Daniel Janata: Anzelmus

Zvláštní jméno a asi obtížné uhádnout, co – kdo – to je. A o co jde? Co se za zvláštním jménem skrývá? K čemu to mohlo sloužit? A proč se Anzelmus vlastně objevil? To vše jsou otázky, na které si odpovídali děti a rodiče ze Základní školy Školamyšl, kde právě Anzelmus „řádil“.

V prvé řadě šlo o fiktivní identitu v online prostředí domény skolamysl.cz.

Tak ještě jinak. Šlo jednoduše o vymyšlenou neexistující postavu, která v neexistujícím prostředí působila.

A možná ještě jinak, šlo o vymyšlené jméno, za které se schovávali učitelé naší školy a prostřednictvím tohoto jména připravovali úkoly do online prostředí, kde děti ze Školamyšle a celá škola nyní pracuje – učí se.

Proč se ale skrývat? Jaký to má smysl v současné online době? Možná je to cesta, jak si uvědomit, že v online prostředí to nemusí být tak snadné.Je možné jej zneužít, či se skrývat za „někoho“ neznámého, v našem případě Anzelma. A dost možná, že je to cesta, jak chápat online prostředí a mít se jednoduše na pozoru. A o to nám s učiteli Školamyšle také šlo.

Hned po Velikonocích ovládl naše online prostředí Anzelmus. Zabránil učitelům, aby měli přístup ke svým účtům a byl jediným, který komunikoval s dětmi. A nebyl to žádný uhlazený slušný chlapík. Moc se s nikým nepáral a pojmenovával vše tak, jak mu zobák narost. A narostl mu opravdu hrubě.
.
Anzelmus všem vyslal informaci, že je tu, a co mají děcka očekávat a zvládnout, pokud chtějí zase své učitele zpět. (To bylo samozřejmě rizikové, protože se mohlo stát, že učitele děcka chtít zpět nebudou a naše „jediná“ motivace se rozplyne, jak pára nad hrncem. Ale naštěstí v dnešní vzdálené výuce se děcka i učitelé na sebe těší, a tak jsme s motivací nesáhli vedle.)

Hned první den se začaly valit úkoly od „neznámého“ Anzelma, za kterým se vždy skrýval jeden z učitelů, který práci připravil. O jaké úkoly šlo a na jakém principu se odehrávaly? Možná znáte escapegames, hry, kde je nutné společně nalézt cestu ven z místnosti. Dostáváte indicie, řešíte rébusy a společnými silami hledáte „klíč“. A to byl princip, který jsme jako učitelé nastavili do našich aktivit.

Každé z dětí dostalo svůj osobní úkol, který byl jedním ze stavebních kamenů společné „stavby“ – klíče. Zároveň jsme nastavili pro třídní skupinu videohovor, kde děcka ladila detaily a společně se dohodla na vyřešení problému. Anzelmus to vše mlčky sledoval, a jen v nutných případech formou chatu vstoupil do hry. A na závěr, když se (někdy konečně) vše zadařilo, potvrdil úspěch a pustil skupinu do další místnosti – aktivity.

Takto děti prošly celé čtyři dny. Dny s Anzelmusem, dny, kdy spolupracovaly, společně řešily, komunikovaly a hledaly cestu dál a nakonec ven. Samozřejmě, že se to všem podařilo a Anzelmus odešel. Ale přeci někde zůstal. Zůstal v práci učitelů, kteří si pořádně mákli, protože vše vymyslet, nebylo fakt jednoduché. Zůstal jako představa spolupráce, komunikace a práce na společném řešení rébusů, úkolů, cest.

Ano, Anzelmus, to může být v tomto čase cesta. Naše školamyšlí cesta.