Jak připravit děti na skutečný život? Jděte jim příkladem a hrajte si s nimi

čtvrtek 31. října 2019 · 0 komentářů

Vychovat z malého človíčka psychicky vyrovnanou, zdravě sebevědomou a v životě úspěšnou dospělou bytost dá rodičům někdy pěkně zabrat. Kolikrát jste před spaním, po celodenním koloběhu rodičovských povinností a výchovných zásahů přemítali: „Dělám to vůbec dobře, připravuji své milované dítě na reálný život správně?“

Zdroj: Magazín Perpetuum 6. 4. 2019

Tyto otázky budou zodpovědné rodiče nejspíše pronásledovat neustále. Inspiraci a podněty k zamyšlení přinášejí naše tipy, jak děti na životní realitu připravit, aby se dokázaly vyrovnat s prohrami, poučit se z chyb a našly si ve společnosti své místo.


Rodina jako vzor

Nejlepším vkladem do života je vyrůstat v láskyplném prostředí, kde se dítě „samozřejmé“ věci učí nápodobou od svých rodičů. Proto bychom měli vytvářet takové vzorce chování – a sami se jimi řídit – podle nichž by se naše dítě mělo chovat v dospělosti. Je velmi důležité dětem naslouchat a jejich potřeby brát s respektem. Vnímat dítě jako rovnocenného partnera, dát mu možnost sdělit svůj názor a v případě konfliktu nebýt líný a vysvětlovat, vysvětlovat a zase vysvětlovat, proč se rodič rozhodl jednat právě takto. Ne nadarmo existuje přísloví Verba docent, exempla trahunt neboli Slova učí, příklady táhnou. Rodina je první skupina se základními typy mezilidských vztahů, se kterými se dítě bude v životě setkávat. Zde se naučí vytvářet své postoje ke společnosti a druhým lidem.


Co a jak se učit

Pro děti je největší motivací k vzdělávání mít z učení radost. Ideální je propojit probírané učivo s reálným životem. Dnešní výuka se o toto již v mnoha aspektech snaží, pokud ale není pro vaše dítě předmět stále dostatečně zajímavý, zkuste se do aplikace na reálný život zapojit i v rodině. Pro dítě je stěžejní, aby rozumělo smyslu toho, co se učí, aby vědělo, proč se to učí, to zvyšuje jeho vnitřní motivaci. Z mnoha studií a výzkumů vyplývá, že děti se přirozeně chtějí učit a do školy se těší, jenže bohužel o své nadšení přijdou v důsledku dlouhého sezení v lavicích, nezáživně podávaného učiva či obavy z přísného známkování.


Vyzkoušej vše

Na reálný život připraví dítě i to, že si vyzkouší široké spektrum aktivit. Kromě rozšíření obzorů si dokáže vybrat podle vlastních preferencí, co ho v životě baví a v čem může vyniknout. Zároveň pozná i neúspěch a naučí se s ním vyrovnat. Nevydávejte se tou cestou, že vy jste jako malí například nesnášeli plavání, proto ani své dítě na kurz nepřihlásíte. Třeba to bude zrovna pro něj to pravé, najde zde podobně naladěné kamarády a oblíbenou celoživotní pohybovou aktivitu. To vše platí i o studijním zaměření a jiných volnočasových aktivitách. Nakonec nikdy nevíte, zda nemáte v rodině budoucího olympijského šampiona či nositele Nobelovy ceny. Jakákoliv aktivita, která rozvíjí schopnosti a reálné sociální dovednosti dítěte a bude mu smysluplně vyplňovat volný čas a dokáže je zvednout od telefonu či tabletu, je přínosná. Ale pozor, nepřetěžovat a nebýt příliš ambiciózní rodič! Platí to tedy i opačně. Ačkoliv jste sami vášniví hráči tenisu, nenuťte své dítě trávit všechna odpoledne na kurtu, umožněte mu volbu.


Škola hrou

Co děti vhodně připraví na reálný život, jsou i hry. Minimálně se naučí prohrávat, strategicky myslet a vyjednávat se spoluhráči. Ať už zvolíte klasické deskové hry, nebo vzdělávací, určitě přinesou situace, které simulují problémy z reálného života. U těch vzdělávacích je i bonus, že znalosti získá dítě právě hrou, a je tedy větší šance, že si je v hlavě udrží déle než z klasického biflování. Pro dítě je důležité, aby si mohlo hrát i se svými vrstevníky. Dnes je již na výběr z tolika variant her, že uspokojí všechny od fanoušků sci-fi a fantasy, přes hráče strategií až po milovníky zvířat. Kromě klasických her zkuste s dětmi také programovací hry, více v našem článku 15 programovacích her, které každé dítě pohltí. Určitě nejsou přežitkem dětské lyžařské kurzy a tábory, kde vždy probíhá celotáborová hra. Významným bonusem je tady jistá míra nepohodlí, se kterým se potomek musí vyrovnat. Netřeba dodávat, že takové akce vedou k samostatnosti a ta se prostě v životě hodí!


Dopřejte dítěti společné vzdělávání se všemi, neurčujte mu sociální bublinu

Ať už máte na inkluzi jakýkoliv názor, minimálně dítěti může ukázat, že ne všichni mají stejné startovací podmínky a že jsou i handicapovaní se speciálními potřebami, které nelze ze společnosti vyčleňovat. Naopak je nutné a pro celou společnost výhodné pomáhat jim vytvořit takové podmínky, aby se dokázali plnohodnotně začlenit. Nakonec, v reálném životě budou děti muset komunikovat s různými typy lidí a dokázat s nimi vyjít je určitě výhra. Podobnou otázkou je, zda mají nadané děti odcházet po páté třídě na víceletá gymnázia. Není škoda, že například automechanik a lékař se spolu setkají naposledy právě na prvním stupni základní školy? Pro život je totiž extrémně důležitá síť neformálních kontaktů, mít kamarády různých profesí a napříč sociálním spektrem. Lidé se vzájemně obohacují a vytváří se tak bezpředsudková atmosféra v celé společnosti.


Sebevědomí a přijímání odpovědnosti jdou ruku v ruce

Důležitou rolí rodiče je pomoci dítěti budovat zdravé sebevědomí. To se formuje především díky uspokojení potřeby dítěte po sebeuplatnění. Jinými slovy, rodič by měl dávat dítěti možnost realizovat se v konkrétní činnosti a prožít radost z úspěchu, přínosnosti práce a také z vlastní důležitosti, kterou lze podpořit pochvalou a uznáním. Pro pocit sebedůvěry je důležité dát dítěti také možnost volit z více možností a podílet se na rozhodování o společných věcech. Tímto zapojením do chodu domácnosti získá i závazek v podobě odpovědnosti za svá rozhodnutí. Odpovědnosti se dá naučit jen kladením takových nároků a povinností, které jsou přiměřené (například nám z dětství dobře známé drobné domácí práce). Určitě neuspějete s trestáním ani s hrozbami. Z výzkumů vyplývá, že pro sebevědomé dítě je vhodná demokratická a otevřená výchova s dostatečným prostorem pro vyjádření názoru, která však zároveň určuje pevné hranice. Příliš shovívaví rodiče mohou dle výzkumů nejen za nízké sebevědomí, ale i za nejistotu a závislost svého dítěte.

Zuzana Hronová: Své čtyři děti učila doma. Jsou to báječné prázdniny i velká zodpovědnost, říká

středa 30. října 2019 · 1 komentářů

První myšlenka na domácí školu ji napadla, když jako malá četla knihu Julesa Vernea Dva roky prázdnin. Podruhé, již seriózněji, se začala tímto konceptem zaobírat, když šlo její nejstarší dítě do školy a ona měla ještě jedno čtyřleté a novorozená dvojčata. Každý den pro ni znamenal velkou honičku, kterou negativně odnášeli všichni. Sociální antropoložka Irena Kašparová nakonec doma učila všechny.

Zdroj: Aktuálně.cz 2. 10. 2019

„Vzbudit se, nakojit dvakrát, přebalit dvakrát, probudit starší dvě děti, udělat snídani, svačinu do školy, nastrkat dvojčata do kočáru, doběhnout na zastávku, stihnout nacpaný ranní autobus, dostat tam dvě děti a další dvě mimina ve dvojčecím kočáru, pak je zase všechny vyložit, odevzdat školáka a pomalu jít domů, aby to celé za hodinu a půl mohlo začít znovu," líčila na diskusním fóru TEDexPragueED věnovaném vzdělávání.

Irena Kašparová je sociální antropoložka, přednáší na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a krom toho je také velkou propagátorkou domácí školy a autorkou odborné publikace Průvodce domácím vzděláváním v České republice.

Hektické tempo její rodiny ji trápilo, zašla proto za ředitelkou školy a seznámila ji se svým snem o domácím vzdělávání. Jenže ředitelka byla podle jejích slov žena s třicetiletou praxí a dvěma lety do důchodu, takže o takovýchto novátorských metodách nechtěla ani slyšet.

Navíc, domácí vzdělávání, od roku 2005 ukotvené v zákoně, přestalo být krátce po svém legalizování v kurzu. Na přelomu let 2007 a 2008 totiž vrcholila tzv. kuřimská kauza, případ domácího týrání dvou chlapců jejich matkou, tetou a dalšími lidmi. Jeden z hochů měl domácí školu a nahrálo to tomu, že odstup od této nové formy vzdělávání se stal součástí snahy státu zamezit dalším podobným kauzám.

Jak ale Kašparová upozorňuje ve své knize Průvodce domácím vzděláváním v České republice, domácí škola není žádná inovace, nýbrž spíše návrat ke kořenům - dříve se děti vzdělávaly výhradně doma, aby mohly být k ruce rodičům při práci na poli či se zvířaty.

Zmiňuje také, že k tomuto prastarému modelu se nyní vrací tzv. unschooling („odškolnění") - na rozdíl od klasického domácího vyučování děti nesedí nad studijními materiály a neučí se předepsané penzum informací, ale přirozeně následují své rodiče v jejich pracovních činnostech. Popřípadě s nimi nebo prarodiči prozkoumávají zahrady, okolní lesy, louky a učí se z toho, co vyplyne z přirozeného denního chodu, samozřejmě opět s přihlédnutím k povinné látce, jejíž zvládnutí budou muset prokázat při postupových zkouškách.

Někteří rodiče nicméně berou unschooling tak, že děti vyvážou z povinné školní docházky a nechají je celé dny „lítat venku". Podpoře takovéto metody nepochopením jejích základních principů prokazují „medvědí službu".


S ostatními se děti setkávaly na kroužcích

Vystudovaná sociální antropoložka se svým prvním pokusem tedy narazila, takže její první potomek navštěvoval první a druhou třídu klasické školy. „Stále jsem pro někoho běhala, někoho někam vodila a přiváděla," vzpomíná.

Za další dva roky proto zkusila svou žádost znovu, vlastní výuku dětí si na škole nakonec spíše vybojovala. „Paní ředitelka si nás prolustrovala, zjistila, že u nás kuřimská kauza nehrozí, a nám konečně začaly vysněné prázdniny," vzpomíná. Nejstaršího syna provedla doma od třetí až do deváté třídy, postupně se přidávali další sourozenci, občas se učili i navzájem.

Odpadlo brzké vstávání, které její děti, svým spánkovým režimem spíše sovy, těžko zvládaly. Vstávaly v osm hodin, snídaně plynule přešla do výuky. „Nejdřív jsme se snažili pokrýt to, na co se děti nejméně těšily - někdy to byla vyjmenovaná slova, někdy násobilka, jindy anglická slovíčka. A hledali jsme pro každého jeho cestu, aby je to otravovalo co nejméně." Po přizpůsobeném budíčku další výhoda vzdělávání doma.

Odpoledne děti trávily na zájmových kroužcích a ona učila na Masarykově univerzitě v Brně a spolu se studenty se domácímu vzdělávání věnovala i akademicky. Tím ani jedna strana nestrádala ani po sociální stránce, ani matka ani její potomci nebyli izolováni od společnosti.


Nevýhody musí každý dobře zvážit

Celý tento systém má i své nevýhody, které musí každý dobře zvážit. Jak říká Kašparová, „domácí škola je pro každé dítě, ale ne pro každého rodiče". Dle jejích slov totiž razantně zasáhne do zaměstnání i do rodinného života, není ji možné provozovat bez vstřícné školy, kam je dítě zapsané, ani bez partnera, jenž mu nebude nakloněn. A je také celkem finančně náročná, nejen kvůli vybavení, ale také proto, že oba manželé nemohou pracovat na plný úvazek.

Irena Kašparová jako hlavní důvody, proč se tuto cestu rozhodla podstoupit, uvádí náročnou logistiku se čtyřmi dětmi, touhu být více spolu a také přesvědčení, že za vzdělávání dítěte by měl být odpovědný rodič, ne stát.

„Dětství uběhne velmi rychle a v této etapě toho můžete vy jako rodič dítěti hodně moc předat a je to krásné dobrodružství pro obě strany. Tak proč se toho dobrovolně vzdávat a přenechat vše státu?" ptá se. Dalším impulzem pak byly zkušenosti z dvou let vzdělávání prvního syna na běžné „základce". „Velmi brzy zjistil, co je to minimum, které mu zaručí samé jedničky i pochvaly paní učitelky, jít dál ho nic nemotivovalo, jakýkoliv hlad po vědění chyběl," líčí.

Existují však i další důvody, proč se rodiče rozhodnou pro domácí školu. Některým nevyhovuje každodenní docházka proto, že se nevejde do jejich životního režimu. Tráví čas na cestách a své děti berou s sebou, vychovávají malého talentovaného sportovce či umělce, nebo bydlí na samotě a dojíždění je problematické.

Další mají jiné představy o způsobu a průběhu vzdělávání, chtějí to dělat jinak, po svém, více individuálně, nebo se starají o dítě se speciálními vzdělávacími potřebami, o mimořádně nadaného jedince, jemuž nevyhovuje tempo základní školy, popřípadě jejich syn či dcera zažili vážnou formu šikany a vstoupit ještě někdy do jakékoliv třídy je pro ně noční můrou.

A některým nevyhovuje klasická škola z „ideologických" důvodů - vyznávají alternativní způsob života, či jsou silně věřící a v jejich okolí se nenachází církevní škola, která by jejich děti vychovávala ve víře. Ostatně právě křesťanské rodiny patřily k prvním, kteří po roce 1989 po domácím vzdělávání volali a v roce 1998 se účastnili prvních experimentálních pokusů ještě před řádným ukotvením v legislativě.

