu jsem měl jen pozitivní zpětnou vazbu, žádné nadšení, ale hodnocení „docela dobrý“ mi stačí.

Když ale byly úkoly podobné i druhý týden, navíc se přidal i nějaký zápis, objevily se kritické připomínky, musím dodat, že slušné a férové. Práce na internetu ne všechny baví, vládne nejistota kolem zdrojů, stejně tak kolem správného pochopení látky. A co když si udělají špatný zápis? To jsou hlavní body. Zároveň všichni víme, že právě tohle je taky učení. Ale došel jsem k tomu, že jako úlevu musím dát studentům i jen mou prezentaci s pokynem „prostě se na to nauč“. Není to vhodné, ale střídání stylů mi přijde ok, každý si tak něco najde. A jak jsem psal, je to vhodné i pro relativní odpočinek.

Dále jsem časem přišel, že studenti chtějí spíše než postupné zadávání úkolů na kratší období (v pondělí jeden úkol na čtvrtek, ze čtvrtka druhý úkol na pondělí) zadat v jeden den úkol, klidně víc úkolů, a mít na to třeba týden. Špatná je podle mých studentů nejistota, že neví, kdy přijde další úkol a je pak těžké se rychle přizpůsobit a zorganizovat si další povinnosti. A pokud se pojede například stylem neděle zadání, další neděle odevzdání, tak krom jistoty to studentům pomůže i v organizaci, protože sami se sebou dají dohodu, že v pondělí udělají chemii, v úterý přírodopis a tak dále. Což je pro mě zajímavý bod a rád bych věděl, kolika studentům to vyhovuje stejným způsobem. Představte si, kdyby se tím inspirovala reálná škola…

Abych byl upřímný, poslední body mě překvapily. Myslel jsem si, že většina studentů bude i doma předměty střídat, že to pro ně bude zábavnější. Ale mít na předmět týden, sednout si k tomu na dvě hodiny a mít hotovo je samozřejmé výhodné, logické a praktické. „Jeden předmět odškrtnut“ je dobrá motivace jak do další práce, tak i k odpočinku a psychické pohodě.

Pro poslední vysledovaný bod se hodí slovo „ambivalence“, je v něm spoustu pozitiv, ale zároveň v tom vidím skryté špatné stránky. Prakticky jsem přestal chodit na učitelské servery, především jsem každý den několikrát kontrolovat Učitelé + na Facebooku, a počítám s tím, že se tam vrátím, protože je to skupina, která bez pochyb posouvá školství pozitivním směrem a to fascinujícím způsobem „učitelé pro učitele“. Je to stránka, která nabízí velkou dávku inspirace, proto se tam přidalo spoustu nových lidí a každý den se tam objevují stejné dotazy. V pátek se přidá Honza, zeptá se, jak učit dějepis na dálku. V neděli se přidá Zdenka a má stejný dotaz.

A takhle pořád dokola, každý den několikrát, desítky lidí. Což, jak jistě chápete, je strašně super – učitelé drží spolu, pomáhají se, inspirují se a můžeme být spokojení. Navíc, třeba se učitelé začnou o metody zajímat i v situaci, kdy škola bude fungovat běžně. Ale na druhou stranu se ukazuje negramotnost učitelů, kdy si nedokážou přečíst příspěvky a diskusi a hned se ptají na svůj dotaz, aniž by zkontrolovali, jestli stejný dotaz nebyl položen před hodinou. Plus – ti učitelé se začali zajímat až teď, jak mají správně učit…

S poslední odstavcem souvisí i určité rozptýlení – najednou je všude spoustu zdrojů a je těžké si vybrat základní porci nástrojů, kterou budu používat, protože všechno je tak lákavé a skvělé. Navíc příliš mnoho experimentů s novými zdroji a nápady je špatná adaptace na novou situaci i pro studenty. Takhle jsem si chvíli ocitl v roli Buridanova osla, který si má vybrat mezi stejnými kupkami sena, nedokáže se rozhodnout, kterou vybrat a nakonec umírá. Já jsem sice neumřel, ale na dva dny jsem se zasekl.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger