Hana Vaverková: Závěrečná

pondělí 25. července 2016 · 1 komentářů

A jsou tu prázdniny. Nebudete mi věřit, ale je to snad poprvé za čtyřicet let, co se na ně zas tak moc netěším. Tak moc mě to totiž letos ve škole těšilo a bavilo. Co já se za těch deset měsíců naučila nového! A co všechno ještě neumím a nejspíš se to ani nikdy nedozvím!

Na přání svých páťáků jsem se naučila na kytaru Tři kříže a Válku růží… Na oplátku jsem jim přihrála olomouckého Plíhala s Námořnickou. A že měl Svěrák osmdesát, zrovna na Den učitelů (no, není to supr? Velikán k velikánovi?), tak ještě Rovnátka. A na škole v přírodě klasiku – Zlaté střevíčky a Červenou řeku. Věřili byste, že tyhle odrhovačky zpívají rádi a s vervou i kluci z páté?

Od návštěvy v Chrudimi jsem si přestala rvát vlasy hrůzou, co všechno v tý blbý vlastivědě nestihnu. S narůstající odvahou jsem se jen lehce dotkla kapitol, kterým moc nerozumím a ze kterých si skoro nic nepamatuju, a holky ve sborovně taky ne. Asi že nejsou životně důležité – zvláště ne pro desetileté děti. Zato jsem využila spoustu možností, které se nám naskytly. A tak jsme koukali na dokumentární film o Madagaskaru, byli jsme na projekci filmů Jeden svět, poslouchali povídání černé řádové sestřičky z Indie, která pracuje na Haiti a stará se o kluka Idonela, co ho naše škola před mnoha lety adoptovala. Navštívili jsme ekologické středisko Sluňákov a díky programu Velikonoční ostrovy jsme zjistili, jak důležité je zachovat přírodní zdroje, abychom se jednou nesnědli navzájem. Za dva květnové dny ušli čtvrťáci a páťáci v Jeseníkách přes 20 kilometrů. Bohužel beze mě, moje stará kolena by to už nedala.

Mimořádným dnem byla vlastivědná exkurze do blízkých Tršic, kde ve druhé světové zahynulo 19 statečných mužů a chlapců, mezi nimi i židovský kluk Otto Wolf. Snad právě tady si děti spojily válku s hrůzami té doby. Tímto celoškolním týdenním projektem žili děti i jejich rodiče. Byli zvědaví, jak to všechno dopadlo. A byli smutní, když se dozvěděli, že Otto nepřežil.

Poslední hodiny vlastivědy pouštím dětem krátké dokumentární záběry z Terezína a Osvětimi. Je to dobrovolné – kdo se na to necítí, čte si ve vedlejší třídě. Ale skoro všichni zůstávají, i ti dva kluci, co si nedávno kreslili hákové kříže. Třeba už nebudou…


PAU… au au

V jedné dubnové sobotě jsme s kolegyněmi po roce opět zavítaly do Velkých Němčic, kde se ještě pořád zázrakem udržuje regionální PAU. I letos bylo lektorů skoro víc než přihlášených. Na naši dílnu přišlo dost zájemců, dokonce jsme ji s kolegyněmi opakovaly. Ta druhá várka účastnic byla taková zvláštní. Skákaly sobě i nám do řeči, při pokynu nemluvit se vesele bavily a nakonec mi jedna z nich na vysvětlenou řekla, že ty aktivity jsou sice zajímavé a inspirativní a určitě je s dětmi zkusí, ale sama to teda dělat nechce. Moje námitka, že co nezkusím na sobě, těžko můžu dělat s žáky, nejspíš padla do ztracena.

Kamarád Karel na svoji odpolední dílnu nalákal snad všechny účastníky. Není divu. Měla název „Jak se správně masakrovat ve sborovně“. Určeno pro učitele masochisty. Předvedl nám naštvaného učitele, který má zájem naštvat co nejvíc kolegů, žáků a rodičů, a přidal rady, jak se ještě zdokonalit. Víte, co je to fosílie? Učitelka, která je neomylná, nedělá chyby a nikdo ji nemá rád. A správný školník má být hulvát, co hned u vchodu seřve děcka, ať jim dojde, že škola není pro ně. A víte, pro koho že jsou napsané osnovy? Pro 25% chytrých žáků se skvělým zázemím, kteří při psaní domácích úloh zažívají příjemné chvění.