K tomu ještě vedla dlouhá a náročná cesta, poslanci nejprve neměli pro tuto alternativu pochopení. Až v roce 2005 byla uzákoněna možnost domácího vzdělávání dětí na 1. stupni ZŠ, dalších deset let trvalo, než uzákonili tuto možnost i pro 2. stupeň.

Nejčastěji podle Ireny Kašparové argumentovali nedostatečnou socializací, sociálním vyloučením či tzv. „dítětem ve skleníku". S tím však tato odbornice zásadně nesouhlasí. Připomíná, že naopak rodina je pro dítě tím přirozeným prostředím, kde se naučí sociálním vztahům mnohem lépe než v umělém homogenním prostředí vrstevníků a v umělém prostředí, kde se neodvíjí skutečný život, spíše hra na něj. A jak také zazní v jejím Průvodci domácím vzděláváním, „někdy je milující babička bez maturity lepší učitel než promovaný doktor".

Navíc se tzv. „domškoláci" mohou po dohodě se školou, kde jsou zapsáni a vykonávají postupové zkoušky, účastnit školních akcí, s vrstevníky se vidí i odpoledne na kroužcích. Kašparová ve své knize naznačuje, že za proklamovanou péčí zákonodárců o blaho dítěte může být spíše obava státu, aby neztratil ideologické působení na své členy - nechce ho proto přenechat jiným, byť by to měli být vlastní rodiče. Cituje i někdejšího ministra školství Marcela Chládka, jenž domácí vzdělávání označil za „líheň extremismu".


Asi 2500 domškoláků

Ačkoliv je tato forma legální již 14 let, momentálně ji využívá jen kolem dvou a půl tisíc žáků a pro společnost je to stále do značné míry tabu. Dle zkušeností Ireny Kašparové se jí nejedna maminka domškoláka svěří, že když nedávají své dítě do školy, okolí je považuje za divné.

„Domácí vzdělávání nepřichází z Marsu, jen se probouzí z delší hibernace. Přináší s sebou rozšířenou svobodu, ale i větší zodpovědnost za sebe sama," uzavírá sociální antropoložka a metodička domácích škol.

Celý text a Podmínky nutné pro domácí vzdělávání si můžete přečíst ZDE.


Svobodný listopad

úterý 29. října 2019 · 0 komentářů

Ve dnech 13.-17. listopadu realizuje Centrum spolků, studentů a absolventů Karlovy univerzity celou řadu zajímavých akcí k 30. výročí listopadových událostí.

Začíná 13. 11. vzpomínkovým shromážděním k uctění památky Jana Opletala na lékařské fakultě a Nocí fakulty s bohatým programem přednášek a debat na fakultě právnické.

14. 11. se v Karolinu uskuteční konference s mezinárodní účastí pro širokou veřejnost „Československý disent a jeho společenský přesah“. Na ni bude navazovat koncert v Kampusu Hybernská, kde zahrají mimo jiné i Plastic Peaple of the Universe. Téhož dne bude v Karolinu vernisáž výstavy nejlepších fotografií ze soutěže „Náš Listopad 89“.

15. 11. organizují na VŠE studenti VŠE a UK konferenci pro širokou veřejnost „Ekonomická transformace ČR a SR: od sametové revoluce po budoucnost“. Na večer připravili studenti katedry Hv PedF UK a Konzervatoře J. Ježka ve Velké aule Karolina premiéru autorského muzikálu Neznámý vojín inspirovaného životním příběhem Karla Kryla.

16. 11. se ve Vlasteneckém sále Karolinu koná mezinárodní konference „Evropa a mezinárodní den studentstva“ (jednacím jazykem bude angličtina). V předvečer 17. listopadu je na Albertově připraven bohatý kulturní program.

17. 11. se od rána koná již 4. ročník „Svobodného Listopadu na Albertově“, který připravili studenti pro širokou veřejnost, včetně diskuse „Občanské fórum aneb motor Sametové revoluce“. Odpoledne bude zahájena historická rekonstrukce průvodu studentů na Národní třídu. Večer vyvrcholí slavnostním koncertem v historickém Karolinu.

19. 11. bude v Poslanecké sněmovně PČR uspořádána mezinárodní konference „Od ostnatého drátu k Schengenu“.

Součástí připomínek 30. výročí je také průzkum „Generace svobody“, vydání knihy rozhovorů „17 fakult 17. listopadu“ a mobilní aplikace „Festival svobody“ se sekcí Listopadová místa, která má formu interaktivní bojové hry.

Prezentace akcí ZDE.

Generace svobody

pondělí 28. října 2019 · 0 komentářů

Průzkum mapuje názory a postoje mladých Čechů narozených po roce 1989. Mají starost o životní prostředí, zajímá je, odkud pochází informace v médiích, čtyři pětiny z nich považují za důležitou účast ve volbách a oproti svým rodičům jsou tolerantnější k přistěhovalcům. Jde o první generaci, která dospěla ve světě neomezených možností.

Zdroj.

Sběr dat byl realizován agenturou Median, s.r.o. v časovém rozmezí od 15. do 30. srpna 2019 na vzorku 1007 respondentů ve věku 18 až 30 let. Dotazování proběhlo prostřednictvím online panelu a vzorek respondentů je reprezentativní podle základních sociodemografických proměnných.

Průzkum zjišťoval, jaká je generace, pro kterou naši rodiče a prarodiče vybojovali před 30 lety svobodu, a v čem se od těch předchozích liší. – Chtěli jsme zjistit, jaká je naše generace doopravdy. Často se o ní mluví v médiích, ve společnosti panují předsudky, které ale možná nejsou úplně pravdivé. Výročí 30 let po Sametové revoluci navíc představuje vhodný moment ke zmapování názorů a hodnot celé generace, o které se tolik mluví, ale tak málo ví.

Pro většinu (87 %) mladých lidí ve věku 18–30 let je klíčová možnost svobodně cestovat do zahraničí. Pouze minimum to nevidí jako důležité. Pracovní nabídka by byla motivací pro přestěhování do zahraničí pro 45 % mladých respondentů. Důležitost možnosti vycestovat vnímají více lidé s vyšším vzděláním, ochotu přestěhovat se kvůli pracovní nabídce do zahraničí deklarují ve větší míře mladší lidé (18–24 let), pravděpodobně proto, že v tomto věku ještě nemívají závazky, které by je v tomto ohledu omezovaly.

Více občanem světa než občanem konkrétního státu se cítí přibližně čtvrtina (26 %) dotázaných. Naopak 42 % s tím nesouhlasí a spíše se vztahují k příslušnému státu. Pocit světoobčanství, spíše než identifikace s konkrétním státem, je bližší mužům a mladším respondentů ve věku 18–24 let, kteří ještě studují. Při srovnání s mladou generací 18–30 let z jiných evropských zemí vidíme, že názorové rozdělení české generace je ve velké míře podobné. Stejně tak při srovnání názorového rozložení s celkovou populací ČR vidíme, že se tato generace zásadněji neliší.

V názorech na otázku přistěhovalectví není mladá generace příliš jednotná. Přistěhovalce jako ekonomickou hrozbu vnímá 38 % dotázaných, kteří se obávají, že tito cizinci berou práci lidem z ČR. Naopak 39 % je jako hrozbu v pracovní oblasti nevnímá. Názorově rozdělení jsou mladí i v případě umožnění trvalého pobytu v ČR lidem z jiných zemí. Zatímco 36 % by dlouhodobý pobyt umožnilo, třetina je proti. Protiimigrační postoje (nesouhlas s výrokem „Lidem z jiných zemí by mělo být umožněno přijít a trvale žít v naší zemi, pokud chtějí.“ a souhlas s výrokem „Přistěhovalci berou práci lidem, kteří se narodili v České republice.“) zastávají častěji ženy a lidé s nižším vzděláním. Z hlediska volebních preferencí jsou to hlavně voliči SPD, naopak otevřenější jsou voliči TOP 09, Pirátů nebo Zelených.

Pokud bychom názory na to, zda jsou přistěhovalci ohrožením pro pracovní uplatnění obyvatel ČR porovnali, vidíme, že celková populace ČR je v tomto ohledu daleko více vyhraněná, než je tomu u mladé generace 18–30 let jak v ČR, tak v jiných zemích Evropy (69 % populace ČR ku 38 % generace 18–30 let).

Prezentaci výzkumu najdete ZDE.

Zuzana Pospíšilová: Štěpánův podivuhodný stroj

sobota 26. října 2019 · 0 komentářů

Štěpán je neobyčejně zvídavý kluk. Všechno ho zajímá, všemu chce přijít na kloub. Jakmile je v jeho dosahu nějaký přístroj, hned zkoumá, jak funguje a jak by se ho dalo využít. Na otázku, čím by chtěl být, bez váhání odpoví: „Budu vynálezcem!“

Co se stane, když se takový kluk ocitne sám v noci s velkými starožitnými hodinami? Jak fungují? A jaké tajemství se skrývá u prarodičů na půdě? Vezměte si šroubovák, hodinářské kukátko a probuďte ve svých dětech vynálezce.

Kniha je určena pro předškolní děti nebo pro čerstvé školáky, kteří mají rádi stroje a přístroje a rádi si čtou s rodiči. Mimo jiné příběh o Štěpánovi dětem nenásilně a hravou formou osvětluje základní terminologii spojenou s určováním času (malá a velká ručička a jaký časový úsek ukazuje, celá hodina, časové úseky ciferníku atd.).

Zuzana Pospíšilová je dětská psycholožka a autorka řady knih pro děti. V Portále vyšly například její knihy Hádanky pro školáky (2017), Hádám, hádáš, hádáme (2007), Školní strašidlo (2009), Školní detektiv (2010).

Více informací a ukázky z knihy najdete ZDE.

„Umělá inteligence vyčistí trh, zruší neefektivní práci,“ říká Michal Pěchouček, špička české kybernetiky

pátek 25. října 2019 · 0 komentářů

Možná si to nepřipouštíme, ale umělá inteligence námi manipuluje prakticky denně. Doporučuje nám, co si koupit, jaké číst zprávy, jak si vytvořit názor, doporučuje nám, koho volit. „Může vámi dobře manipulovat, když toho o vás hodně ví. Když toho moc neví, může s vámi manipulovat asi tak jako billboard u dálnice,“ říká Michal Pěchouček, kybernetik a patrně jeden z nejrespektovanějších odborníků na umělou inteligenci v Česku.

Zdroj: Ivo Minařík, Svět chytře.cz 4. 10. 2019

Michal Pěchouček si kromě vedení katedry počítačů Fakulty elektrotechnické na ČVUT a řízení firmy Avast z pozice technického ředitele vytvořil ještě jeden úkol, na jehož splnění pracuje. Prostřednictvím iniciativy prg.ai, kterou spoluzakládal, hodlá z Prahy udělat světové centrum umělé inteligence. Má mu s tím pomoct i pět až deset zahraničních profesorů na umělou inteligenci, které se snaží do české metropole přilákat. Úkol to není snadný. Už jen proto, že náklady na jednoho takového specialistu a jeho tým ročně představují zhruba pět milionů korun. „Každý zahraniční profesor udělá ohromnou změnu. Každý jeden mění ČVUT nebo Karlovu univerzitu. Dělá ji méně provinční, více kosmopolitní, přináší zkušenosti, informace ze zahraničí,“ říká Pěchouček, který během rozhovoru namísto výrazu umělá inteligence v naprosté většině případů používá anglickou zkratku AI.

Co je vlastně prg.ai?

Formálně to je zapsaný spolek. Fakticky jde o vehikl pro spolupráci mezi Univerzitou Karlovou, ČVUT, Ústavem informatiky Akademie věd ČR a pražským magistrátem. Spolupracuje na tom, aby v Praze rostla AI ekonomika, aby se tu umělé inteligenci dařilo. Myslíme si, že umělá inteligence vytváří dobrá pracovní místa, pokrok a pro město bohatství.

Prg.ai je založena na několika programech, které mají za cíl stejně rychlý rozvoj ve třech sektorech – korporátním, startupech a akademickém. Nechceme, aby jeden z těch segmentů dominoval a utlumil ty ostatní.

Je v Česku některý z uvedených sektorů nějak víc vpředu, nebo to je spíš prevence?

Je to prevence. Hlavním cílem prg.ai ale není prevence, ale hlavně snaha podpořit růst. Snaží se vytvářet podmínky pro to, aby do Prahy přicházeli zahraniční profesoři, startupy, aby v Praze investovali velcí hráči ze světa AI a založili tu vlastní centra. Hlavní cíl je zajistit růst AI v Praze.

Chcete k nám dostat pět až deset hostujících profesorů specializujících se na umělou inteligenci. Co je pro to potřeba udělat?

Musíte ho zaplatit a musíte mu vytvořit zázemí. To se dělá všude. Například v Číně před deseti lety zavedli veliký program, kdy zvali vědce zaměřené na AI, aby si tam založili své laboratoře. Podařilo se je Čína v AI jedním z předních hráčů. A stejné to může být v Praze. Je ale otázka, kolik peněz se podaří získat. Budeme oslovovat veřejný i soukromý sektor, abychom hostující profesory zaplatili. Pravda je, že soukromý sektor v tom nemá v Česku úplně velkou tradici.

Je v některém z těch tří segmentů Česko v AI vpředu?

Máme tu skvělé výsledky, máme zajímavé startupy. Ale v Evropě se nejvíc ví o našich vědcích. Nemáme tu mnoho AI korporací. Některé velké americké firmy tu mají vlastní vývojová centra – třeba Cisco, ale že bychom tu měli takové centrum Google nebo Amazonu, to ne. V korporacích se toho zatím děje méně. Třeba Škoda Auto se snaží používat AI pro modernizaci, ale není to původce AI, je to konzument. Takže si myslím, že nejlépe na tom jsme ve vědě.

A prg.ai je způsob, jak dotáhnout i ty další dva segmenty?

Prg.ai je platforma a doufám, že hráči, pro které je AI důležitá, ji využijí. Jestli tu je velký průmyslový hráč, který si myslí, že pro sebe bude za tři roky potřebovat sto AI inženýrů, měl by teď trochu přispět a investovat do pražského AI ekosystému. Pomoci těm, kdo mu je vychovají. Česká republika, Praha, je ve výchově AI odborníků efektivní, ale stojí to pot. Pokud někdo chce, aby AI odborníků v Praze bylo víc, musí trochu zatopit pod kotlem.

