Jana Nováčková: Rizika soutěží ve škole

středa 26. října 2011 · 0 komentářů

V příspěvku se uvádí 6 rizik soutěží: návyk na vnější motivaci k výkonu, nízká sebeúcta, návyk reagovat soutěživě i v situacích spolupráce a nedostatek dovedností pro tyto situace, riziko pro morální vývoj a vyšší výskyt agresivního chování. To, co se obecně považuje za přínos soutěží (zvýšení výkonu, aktivita, zábava) lze dosáhnout i jinými prostředky – bez rizik, které ze soutěží plynou.


Zdroj: Zpravodaj SKAV č. 2, říjen 2011, str. 5–8

„Používání soutěží ve výuce je v přímém rozporu s rozvíjením klíčových kompetencí. Soutěže jsou přítomné v naší škole ve velké míře a zdá se, že většina učitelů v nich nevidí pro děti žádné větší ohrožení. Nedobré důsledky soutěží se připouštějí spíše v bezprostředních projevech – v emocionální oblasti (stres pro některé děti), v sociální oblasti (někdy hádky, obviňování členů družstva za prohru, podvody). Proto se také učitelé, kteří používají soutěže, obvykle zaměřují na zmírnění těchto dopadů (např. bagatelizují prohry s poukazem na možnost výhry příště), ale o soutěžích samých příliš nepochybují.

Pokud se negativní důsledky něčeho dostaví až za delší čas, bývá někdy těžké je dát do příčinných souvislostí – jejich vysvětlení se často hledá v něčem, co se jako evidentně nesprávný jev vyskytuje časově souběžně. Tak tomu bývá i u soutěží. Jejich okamžité „zisky“ – aktivita, zábava, „vyhecování“ k výkonu – nám mohou zabraňovat, abychom je spojili například s poklesem zájmu o činnosti, které nejsou odměňované, s problematickými vztahy ve třídě, se zvýšením agresivity, s potížemi při pokusech o kooperativní výuku, které se projeví za týdny, měsíce, …“


Soutěž a konkurz

„Pojmem soutěž se označují různé situace. V tomto příspěvku budeme slovem soutěž označovat situaci „nedostatku“ (navozeného uměle), kde dva či více jedinců nebo skupin usiluje o tentýž cíl, ale dosáhnout ho mohou jen někteří. Jejich „osudy“ jsou svázány tak, že výhra jednoho znamená prohru druhého či ostatních (například sportovní utkání), nebo alespoň snižuje jejich šance. Vítězství zde přichází jako sestavení pořadí v dané skupině soutěžících bez ohledu na výkony jiných jinde. Prospěch z vítězství má jen vítěz. Cíl soutěže je jen v ní samé, dále nenásleduje nic (leda další soutěž).

V životě existuje ještě další situace, kterou můžeme označit jako konkurz. Na rozdíl od soutěže jsou dána určitá kritéria, která je třeba splnit, a někdy se stává, že nikdo z uchazečů není vybrán, protože kritéria nesplnil (občas jsou takto regulovány např. umělecké soutěže, kde 1. cena není udělena). Druhý odlišující prvek konkurzu však je, že pro toho, kdo nejlépe splnil kritéria, začíná práce ve prospěch věci, ve prospěch skupiny. Příkladem takové situace je výběr na pozici vedoucího – od jeho kvalit bude záviset osud dalších lidí tím, že byl vybrán, jeho práce začíná – zatímco soutěž výhrou končí. Takovýto charakter má v přírodě třeba i výběr samce v období páření. Poměřování, soupeření není samoúčelné, jako je tomu u soutěží.

Většina učitelů, když hovoří o tom, že soutěžemi připravují děti na život, má na mysli spíše situace konkurzu. Rádi by, aby jejich žáci v životě obstáli, aby byli úspěšní v tom, co jednou budou dělat, aby byli schopni unést úspěch i neúspěch. Úspěch však nemusí mít nutně charakter výhry nad někým, ani neúspěch nemusí být prohrou s někým.

Soutěžemi však můžeme v dětech vytvářet postoje a vést je k chování, které jim nepomohou ani v situacích konkurzu, ani v běžném životě, a které nejsou přínosem ani pro společnost. Můžeme jimi nastartovat trvalou soutěživost, tj. puzení neustále se srovnávat s druhými a snažit se je předčit, dokázat jim, že jsou horší než my sami. To je svým způsobem past na celý život.

Jsme přesvědčeni, že významnou oporou při zvládání životních zátěží a rizik (i situací konkurzu) je vysoká sebeúcta, kterou bychom měli cíleně a systematicky u dětí rozvíjet.


Základní rizika soutěží

Rizika soutěží spočívají především v jejich dlouhodobých důsledcích.

1. Vytvářejí návyk na vnější motivaci k výkonu. Odnaučují děti dělat věci kvůli nim samotným, ale učí je, že jediné důležité je zvítězit, nikoliv dělat věci jak můžeme nejlépe.

2. Učí děti odvozovat pocit vlastní hodnoty hlavně od výkonu, od toho, zda podá lepší či horší výkon než druzí.

3. Budují specifické postoje k druhým lidem – učí je vidět jako soupeře a překážky svého úspěchu, nikoliv jako možné spolupracovníky při vytváření něčeho pozitivního a smysluplného.

4. Jsou velkou překážkou pro osvojení dovedností potřebných ke spolupráci.

5. Tím, že jsou příležitostí k podvodům a podrazům, ohrožují morální vývoj dětí.

6. Ze své podstaty zvyšují agresivitu, a tím zasahují do vztahů, do klimatu třídy.

Podíváme se na tato rizika podrobněji.


Návyk na vnější motivaci k výkonu

Motivy jsou důvody, proč něco děláme. Z vnitřní motivace děláme to, co sami chceme, co nás zajímá, co nás baví.

Z vnitřní motivace však také děláme věci, které nejsou příliš zajímavé nebo příjemné – např. udržování pořádku, překonání únavy a dokončení nutné práce, která nás moc nebaví, dodržení slibu apod. Jsou to ty činnosti (chování), o nichž jsme přesvědčeni, že jsou potřebné a správné, a uděláme je, i když nebude na blízku nikdo, kdo by o tom věděl nebo na nás „dohlížel“.

Z vnější motivace děláme ty činnosti, které bychom jinak nedělali, v nichž nevidíme valný smysl, neuspokojují naše potřeby, ale uděláme je, abychom se vyhnuli nepříjemnostem (vyčítání, vyhrožování, kázání, tresty…) nebo abychom získali odměnu (nebo její varianty – pochvaly, udělování znaků prestiže autoritou). Z vnější motivace děláme něco jen do té doby, dokud trvá hrozba nepříjemností nebo příslib odměny či pochvaly.

Když začneme používat odměny pro činnosti, které byly původně vykonávány z vnitřní motivace, nastává její potlačení až úplné zničení. Odměňovaná činnost již nebude vykonávaná „jen tak“, bude se vázat jen na situace, kdy bude „nastartovaná“ zvnějšku (příslibem odměny, včetně odměny být vítězem v soutěži, nebo tresty). Toto dělá v podstatě i známkování – během několika málo týdnů v 1. třídě se působením včeliček, hvězdiček a jedniček utlumí původní (velmi vysoká) vnitřní motivace dětí k učení.

Čím častěji je dítě vystavováno situacím s vnější motivací, tím větší návyk se na tuto motivaci vytváří. Protože soutěže jsou jednoznačně situací založenou na vnější motivaci, přispívají také k závislosti na vnější motivaci („zadarmo ani kuře nehrabe“)…“


Celý text si můžete přečíst ZDE.