A věta nakonec – „ Cílem českého školství je dokázat, jak jsou žáci blbí.“

Naštěstí, Karle, jsme tu ještě my, čeští učitelé!!!


Zase za ředitelku…

Šéfové Katce odešla plotýnka, tu jí zoperoval můj muž, a ona mi na oplátku přihrála svoje ředitelské křeslo. Naštěstí jen na 6 týdnů. A tak jsem si po třech letech rychle vzpomínala, co je v kterých šuplících a skříních a šanonech, zvedala telefony a vyplňovala roztodivné tabulky. Napoprvé opět špatně, Vaverková! Ne, tady už bych fakt sedět nechtěla.

Předposlední červnový týden jedeme na školu v přírodě. 74 dětí, 9 dospělých. Letošní téma – Haná napříč časem. V pondělí jsme v pravěku s mamuty, v úterý ve Velké Moravě s Cyrilem a Metodějem, ve středu máme středověk s Bílou paní. Ve čtvrtek se přesouváme do novověku a poslední den už jsme zase v současnosti. Vezeme s sebou několik igelitek s kostýmy, do kterých se postupně převlékáme, abychom dětem přiblížili jednotlivá období našich dějin. Moc si to užívám. Nemusím myslet na to, co mě čeká v ředitelně. Tam už je zase Katka, která na střídačku rehabilituje a papíruje. My s dětmi stavíme v lese domečky, v potoce přehrady. V ohni pečeme hady z těsta, které si děti vyrobily. Při čtvrteční diskotéce tančí snad úplně všichni. I moji kluci z páté, kteří si dobrovolně chodí pro natěšené spolužačky. Večer prohlížíme a sprchujeme menší děti a odstraňujeme klíšťata. Letos jsme jich našli 28 – rekordní počet.

Ve středu 29. června máme tradiční Zahradní slavnost. Pokolikáté? Ta první byla už v roce 1996, kdy jsem končila svůj první ředitelský rok v Droždíně. Tenkrát jsme měli v naší málotřídce něco málo přes 40 dětí. Teď už jich bude dvakrát tolik. Na školní zahradu se s rodiči, prarodiči a dalšími návštěvníky skoro nevejdeme. Ale jinak je to jako vždycky – úvodní slovo ředitelky Katky, loučení s páťáky, vítání prvňáčků, divadelní vystoupení všech tříd, bohaté občerstvení, které připravili děti a rodiče, a nakonec diskotéka. Nejstarší účastnice má 104 let. Dostává kytku a písničku na přání. Když to dobře půjde, tak ještě nějakých čtyřicet let a budou mi hrát taky…

V pátek začínají prázdniny. No, vlastně – jak komu. V naší škole máme seminář k matematice profesora Hejného. Začínáme v 8. Přestože už jsem na jednom semináři byla, na ukázkové hodině taky a mám představu, o čem to všechno je, začínám se potit. Lektorka tuto matematiku učí už 9 let. Já začnu v září a hned ve 4. třídě. Panebože, opakovaně vzdychám při ukázce dalšího prostředí. Dobrovolně se hlásím k předvedení. Krokuju a dostávám se do záporných čísel. Jsem autobus a nabírám cestující. Spojuju gumičkami kovové hroty a počítám obvod a obsah obrazců. A hlavně se strachuju – tohleto nedám! Ale dáš, Haničko, ke konci prázdnin máš další třídenní seminář a hlavně! – tvoji žáci tě to naučí! Ha, ha, ha…


To nejlepší nakonec

První prázdninový cyklovýlet. S manželem, co zachraňuje životy. V restauraci si pochutnáváme na hanácké specialitě a čteme si u toho – to my tak po čtyřicetiletém manželství občas děláváme… V Mladé Frontě Dnes si všimnu nadpisu – Učitelka dohlížela na prvňáčky při sprchování, ředitel ji vyhodil. Tu učitelku znám – učila u nás skoro deset let. Bezva ženská, žádný pedofil. Zato pan ředitel bude nejspíš idiot. Nemyslíte?

Já se fakt těším. Na všechno. Na prázdninovou Itálii s mým mužem. Třeba letos ani nespadnu z kola, jako vloni a předloni… A na další školní rok. Na všechno, co mě čeká. A až mi bude 104, na Zahradní slavnost, a oni mi zahrajou…