Prg.ai by mělo být centrem aktivit vedoucích k získání evropského hubu umělé inteligence do Prahy.

Přesně tak. Jestli se v Praze budou věci dařit, má to obrovský dopad na okolí. Brno, Vídeň, Drážďany, Krakov. Už teď spolupracujeme s Masarykovou univerzitou a VUT v Brně. Prahu jsem vybral proto, že umělá inteligence vzniká v kosmopolitních místech. Do Brna, Ostravy, Plzně sice lidé ze zahraničí přicházejí také, ale Praha je z českých měst zdaleka nejkosmopolitnější a má největší potenciál přitáhnout lidi ze zahraničí.

Jeden z bodů, které má prg.ai v cílech, je zastavit odliv mozků. Je to opravdu problém? Kolik lidí vlastně z AI odchází pryč?

Myslím si, že termín „zastavit odliv mozků“ jsem nikdy nepoužil. Myslím, že když lidi odcházejí z Česka, je to dobře. Jsem i učitel a cílem každého učitele by mělo být udělat maximum pro svého žáka. Když má můj absolvent talent dělat v nejlepších laboratořích na světě, chci, aby odešel, protože to je pro něj výhodné. A navíc – v Praze se skvěle žije, je to atraktivní, bezpečné, bohaté město, tak se sem lidé vracejí. Zpětný příliv je ohromná vlna. Nemusíme se bát, že lidi odcházejí, protože se zase jednou vrátí.

Jiná věc je odliv do průmyslu. Ten je masivní, inženýři AI jsou zapotřebí. Nekritizuju to. Je dobré, aby lidé přecházeli mezi průmyslem a akademickou sférou. Ale když bude akademická práce dlouhodobě výrazně méně honorovaná, může se stát, že na univerzitách zůstanou méně kvalitní lidé, než jací budou v internetových firmách.

Špičkový profesor AI prý stojí tolik, co špičková hvězda NHL. Je to pravda?

To je spíš bonmot. Na nejlepších školách v Silicon Valley je takový boj o talenty, že špičkám opravdu platí částky, které my vědci jako platy hvězd NHL vnímáme. Ve skutečnosti to ale jsou platy, které jsou pro špičky v oboru přiměřené. Běžný plat AI expertů je mezi 200 000 a 300 000 dolary ročně (pozn. red.: 4,7 až 7 mil. Kč). Pokud chce velká firma špičkového vědce z Berkeley nebo Stanfordu přetáhnout k sobě, musí nabídnout vyšší částku.

S jakým rozpočtem počítáte pro hostující profesory v Praze?

Když to počítáme včetně jeho týmu, chtěli bychom získat zdroje ve výši zhruba pět milionů na rok. To rozhodně nejsou americké peníze.

Stačí to?

Vedu tady špičkové pracoviště v oblasti AI, takže vím, že peníze nejsou pro vědce hlavní hodnotou. Chtějí mít dostatek zdrojů na to, aby mohli v klidu bádat a měli výsledky. Chtějí ale být obklopeni špičkovými lidmi, mít špičkové výsledky. Chtějí být ve své oblasti nejlepší na světě. A když na stejném pracovišti bude světová hvězda, bude to pro ně výhodné.

Protože věda je týmová hra?

Primárně je to hra o úspěch. Vědci přemýšlejí stylem „Co můžu udělat pro to, abych v AI uspěl?“ A když budou pracovat v oddělení, kde je nějaká hvězda, jejich šance na úspěch se mnohonásobně zvětšuje.

Co dělají vědci, kteří dělají AI? Pracují na velké centrální inteligenci, kterou kdysi dávno popisoval Asimov, nebo řeší dílčí problémy?

Řeší problémy. Snaží se nacházet problémy, které lidstvo neumí algoritmicky řešit, zkoumají je, popisují a navrhují nějaké řešení. Vytvářejí programy, které dovedou, co dříve lidstvo neumělo. A pak o tom, co zjistili, píší články. Posunou tak hranici poznání. Ještě před měsícem lidstvo nevědělo, jakým způsobem se dá ze sítnice oka předpovědět, že dotyčný za deset let dostane zákal. Dnes víme, že to jde. Někdo může predikovat, jak rychle zabírají konkrétní antidepresiva. Někdo jiný z toho pak udělá aplikaci, startup a dostane to k lidem.

Mluví se o tom, že Evropa bude vyvíjet vlastní umělou inteligenci, která bude jiná než americká a čínská. Jaký mezi nimi může být rozdíl?

Rozdíl mezi evropským, americkým a čínským přístupem k této umělé inteligenci coby vědní disciplíně je daný několika věcmi. Jednak Evropská komise tento trend dlouho podceňovala a investovala do jiných oblastí. V Americe se obranný průmysl, DARPA (pozn. red.: agentura amerického ministerstva obrany, zodpovědná za vývoj nových vojenských technologií. Vznikl zde např. předchůdce internetu), umělé inteligenci stále věnuje. To je důvod, proč se AI dostala na dnešní úroveň. Evropa teď trochu dohání to, co zmeškala.

Amerika má velkou tradici ve strojovém učení a symbolické umělé inteligenci, Evropa má větší tradici v metodách automatického uvažování, symbolických metod, plánování. To je úplně tradiční AI. Rozdíl mezi Evropu a Čínou je v datech. Jde o fundamentální problém v etice AI. Evropa otevírá diskusi o etice AI, která je pro ni důležitá. Evropa je demokratická, takže se tu lidé víc zabývají tím, co znamená monopol, manipulace, privátnost dat. Jak se dá zaručit privátnost dat, jak se chránit před jejich zneužitím. Co znamená, že někdo někoho sleduje, jestli na to má nebo nemá právo. Evropu v AI primárně zajímají zájmy člověka, humanismus, demokracie a privátnost dat. To v Číně nemá tradici a dodnes se o to vlastně nezajímala ani Amerika.

Může námi umělá inteligence manipulovat?

Může a manipuluje. Doporučuje nám, co si koupit. Doporučuje, jaké číst zprávy, jak si vytvořit názor, doporučuje nám, koho volit. Často doporučuje volit někoho, koho byste normálně nevolil, mění vám názor. Proto se teď lidé zabývají tím, jak se dá regulovat práce s daty.

Umělá inteligence vámi může dobře manipulovat, když toho o vás hodně ví. Když toho moc neví, může s vámi manipulovat asi tak jako billboard u dálnice. Tím to končí. Když ví, co máte rád, co děláte, co vás zajímá, předloží vám takovou reklamu, která na vás zabere. Když po vás chce, abyste volil nějakou stranu, dává vám pro to argumenty, které jsou pro vás důležité, bez ohledu na to, jestli jsou koherentní s jejím volebním programem.

Dá se tomu bránit?

Facebook přejímá některá evropská omezení v práci s privátními daty. Snaží se, aby se data, která sbírá, a profily uživatelů, které vytvořil, nedostaly někam, kam se dostat nemají. Chce si je držet. Aby nebyla žádná další Cambridge Analytica, která je koupí, na jejich základě udělá mikrokampaně a v zemi, která je v nějaké otázce rozdělená padesát na padesát – a to jsou dneska skoro všechny země – jednoduše zmanipuluje těch rozhodujících deset tisíc, kteří pak volí toho, kdo dal více peněz.

Etika a manipulace pomocí AI je velké téma. I Facebook se snaží, vytváří metody, jak zvyšovat bezpečí AI. Jde o výzkumné problémy, které se snaží řešit univerzity, debatují o nich lidé. Jako velký problém to vnímá Evropská komise. První velký krok v tomto směru je GDPR.

Prg.ai by měla pozvednout úroveň Prahy. Dokážeme ale výsledky výzkumu zdejších špičkových vědců rovnoměrně rozdělit? Nezvýší tohle centrum digitální propast mezi Prahou a ostatními částmi Česka, kde není kvalitní digitální infrastruktura?

Nemíchejte umělou inteligenci a digitalizaci. Nekonkurují si. Velké investice do AI neznamenají, že se o to méně bude investovat do digitalizace. Naopak si myslím, že by to mohlo digitalizaci prospět. Čím víc se toho bude dít v Praze, tím víc bude veřejný sektor tlačený k tomu, aby bylo digitální celé Česko.

Co se týká výsledků, nejde o místo, kde vzniknou, ale kde jejich užívání dává smysl. Autonomní auta můžete vymyslet kdekoliv, ale nejdřív se začnou používat ve velkých aglomeracích. Na malých městech to nemá smysl. Tam budou lidé jezdit vlastními auty ještě řadu let, není tam poptávka. Aplikovatelnost je daná tím, jestli geografie umožňuje z umělé inteligence čerpat výhody.

Jaká je vlastně návratnost investic do AI?

To se obecně vůbec nedá říci. Záleží to na konkrétní aplikaci. Když zrobotizujete prodavačky v supermarketu, můžete to spočítat. Při dnešních velmi nízkých cenách robotů se může vrátit rychle. Když ale budete investovat do vývoje autonomního auta, vrátí se vám investice za hodně let, protože autonomní vozy budou ještě dlouho dražší než klasické.

Nedávno jsem viděl graf, který ukazoval věkovou strukturu lidí na českém trhu práce. Pomalu budou odcházet takzvané Husákovy děti, a naopak nastupovat populačně velmi slabé ročníky ze začátku devadesátých let. V následujících letech tak z pracovního trhu zmizí stovky tisíc lidí. Nemůže být jedním z řešení tohoto problému právě AI?

Nezáleží jen na množství lidí na trhu práce. Jistě, množství je důležité, protože lidé platí daň z příjmu, a to má vliv na státní rozpočet, ale klíčová je povaha práce. Budou mizet práce s malou přidanou hodnotou.

Třeba pokladní v Albertu?

Ne. Ta paní se sice dá nahradit robotem, ale vytváří hodnotu. Ale ve státní správě je hrozně moc práce, která tam nemusí být, která je tam jen kvůli neefektivitě systému. Ve velkých korporacích, i v těch super skvělých firmách, je spousta tuku, který tam být nemusí. Umělá inteligence ten tuk vysaje.

A záleží na tom, jestli lidi, kteří na trhu práce zůstanou, budou ti, kdo dokáží pracovat jen v tuku, nebo zvládnou i něco jiného. Umělá inteligence vyčistí trh, zruší neefektivní práci. Když lidi na trhu nebudou umět nic jiného než práci neužitečnou, bude tu problém.

Práce bude dvojího druhu. Jedna bude něco vytvářet, ta druhá bude něco stát, budete za ni muset něco platit. Vytvářet práci, kterou musí platit, umí každý. Na trhu bude spousta poptávky po lidech ve zdravotnictví, v péči o starší lidi, v práci člověk na člověka. Budou fungovat číšníci, doktoři. Ale to bude fungovat jen tehdy, když jim někdo zaplatí. Potřebujete práci, která bude vydělávat.

Když bude země chudá, bude vám robot míchat hamburger. Když bude bohatá, budete mít kuchaře. Takže země musí mít hodně práce, která peníze vydělává, abyste si mohl dovolit práci, která peníze spotřebovává.

A když v Česku bude pracovat čtvrt milionu lidí, kteří budou vyvíjet umělou inteligenci pro trhy celého světa, řešit komplikované problémy, vytvářet extrémně velkou přidanou hodnotu, tak uživí celou zemi. Když budeme pokroková, kultivovaná demokratická země, kde se bude transparentně a strategicky pracovat s naším rozpočtem, můžeme se takovou zemí stát. Když ale budeme pasivní, je velká šance, že na nás zůstanou jen místa, která nebudou hodnotu vytvářet.

A prg.ai tuhle práci zařídí?

Prg.ai chce maximalizovat práci, která bude vydělávat peníze.

Stačí na to prg.ai, nebo jsou zapotřebí hlubší změny v systému vzdělávání?

Systém vzdělávání je u nás frontální a učí znalosti. Nepatřím mezi ty, kdo říkají, že znalosti nejsou zapotřebí, protože všechno můžete najít na internetu. Myslím si, že znalosti je zapotřebí učit. Ale český vzdělávací systém nijak zvlášť nepodporuje kreativitu a kritické myšlení. A to je zapotřebí pro práci budoucnosti. V práci budoucnosti budou klíčovými komponenty kreativita, kritické myšlení a sociální inteligence. Dohromady s matematikou, programováním, robotizací a statistikou. Ale bez kultury, která podporuje kritické myšlení, která podporuje ověřování textů, které čtete na internetu, to nepůjde.

Je AI zapotřebí učit už na středních školách, nebo stačí obecný základ – kritické myšlení, kreativita, matematika?

Až se něco změní na středních školách, tak se slovo AI už nebude používat. Ale základní principy umělé inteligence je nutné učit už na základní škole. Už tam děti musí vědět, co se děje, když klikají na nějakém e-shopu. Jak vzniká cena, kterou jim obchod nabízí, proč jim doporučuje tuhle, a ne jinou věc.

To je ale schopnost porozumět světu, ve kterém žijeme.

Ano. Dnes to lidi neumějí. Proto jsou hodně ovlivnitelní, když jim někde vyskočí nějaká reklama.


Celý článek najdete ZDE.

Co chtějí zaměstnavatelé od uchazečů? Nejčastějším požadavkem není praxe

čtvrtek 24. října 2019 · 1 komentářů

Ještě před pár lety platilo, že primárním požadavkem zaměstnavatelů byla praxe v oboru a absolventi nebo lidé, kteří měnili zaměření, byli ve značné nevýhodě. V posledních letech pozorujeme značný příklon k jiným, převážně měkkým dovednostem – vysoko se cení schopnost dobře komunikovat, vůle učit se a zodpovědný přístup. Jaké požadavky převažovaly v letošních poptávkách zaměstnavatelů, ukazují data z pracovního portálu Profesia.cz.

Požadavky zaměstnavatelů se v posledních dvou letech mění. A nejde jen o to, že nedostatek volných lidí na trhu práce vede zaměstnavatele ke snižování nároků. Projevuje se i zvýšení tempa změn, kterému se musejí firmy, a tedy i jejich zaměstnanci, přizpůsobit. Nestačí totiž dobře umět svou práci a předpokládat, že se podmínky po desetiletí nezmění – mluví se o nástupu post-profesní éry.


