Petr Nejedlo: Bludný kruh školní tělesné výchovy

Nejsem žádný trilobit pochvalující si staré komunistické pořádky. Přesto jen žasnu nad tím, jak se staronovým polistopadovým školským managerům, v prostředí nově získané svobody, podařilo "usilovnou" a jistě také dobře placenou prací, zdevastovat poměrně dobře fungující systém školní tělesné výchovy.

Naivně jsem si myslel, že po povinném nácviku spartakiád, už nic horšího do škol přijít nemůže. A přece se tak stalo. Výuka tělesné výchovy je povětšinou již asi 10 let v posledním tažení a jen zásluhou obětavých učitelů s nějakým svědomím ještě nezkolabovala úplně. Hlavní příčiny tohoto stavu jsem se pokusil analyzovat v článku Tělesná výchova ve výuce. Pokud nadále veřejnost zůstane lhostejná a nebude tlačit k odpovědnosti školské bezpáteřní a všeho schopné brontosaury spolu s novodobými avantgardními školskými revolucionáři, potom určitě nebude stačit k nápravě ani dalších 20 let budování naší demokracie.

Utrácení peněz za nesmyslné projekty, za budování Potěmkinových vesnic v našem školství, za zbytečnou formální práci, bez ohledu na její skutečný myšlenkový obsah a praktický význam, odměňování učitelů za bezchybné kopírování slovíček z RVP do ŠVP. To jsou ztracené prostředky, které mohly být investovány do skutečné podpory rozvoje tělesné výchovy na školách a ku prospěchu dětí.

Třeba na zaplacení jejich školních sportovních kurzů , které se pořád ještě obětavě učitelé někde pokoušejí zrealizovat. Za totality jezdily na školní LVVK téměř všechny školní děti. Dnes je situace úplně opačná. Dnes se už nejezdí na LVVK a ani na jiné sportovní kurzy. Není to moderní a proč by za ně měli rodiče utrácet peníze z rodinného rozpočtu, když kurzy nejsou povinné? LVVK byla zkratkou pro lyžařský výchovně vzdělávací kurz. Děti se tam totiž naučily nejenom lyžovat, byly v přírodě, na horách, v relativně čistém prostředí, ale hlavně tam byly se svými učiteli. Ti na ně potom mohli působit, vychovávat je svým příkladem. Potom je i děti "budou brát" a třeba se začnou znovu hýbat i ve škole. Ubude i spousta jiných výchovných problémů. Žádné sebelépe napsané ŠVP a RVP nám děti nevychovají a ani se kvůli nim nezačnou více hýbat. Navíc jsou to draze zaplacené Potěmkinovy vesnice, které slouží asi jen k tomu, aby zápisy v třídní knize se shodovaly se ŠVP, které musí zase obsahovat vše z RVP, a aby školní manageři měli co kontrolovat, protože vyučovat se podle nich tělesná výchova ve skutečnosti stejně nedá. Škoda jen, že naši manageři mají více v oblibě sponzorovaná "digitální školní hnízdečka" a rádi si vytvářejí své památníčky v podobě vlastních Potěmkinových vesniček.

Paradoxem školní tělesné výchovy – jejím bludným kruhem je to, že děti, které potřebují nejvíce pohybu, ho mají ve škole nejméně.

Jsou to naši učni, kteří mají díky ŠVP nejmenší hodinovou dotaci tělesné výchovy – viz Tělesná výchova učňů a podnikatelů. Mají proto i minimální pohybové dovednosti. Každý, trochu nezvyklý, pohyb jim působí nepříjemné obtíže, kterým se snaží pochopitelně vyhýbat. Teprve až si osvojí pro ně nezvyklé a obtížné pohybové dovednosti, začnou je pociťovat jako příjemné, a proto je i v budoucnu budou vyhledávat.

Pro jejich další pohybovou aktivnost je významné zejména emocionální působení prostřednictvím sportovních her aj. osvojených dovedností získaných v kurzech snowboardingu a lyžování atp. Pokud si ovšem nějakou pohybovou dovednost dostatečně neosvojí – nenaučí se např. sportovní hru a jízdu na snowboardu. Lze předpokládat, že i jejich další pohybová aktivnost v dospělosti bude také velmi nízká a činnosti, které se v mládí nenaučili se nenaučí a nebudou provozovat ani v dospělosti.

Tito žáci se totiž sami učí jen velmi neradi, rozhodně nejsou žádnými studijními typy. A nízká celoživotní pohybová aktivita této skupiny vyvolá negativní, zejména zdravotní důsledky pro ni samu a zkomplikuje ji plnohodnotný život. Léčení tohoto stavu stejně jednou zaplatí celá společnost. Budou si je vlastně muset zaplatit sami. Možná jim pak podnikatelé solidárně na léčbu přispějí.