U středoškoláků je nejčastějším požadavkem zodpovědný přístup, u vysokoškoláků znalost angličtiny

Mezi nejčastějšími požadavky, které v roce 2019 zadávaly firmy, které hledaly nové zaměstnance se středoškolským vzděláním, jsou zodpovědný přístup, komunikační dovednosti, praxe a samostatnost. Z toho vyplývá, že firmy stále častěji hledají ty, kteří umějí přemýšlet a jsou schopní se sami rozhodovat. Direktivní způsob vedení lidí se postupně vytrácí a je nahrazován důrazem na zodpovědnost za vlastní práci.

U vysokoškolských pozic se uchazeči neobejdou bez znalosti angličtiny. Zatímco u středoškoláků je tento požadavek až na 5. místě, u vysokoškolských pozic je téměř podmínkou a předpokladem přijetí. Další předpokládanou znalostí jsou základní IT dovednosti jako ovládání kancelářských programů typu MS Office. Mezi časté požadavky ale patří také komunikační dovednosti, analytické myšlení a příjemné vystupování.

Pokud se podíváme na nejčastější požadavek zaměstnavatelů všeobecně, bez ohledu na vzdělání, jsou to komunikační dovednosti.


Měkké dovednosti lidé v životopise neuvádějí

Přestože drtivou většinu požadavků zaměstnavatelů v současné době tvoří měkké dovednosti, uchazeči se tomuto trendu zatím nepřizpůsobili. Ať už jde o lidi se středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním, v životopisech zmiňují téměř výhradně tvrdé dovednosti. U obou skupin je to nejčastěji znalost anglického jazyka.

„Doporučujeme jít proti zažitým zvyklostem a v životopisech nezapomínat na měkké dovednosti,“ radí Michal Novák z Profesia.cz a upřesňuje: „Je dobré je ale popsat originálněji než slovy ‚zodpovědný, komunikativní, samostatný‘ – například tyto dovednosti opsat v několika větách a doložit konkrétními příklady z předcházejícího působiště nebo studia. O tom, jak napsat správně životopis odpovídající současným trendům, se mohou mimo jiné poučit návštěvníci festivalu příležitostí Profesia days v rámci poradenské zóny.“


Snižování nároků zaměstnavatelů

Rostoucí důraz zaměstnavatelů na měkké dovednosti je trend, který přichází i kvůli situaci na trhu práce. Firmy se přizpůsobily podmínkám a hledají spíše šikovné a flexibilní lidi, přičemž počítají s tím, že nové zaměstnance proškolí nebo dokonce vzdělají v odborné oblasti.

„Problémy s hledáním nových zaměstnanců vedou i ke snižování nároků zaměstnavatelů. Dokazuje to fakt, že v porovnání s předcházejícími lety klesá počet inzerátů, kde je požadováno vysokoškolské vzdělání druhého stupně. A přesto, že jazykové dovednosti patří k nejčastěji požadovaným tvrdým dovednostem, snižují se dokonce i nároky v této oblasti,“ uzavírá Michal Novák.


Profesia days 2019 proběhnou ve dnech 23. a 24. října na výstavišti PVA EXPO Praha.

Kompletní program a další informace včetně registrace pro vstup zdarma najdete na https://profesiadays.cz/.

MŠMT: Po absolventech VŠ je velká poptávka na trhu práce

středa 23. října 2019 · 0 komentářů

Nedávno dokončené šetření Absolvent, realizované souběžně s pilotním ročníkem mezinárodního šetření Eurograduate, ukazuje, že situace na trhu práce je pro absolventy vysokých škol velmi příznivá.

Jejich míra nezaměstnanosti se blíží nule, většina z nich pracuje na pozicích odpovídajících jejich vzdělání a nástupní mzdy rostou dokonce ještě rychleji než průměrná mzda ve zbytku ekonomiky. Zaměstnavatelé napříč obory se shodují, že navzdory rozšíření přístupu k vysokoškolskému vzdělávání se stále potýkají s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků a vysokoškoláků by dokázali zaměstnat ještě více.

Uplatnění odpovídající jejich vzdělání si nejlépe nacházejí absolventi v oblasti IT a ve zdravotnických oborech, velmi dobře se ale uplatňují i absolventi učitelských oborů, přestože jejich příjmy jsou podprůměrné. Problematická je naopak situace absolventů zemědělských a lesnických oborů, kteří vykazují nejhorší výsledky ve většině ukazatelů.

Situace se zlepšuje i pro absolventy, kteří přicházejí na trh práce pouze s bakalářským vzděláním. Častěji než dříve pracují na pozicích, které jejich kvalifikaci odpovídají, což ukazuje, že ekonomika si na tento donedávna neobvyklý titul postupně „zvyká“. Jejich příjmy jsou však stále nižší a míra nezaměstnanosti naopak vyšší než u absolventů magisterského studia, což představuje podnět pro další posilování relevance bakalářských studijních programů, např. zvyšováním počtu profesních programů.

Absolventi jako nejsilnější ze svých kompetencí vnímají zejména schopnost učit se nové věci, rezervy naopak cítí v cizích jazycích a pokročilých ICT dovednostech. Za nedostatečně rozvinutou považuje řada zaměstnavatelů také jejich schopnost samostatně řešit problémy a v menší míře i komunikační dovednosti. Jako problematické jsou často vnímány i oborově specifické znalosti a dovednosti uplatnitelné v praxi. Pro vysoké školy je ale velmi obtížné připravit studenty na konkrétní pozici stoprocentně, jelikož se technologie a výrobní procesy v jednotlivých oborech velmi rychle vyvíjejí a pracovní pozice jsou čím dál tím specializovanější.

Rozšiřování přístupu ke vzdělávání přineslo i jeho lepší dostupnost pro mladé lidi s horším sociálním a ekonomickým zázemím. Studenti, jejichž rodiče vysokoškolské vzdělání nemají, jsou ale stále mezi absolventy zastoupeni méně, než by odpovídalo jejich podílu na populaci. Potvrzuje se tím pozorování, že v českém školství přetrvávají sociální bariéry, které nedávají všem mladým lidem stejnou šanci na úspěch.

Závěrečná zpráva z šetření bude 22. října představena na konferenci Centra pro studium vysokého školství, v.v.i.

Registrace na konferenci je otevřena zde: https://www.csvs.cz/konference-absolventi/

Zdroj.

Dělat ředitele školy se nikomu nechce. Divíte se?

úterý 22. října 2019 · 0 komentářů

Shromáždili jsme pro vás odkazy na články k tomuto tématu za poslední dva roky. Můžete sledovat (třeba jen z titulků), jak problém narůstal a rozšiřoval se jeho záběr. Zdá se, že vážný problém je to už nyní. Dnes je ředitel z donucení manažerem všeho možného i nemožného kolem školy. Bude umět být skutečným pedagogickým lídrem, pokud se ho podaří „odbřemenit“ od byrokracie, jak to nazval návrh Strategie 2030+? Jakou podporu v této důležité roli, na kterou měl dosud minimum času, mu chystá stát???


2019

11. 10. Ředitelky školek jednaly s Babišem. Vydržíme dost, ale už je toho opravdu moc, říkají
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/realita-v-ceskych-skolkach-ucitelka-nemuze-na-wc-reditelka-d/r~d3d51630eb4311e988f50cc47ab5f122/

10. 10. Dělat ředitele se nikomu nechce. V budoucnu to může být vážný problém
https://chytrecesko.org/?article_id=article_5&anchor_id=social_proportion

10. 10. Sehnat ředitele škol je obtížné. V současné nemá kdo nahradit. Vedení škol dusí všudypřítomná byrokracie
http://www.ceskaskola.cz/2019/10/sehnat-reditele-skol-je-obtizne-ty.html

3. 9. Nečekané události? Ředitelé škol vítají pomoc konzultantů
http://www.ucitelske-listy.cz/2019/09/necekane-udalosti-reditele-skol-vitaji.html

26. 8. Subjektivní vnímání proměny role ředitele školy a obtížné prvky výkonu této profese v současné době
http://www.ceskaskola.cz/2019/08/subjektivni-vnimani-promeny-role.html

17. 6. Strategie 2030+: Jak odbřemenit ředitele? Pomohlo by servisní centrum?
http://www.ucitelske-listy.cz/2019/06/strategie-2030-jak-odbremenit-reditele.html

14. 7. Ředitel naživo školství zatím systémově nezmění, má ale potenciál přispět ke zlepšení zapojených škol
https://perpetuum.cz/2019/07/reditel-nazivo-skolstvi-zatim-systemove-nezmeni-ma-ale-potencial-prispet-ke-zlepseni-zapojenych-skol/

17. 6. Manažer, účetní i kantor: O ředitele škol je nouze
http://www.ceskaskola.cz/2019/06/manazer-ucetni-i-kantor-o-reditele-skol.html

31. 5. Samotáři českého školství
https://www.eduin.cz/clanky/lidove-noviny-samotari-ceskeho-skolstvi

28. 5. Libor Pospíšil: Chceme podpořit české ředitele tak, aby se mohli víc věnovat pedagogice než administrativě
http://www.ceskaskola.cz/2019/05/libor-pospisil-chceme-podporit-ceske.html

7. 5. Konkurzy na ředitele škol v zrcadle médií a času
http://www.ucitelske-listy.cz/2019/05/konkursy-na-reditele-skol-v-zrcadle.html

6. 5. Jak hodnotí konkurzy na ředitele škol ČŠI?
http://www.ucitelske-listy.cz/2019/05/jak-hodnoti-konkurzy-na-reditele-skol.html

23. 4. Na žáky nezbývá čas. Školy jsou zahlceny papírováním. Účelně?
https://www.denik.cz/z_domova/skoly-dusi-papiry-ucelne-20190422.html

6. 4. Marek Adler: Jak dát smysl konkurzu na ředitele školy. Konkurz jako věc veřejná a reality show
http://www.ceskaskola.cz/2019/04/marek-adler-jak-dat-smysl-konkurzu-na.html

19. 3. Alfou a omegou je kvalita ředitele školy
https://www.rizeniskoly.cz/cz/casopis/rizeni-skoly/alfou-a-omegou-je-kvalita-reditele-skoly.m-5620.html

16. 2. Ředitelé škol se vybírají podle sympatií, ministerstvo to chce změnit
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/skola-reditel-vyberove-rizeni-ministerstvo-plaga-obce-mesta.A190206_105106_domaci_pmk

14. 2. Roman Král: Jak vybírat ředitele?
https://kral-blog.eduin.cz/2019/02/14/roman-kral-jak-vybirat-reditele/

6. 2. Jak zabránit tomu, aby se o novém řediteli školy rozhodovalo podle sympatií a antipatií
http://www.ceskaskola.cz/2019/02/konkurzy-na-reditele-podle-vkusu-jak.html

6. 2. Dělat ředitele školy nikdo nechce, do konkurzů se často nehlásí žádní zájemci. Odrazuje je složité papírování
https://archiv.ihned.cz/c1-66465670-delat-reditele-skoly-nikdo-nechce-do-konkurzu-se-casto-nehlasi-zadni-zajemci-odrazuje-je-slozite-papirovani?

19. 1. O místa ředitelů není v Česku zájem. Ministerstvo chce změnit podmínky výběrových řízení
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/reditel-skola-vyberove-rizeni-konkurz-ministerstvo-skolstvi_1901191544_ako
http://www.ceskaskola.cz/2019/01/o-mista-reditelu-skol-neni-v-cesku.html


2018

8. 11. Ředitele ZŠ nejvíce trápí byrokracie, finance a inkluze
http://www.ceskaskola.cz/2018/11/reditele-zakladnich-skol-nejvice-trapi.html

18. 10. Byrokracie nás dusí, učitelé nejsou i kvůli ní, stěžují si ředitelé
https://vary.idnes.cz/skola-skolstvi-ucitel-pedagog-administrativa-inkluze-pp5-/vary-zpravy.aspx?c=A181017_433272_vary-zpravy_ba

17. 10. Byrokracie je ve školách neúnosná. I kvůli inkluzi
http://www.ceskaskola.cz/2018/10/byrokracie-je-ve-skolach-neunosna-i.html

24. 9. Václav Klaus ml.: Ředitel školy na seznamu ohrožených druhů
https://www.novinky.cz/komentare/484149-komentar-reditel-skoly-na-seznamu-ohrozenych-druhu-vaclav-klaus-ml.html

6. 9. Učitelé o místa ředitelů nestojí. Výběrové řízení musí fungovat jinak, navrhuje Klaus
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/ucitele-o-mista-reditelu-nestoji-vyberove-rizeni-musi-fungov/r~b0f75318b1af11e8b634ac1f6b220ee8/

8. 8. Václav Trojan: Podpora ředitelů škol (Řada ředitelů zažívá pocity bezvýchodnosti spojené s nedostatkem učitelů)
http://www.ceskaskola.cz/2018/08/vaclav-trojan-podpora-reditelu-skol.html
http://www.ucitelske-listy.cz/2018/08/vaclav-trojan-podpora-reditelu-skol.html

16. 4. Konkurzy na ředitele jsou zmanipulované, tvrdí šéfové škol i člen komise
https://hradec.idnes.cz/optimalizace-skolstvi-stredni-skoly-kralovehradecky-kraj-radni-berdychova-hejtman-stepan-gxv-/hradec-zpravy.aspx?c=A180414_395333_hradec-zpravy_pos

5. 4. Konkurzy na ředitele: Obce zdůrazňují odpovědnost, ředitelé mluví o nedůvěře
http://www.ceskaskola.cz/2018/04/konkurzy-na-reditele-obce-zduraznuji.html

3. 4. Oblíbený ředitel musí do konkurzu, lidé ho hájí
http://www.ceskaskola.cz/2018/04/oblibeny-reditel-skoly-musi-do-konkurzu.html

16. 3. Konkursy na ředitele: Vyhozené peníze, nebo snaha o objektivitu?
http://www.ceskaskola.cz/2018/03/konkurzy-na-reditele-vyhozene-penize.html

14. 3. Ředitele škol děsí konkursy. Některé dokonce odradí pokračovat
https://www.idnes.cz/ceske-budejovice/zpravy/konkursy-reditele-skol-obavy-sest-let.A180313_388922_budejovice-zpravy_mrl

5. 3. Podle čeho poznáte dobrého ředitele? Nepoužívá dvě mantry: Já ničemu nebráním a To už dávno děláme
www.rodicevitani.cz/skola-a-ucitele/vyber-skoly/poznate-dobreho-reditele-nerika-ja-nicemu-nebranim-uz-davno-delame/

5. 3. S ředitelem jsou spokojeni zřizovatel, učitelé i rodiče. ČŠI chce konkurz. Obec proto navrhuje změnu školského zákona
http://www.ceskaskola.cz/2018/03/s-reditelem-jsou-spokojeni-zrizovatel.html

10. 2. Velké části ředitelů škol končí funkční období. Odborníci kritizují systém ředitelských konkurzů
http://www.ceskaskola.cz/2018/02/velke-casti-reditelu-skol-konci-funkcni.html

10. 2. Poslední zvonění pro stovky ředitelů
https://www.pressreader.com/czech-republic/mf-dnes/20180210/281599535957489

5. 2. Po šesti letech odstartují ve školách boje o ředitelská křesla
https://vary.idnes.cz/skola-reditel-konkurz-06k-/vary-zpravy.aspx?c=A180205_380962_vary-zpravy_pkz

15. 1. Jana Hrubá: DOKUMENTY 182. Podporujte svého šerifa!
http://www.ucitelske-listy.cz/2018/01/jana-hruba-dokumenty-182-podporujte.html


Mnoho dalších myšlenek a podnětů z ještě dávnější minulosti najdete, když si na našem webu zadáte do vyhledávání heslo „ředitelé škol“. Ten problém je zde přítomen velmi, velmi dlouho...

Připravila Jana Hrubá

Michaela Endrštová: Dělat ředitele se nikomu nechce. V budoucnu to může být vážný problém

pondělí 21. října 2019 · 0 komentářů

Vedení škol dusí všudypřítomná byrokracie. K problému se můžete na konci článku na webu projektu Chytré Česko vyjádřit i vy.

Zdroj: Chytré Česko 10. 10. 2019


Ředitelé se musí několikrát podepsat i pod nákup toaletního papíru

Liberec loni vypsal konkurz na nové ředitele škol. Město jakožto zřizovatel škol sice nebylo s jejich vedením vyloženě nespokojené, ale od výměny ředitelů si slibovalo příliv nové energie a nových nápadů.

Jenže do výběrových řízení se nikdo nepřihlásil. Tedy až na ředitele, kteří školy již vedli. Městu proto nezbývalo než je jmenovat znovu. „O místa ředitelů dnes není zájem. Naše snaha získat na zhruba čtvrtinu ředitelských míst nové kandidáty, kteří by měli potenciál školu rychle rozvíjet, nebyla vůbec naplněna,“ uvedl náměstek libereckého primátora pro školství Ivan Langr.

Liberec není jedinou obcí, která má problém najít nové ředitele škol. Podle zjištění České školní inspekce se do výběrových řízení na místo ředitele často hlásí maximálně jeden uchazeč. V období od března do července 2018 se konalo 1465 konkurzních řízení, přitom v polovině případů se o místo ředitele ucházel pouze jeden kandidát. Konkurzy vyhlašuje zřizovatel, tedy v případě základních škol obec a v případě středních škol kraj. Dělá to tehdy, pokud je s vedením školy nespokojený, například pokud ředitel neumí jednat s lidmi, jsou na něj stížnosti nebo nedodržuje předpisy. Část ředitelů také odchází do důchodu nebo mění povolání.

To, že komise mohla vybírat pouze jednoho uchazeče, podle inspekce průběh konkurzů významně ovlivnilo. Přibližně polovina jich byla vedena pouze formálně.

Je velmi malý zájem dělat ředitele školy. V situaci, kdy se konkurzu účastní jen jeden nebo dva uchazeči, může chtít zřizovatel i bez ohledu na kvalitu uchazečů vybrat ředitele už jenom proto, aby škola nebyla bez vedení. (Ondřej Andys, náměstek ústředního školního inspektora)

Ředitel školy má rozhodovat o tom, jakým způsobem bude škola děti vzdělávat, mívá svoji vlastní ředitelnu i vyšší plat. Zároveň nemusí učit tolik hodin jako učitelé, měl by si tedy odpočinout od dětí. Jenže realita je jiná. Ředitelé dnes nemají čas chodit na hospitace do tříd a radit učitelům, jak zlepšit výuku, nebo bádat nad tím, jestli je lepší učit děti matematiku tradičně, nebo alternativní metodou podle profesora Milana Hejného. Místo toho tráví čas vyplňováním tabulek nebo podepisováním faktur. Hrne se na ně tolik administrativy, že jim nezbývá čas na to, aby školu opravdu vedli. Například ředitelce pražského Gymnázia Nad Štolou Renatě Schejbalové zabere administrativa kolem třiceti procent pracovní doby, stejnou dobu stráví nad rozpočtem školy. „Pokud do školy kupuji něco nového, musím podepsat každou fakturu. Než se koupí třeba balík toaletního papíru, vyžaduje to čtyři moje podpisy,“ popisuje Schejbalová.

Řediteli pražské Smíchovské střední průmyslové školy Radko Sáblíkovi zase vadí, že musí stejné údaje vyplňovat několikrát. "Statistiky, které už jednou vyplníme, po nás znovu chtějí finanční úřad, ministerstvo školství nebo magistrát," tvrdí Sáblík.

Ředitelé škol často fungují jako manažeři firem. Kromě administrativy se starají o rozpočet, jednají s rodiči, zřizovatelem, studují nové předpisy, kontrolují učitele a ostatní pracovníky, tvoří rozvrhy. Moc času nazbyt tedy nemají.

Nemám čas na pedagogickou práci, ta mi zabírá nejmenší procento pracovní doby. Pořád řeším papíry, tabulky, peníze, hledám nové učitele. Když jsem sháněla zástupkyni, která by mi s tím pomohla, nikomu se do toho nechtělo. Když učitelky vidí, jak jsem zavalená papíry, chtějí spíš učit. (Renata Schejbalová, ředitelka Gymnázia Nad Štolou)

Zmíněné Gymnázium Nad Štolou navštěvuje devět set dětí a škola má téměř sto zaměstnanců. Schejbalové se vším pomáhá jedna hospodářka, sekretářka a administrativní pracovnice, která však pracuje pouze na půl úvazku. Na víc nepedagogických pracovníků, kteří by s chodem školy pomohli, škola nemá peníze. Navíc je jich nedostatek a těžko se shánějí. V ideálním případě by škola měla mít ekonoma, zástupce ředitele, který by se chodem školy také zabýval, nebo administrativní pracovníky.

Příkladem může být zmíněná pražská Smíchovská střední průmyslová škola. Když se stal Sáblík před šestnácti roky ředitelem, první, co udělal, bylo, že se zeptal zástupců, co by chtěli dělat. Rozdělil mezi ně administrativu nebo hospitace ve třídách. „Já jsem si díky tomu uvolnil ruce a mohl jsem začít vytvářet vize, komunikovat s rodiči, studenty, vymýšlet nové projekty,“ říká ředitel školy Radko Sáblík.


Namísto spolupráce konkurenční boj

Podle loňských konkurzů se nejhůře hledají zájemci o místo ředitele v Královéhradeckém, Pardubickém a Libereckém kraji. Na jedno volné místo tam připadá v průměru 1,8 uchazeče. Naopak lepší je situace v Karlovarském kraji (2,7) a Moravskoslezském kraji (3,1 uchazeče). Odborníci na školství se shodují na tom, že je potřeba učinit několik kroků, aby se do výběrových řízení na místa ředitelů v budoucnu hlásilo víc uchazečů. V prvé řadě je potřeba ředitelům rozvázat ruce, aby se mohli věnovat pedagogickému vedení.

Ředitelé by měli mít pomocnou ruku, třeba ekonoma, jenže na něj často nemají peníze. (Hana Košťálová, lektorka programu Ředitel naživo)

Do programu, který byl zahájen koncem srpna, je zapojeno několik mentorů, kteří budou během několika setkání vzdělávat ředitele škol v tom, jak se stát lepšími pedagogickými lídry.

Práci by ředitelům výrazně ulehčilo také to, kdyby se měli na koho obrátit, když potřebují poradit nebo podpořit v tom, co dělají. Dnes není nikdo, kdo by spolupráci mezi školami v regionech koordinoval. „Školy se staly konkurenčními, protože bojují o žáky, a ředitelé se nemají v bezprostřední blízkosti na koho obrátit s žádostí o pomoc. Většinou si proto vypomáhají s řediteli z jiných regionů,“ říká Zdeněk Slejška, ředitel Nadačního fondu Eduzměna. Tato platforma propojuje zástupce soukromého, neziskového a státního sektoru, kteří chtějí prosadit systémové změny v českém vzdělávání. Podle Slejšky by proto bylo dobré, kdyby síť ředitelů, kteří se působí na stejném území, byla koordinována, a oni si tak mohli navzájem radit a pomáhat.

Podporu sice může ředitel získat od zřizovatele, ať už formou peněz navíc na opravu střechy, nebo na zaplacení školení, není však žádný zákon, který by zřizovateli předepisoval, aby něco takového dělal.

Záleží tedy pouze na něm, jak moc ředitele v jeho práci podpoří. Osvícenější zřizovatelé posílají ředitele na různá školení, snaží se poradit, na koho se mají obrátit, když si s něčím nevědí rady. Například v Pardubicích mají všichni noví ředitelé právo na uvádějícího ředitele. „Noví ředitelé k sobě na první rok ve své funkci dostávají jako mentora jiného zkušeného ředitele. Zřizovatel jim někoho vybere jako průvodce, se kterým nový ředitel postupně projde všemi procesy a pravidelnými událostmi v řízení školy během roku,“ popsala mluvčí Pardubic Iveta Koubková. Podobný přístup však není úplně běžný.


Věčný problém s platy

V přilákání nových ředitelů by mohlo pomoci i to, kdyby byli náležitě zaplaceni, je přesvědčena ředitelka Schejbalová. Sama bere přibližně o deset procent více než učitelé.

Pokud jde o plat, já v Praze říkám, že ředitel školy má plat lepší sekretářky. (Renata Schejbalová, ředitelka Gymnázia Nad Štolou)

Systém odměňování ředitelů však schází. Opět je pouze věcí zřizovatele, jestli a jak moc ředitele odmění. „Velmi záleží na tom, jaký má zřizovatel vztah ke škole a konkrétnímu řediteli, a také na velikosti obce a na tom, kolik peněz z rozpočtu obec může a chce vyčlenit na odměňování svých ředitelů,“ podotkl Andrys. Problém je, že zvlášť ve větších městech zřizovatel často nevidí, co všechno ředitel dělá nebo jak dlouho je každý den v práci. Ředitelé proto často nedostanou proplacené hodiny, které v práci tráví po pracovní době.

„To, že nemám proplacené přesčasy, vnímám jako velkou nespravedlnost. Například když se konají maturity nebo přijímačky a já sem jdu o víkendu zpracovat výsledky, moje kolegyně zástupkyně to dostanou zaplaceno a já ne. Myslím, že to je problém, protože osmihodinová pracovní doba nám ředitelům často nestačí,“ říká Schejbalová.

Za proplacení přesčasových hodin v minulosti lobbovaly školské odbory. „Bylo nám řečeno, že přesčasové hodiny jsou zahrnuty v příplatku za vedení. Jenže ředitelé mají dnes více kompetencí než dřív a jejich práce je náročnější, než kdy byla. Příplatek za vedení se přitom dlouho nezvyšoval,“ upozorňuje místopředsedkyně školských odborů Markéta Seidlová. Všechny tyto problémy si mladí učitelé velmi dobře uvědomují. „Aby mě lákalo zkusit dělat ředitele, muselo by těžiště jeho práce být v práci s týmem učitelů, v zavádění inovací, bez dalších břemen v podobě papírování nebo správy budov. Tak je tomu třeba ve Finsku nebo na Islandu, u nás zatím ne,“ říká začínající pedagog Daniel Pražák, který učí na pražské Základní škole Strossmayerovo náměstí.

Podobně to vidí také Vojtěch Hála z pražského Gymnázia Na Zatlance. Baví ho především učit, ale ředitel tráví se studenty mnohem méně času. „Ředitel dnes často nemá čas být pedagogickým lídrem. Místo toho řeší topení, obědy, nákupy, směrnice, paragrafy, granty, školení,“ vypočítává Hála.

Protože chybí zájemci o funkci, ředitelé stárnou. V současné době je jejich průměrný věk 51,5 roku a nejstarší jsou na středních školách. „Když současní ředitelé skončí a nebude je mít kdo nahradit, bude to velký problém,“ dodává inspektor Andrys.

Ministerstvo školství si je nedostatku nových ředitelů vědomo. Situaci chce úřad v prvé řadě řešit zvyšováním platů ve školství, aby učitelské povolání zatraktivnil. „Cílem je, aby v roce 2021 byly platy pedagogů i nepedagogů na 150 procentech úrovně roku 2017,“ připomněla dlouhodobou snahu ministerstva jeho mluvčí Aneta Lednová.

Představa ministra školství Roberta Plagy je taková, že ředitel by měl dostávat v objemu peněz na platy alespoň dvacet procent na motivační složky platů. Tento krok by podle něj měl pomoci řediteli při manažerském řízení školy.

Očekávám od zřizovatelů, že začnou systematicky oceňovat náročnou práci ředitelů škol. Jsem rád, že se to už někde děje a v některých obcích, kde si důležitost práce ředitelů uvědomují, jejich práci oceňují a přispívají škole nad rámec prostředků, které dostávají na školství v rámci rozpočtového určení daní. (Robert Plaga, ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR)

Jak mluvčí Lednová dodala, důležitá je i novela konkurzní vyhlášky, která platí od letošního května. Podle úřadu zajistila férovější pravidla při výběru nových ředitelů, jelikož navýšila počet nezávislých odborníků v komisi, která má za úkol vybrat nového ředitele školy. Dřív se stávalo, že porota, složená především ze zástupců obce, vybírala ředitele na základě sympatií.

Ulrike Lindner: Pozor, rodiče ve školce! Typické konflikty s rodiči a jak s nimi zacházet

sobota 19. října 2019 · 0 komentářů

Publikace je velmi praktickou základní příručkou pro všechny odborníky, kteří v rámci své profese pravidelně komunikují s rodiči dětí. Autorka nevyčerpává čtenáře zbytečně rozsáhlou teorií, hned od začátku se věnuje praktickým otázkám.

Věnuje se v komunikaci s rodiči, předpokladům sebejistého vystupování a profesionálním hranicím. Rozebírá komunikaci z perspektivy rodičů, věnuje se jejich potřebám, rozlišuje „typy“ rodičů podle způsobu, jakým komunikují, rodičům cizojazyčným, rodinám s nízkým vzděláním a vysvětluje i obranné reakce rodičů na nepříjemná sdělení.

Nabízí přípravy na rozhovor s rodiči a jednotlivé druhy rozhovorů, obsahuje konkrétní „nástroje“ pro vedení rozhovoru a je plná doporučení a návodů, jak zvládat konflikty, kritiku a různé výjimečné situace. Všechny kapitoly jsou proložené praktickými a dobře využitelnými poznámkami, konkrétními návrhy pro interní potřeby, předlohami, určenými ke kopírování a další použití.

Ulrike Lindner vystudovala komunikaci a je trenérkou paměti. Vede semináře pro rodiče a pedagogy předškolního a školního věku.

Více podrobností a ukázky z knihy najdete ZDE.

Michaela Endrštová: Ředitele škol zavalily papíry, v práci tráví celé léto

pátek 18. října 2019 · 0 komentářů

Ředitel běžně musí zastávat pozici opraváře, ekonoma, sekretáře, stavbyvedoucího, diplomata, manažera i právníka. To by ale neměl dělat. Má být pedagogickým lídrem a vést školu. Jenže na to dnes není čas. (Martin Lukeš, ředitel základní školy v Mikulovicích u Pardubic)

Zdroj: Chytré Česko 17. 10. 2019

…Martin Lukeš poukazuje na to, že od doby, kdy se stal ředitelem, neustále bobtná papírování. Administrativa přibývá s každým dalším nařízením – ať už se jedná o inkluzi, tedy společné vzdělávání dětí s různými potřebami, o povinnost vytvářet školní vzdělávací plány nebo třeba o žádosti o peníze z evropských dotací. „Postupně se toho nabalovalo čím dál víc. Dnes je toho tolik, že nic tak zatěžujícího jsem za celých těch devatenáct let ještě nezažil,“ říká Lukeš.

Není sám, komu přemíra papírování vadí. V Analýze výzev vzdělávání v České republice, kterou zpracovali sociologové a analytici Daniel Prokop a Tomáš Dvořák pro Nadační fond Eduzměna, se píše, že 75 procent veškerého času věnují ředitelé provoznímu řízení.

Věnují se administrativě, zabývají se rozpočtem školy, sledují nové zákony, sestavují organizační řád, organizují práci učitelů, jednají s rodiči i zřizovatelem. Navíc připravují školní akce, vyřizují smlouvy s pracovníky nebo jejich nemocenské, shánějí za ně náhradu, když nemohou třeba kvůli nemoci vyučovat. A samozřejmě také několik hodin týdně sami učí. Konkrétně Lukeš pracuje s žáky devět hodin týdně, záleží však na velikosti školy a naplněnosti pedagogického sboru. Papírování, které učitelé často zmiňují jako důvod, proč se jim nechce do vedení školy, věnují ředitelé kolem dvanácti procent pracovní doby, jak ukázala anketa Asociace ředitelů základních škol.

Lukeš však upozorňuje, že v určitých obdobích roku je to mnohem víc, někdy mu prý administrativa zabere i osmdesát procent pracovní doby. V dobách, kdy začínal, to přitom byla sotva třetina. „Stává se mi, že jsem natolik zavalen papíry, že nestíhám zajet za zřizovatelem nebo jednat s rodiči. Řeším to s nimi v neděli nebo jsem tu do večera,“ říká ředitel. Nejkrušnější jsou podle něj letní měsíce a září, kdy se uzavírá školní rok a chystá se ten nadcházející…

…Mnohdy proto ředitelé tráví prací pro školu více než deset hodin denně, ukázala zmíněná anketa. A na vedení pedagogického procesu, tedy hospitaci v hodinách či konzultaci s učiteli, jim zbývá pouze malá část pracovní doby. Ředitelé menších škol, jako je ta Lukešova, si však nemohou dovolit zaplatit sílu, která by jim ať už s papírováním nebo třeba s účetnictvím pomohla…


Kdo by mohl ředitelům pomoci?

…„Kromě technické a servisní podpory by ředitelům pomohla především podpora přípravy a správy projektových žádostí, poradenství ohledně GDPR, právní poradenství, IT podpora či pomoc s účetnictvím,“ souhlasí vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie Univerzity Karlovy Arnošt Veselý. Zároveň stojí v čele pracovní skupiny, která připravuje novou strategii vzdělávání. Dokument určí, kterými směry by se mělo české vzdělávání ubírat do roku 2030. „Někteří zřizovatelé škol, zejména větší města, školám s těmito činnostmi pomáhají. Většina škol je ovšem ponechána bez jakékoli pomoci a podpory,“ tvrdí Veselý.

Spolu s dalšími odborníky, kteří strategii připravují, nyní přemýšlí, jak školám ulevit, pokud jde například právě o administrativu nebo právní záležitosti. „Cesta nemusí být nutně pro všechny školy stejná. Někde tuto roli mohou přebírat zřizovatelé, někde je potřeba hledat jiné řešení, například tím, že školám zvýšíme na tyto činnosti peníze nebo zmíněné povinnosti převedeme na jinou instituci, která bude podporu poskytovat více školám,“ vysvětluje Veselý.

Skupina okolo Strategie 2030 zároveň přemýšlí nad tím, že by se ve školách mohli začít objevovat úplně noví pracovníci – takzvaní techničtí ředitelé. Převzali by část povinností ředitelů škol, podobně jako se na vysokých školách o povinnosti dělí rektoři a kvestoři. Technický ředitel by nesl odpovědnost za budovu a její úpravy či rekonstrukci. „Když se má stavět nová vysokoškolská kolej, podepíše se pod to kvestor a ten za to také ručí. Mohl by to být podobný model,“ popsal programový ředitel vzdělávací organizace EDUin Miroslav Hřebecký.

Muselo by se však vyřešit, kdo by takového člověka platil, stejně jako by bylo třeba upravit zákon, aby veškerá odpovědnost neležela na řediteli.

I když se dnes stává, že zřizovatel zaplatí řediteli správce budovy, stejně je za školu odpovědný ředitel. Často proto nechce pouštět věci ze svých rukou a často se o všechno radši postará sám.  (Miroslav Hřebecký)

Dalším zatěžujícím faktorem pro ředitele je fakt, že školy musí často několikrát vyplňovat stejné údaje pro různé úřady. „Například musíme vykazovat, kolik máme knih ve škole. Jenže jednou čísla potřebuje ministerstvo školství, podruhé zase kraj. Místo toho, aby si úředníci našli údaje ve výkazech, které jsou veřejně dostupné, je pro ně jednodušší napsat školám e-mail, aby za ně tabulky vyplnily,“ říká Lukeš.

Podobnému dublování vykazovaných informací by měl zabránit resortní informační systém, který by měl být hotový do roku 2023. „Pomůže v situacích, kdy dochází k duplicitnímu nebo i triplicitnímu vykazování,“ řekl HN ministr školství Robert Plaga (ANO).

Nová strategie vzdělávání by podle ministerstva školství měla být hotova na jaře příštího roku, v polovině roku úřad očekává schválení vládou. Do té doby by tedy mělo být jasné, nakolik a jakým způsobem stát ředitelům pomůže, aby měli ve své práci volnější ruce

Celý text obsáhlého článku najdete ZDE.

Učitelé poslancům a premiérovi: Nesnižujte věk trestní odpovědnosti, řešte spíše nerovnosti ve vzdělávání

čtvrtek 17. října 2019 · 0 komentářů

Mizivá šance na úspěch ve škole, vyšší nespokojenost s vlastním životem či vyšší kriminalita v dospělosti. To je často budoucnost dětí, které do škol přicházejí z méně podnětných rodin, pro které je typická chudoba, sociální vyloučení, či dokonce nezájem o vlastní vzdělávání. U mnoha dětí z méně podnětných rodin je i diagnostikována porucha chování.

Zdroj: Michal Kaderka, Učitelská platforma 14. 10. 2019

Učitelé sdružení v Učitelské platformě proto požadují systémovou podporu škol a rodin, kde výskyt patologického chování hrozí, a neřešit problémové situace snížením trestní odpovědnosti, jak chtějí někteří poslanci včetně premiéra. Snížením trestní odpovědnosti nejen že problém nevyřešíme, ale jakožto společnost ani neušetříme.

Již při vstupu do školy panují mezi dětmi velké rozdíly, které souvisejí se vzděláním a příjmem rodiny. Současné nastavení školy ovšem tyto nerovnosti více prohlubuje. „Představa, že všechny děti musí umět ve stejném ročníku to samé, vede u dětí z méně podnětného prostředí k neúspěchu, a tím i odporu ke škole. Navíc podmínkou školního úspěchu je v české školní tradici dobrý prospěch v češtině a matematice, tedy v oblastech, které jsou pro rodiny s kulturním handicapem problematické,” říká předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová.

Podle analýzy vězňů v českých věznicích více jak polovina odsouzených (52,3 %) úspěšně dokončila základní vzdělání a na této úrovni zůstala. Dosažené vzdělání se tak ukazuje jako jeden z důležitých faktorů toho, zda se člověk dostane do vězení. Pobyt člověka ve vězení a následné náklady na jeho zpětnou integraci do společnosti jsou ovšem pro společnost dražší než řešení jeho problémů v období, kdy je ještě dítětem. Ukazuje se, že daleko větším přínosem je podpora vzdělanosti nejméně vzdělané, a tedy nejvíce ohrožené skupiny obyvatel.

Místo snižování trestní odpovědnosti by se měla zavést a podporovat taková opatření, která povedou k vyšší prostupnosti českého vzdělávacího systému. Podle Petry Mazancové by se stát měl zaměřit na poskytování rané péče rodinám z ekonomicky slabého prostředí, bránění koncentraci problémových žáků v jedné škole pomocí přespádování, personální a metodickou podporu ze strany diagnostických center. „Stát by měl podpořit takzvané sociální pedagogy, kteří mohou podporovat komunikaci mezi sociálně slabými rodinami a školou a pro konkrétní rodiny zajišťovat návaznost na sociální služby. Vzhledem k provázanosti problému vzdělávání dětí ze sociálně vyloučených rodin by na těchto krocích mělo urychleně začít spolupracovat ministerstvo školství s Ministerstvem práce a sociálních věcí,” dodává předsedkyně Učitelské platformy. Na neúspěšnost českých škol napomáhat sociální prostupnosti dlouhodobě upozorňuje i OECD.

Kontakt:
Petra Mazancová, předsedkyně Učitelské platformy
tel.: 608 448 978
e-mail: info@ucitelskaplatforma.cz
www.ucitelskaplatforma.cz


Učitelská platforma je profesním sdružením učitelek a učitelů MŠ, ZŠ, SŠ, VOŠ a ZUŠ, kteří se spojili s cílem zlepšit podmínky učitelské práce a kvality výuky. Cílem Učitelské platformy je tak aktivně vstupovat do jednání s MŠMT a s dalšími organizacemi, které ovlivňují vzdělávání v České republice, aby žáci i studenti získávali ve školách co nejlepší vzdělání pro budoucnost. Učitelská platforma podporuje požadavky České středoškolské unie a spolku Otevřeno, který usiluje o zvýšení kvality výuky na pedagogických fakultách a vyšší propojenost s praxí.

Rýsuje se nová ztracená generace

středa 16. října 2019 · 0 komentářů

Prorokuje ředitel pražského gymnázia Přírodní škola František Tichý. A za čas bude společnost důsledky jen těžko narovnávat.

Zdroj: Jarmila Jelínková, Nejlíp vychovává kolektiv, Speciál HN Ego 23. 8. 2019

Rozhodl se vzít věci do vlastních rukou. Před šestadvaceti lety založil s několika kamarády a spolužáky z přírodovědecké fakulty školu podle svých představ. „Zpětně se divím, že nám tehdy rodiče vůbec děti svěřili,“ říká František Tichý. Dnes už prý ale vědí, „do čeho jdou“, a s osmiletým gymnáziem v pražských Holešovicích táhnou za jeden provaz. „To je velká výhra“, konstatuje.

Tichého představa o „škole trochu jinak“ je jednoduchá: malý kolektiv kantorů i žáků, v němž se všichni znají, kde děti spolupracují napříč třídami i ročníky, rozvíjejí sebeprezentaci a pedagogové v nich podporují zodpovědnost za vlastní rozhodnutí.

„Každé ráno začínáme všichni ve společném kruhu, stejně tak komunikujeme na školách v přírodě, na expedicích. Klademe důraz na týmovou práci, která se v klasické škole moc nerozvíjí – přitom ve společnosti je stále důležitější. Pracujeme se skutečnými problémy, zabýváme se tím, co si žáci mohou „osahat“ – konzultovat se starosty, pamětníky. To by mělo školství nabízet obecně, jinak se z něj stane skanzen,“ domnívá se Tichý.

Mimo gymnázium na takzvaných expedicích tráví studenti šest týdnů během školního roku. Pracují ve skupinách napříč věkem a zpracovávají témata podle vlastního výběru. Naposledy se třeba zabývali chemickými vlastnostmi minerálních vod nebo životem dnešních teenagerů na Teplicku – formou rozhovorů s vrstevníky a dotazníků ve školách. Připravovali nové prohlídkové trasy na hradě Bečov, zkoumali zaniklé vsi a mlýny, zjišťovali, proč krajina vysychá, zabývali se vojenskou historií kláštera v Teplé, kde byli ubytováni a který v 50. až 70. letech minulého století sloužil jako kasárna. Z rozhovorů s tehdy sloužícími vojáky si udělali představu o někdejší službě v armádě. Po návratu témata zpracovávali: psali články, prezentace, zprávy z terénního výzkumu.

Za „skutečným životem“ se ale nevydávají jen v rámci výjezdů, na realitu si „sahají“ denně. Probírají-li v občanské výchově státní správu, navštíví obecní úřad. „Místo nudných hodin jezdíme za pamětníky. Učivo leze dětem do hlavy bezbolestně a kantor nemusí řešit, že se žáci při výuce nudí,“ vysvětluje ředitel.

Důležitým pilířem holešovického gymnázia je podle něho výchova kolektivem. Přírodní škola prý trochu supluje přirozené prostředí, jaké bylo dřív běžné v každé vesnici, na každém hřišti. „Dospívající dítě ve věku od dvanácti let potřebuje širší komunitu. Rodina už mu nestačí, svými potřebami ji přerůstá. Tuto funkci skvěle plní skautské oddíly nebo sportovní kolektivy. Ale ne každé dítě je navštěvuje. Dnes děti tráví čas na kroužcích nebo na internetu.“

A protože výchova probíhá nápodobou, snaží se ji Přírodní škola dětem dopřát. Třeba při táboření, kde mladý člověk nejlíp pozná, že když si špatně postaví stan, zmokne, nebo nezajistí-li si jídlo, bude mít k večeři jen chleba. Hlady neumře, ale bude si to pamatovat.

„Jsou to přirozené situace, které většina mladých už nezná. Děti jsou dnes přeopečovávané, mají všechno, ale nejsou vystavené skutečným situacím, přitom dnešní život je paradoxně drsnější, než byl za nás. Spadnout tehdy na dno – navzdory mnoha negativům někdejší společnosti – moc nešlo, dnes je to poměrně snadné,“ domnívá se ředitel.

Když v 90. letech Přírodní školu s přáteli zakládal, byli přesvědčeni, že „jiných“ škol vznikne hodně. „Po čtvrt století jejich ale žalostně málo, jen malá část dětí je vedena trochu jinak,“ říká pedagog, který je příkrým kritikem stavu českého školství. To podle něho nenabízí adekvátní aktivity a náročné výzvy, které se dnes „nenosí“.

„I přes dílčí změny zůstává základní rámec školství podobný, jako byl již v 19. století – věkově homogenní třídy, standardní vyučovací hodiny, převaha intelektové a paměťové složky vzdělání nad kreativní, praktickou a osobnostní,“ tvrdí Tichý. „Doba ukáže, že to takhle dál nejde.“

Přesto je podle Tichého nadějí mnoho mladých kantorů, kteří chtějí změnu, ale v klasické škole narážejí. „Na druhou stranu mám kamarády ředitele, kteří narážejí na učitele. Snaží se dělat školu jinak, ale nenacházejí pochopení,“ uvádí Tichý, pro něhož je české školství jeden z nejkonzervativnějších systémů ve společnosti. „Každý chodil do školy a má pocit, že tomu rozumí. Argument, když my jsme to přežili, tak oni to přežijí taky, nefunguje. Byla jiná doba. Nevidím důvod opakovat staré chyby.“

Za hlavní přednost Přírodní školy považuje Tichý to, že je malá. „Máme 100 dětí, 15 kantorů, všichni se znají, fungujeme jako přirozená komunita. V obrovské škole to není možné. Považuji za tristní, že se dnes z ekonomických důvodů vracíme k 30 žákům ve třídě. U dětí to nutně povede k jisté formě deprivace. Ve spojení s novými technologiemi a s formou on-line komunikace se rýsuje nová ztracená generace a to budeme horko těžko narovnávat,“ domnívá se Tichý a argumentuje tím, že když špatně léčí lékař nebo zastaví-li se fabrika, všimneme si toho brzy, ale to, že špatně vychováváme děti, zjistíme za dvacet třicet let. „A to už bude pozdě. Navíc když je někdo špatně vychovaný, sám pak špatně vychovává.“

Právě tuto skutečnost považuje František Tichý za zásadní problém pro budoucnost západní civilizace. „Mám obavy, že si to málokdo uvědomuje.“

Celý článek s fotografiemi ZDE.

10 nejčastějších chyb při učení

úterý 15. října 2019 · 0 komentářů

Chyby mohou dělat nejen děti. Víte, jaké největší chyby děláte, když se učíte se svými dětmi?

Zdroj: Studijní centrum Basic 2. 10. 2017


1. Neustálé opravování

Pokud dítě při učení neustále opravujeme a upozorňujeme na chyby, můžeme ho tím doslova zničit. Dítě bude mít pocit hlouposti, neschopnosti a samo se po nějakém čase bude soustředit jen na nedostatky. Můžeme v něm vyvolat pocity strachu, neúspěchu, a tím ještě větší chybovost v učení. Zaměřte se tedy spíše na to, co dělá dítě dobře, co mu jde a v čem je úspěšné.


2. Porovnávání dětí

Často říkáme, že každé dítě je jiné. Občas se ale nějakému tomu porovnávání nevyhneme. „Proč s tebou to jde tak pomalu? Podívej se na Pavlíka, jak mu to jde a nemusím se s ním tak dlouho učit. A Patrik Nováků měl z toho diktátu jedničku. Proč jí nemůžeš mít i ty?“

Co v nás, ale především v dětech, takové porovnávání způsobuje? Může to být pocit neschopnosti a méněcennosti. Ztráta jistoty a schopnosti být v něčem úspěšný. Vyvolání nepřátelství vůči ostatním dětem, které jim dáváte za příklad. Nic pozitivního ani motivujícího v těchto větách nenajdeme.


3. Hrozby a tresty

Pokud se dítěti v učení nedaří a výsledky nejsou podle našich představ, nejvhodnějším řešením není dávat dítěti tresty, zákazy či mu vyhrožovat. Často to má za následek u dětí psychické obtíže a demotivaci.

Nejlepší je si s dítětem sednout, řešit vše v klidu a s chladnou hlavou. Má to větší účinek než křik a výčitky. Je potřeba se domluvit na jednotném přístupu a probrat ho i s dítětem. Také nároky na školní výsledky a zlepšení by měli být přiměřené. Následně najít příčinu neúspěchu a zjistit, zda nepotřebuje v učení nějakou pomoc. Společně si poté naplánujte, jak dosáhnout zlepšení.


4. Nereálné cíle

Při učení s dítětem je potřeba stanovit cíle. Tyto cíle však musí být pro dítě reálné. Jestliže nejsou reálné, jsou těžké a pro dítě nedosažitelné. V takovém případě to může způsobit opačný účinek. Dítě by chtělo, ale ví, že na tento cíl nyní nedosáhne. Je pro to lepší si dávat menší, zato reálnější cíle. Když ho dítě dosáhne, je potřeba ho řádně potvrdit, pochválit a dát další vyšší reálný cíl.


5. Nedostatek chvály

Když se dítěti ve škole a v učení moc nedaří, tak ho nechválíme. Není přeci za co, že? Žádných úspěchů nedosahuje. Občas si nedostatek chvály zdůvodňujeme i tím, že když dítě za určitou činnost pochválíme, může získat nereálný pocit, že danou látku zvládá a přestane se snažit. Je ale potřeba dítě při potížích s učením pochválit za dosažené pokroky, i když se nám zdají malé. Právě to ho přiměje k tomu, aby se ještě více snažilo.


6. Časový tlak a spěch

Chvátáme na dítě a zbytečně ho stresujeme ohledně času. Pokud na některé děti pospícháme, mohou být úplně paralyzované a neschopné fungovat.

Každé dítě je jiné. Některé začalo chodit již v deseti měsících a druhé v patnácti. Každý člověk má svoji rychlost a schopnost se učit. Každý jsme jiná osobnost a máme jiné talenty. Při učení nám některé předměty jdou lépe a jiné hůře. A z toho důvodu potřebujeme i jiný čas, abychom určitou látku zvládli. Člověk, který je klidný a trpělivý, když učí, má u studenta rychlejší výsledky, než když je netrpělivý a nervózní.


7. Negativní emoce

Často sami jako rodiče zaujímáme při učení s dítětem negativní emoce, jako jsou: nepřátelství, hněv, strach, zoufalství… Víte, že emoce jsou nakažlivé? A jestliže mám jako rodič při učení negativní emoce, přenesou se na dítě a jeho přístup k učení. Výsledky tomu budou také odpovídat. Proto se snažte držet v pozitivních emocích. Usnadníte si tím učení a přístup k němu.


8. Příliš těžké učivo

Po dítěti požadujeme to, co není v jeho silách. Projevuje se to jeho pomalostí, často chybuje a naučenou látku si dlouhodobě nezapamatuje. Odmítá se učit, ztrácí sebedůvěru, je si nejisté a zmatené. Při učení je nejdůležitější prvně vyřešit základy a začít od bodu, kde ještě zdánlivě nemělo potíže. Následně postupně přidávat přiměřeně další obtížnost tak, aby se z toho dítě cítilo pohodlně. Uvědomovalo si, že dělá pokroky a že se mu daří.


9. Pocit nadřazenosti

Dítě by nikdy nemělo cítit při společném učení vaši nadřazenost, i když jste jeho rodič. Nevnucujte mu svůj princip myšlení a chápání. Každý je jiný a vašemu dítěti to nemusí dojít stejným způsobem jako vám před lety. Raději se ho ptejte, jak dané věci rozumí a nechte ho, ať si na věci přijde samo. Právě díky tomu dokážete dítě vést, a ne mu jen předkládat svůj pohled na věc. Snažte se, aby ve vás dítě vidělo člověka, který umí znalosti používat v praxi a ne někoho, kdo „rozumuje“.


10. Nesrozumitelnost učení

Snažte se používat přiměřenou slovní zásobu, aby vám dítě rozumělo. Citlivě odhadněte úroveň dítěte a podle toho volte vhodné vyjadřovací prostředky. Často se při učení používají složité termíny a cizí slova, kterým dítě nerozumí. Dítě se postupně v učení začne ztrácet, je nepozorné a poté nemá chuť pokračovat.

Nutnost chyb a cyklus učení

pondělí 14. října 2019 · 0 komentářů

Jedna z nejlepších a zároveň nejhorších vlastností učitele může být využití čehokoliv pro svou práci – čtení knihy nebo článků, sledování filmů nebo rozhovorů. Vždy se najde způsob, jak materiál využít. Takto jsem nedávno četl článek o sportovci. Jedná se o projekt Bez frází, kde si sportovci píší své životní příběhy.

Zdroj: Tajný učitel 16. 9. 2018

V tomto případě šlo o hokejistu Michala Kempného, který v roce 2018 zvedl nad hlavu nejcennější hokejovou trofej na světě a to v době, kdy ho nesmírně obdivovali američtí i kanadští komentátoři jako důležitou součást týmu. Při tom přišel bez fanfár, pár měsíců předtím nehrál za jiný tým a pět let zpátky po něm jeho vlastní fanoušci házeli pivo. Ke konci příběhu se objeví věta: „Když dnes okolo sebe sleduju, jak pracují s mladými v Americe nebo ve Švédsku, jak sebevědomé a konstruktivní hráče promyšleně vychovávají, žasnu. Oni je nechají dělat chyby…“

Hned jsem si poznamenal na Twitter: „Chyby jsou správný. Chyby jsou součástí učení. Ponižovat a seřvat někoho za chybu, je jeden z největších nesmyslů, co může učitel udělat. Z toho vyplývá, že nejlepší metoda je nechat žáky udělat chybu. A následně je nechat tu chybu opravit.“

Což, jak se mi zdá, je v rozporu s tím, jak někteří z nás učíme a reagujeme. A otázkou je, jestli se to netýká i některých rodičů. Dává to jasný smysl a je to dokázáno výzkumy (odkaz na konci textu). Pokud se mi nepodaří odemknout jedním klíčem, zkusím to druhým. Pokud si popletu hlavní města Argentiny a Brazílie, vím, že příště to prohodím a bude to správně. Příště to „vytáhnutím z hlavy“ upevním a znalost je na světě.


Jak na to v praxi?


Známý učební model je „Bloomova taxonomie“. Ale… Pamatujete si, jak vám ve škole učitelé něco tak moc cpali, až vám to znechutili? Třeba Komenského? To je můj případ, jak u Komenského, tak i u Bloomovy taxonomie. Pokaždé, když slyším dnes „Bloom“ nebo „taxonomie“, tak mě začne bolet břicho. Přijde mi, že mi nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, co se prakticky za všemi jednotlivými kroky skrývá. Nebo jsem to možná nikdy nedokázal pochopit, protože jsem na to neměl mozkovou kapacitu. Představa vědomého rozpracování šesti stupňů učení je nejenom náročná na přípravu, ale pro mě prostě i nepraktická. Samozřejmě každý učitel někdy se svými studenty cyklem projde, aniž by o tom věděli.

Osobně používám jiný systém, který stojí neviditelně v pozadí každé hodiny a každého tématu. Originál se jmenuje Kolbův učební cyklus. Jak už to tak bývá, jedná se spíše o inspiraci, kterou jsem si upravil pro své potřeby.



Čtyři jednoduché fáze učení

1. Obecně se jedná o jakýsi úvod, brainstorming, který pokaždé vypadá jinak. Jednou skutečný brainstorming („Co už víte o středověku?“), podruhé práce s textem („Zjisti, co to je Studená válka.“), potřetí skupinová práce („První skupina připraví výstup k bitvě o Británii, druhá o operaci Barbarossa a třetí o útoku na Pearl Harbor.“). Zadání může být jakékoliv. Jde o to, že se jedná o úvod do tématu, o kterém učitel ještě nemluvil. A mluvit bude až po žácích.

2. První slovo učitele, první práce s případnou chybou. V této fázi je na řadě reflexe, čtení či opravování prací z první fáze. Obecně dochází na čas výkladu, kde se ideálně všechno ujasní, vysvětlí a pokud byly chyby, tak se zdůrazní skutečná verze.

3. Třetí fáze se opět rovná práci žáků. Jde hlavně o připomenutí a zopakování procesu z fáze číslo dva. Může jít o soutěž, pracovní list, video, skupinovou práci – cokoliv učitele napadne. Téma je samozřejmě stejné, jako při prvních dvou fázích. Jakékoliv cvičení je opět ukončeno reflexí, opravou. Zde už je jasně vidět, kdo chápe a kdo nechápe téma. Poté je třeba ještě dokončit tuto fázi a upravit případný plán na poslední fázi.

4. Finále. Test. Po testu opět kontrolování chyb a práce s ní. Zde už jasně učitel vidí, jestli, kdo a jak chybuje. Pokud má chybující zájem, může si látku opravit, domluvit se s učitelem na formě opakování.


Závěr


Je vidět, že se jedná o naprosto jednoduchý model, žádná „alternativní škola“, ale obyčejná realita. Jde jen o uvědomění si kruhu a napasování látky a cvičení do modelu. Žák si tak minimálně třikrát projde tématem. Pokud přidáme úvod do hodin a krátká připomenutí klíčových pojmů na konci hodiny, zazní jen „ježiš, už to opakujeme asi popadesátý a všichni to chápeme, jdeme dál“. A není to přesně to, co všichni chceme slyšet?

Příští text bude navazovat právě na tento cyklus učení a práci s chybou, aby to nebylo jen o teorii, ale zkusím předvést i praktický příklad. Vezmu podle některých nejtěžší téma pro učitele dějepisu – Odsun Němců, a na tomto tématu ukážu všechny fáze znovu.


Odkaz

Důležitost chyb pro učení, argumenty, experimenty, si může každý najít sám. Ať jsem dám cokoliv, tak to každý může zkritizovat a říct, že se jedná o špatný zdroj. Ale jeden jsem vybral – jedná se o text v „Psychology Today“, který odkazuje například na výzkum na Stanford Univerzity.


Miluše Hutyrová: Děti a problémy v chování. Etopedie v praxi

sobota 12. října 2019 · 0 komentářů

Kdo z učitelů nebo rodičů by někdy nehledal radu nebo poučení v této oblasti?

V publikaci se prolínají pohledy odborníků různých profesí (od etopedů, psychologů, sociálních pracovníků až po psychiatry a právníky) na problematiku rozličných příčin, projevů a důsledků rizikového a problémového chování, ADHD i tzv. poruch chování. Kniha je obohacena řadou kazuistik a příkladů z praxe, které napomohou porozumění problémovému chování.

Mgr. Miluše Hutyrová, Ph.D., působí jako odborná asistentka Katedry speciální pedagogiky UPOL Olomouc. Autorsky se podílela na Slovníku speciální pedagogiky a Přehledu speciální pedagogiky.

Další podrobnosti, obsah a ukázky najdete ZDE.

Jan Krajhanzl: Občas se potřebujeme nudit a nechat mysl bloumat, příroda nám v tom pomáhá

pátek 11. října 2019 · 0 komentářů

Internet propojil celý svět do globální vesnice, ve které na lidi proudí tolik podnětů, že je nestíhají vstřebávat. Proto se čas od času potřebují od všeho povyku odpojit, sbalit si krosnu a zmizet do míst, kde lišky dávají dobrou noc. Proč lidské mysli útěky do divočiny tak prospívají a proč Češi nedělají víc, aby přírodu chránili, vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz psycholog Jan Krajhanzl.

Zdroj: Tomáš Maca, Magazín Aktuálně.cz 18. 9. 2019

Zdá se mi, že si dnes mnoho lidí dobrovolně ordinuje digitální detoxy a někteří před přetechnizovaným světem unikají i do přírody. Jde o celospolečenský trend?

Celospolečenský trend to podle mě zatím nebude. Každopádně také sleduji, že přibývá lidí, kteří si ordinují digitální detoxy. Chápu to jako reakci na to, jak zahlcení jsme v dnešní době informacemi. Většina lidí se naučila, jak to nepřehánět s jídlem nebo s alkoholem, ale mnoho z nás si zatím neumí poradit s tím, jak se v době snadno dostupné a lákavé on-line nabídky nepřejídat informacemi, zábavou či komunikací na sociálních sítích. K digitálnímu detoxu se pak uchylujeme jako k formě půstu. Kdybychom se však dovedli nepřejídat a dokázali bychom konzumovat tak akorát, nemuseli bychom držet tak intenzivní půst.

Jak naší psychice prospívá, když se nejen odpojíme od všech svých „chytrých" zařízení, ale současně se vydáme do přírody?

Výzkumům na toto téma se psychologie věnuje už od 70. let a vychází z nich dva hlavní přínosy času stráveného v přírodě. Pobyty v přírodě jednak velmi účinně omezují náš stres, snižují hladiny adrenalinu a kortizolu v krvi. Zároveň nás zbavují duševní únavy a umí nám takzvaně vyčistit hlavu. Ve chvíli, kdy jsme mentálně odpočatí, býváme vnímavější sami k sobě, dovedeme přemýšlet méně schematicky, více se do různých problémů ponořit a taky míváme silnější vůli a větší míru sebekontroly. Snížení stresu a mentální únavy zároveň vede k tomu, že lidé, kteří přírodu navštěvují častěji, jsou podle výzkumů zdravější.

Pobyty v přírodě mají velký přínos zejména pro děti. Jejich motorickému rozvoji prospívají více než čas strávený na hřišti. Současně je důležité, aby si děti už odmala na přírodu zvykaly, aby se jí neštítily a cítily se v ní pohodlně. V českém kontextu na to zatím nemáme data, ale když občas mluvím s tělocvikáři nebo s lidmi z ekocenter, často si stěžují, že má spousta dětí problém sednout si do trávy, proběhnout se blátem nebo vzít brouka do ruky…

…Mohou naší psychice ve stejné míře jako delší pobyty v lese prospívat třeba procházky po městských parcích, nebo je to příliš slabá alternativa?

Rozdíl mezi procházkou v městském parku a pobytem v divoké přírodě mi připadá podobný jako mezi svačinou a hostinou. Pokud celý den pracujete u obrazovky v kanceláři a jste ve městě obklopeni neustálým hukotem automobilové dopravy, pak jste po přírodě pochopitelně hladoví a městský park může ve vašem životě sehrávat významnou roli. Když ale toužíme po hlubších zážitcích, které se do nás zapíšou někdy i na celý život, potřebujeme dlouhé toulky krajinou a skutečnou divočinu.

Přestože se lidé obvykle shodují na potřebě odpočinkových zón ve veřejném prostoru, v městském prostředí kolem sebe pozorujeme spoustu těch, kteří ani na chvíli neodtrhnou zrak od displejů a uši si zacpávají sluchátky. Proč máme tendenci odstřihávat se pomocí technologií od okolního světa?

Ukazuje se, že spousta lidí zažívá neklid, pokud si třeba cestou do práce nenasadí sluchátka nebo nekouká do mobilů. Tento neklid pramení zaprvé z toho, že se bez přísunu nových informací a zábavy nudí a cítí se bez něj nesví. My se přitom občas nudit potřebujeme a je důležité, aby naše mysl někdy jen tak bezcílně bloumala. Druhá rovina spočívá v tom, že když máme chvilku, kdy jsme jenom sami se sebou, nikdo na nás nemluví ani neřešíme nějaký úkol, v hlavě nám začnou dobíhat nedořešené věci z uplynulých dnů.

Neuropsychologové mimo jiné zkoumají, co dělá mozek, když takříkajíc nedělá nic, když se nezabývá žádným úkolem. U naprosté většiny lidí se v takové chvíli do mysli vracejí právě nepříjemné věci. Vzpomeneme si například na to, jak jsme se v práci chytli s kolegou, jak jsme slíbili dodat něco, co jsme nakonec nestihli, a podobně. Jsou to věci, které naše hlava v běžném provozu zametá pod koberec, ale které si současně potřebuje ve vnitřním dialogu zpracovat.

Chápu, že čekat na zastávce a mezitím si promítat nepříjemnou poradu ve firmě nemusí být úplně příjemné, ale když to neuděláme, tak se nám v mysli podobné věci hromadí. Mnohem zdravější tak je se toku myšlenek a pocitů otevřít, protože po nějakých 15 až 30 minutách neklidu přichází mnohem hlubší pocit úlevy. Zbytečně totiž utíkáme před něčím, co je sice nepříjemné, ale dříve či později to odchází. Někdo utíká k čerstvým zprávám, někdo k podcastům, někdo k mobilním hrám.

Je možné, že ke spoustě z těchto podnětů utíkáme právě proto, že jich na nás útočí tolik a i kvůli dnešnímu důrazu na efektivní time management se je snažíme všechny stihnout?

Ano, v současnosti se klade velký důraz na výkon a efektivitu. Kdybychom se na výkonnost úplně vykašlali, tak tady pochopitelně všichni umřeme hlady, ale striktně ekonomické myšlení zase ignoruje, že jednostranný důraz na efektivitu přináší významné části společnosti stres a úzkost. Tyto problémy vznikají právě v důsledku toho, že sami se sebou nemluvíme. Dlouhodobě se v nás hromadí stres, ten přerůstá do depresí či úzkostí a lidé pak sahají po snadných řešeních v podobě antidepresiv a anxiolytik (lék předepisovaný k léčbě příznaků při stavech úzkosti, pozn. red.), jejichž spotřeba v západním světě výrazně roste.

Fungování rychlé a informačně nabité společnosti, která si zbožšťuje výkon a efektivitu, možná vyhovuje určitému procentu populace, ale daleko větší část na to doplácí psychickými obtížemi. Pokud se tomuto režimu poddáme, tak sice splníme obrovské množství úkolů, napíšeme spoustu e-mailů, nafotíme tisíce fotek a stovky jich nasdílíme na sociálních sítích, ale tím vším budeme vlastně jen utíkat sami před sebou. Vnitřní spokojenost a klid tak stejně nenajdeme.

Napadá mě, jestli z tohoto režimu dokážeme vykročit alespoň v přírodě, protože i v lesích a v horách už narazíte na turisty, kteří téměř všechno zaznamenávají na své chytré telefony.

To jen svědčí o tom, že si sociální sítě spoustu lidí natolik namotaly, že už nedokážou ani chvilku vydržet bez sebeprezentace a uznání od druhých. Když vidíme, jak nám třeba na Facebooku naskakují pozitivní reakce na naše příspěvky, spouští se hormony spojené s momenty velmi silného uspokojení. Tím, že lajky někdy přicházejí a jindy ne, že nejsou něco samozřejmého, vyvolávají v nás ještě větší bažení. Sám sociální sítě používám, nicméně je dobré si všímat, jak se v nás snaží podněcovat závislostní jednání.

Současně i v horách, kam si lidé obvykle jezdí odpočinout, přibývá míst, na kterých proudí davy a stojí se fronty. Co to o našem přístupu k přírodě vypovídá?

Na to si dnes stěžují pracovníci národních parků, kteří říkají: „Máme tu místa, kde bývá vždycky narváno, a pak jiná místa jen o kousek dál, kde nepotkáte ani nohu." Mnoho lidí dnes k cestování přistupuje poměrně povrchně, nemá na hledání zajímavých lokalit čas, nebo tomu nechce věnovat energii, a končí tak u instantních řešení. Řekne si, že když se jede do Krkonoš, tak se vyrazí na Sněžku, což v důsledku vede k tomu, že tam jsou všichni. Sice se pak můžou vyfotit na Sněžce, ale kdyby zašli do nějakého lesa v podhůří Krkonoš, možná by si to užili více.

Jste jedním z autorů loňské knihy Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí, ze které vyplývá, že drtivá většina Čechů považuje přírodu za velmi důležitou pro svůj život, ale jen zlomek z nich dělá pro její ochranu něco víc, než že třídí odpad. Čím to je?

Vedle třídění odpadu bych ještě doplnil, že Češi taky docela dost šetří vodou a elektrickou energií. Stejně tak v Evropě patří k národům, které nejméně kupují balenou vodu. Je ale pravda, že nějaké důslednější formy zodpovědného chování k životnímu prostředí v Česku kořínky úplně nezapustily. Ve třídění odpadů jsme přeborníci, protože jde o problém, který je pro všechny snadno představitelný. Kdykoli neseme odpadky do popelnice, tak vidíme, kolik se toho vyhodí. Problémy jako eroze půdy, klimatická změna nebo vymírání druhů jsou naproti tomu hůře představitelné.

Z třídění odpadů už se ve společnosti stala součást slušného chování, zatímco v případě jiných forem ekologického chování jde zatím sociální norma proti zájmům ochrany životního prostředí. Když svým známým řeknete, že na dovolenou nepoletíte, ale budete raději cestovat po zemi, tak se spousta z nich bude udiveně ptát nebo bude mít šťouravé poznámky. Když jim povíte, že nejíte maso, tak budou jejich reakce pravděpodobně ještě rýpavější.

Důvodem, proč toho Češi pro životní prostředí nedělají víc, tak může být to, že jim to přijde příliš časově náročné, že jsou na to moc pohodlní a nechtějí slevit ze svých standardů, nebo že by kvůli tomu museli čelit skepsi svého okolí. Změna může nastat, až se cestou ekologického stravování či cestování vydá více lidí a stane se z ní jedno z nepsaných pravidel téhle společnosti, podobným pravidlem jakým teď je třídit odpad a nekouřit dětem či těhotným ženám pod nos.

Jakou důležitost Češi vzhledem k současnému vývoji přikládají ekologickým problémům souvisejícím s klimatickou změnou?

Například sucho Češi podle letošního průzkumu společnosti Median vnímají jako vůbec nejdůležitější největší hrozbu České republiky, a přikládají mu tak dokonce větší váhu než mezinárodnímu terorismu. Závažnost změny klimatu je každopádně v těsném závěsu za terorismem. Češi si ji spojují s už zmíněným suchem, taky s povodněmi a s tím, o čem v současnosti referují média, což jsou teď například hořící pralesy.

Mnoho Čechů si podle dostupných dat přeje, aby stát začal pro řešení klimatické změny podnikat nějaké konkrétní kroky. Většina z nich podle výzkumů podporuje, aby se změnil způsob hospodaření na zemědělské půdě a aby se v krajině vytvářely mokřady, tůňky nebo rybníčky, které zadržují vodu. Většina by taky souhlasila s mnohem přísnějšími limity pro emise skleníkových plynů. Hodně se teď mluví o tom, že kdyby se zavřely dvě nejšpinavější české uhelné elektrárny, Chvaletice a Počerady, tak by se snížil objem emisí skleníkových plynů, který vyprodukuje veškerá česká osobní automobilová doprava za rok.

Vědci a aktivisti říkají, že nám zatéká do podpalubí naší lodi, a jejich oponenti naopak tvrdí, že všechno je v pořádku, voda nám do lodi neteče, nebo možná i teče, ale my za to nemůžeme a nemáme to řešit. Naše výzkumy pak ukazují, že se veřejnost sice většinově přiklání k první skupině, ale její významná část zůstává ze situace zmatená, což je důsledkem přetrvávajícího názorového rozkolu…

Celý text rozhovoru najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger