Online výuka očima učitelů

středa 28. října 2020 · 0 komentářů

Přechod na online výuku – velmi skloňované téma, které v současné době řeší ředitelé českých základních a především středních škol. Jak jej ale vnímají učitelé?

Jan Jambora: Online výuka podle českých středních škol: Studentům látku učitelé nevysvětlí, posílají jen úkoly

úterý 27. října 2020 · 0 komentářů

Studentům často chybí při online výuce výklad učiva, nejčastěji od svých vyučujících dostávají jen zadané úkoly. Ukázal to průzkum společnosti Education.cz ve spolupráci s Českou středoškolskou unií a Střední pedagogickou školou Futurum.

Tomáš Doseděl: Vysoké školy se perou s online výukou. Úřady jim hodily klacky pod nohy

pondělí 26. října 2020 · 0 komentářů

S blížícím se začátkem semestru se začaly české vysoké školy připravovat k přechodu na online výuku. To jim obratem zhatil Národní akreditační úřad, který pohrozil odebíráním akreditací. Epidemiologická situace ale přítomnost studentů na výuce neumožňuje. Jak z toho ven?

Co je to JakseRychleNaucit.cz?

sobota 24. října 2020 · 0 komentářů

Jmenuji se Honza Kohut a jsem normální student jako většina z vás. Ještě před několika lety jsem se s učením trápil. Proto jsem se začal zajímat o efektivní metody učení, četl jsem, zkoušel nejrůznější techniky a během 3 let jsem si vybudoval strategie učení, které ohromně zlepšily mé výsledky a zkrátily dobu učení.

Zuzana Hronová: Restart českého školství se ztrácí v džungli tisíců zřizovatelů škol. Kanada ví, jak udělat z džungle systém

pátek 23. října 2020 · 0 komentářů

Můžeme tomu říkat ontarijský recept na lepší školství. A z kanadské provincie, kde obstál, se šíří do dalších zemí světa. Rovněž Česko se jím chce nechat inspirovat. Takzvaný střední článek zjednodušuje komunikaci mezi ministerstvem školství a regiony. Zajišťují ho kvalifikovaní prostředníci, kteří pomáhají pedagogům metodicky a školy zbavují zbytečné byrokracie. Střední článek se pak stává spíš centrem dění, či dokonce jeho srdcem.

Tajný učitel: Distanční frustrace

čtvrtek 22. října 2020 · 0 komentářů

Jarní distanční výuka mě – po dvoudenním záseku a přeorientování se, hodně bavila. Připadalo mi to logické vzhledem k situaci a se smyslem vzhledem ke škole. Ale je teď situace stejná? Posunuli jsme se?

Strategie 2030+: Po dvou letech příprav ji schválila vláda

· 0 komentářů

Vláda schválila 19. 10. klíčový dokument formulující cíle pro vzdělávací systém na další dekádu i náznaky cest k jejich dosažení. Projednaný dokument vychází z doporučení expertní skupiny pod vedením profesora Arnošta Veselého, která vloni v prosinci představila své Hlavní směry vzdělávací politiky 2030+. Dokument obsahuje řadu smysluplných cílů a opatření, má ale i svá rizika, například zavedení testování ve vybraných uzlových bodech

Robert Kostner: Jak přežít (a užít si) distanční výuku

středa 21. října 2020 · 0 komentářů

Epidemie je tu, do školy se nesmí a tak na nás valí výuka na dálku, samostudium, distanční výuka, jak tomu kdo říká. Najednou se odpovědnost přesunula z učitelů na studenty – a poraďte si! Jak tedy na to?

Psycholožka: Při distanční výuce je potřeba pravidelný režim

úterý 20. října 2020 · 0 komentářů

Udržovat pravidelný režim a neklást na sebe a dítě přehnané nároky, jsou podle ostravské dětské psycholožky Ludmily Mrkvicové hlavní věci při přechodu prvňáčků na dálkovou výuky. Základní školy, včetně prvního stupně, jsou podle nařízení vlády od 14. října do 2. listopadu uzavřeny kvůli šíření koronaviru.

Monika Ginterová: On-line výuka se znovu hlásí. Učit po síti má však svá úskalí

pondělí 19. října 2020 · 0 komentářů

Vláda zavádí kvůli epidemii opatření, která se dotýkají i výuky. Web ČT24 zjišťoval u expertů, jaké jsou dosavadní zkušenosti s on-line třídami, nakolik jsou školy lépe připravené na druhou vlnu distanční výuky a také jak lekce nejlépe vést.

Kristina Scharmacher-Schreiber, Stephanie Marian: Jak se vyznat v klimatu

sobota 17. října 2020 · 0 komentářů

Je opravdu stále tepleji? Pocítí vůbec člověk rozdíl jednoho stupně? Děti si prostřednictvím knihy osvojí základní poznatky o klimatu i způsoby, jakými chránit své životní prostředí.

Ivana Blašková: Věříme, že dětská hra je nejlepší formou učení

pátek 16. října 2020 · 0 komentářů

S ředitelkou komunitní základní školy Starhill Ivanou Blaškovou jsme si povídaly o tom, co už spolu s dětmi stihli a zažili za jeden celý a jeden načatý a přerušený rok, jaké jim škola přináší radosti a starosti, co je překvapilo a co potěšilo.

Zdroj: Eva Hajdušková, magazín Perpetuum 17.8.2020

V září 2018 založili tři nadšenci v Kroclově u Českých Budějovic komunitní základní školu doslova na zelené louce. Ve Starhillu se první rok sešlo 12 dětí, v září 2019 nastoupilo do této školy 19 dětí ve věku 5–9 let. V režimu individuálního vzdělávání je tu tři různorodí průvodci provázejí světem vnějším i vnitřním. Starhill zároveň funguje jako klub s nabídkou odpoledních volnočasových aktivit.

Tuto komunitní svobodnou školu jsem navštívila po nucené koronavirové přestávce a strávila s dětmi i průvodci dva dny, během kterých jsem zažila každodenní cestu do školy vlakem i lesem, stavění bunkru z větví, nebo třeba návštěvu ornitologů z Jihočeské univerzity, kteří dětem ukázali odchyt ptáků a ochotně zodpověděli všechny jejich všetečné otázky. Účastnila jsem se také takzvaného řešícího kruhu, kde se setkávají děti a průvodci, diskutují o fungování školy, stanovují si pravidla vzájemného soužití, společně vymýšlejí řešení problémů, které se na jejich společné cestě vyskytnou, a hlasují o všem možném, třeba o tom, co bude k snídani, až budou společně přespávat v jurtě (na což se všichni moc těší), nebo co bude náplní nadcházejících dní.

Pracujete s Montessori prvky i s waldorfskou pedagogikou. Jaké prvky si vybíráte ze kterého směru a proč?

Způsoby, jak nabízet dětem informace a aktivity, vybíráme hlavně podle osobnosti dítěte. Některé děti více potřebují systém. Takové děti si často vybírají Montessori aktivity. S Montessori přístupem se shodujeme také v tom, že v naší škole děti tvoří věkově různorodou skupinu a učí a inspirují se tak navzájem.

Na obou zmíněných přístupech se nám líbí úzké propojení s praktickým životem. V případě Waldorfu nás oslovuje také práce s celky. Děti často samy vytvoří nějaký projekt, kterému se věnují delší čas, rozvíjejí ho a zdokonalují. Stejně jako ve Waldorfu i my klademe velký důraz na vlastní tvorbu dětí. Věříme, že děti nepotřebují ke svému rozvoji jen kognitivní podněty, ale potřebují si také věci samy zkoušet, dotýkat se jich, mít dostatek pohybu… To všechno koresponduje se třemi pilíři, které jsme si zvolili pro naši cestu. Jsou to: péče o vztahy, pobyt venku, sebeřízené vzdělávání.

Věříte v sílu sebeřízeného vzdělávání. Jak to funguje a jaké máte s tímto přístupem zatím zkušenosti?

Perfektně! Každý se učí tempem, jaké mu vyhovuje, a hlavně se učí to, co ho zajímá. Motivuje ho tedy vlastní zvídavost, což je nejsilnější motor. Je to už takové klišé, když se říká, že české školství se moc nezměnilo od dob Marie Terezie, ale je to pravda. A svět se od té doby naopak změnil radikálně. Funguje hodně vertikálně, bez složitějších struktur. Když pomineme velké korporáty, státní správu a podobně, tak stále přibývá oblastí, kde vám nadřízený neřekne, co máte dělat. Musíte sami zjistit, co vám jde, co vás baví a co chcete dělat, musíte si to odprezentovat, přesvědčit lidi, že je to dobré a že vás za to chtějí platit. Věříme, že u nás děti získají zdravé sebevědomí, schopnost se samy vzdělávat a uplatnit se v rychle se měnícím světě, kde jedinou jistotou je, že v budoucnu bude všechno jinak. U nás děti o věcech diskutují, učí se formulovat své myšlenky. V klasické škole dítě třeba za celý den nepromluví souvislou větu, jen poslouchá výklad učitele.

Ve věkově smíšeném kolektivu se děti také učí od sebe navzájem. Na dušičky jsme třeba s dětmi šli kolem hřbitova a vyslechli jejich debatu o smrti. Děti si povídaly o tom, jak jim umřel domácí mazlíček, větší děti vysvětlovaly menším, že když někdo umře, už ho nikdy neuvidí. Děti mezi sebou mluví svým jazykem, kterému někdy rozumějí lépe, než kdyby se jim snažil danou věc vysvětlit dospělý. V takových situacích je i pro nás nesmírně obohacující pozorovat, jak děti uvažují, jak se rozvíjejí.

Jsem psycholožka a hodně se zajímám o to, jak funguje dětský mozek. Co je to motivace a za jakých okolností se učíme. Důležité je opravdu nechat děti se učit to, co chtějí ony. Ne je jen tak trochu nechat a pak jim stejně nařídit se učit to, co si myslíme my, že je pro ně důležité. Tím to celé přestane fungovat, protože děti už nemají samy zodpovědnost za své učení.

Jak vypadá typický den ve Starhillu?

Většina dětí se setká s průvodci v osm hodin na vlakové zastávce v Českých Budějovicích. Společně pak dojedou vlakem do Vrábče a vydají se pěšky do školy. Cesta vede přes louky a les. Máme svoje místo v lese, kde se zastavíme, přivítáme a řekneme si, co je ten den v plánu. Děti si v lese hrají, uděláme si malý piknik, abychom se posilnili na další cestu, během níž je čekají hlavně různé aktivity z oblasti lesní pedagogiky. Děti by mohly do školy přijet autobusem, ale samy si cestu lesem do školy vybraly a chodí pěšky za každého počasí. Takovýto aktivní začátek dne se nám velmi osvědčil, protože děti se vybijí a po příchodu do školy se pak lépe soustředí. Ve škole společně poobědváme a po obědě máme pro děti připraveny různé aktivity, kterých se mohou a nemusejí účastnit. Nikdo je nenutí a mohou si třeba „jen“ tak hrát. Věříme totiž, že dětská hra je nejlepší formou učení.

Kdo aktivity pro děti připravuje?

Ve Starhillu máme tři průvodce, kteří se střídají. Každý den pracují s dětmi dva z nich. Jsou to dvě ženy a jeden muž. Tvoříme pestrý tým – máme různé záliby, a tak každý předává dětem něco jiného a odlišným způsobem. Hlavní průvodkyně Jana studovala estetiku a humanitní studia a pracovala v demokratické škole s prvky lesní pedagogiky v Bavorsku. Andrea je původní profesí švadlena, ale již delší čas pracuje s dětmi. Pro nás je zásadní, jak průvodce souzní s konceptem svobodné školy, jak zapadne do týmu, jak na něj reagují děti. Spoustu věcí, které jsou pro naši školu důležité, absolventi pedagogických fakult stejně díky studiu nezískají, např. respektující přístup. Jsme rádi, že máme mezi sebou i Kryštofa, který vnáší do aktivit s dětmi mužskou energii. Baví ho zeměpis, matematika, působí také jako skautský vedoucí, takže je zvyklý trávit s dětmi hodně času v přírodě.

Kromě průvodců máme ještě několik externích lektorů, kteří vedou odpolední kroužky. Máme angličtinu s rodilým mluvčím, děti si mohou hravou formou zacvičit jógu, nebo vyrábět v rámci tvořivé dílny. V přírodovědném kroužku lektorka dětem připravuje aktivity související s tématy, se kterými samy přijdou, nejčastěji inspirovány tím, co vidí v okolní přírodě. Všechny aktivity vycházejí z iniciativy dětí a reagují na jejich momentální potřeby a záliby a samozřejmě je také provozujeme na čerstvém vzduchu v přírodě, pokud je to jen trochu možné.

Často nás také navštěvují různí zajímaví hosté, kteří dětem také otvírají nové obzory. Chodíme také do muzeí, galerií, divadel nebo knihoven. Poznáváme i okolí školy: objevujeme řeku, pískárny a statky, které jsou v blízkosti.

Nesetkáváte se někdy s nedůvěrou, jestli děti, které projdou vaší školou, budou opravdu umět všechno, co umějí děti z klasické školy?

Někdy ano. Ale k nám chodí rodiče čím dál víc poučení. Mnohem více o vzdělání svých dětí přemýšlejí. Už to není tak, že rodiče chtějí pro své děti jen „něco jiného“, jen nějakou alternativu ke státní škole, kterou sami prošli. Mají poměrně jasnou představu.

Podle mě se obecně dost přeceňuje, co klasická škola děti naučí. Děti zdaleka neopouštějí školu se znalostmi všeho, co probraly v rámci osnov „normální“ základní školy. Většinu informací si nezapamatují, protože jim nedávají smysl. A to je přitom hlavní předpoklad pro to, aby si člověk informace uložil do dlouhodobé paměti. Děti ve škole tráví neadekvátně moc času vzhledem k tomu, co se ve skutečnosti naučí. Informace buď nepřicházejí v pro ně správném čase, nebo si je děti nepropojí kvůli tomu, že jsou předměty vyučovány izolovaně. Čas strávený ve škole tak není vůbec efektivní.

Důležitá je také forma, jakou děti informace dostávají. Existují totiž různé typy inteligence. Klasická škola tím, že předává informace především slovem, upřednostňuje auditivní typy. Vizuální typ člověka si ale nejlépe zapamatuje to, co vidí, takže pro něj bude mnohem přínosnější si k danému tématu pustit třeba video na YouTube. Někdo je sociálně zdatný, někdo je pohybově nadaný… a je skvělé, když škola dokáže zaujmout různé typy…


Celý text článku si můžete přečíst ZDE.

Zuzana Hronová: Češtinu učíme dvě stě let stejně, je čas z toho vybřednout, říká autor nové příručky

čtvrtek 15. října 2020 · 0 komentářů

Učebnice jsou plné umělých vět, nesmyslných příkladů, hloupých úloh. Žáci nepotřebují být jazykovědci, ale porozumět textu, umět komunikovat, odhalit manipulaci, vyplnit formulář, říká didaktik Stanislav Štěpáník. "Odtrháváme jazyk od jeho užití, i když jsou to spojené nádoby," varuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz.


Zdroj: Aktuálně.cz 16. 9. 2020


Dosavadní výuka češtiny dělá z žáků spíše malé lingvisty, ačkoliv by bylo užitečnější, aby z nich dělala především zkušené uživatele češtiny. České děti umí ve větě určit nejrůznější druhy větných členů, zato mají potíže s porozuměním významu textu, rozpoznáním manipulace nebo s kultivovaným vyjadřováním v různých komunikačních situacích.

 

Čeština se učí už přes sto let v podstatě podobně, ačkoliv se již desítky let volá po změnách. S razantní změnou nyní přichází didaktická příručka Stanislava Štěpáníka a kolektivu z Katedry českého jazyka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy "Školní výpravy do krajiny češtiny". Posouvá výuku češtiny od jazykového systému ke komunikaci, tedy k praktickému užívání jazyka.


Proč se na tento krok v pojetí výuky češtiny čekalo tolik let, ačkoliv se o tom dlouhé roky jen mluví?


Komunikační pojetí předmětu je prosazováno v didaktice češtiny už od 80. let, ale praxe je opravdu hodně rigidní. Škola je ostatně jedna z nejrigidnějších institucí, kterou vůbec máme, prosadit jakoukoliv změnu je velmi náročné. Když se podíváme do Rámcového vzdělávacího programu, tak je také postaven komunikačně. Jazykové učivo také vyjmenovává, ale zdaleka nezabíhá do takových fines, jako to ve vyučování bývá.


Že by češtinu bylo lepší, účelnější i praktičtější učit přednostně z komunikačního hlediska, tedy víme už přes třicet let. Proč se to zatím příliš neprojevilo v praxi?


První problém jsou učebnice, které obsahují maximální program učiva, a mnozí učitelé se domnívají, že musejí vše obsáhnout, což tak samozřejmě není. Druhý problém spočívá v tom, že učebnice oddělují komunikaci od jazyka, sloh od mluvnice, a škola tento model přebírá. Jedná se o více než dvě stě let starou tradici, z níž se nám nedaří vybřednout.


Třetí problém jsou standardizované testy, které ovlivňují výuku mnohem více než vzdělávací programy. Z mezinárodních i našich výzkumů víme, že nastavení maturitních nebo přijímacích testů je hodně zásadní a vítám, že se v tomto směru situace v poslední době spíše uvolňuje. Poslední problém je pak přesvědčení učitelů, říkáme tomu subjektivní teorie učitele. Výzkum potvrzuje, že se mnozí pedagogové i po absolvování inovativně pojatých programů vzdělávání mnohdy v praxi vracejí k tomu, čeho byli svědky, když sami chodili do školy.


Jak učíte budoucí češtináře tady na pedagogické fakultě v Praze?


Inovativně, v podobném duchu, jako je tato nová kniha. Ale samozřejmě u některých studentů nebo i učitelů narážím na to, že by museli kompletně změnit způsob svého didaktického myšlení, opustit to, co doposud dělali, a začít to dělat úplně jinak. A to je opravdu velmi těžké. Proto existuje tak velká propast mezi didaktikou češtiny – tedy teorií, jak vyučovat, a praxí – tedy tím, jak se čeština doopravdy vyučuje.


Dívala jsem se do učebnice češtiny pro 6. třídy z roku 2012, příliš se toho za třicet let, kdy jsem do 6. třídy chodila já, nezměnilo: "Najděte ve větách předměty a určete, zda jsou holé, rozvité nebo několikanásobné: 'Zavolej babičce. Pavel se napil džusu. Babička pěstuje na zahrádce ředkvičky, mrkev a cibuli.' (…)" Mechanické určování větných členů, navíc na izolovaných větách, které jsou velmi nezáživné a nic žáku nedají. Proč?


Teď jsme právě měli s kolegyní z pedagogické fakulty několik učebnic na recenzi od ministerstva školství pro získání doložky. Přesně tyto věci jsme tam kritizovali: umělé věty, nesmyslné příklady, hloupé úlohy. A pozor, přesně toto didaktika kritizuje už od šedesátých let. V podstatě se jedná o malou lingvistiku, s češtinou to nemá moc společného. "Najděte příslovečná určení a pojmenujte je" je úkol, který by mohli plnit studenti češtiny na vysoké škole, žák základní školy by to vůbec nemusel znát. Spíše by bylo zajímavé ukázat, třeba jakou funkci má příslovečné určení ve větě a jak doplňuje význam sloves, k nimž se váže.

 

Takže už od šedesátých let víme, že takto by se čeština vyučovat neměla, ale stále ji tak vyučujeme? Proč?


Protože stále existují učebnice, a tedy i školní vzdělávací programy, kde se tento způsob objevuje. Učebnice a různé souhrny učiva jsou základní pomůckou mnohých učitelů a ti podle nich vyučují. A stále existují cvičení ve standardizovaných testech, která to vyžadují, byť takových úloh není mnoho. Příručky, které na tyto testy jakože připravují, jsou mnohdy katastrofální úrovně. Stále fungují v tradici, v tom systému "malé lingvistiky". Velké osobnosti didaktiky v minulosti volaly po větším zaměření na komunikaci, ale tyto snahy utlumily politické tlaky nejprve v 50. letech a potom na začátku normalizace.


Častou bezradnost českých žáků při práci s textem a s jeho porozuměním dokazuje každé mezinárodní měření PISA. Zatímco v matematické a přírodovědné gramotnosti jsme patřívali ke špičce a ztratili jsme až v posledních letech, ve čtenářské gramotnosti jsme patřili a patříme ke slabšímu průměru…


Je jasné, že děti mají problém s porozuměním textu, když v hodinách jazyka pracují především pouze s jednotlivými izolovanými větami, aniž by se ty objevovaly v nějakém kontextu.


Nyní je tu vaše kniha s přelomovým pohledem na didaktiku češtiny.


Poslední komplexní didaktika češtiny vyšla v roce 1998 autorstvím paní profesorky Čechové a pana doktora Styblíka. Profesorka Čechová sama dlouho volala po tom, aby se napsalo už něco nového, protože se velmi změnily jazyk i komunikace. Tato kniha mění pohled na výuku češtiny v tom, že jde od komunikace k jazyku, nikoli opačně jako doposud. A chceme také inovovat výběr obsahu, způsob užívání jazyka se pod vlivem technologií zásadně proměňuje. To musí výuka češtiny reflektovat. Děti česky umějí, systém při vstupu do školy více méně ovládají, ale potřebují se naučit vhodně a kultivovaně komunikovat v nejrůznějších komunikačních situacích.


Jak jste vybírali učivo pro jednotlivé ročníky základní školy?


Podle komunikačních potřeb dítěte. Příklad jedné z takzvaných spirál: ve třetí třídě třeba potřebuje vyplnit formulář do knihovny, vyplnit si žákovskou knížku, požádat o něco dospělého. V páté třídě se potřebuje přihlásit na kroužky tak, aby se mu to nekrylo s rozvrhem, nebo si vyplnit žádost o žákovské jízdné. Tady je například učíme, jak důležité je porozumět i textu v poučení, který, ač je psán drobným písmem, obsahuje podstatné informace. V sedmém ročníku se leckteré dítě přihlašuje na některou ze sociálních sítí nebo pracuje s mobilními aplikacemi, vedeme proto děti k tomu, aby si přečetly podmínky smlouvy nebo užívání služby, porozuměly jim a jen tak něco neodklikly, aniž by věděly co, a pak třeba neplatily velké peníze. V devátém ročníku si vybírají střední školu a přihlašují se na ni, obsahem je tedy přihláška na střední školu.


Jak vaše didaktika zohledňuje jazykovou stránku jazyka?


Na základě konkrétních situací s žáky probíráme jazykové prostředky, kterými dosahují toho, že je komunikace úspěšná, anebo možná i neúspěšná. Čili nejprve řešme komunikační situaci, pak poznávejme jazykové prostředky a na konci je pojmenujme. Ten termín – třeba "příslovečné určení" – tam je. Ale přichází až na konci poznávání. Asi těžko si lze představit žáka, který je nadšený z toho, když se mu řekne, že se dnes bude probírat příslovečné určení. "Jo, konečně!" Ale když ho zapojíte do reálné komunikační situace a dostatečně prozkoumáte daný pojem, ukážete, co nám příslovečné určení "dělá" s textem, určitě bude vnímat užitečnost učiva úplně jinak. A pak zavedeme tu jazykovědnou definici i to označení.


Budou na tuto příručku pro učitele navazovat i nějaké učebnice či pracovní listy pro žáky?


Budou, bavíme se s nakladatelstvím, za jakých podmínek by učebnice vznikla, a skládám tým autorů. Učitelé potřebují konkrétní oporu a tu jim chceme poskytnout. Ale nejprve jsme potřebovali vyjít ven s programovým materiálem, s novou koncepcí výuky češtiny.


Může češtinář podle vaší didaktiky už učit?


Může, má zde teoretickou oporu. Na tom si může vystavět vlastní výuku, texty ale musí vybrat sám. Ten postup je složitější, ale určitě to jde.


Na knížce jste spolupracovali s akademiky ze Slovenska a Polska. Proč?


Protože oni jsou v didaktice mateřského jazyka dále než my, takže jsme se u nich hodně inspirovali.


Mimochodem Poláci skončili při posledním PISA testu ve čtenářské gramotnosti v roce 2018 na šestém místě mezi zeměmi OECD, těsně za Korejci, zatímco nám patřila až dvacátá příčka. Takže asi k výuce polštiny přistupují lépe než my k češtině.


Nejsou v praxi o tolik dál než my, řeší podobné problémy, ale ten nový teoretický základ tam už mají. Nicméně v PISA testech jsou úspěšní možná hlavně díky drilu na testy, což rozhodně nepovažuju za ideální.


Desítky let tu žáky na základní škole učíme určovat předměty, doplňky či příslovečná určení, ale přitom to v životě využije jen nepatrná hrstka, která půjde dále studovat češtinu či nějaký jazyk. Zatímco poznat manipulaci v textu, falešné zprávy, lež v reklamě, porozumět složitě psané smlouvě nebo si vyřídit něco na úřadě bude potřebovat každý. Proč se na to doposud nebral ohled a sloh byl vždycky na druhé koleji?


A to je právě problém, že slohové hodiny jsou neustále oddělovány od jazykových a literárních. Odtrháváme jazyk od jeho užití, i když jsou to spojené nádoby. A takzvaná mluvnice byla vždycky považovaná za to nejdůležitější. Ale tak jako na základní škole nemáme ambici vychovat špičkové geografy, neměli bychom mít ambici vychovat špičkové lingvisty.


Nevzbuzuje vaše kniha zděšení u konzervativních češtinářů?


Tu knížku jsme si nenapsali jen tak. Navazujeme na vývoj v didaktice, který tady byl. Dále je výsledkem výzkumu, který jsme dělali na školách, kde jsme pozorovali, jak se čeština vyučuje. A je to také výsledek mezinárodní spolupráce. Tímto inovovaným způsobem již několik let učím na pedagogické fakultě a vedu školení pro učitele. Za tu dobu jsem se setkal s mnoha různými reakcemi. Mnozí češtináři již vyučují inovativně, ale doposud neměli o co se opřít. Takže existuje velké množství absolventů i učitelů, kteří říkají: "Výborně, to jsem potřeboval." Ale existuje také řada těch, kteří mi řeknou: "Ne, takto nechci učit, nechci vše od základu měnit" anebo taky: "Vím, že bych takto měla učit, ale nemohu překročit své limity". A já to plně chápu, není jednoduché jen tak zásadně změnit nastavení svého myšlení. Byť je to potřeba. A pokud třeba má učitel se žáky hovořit o komunikaci na sociálních sítích, což je oblast, o níž děti vědí mnohem více, rozumím, že se může cítit nejistý.


A samozřejmě existuje i skupina, která mi řekne: "Ne, tohle je úplná kravina, nevěřím tomu, potřebuju učit větné rozbory a připravit děti na přijímací zkoušky." To je časté zaklínadlo.


Jak skloubit inovativní a beze sporu užitečnější pojetí češtiny se zdárnou přípravou na přijímačky či maturitu?


Nejsem nějaký velký zastánce těchto jednotných přijímacích či maturitních testů, ale na druhou stranu, když se na ně podíváte, většina úloh už je o práci s textem, ne o určování jazykových jevů. A když už tam něco takového je, většinou se uvádí příklad a má se pouze najít analogie – podobný příklad.


Uvažujete i o středoškolské didaktice češtiny?


Určitě ano, protože ta už dlouho leží na okraji zájmu. Nicméně obecné principy, vycházející od komunikace k jazyku, jsou stejné jako na základní škole a může je využít i středoškolský učitel, jen potřebuje jiné, složitější texty či náročnější komunikační situace.


Konzervativní jsou i mnozí rodiče, kteří nejsou zvědaví na nějaké novoty, chtějí, aby se učilo pěkně postaru jako za nich, jinak přehlásí dítě na jinou školu. To bylo ostatně vidět při zavádění Hejného matematiky, která u některých rodičů vyvolala paniku.


Ano, a přitom se ukazuje, že žáci odrostlí na Hejného matematice dnes bez problému uspějí i ve standardizovaných testech na střední školu. Učitel se nesmí bát věci měnit. On je ten profesionál. Musí ale mít argumenty pro inovativní výuku a musí komunikovat s rodiči, musí jim umět vysvětlit, proč dělá to, co dělá, v čem je tento způsob efektivnější. Já jsem dvacet let učil češtinu na základních a středních školách, stále jsem se snažil o inovativní přístup. Pokud jsem narazil na odpor ze strany rodičů, vždy jsem usiloval o to, abych jim vysvětlil, co a proč dělám. A byť se mnou třeba nesouhlasili, nějaké společné východisko jsme skoro vždycky našli. Rodiče zpravidla nemohou posuzovat školu jinak, než podle toho, jak se učilo za nich, takže je přirozené, že potřebují inovativní přístupy vysvětlit.


Nesetrvávají češtináři ve staré výuce češtiny i proto, že se snadněji hodnotí? Podtrhají se chyby v i/y, v určení pádu či příslovečného určení, pak chyby spočítají a nasolí se známka…


Snadněji se hodnotí a snadněji se vybírá obsah. Ale češtinář by měl umět také zhodnotit, zda žák napsal dobrý text, zda umí rozlišit zdroje informací, zda pozná dezinformace, zda porozuměl textu, zda v něm odhalil manipulaci a tak dále. A to je pochopitelně náročnější. Výhodnější slovní hodnocení – co se žákovi povedlo a na co si má dát pozor – než klasická známka.


Věnuje se vaše příručka i dezinformacím?


Ano, mám tu například známý hoax – fotografii, jak v Chebu stojí vlak Regionova plná migrantů vevnitř i na střeše vozu, a k tomu doprovodný text. Ověřování informací, práce se zdroji, rozpoznávání manipulace, nepodléhání emocionálním sdělením typu "přeposílej rychle dál, než to smažou" – i to se musí stát součástí výuky v současné škole.


Říkáte umět rozlišit zdroje informací a poznat dezinformace. Ovšem mnoho rodičů je na dezinfowebech jako doma a naopak třeba nevěří veřejnoprávním médiím, ač jsou podrobovaná nejpřísnější kontrole a hlídá je hned několik rad a komisí. Tihle rodiče naopak považují přednášky o dezinformacích a fake news za "vymývání mozků našim dětem". Neobáváte se, že by u nich mohlo vaše pojetí češtiny narazit?


Ano, o tom jsme velmi dlouho diskutovali, a proto se tu důsledně vyhýbáme politickým tématům. Vlak s migranty na střeše není politické téma, jde o to, aby si děti uvědomily, zda na zabezpečené trati s elektrickým vedením je možné, aby lidé takto cestovali. A v naší didaktice přímo píšeme: "Obsah, k němuž vedeme, nemusí být nutně politický, zastáváme stanovisko, že učitel musí být apolitický." Neměl by tedy sdělovat své politické názory a indoktrinovat. Proto volíme spíše neutrální témata.


Má vlastně stát zájem na tom, aby mu vyrůstali občané, kteří se nenechají zmanipulovat? Nejde to vlastně proti zájmům mnohých politiků, ale i bankéřů, marketérů, obchodníků, právníků či exekutorů?


Chci věřit tomu, že stát na tom zájem má.


A co vaši studenti, nenarazí, když nastupují do škol a přicházejí s vaší inovativní výukou češtiny?


S nadsázkou na konci přednášek říkám: "Za pravdou stůjte!" Připravuji je na to, že mohou narazit na kolegy či vedení, kteří budou silně proti. Doporučuju jim, ať v takovém případě zváží své setrvání na daném působišti. Učitelských míst s podporou inovací je čím dál více a už se najde hodně škol, které chtějí učit jinak. Protože vědí, že je to potřeba. Tak proč někde dlouhá léta svádět marné boje.



__________________________


doc. PhDr. Stanislav Štěpáník, Ph. D.


1. Vystudoval Gymnázium na náměstí T. G. Masaryka ve Zlíně a učitelství českého a anglického jazyka a literatury na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.


2. V průběhu doktorského studia se specializací na didaktiku českého jazyka na téže fakultě absolvoval půlroční stáž na Sheffield Hallam University v Sheffieldu (Spojené království), a roční stáž na University of Alberta v Edmontonu (Kanada).


3. Od roku 2004 působí ve školství, 2004–2006 na Tyršově základní škole v Praze 5 – Jinonicích, 2006–2013 na Obchodní akademii Heroldovy sady v Praze 10 – Vršovicích, od roku 2015 na Gymnáziu Přípotoční v Praze 10 – Vršovicích.


4. Hlavním oborem jeho zájmu je didaktika českého jazyka, jeho související osobní přesvědčení je, že každý didaktik by měl být neustále jednou nohou v praxi, a proto lze předpokládat, že na nižších stupních škol bude učit i nadále.


Zdroj: Pedagogická fakulta UK



Jaroslav Jirásko: Nedokážeme dávat dětem vybrat

středa 14. října 2020 · 0 komentářů

Ředitel základní školy K. V. Raise v Lázních Bělohrad Jaroslav Jirásko navázal spolupráci s naší organizací už před mnoha lety. Ve své vedoucí pozici vždy propagoval občanské vzdělávání v rámci školy a brzy také na své škole založil žákovský parlament. Už dlouho funguje základní škola K. V. Raise jako konzultační centrum pro Královéhradecký kraj. Rozhovor nejen o žákovském parlamentu vedla Veronika Pevná. 

Josef Mačí: Za dva roky vznikne nový typ školy. Aby se poznalo, kdo na co má

úterý 13. října 2020 · 0 komentářů

Nejpozději v 15 letech čeká každého žáka zásadní rozhodnutí – vybere si střední školu, a tedy i životní cestu. Ve Zlínském kraji se bude moci rozhodnout později. Reálná střední škola žákovi umožní obor i úroveň studia měnit.

Zdroj: www.seznamzpravy.cz 19. 6. 2020

Výběr střední školy je dost možná nejdůležitější krok v životě člověka. A to hlavně proto, že jen velmi těžko lze vzít zpět. Prožívá to každý člověk ve svých 15 letech, stejně tak mnozí znovu jako rodiče. Žák si prostě zvolí typ a obor studia, a ten také s největší pravděpodobností dokončí, i když třeba v průběhu studia zjistí, že ho nebaví nebo k němu nemá předpoklady. Pouze žáci gymnázií si konečnou volbu odloží až do 19 let.

Ve Zlínském kraji se ale chystá koncept školy, která stejně jako gymnazistům i svým žákům dá na výběr životní dráhy více času. Konkrétní vzdělávací cestu si totiž žáci zvolí až v průběhu studia.

Jde o vizi reálné střední školy, za níž stojí poslanec a radní Zlínského kraje pro školství Petr Gazdík (STAN). Není to navíc jen plán na papíře, taková škola by mohla vzniknout už za dva roky.

„Když to vezmu podle časového harmonogramu. Pokud na tom začneme ihned po volbách pracovat, tak rok nebo rok a půl bude trvat příprava. V září 2022 by pak mohla začít fungovat první reálná střední škola ve Zlínském kraji,“ plánuje Gazdík.

Jak bude tedy výuka v takové škole vypadat? V prvním ročníku dostanou všichni žáci všeobecný základ. V průběhu školního roku tak budou zjišťovat, co je baví, jaké mají předpoklady a kam by mohli od druhého ročníku směřovat.

„Pokud žákovi studium půjde, škola mu dá možnost postoupit dál a jít více cestou střední školy až gymnázia. Jestliže ne, vybere si vyučení v oboru, který si zvolí. Reálnou střední školou chceme vyřešit jeden ze základních problémů českého školství, a to je motivace,“ vysvětluje Gazdík.

Žák tak dostane možnost prokázat své schopnosti a vybrat si náročnost studia podle svých možností. Předměty si zvolí na základě vlastních zájmů. Jestliže ho bude bavit technika, vybere si odbornou přípravu, pokud třeba dějiny nebo český jazyk, pak si zvolí humanitní zaměření.

Zároveň i na úrovni střední odborné školy se bude moct vyučit. Třeba pekařem, když o to bude mít zájem.


Jedna škola jaro nedělá

Nový typ školy by neměl narazit na současnou legislativu. Ministerstvo školství už totiž podobně prostupný systém oborů testuje.

„MŠMT připravuje právní úpravu kombinovaných oborů, ve kterých si po 3. ročníku může žák udělat výuční list a ve 4. ročníku, pokud pokračuje, může jít k maturitě. V této chvíli se tato kombinovaná forma vzdělávání na středních školách pokusně ověřuje – takže již reálně existuje,“ říká mluvčí Ministerstva školství Aneta Lednová.

Zatímco legislativa patrně nebude takovým problémem, dvě zásadní překážky před vznikem reálné střední školy stojí, a to materiální zajištění a kvalitní pedagogický sbor. Fungování takové školy bude totiž náročné nejen co se týče prostor, ale i plánování každodenního provozu. Stěžejní však pro Zlínský kraj jako zřizovatele bude sehnat ředitele nadšeného pro tento koncept, který vytvoří kvalitní tým pedagogů.

„Vím o takové skupině učitelů a dvou ředitelích, kteří by do toho šli,“ říká Gazdík.

Neprostupnost českého školství je zásadním problémem i podle Petry Mazancové, předsedkyně Učitelské platformy, která zastupuje české učitele. Ani na vysoké škole, natož na střední, totiž není jednoduché změnit v průběhu studia obor nebo se ze střední odborné školy pokusit pokračovat na vysokou.

„Když studujete střední zdravotnickou školu, jde vám to skvěle a řeknete si, že byste mohla být lékařkou, ne jen zdravotní sestrou, tak jste v obrovské nevýhodě proti gymnazistům, kteří se na studium na vysoké škole připravují od prvního ročníku. Spousta žáků jde tak proto raději na gymnázium, protože si nejsou jistí výběrem školy a nechtějí si zavřít cestu na vysokou školu,“ popisuje Mazancová.

S tímto problémem se potýká celá vzdělávací soustava, a změnu tak podle Mazancové nemůže přinést několik inovativních reálných středních škol, které budou fungovat v rámci zavedené formy vzdělávání. Proměnou by musela projít celá soustava, aby takový krok měl smysl.

„V tomhle směru nepotřebuje změnu možností, ale změnu myšlení. Česko je stále zakonzervované v představě, že pokud člověk na školu nastoupí, tak ji má dodělat. A to nový typ školy nezmění,“ dodává Mazancová.

To si uvědomuje i Petr Gazdík. Místo pokusů o zásadní změnu celého systému se ale při přípravě vize Vzdělávání pro 21. století společně se senátorem Mikulášem Bekem chtěli vydat cestou konkrétních, proveditelných změn. Jedním z kroků je i právě vznik reálné střední školy.

„My jsme s Mikulášem šli cestou něčeho, co lze skutečně udělat, k čemu nepotřebujeme zásadní změny zákonů, i když bychom si třeba představovali radikálnější změny ve školství,“ dodává Gazdík.

Problémem totiž není jen prostupnost oborů a škol, ale i samotná volba konkrétní školy. Žáci totiž často ani nevědí, jaké různé obory mohou studovat, a tak se rozhodují s omezenými informacemi.

Z průzkumu, které si loni na podzim nechal Zlínský kraj vypracovat u společnosti Trexima, totiž vychází, že se žáci buď rozhodují sami, nebo dají při výběru školy a oboru na svou matku, v menší míře pak na otce. Nejvíce se žáci rozhodují podle svých koníčků, ale také právě na doporučení rodiny.

Ne vždycky si tak žáci zvolí dobře, a škola jim pak nemusí proto vyhovovat. Od změny jsou ale zrazováni, protože není v českém systému úplně administrativně, ani prakticky jednoduchá. Vyřešil by to větší důraz na kariérní poradenství, které ale v současné době na základních školách prakticky neexistuje. Zlínský kraj proto od září chystá novinku. Žáci si budou moct v bezplatném testu na internetu ověřit, pro který obor mají největší předpoklady. Zjistí, které školy studium nabízí a v jakých firmách pak mohou najít uplatnění. Ty je navíc mohou už během studia podpořit.

Pražský inovační institut si chce do dvou let vybudovat pozici na pražské inovační scéně

pondělí 12. října 2020 · 0 komentářů

Pražský inovační institut (Pii) dnes spustil webové stránky a představil své logo. Organizace, kterou letos založilo hlavní město Praha, se zaměřuje na podporu rozvoje vzdělávání, města a životního prostředí. Má se stát spojnicí mezi světem byznysu a veřejným i akademickým sektorem. V Pii pracuje v současnosti deset zaměstnanců, kteří se věnují projektům mimo jiné na téma online výuky na pražských školách, školské inkluzivní koncepce a podpory inovačního prostředí. Do konce roku bude Pii spravovat Podnikatelské a inovační centrum hl. města Prahy (PIC).

NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy + kompletní program

sobota 10. října 2020 · 0 komentářů

 AKTUALISOVÁNO. 


Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Pozor,  až do odvolání jsou uzavřeny všechny výstavní prostory Národní galerie a zrušeny programy pro veřejnost.


Radim Šíp: Proč školství a jeho aktéři selhávají?

· 0 komentářů

Proč reformy školství jsou často neúspěšné? Proč je prostředí škol v podstatě toxické a systémově brání procesu vzdělávání? Proč přes upřímnou snahu osvícených ředitelů a učitelů změnit tvář školy nedochází k její faktické transformaci? 

Radim Šíp: Proč školství a jeho aktéři selhávají? (recenze)

pátek 9. října 2020 · 0 komentářů

Výňatky z recenze knihy Radima Šípa (2019): Proč školství a jeho aktéři selhávají. Kognitivní krajiny a nacionalismus. Brno: MUNIPress.

Vědomostně napřed, sociálně často mimo. Qiido hledá nadané děti

čtvrtek 8. října 2020 · 0 komentářů

Kampaň „Hledá se MiND“ spustil na internetu a sociálních médiích v uplynulých dnech nadační fond Qiido. Tou by chtěl oslovit rodiče a učitele základních škol a pomoct nalézt děti s mimořádným intelektovým nadáním (tzv. MiND děti). Cílem je objevit jich co nejvíce a zvýšit povědomí veřejnosti o této problematice.

Zuzana Hronová : Škola by měla být zase hrou. Díky nové informatice může s výukou pomáhat i robot

středa 7. října 2020 · 0 komentářů

Zatímco informační a komunikační technologie prostupují většinou odvětví lidské činnosti a raketově se vyvíjejí, jejich výuka v Česku zamrzla před 15 lety. Právě z roku 2005 pocházejí dosud platné vzdělávací programy, jimiž se školy stále řídí. Řešení je však na obzoru. Ministerstvo školství do roka chystá inovaci vzdělávacích programů. Informatika tak pronikne do mnoha školních předmětů.

Martina Kopecká: Jsem zvyklý, že dělám věci, kterým na začátku lidé nerozumějí, říká vizionář v oblasti vzdělávání, Zdeněk Slejška

úterý 6. října 2020 · 0 komentářů

Přečtěte si rozhovor Martiny Kopecké se Zdeňkem Slejškou, zakladatelem EDUin a současným ředitelem Nadačního fondu Eduzměna. Jak vzpomíná na školu a jak si představuje systémovou změnu v oblasti vzdělávání a svou roli v ní? Text vyšel na webu Nadačního fondu Eduzměna.

Zdroj: EDUin 10. 9. 2020

Aby si něco zapamatoval, musel to prožít. Postupně pochopil, že škola nenabízí to, co většina dětí potřebuje. Prožitek. A tak začal přemýšlet, jak může změnit systém. Nejprve pomáhal v rozvoji učitelům, potom postavil informační centrum EDUin, které veřejnosti ukazuje realitu českého vzdělávacího systému. Po pár letech si Zdeněk Slejška uvědomil, že musí jít ještě dál. Jako jeden z mála Čechů byl vybrán mezinárodní organizací Ashoka, jež uděluje stipendia a podporuje sociální inovátory po celém světě. Postavil tým – Eduzměnu, která v unikátním a velmi ambiciozním projektu, usiluje o výraznou změnu celého vzdělávacího systému v Česku. A začíná na Kutnohorsku.

Jak vám to šlo ve škole?

Byl jsem dvojkař, trojkař. Nebyl jsem žádný jedničkář. Využíval jsem toho, že mám určitou sociální empatii, takže jsem dokázal vycítit, co je pro učitele přijatelné a co chce. A s tím jsem dokázal systémem proplout. Byly předměty, které pro mě byly úplně šílené, třeba matematika a chemie.

Bavila vás škola?

Moc ne. Vždycky mě trápilo, proč se učíme to, co se učíme. Vyhovuje mi věci zažívat, je to pro mě ideální způsob, jak vědomosti získávat a využívat. Když mám jen něco poslouchat, a pak si to zapamatovat, je to pro mě strašně problematické. Později jsem zjistil, že tento auditivní přístup vyhovuje pouze třiceti procentům a zbytek potřebuje zcela něco jiného. Jenže, co je tu ve škole pro děti, které to potřebují jinak? Tělocvik, výtvarná výchova a hudební výchova, když jsou dělané dobře,…

Pracovní činnosti?

Ano, a to je všechno. Jinak to je často způsob poslechni – předej. Tak mě to zavedlo na pedagogickou fakultu, kde mě to ale vůbec neuspokojilo. Souběžně s vysokou školou jsem byl hodně pod vlivem Prázdninové školy Lipnice, což je Mekka zážitkové pedagogiky. Tam jsem jednak pochopil, jak lze učit jinak a jak silné to může být, a také, jak úžasná může být práce v týmu. Začal jsem působit jako lektor. To mě dovedlo k tomu, že jsem hodně přemýšlel o tom, jak ovlivnit celý systém. Po vzdělávání pedagogů jsem vzal nabídku vést národní projekt pro ministerstvo školství, kdy jsme postavili portál, jenž sloužil učitelům k výměně zkušeností. Podařilo se to, je to největší portál svého druhu, byť dnes už trochu za zenitem. Pro mě to bylo zajímavé období, protože jsem měl příležitost pracovat ve státním sektoru a pochopit, jak funguje. Po pěti letech jsem úplně odpadl, už jsem nedokázal pokračovat. A pak se mi dostal do ruky jeden výzkum.

Jaký?

Dalo by se říci, že jsem do té doby věřil, že cesta změny systému vede skrze učitele a jejich proměnu. Z toho průzkumu však vyšlo, že 70 procent lidí je se vzdělávacím systémem spokojeno. A to posunulo mé vnímání. Řekl jsem si: Aha, tak jestliže je tady společnost, která je spokojená se systémem vzdělávání, tak se na školách nic nestane, politici nic dělat nebudou. A to byla cesta k založení EDUinu a k tomu, jak ovlivnit veřejnost. (EDUin – informační centrum o vzdělávání).

A to se podařilo, ne?

Nebyla to jen práce EDUinu, ale souhra více věcí. Ministerstvo nevedli vždy dobří ministři a také dorostla generace rodičů, kteří za sebou měli větší část života ve svobodné společnosti a neměli zájem posílat své děti do stejného systému, ve kterém sami vyrostli. Takže se strhla vlna iniciativ, které zakládaly komunitní školy. A skládáním těchto věcí se podařilo téma vzdělávání posunout i směrem k politikům.

Co je na českém vzdělávacím systému podle vás nejhorší?

Špatné je to, že systém nepřipravuje děti na to, co je v životě skutečně čeká. Škola otupuje a znepříjemňuje přirozený způsob hledání a učení se. Je to vidět i na statistikách, Česká republika je, z hlediska celoživotního vzdělávání, na chvostu. A určitý kořen toho je právě ve vzdělávacím systému. Škola znechucuje učení a děti nebaví, to je zřejmé z průzkumů.

To je vaše heslo: „Chceme, aby děti škola bavila.“ Proč si myslíte, že je škola nebaví?

Středoškoláci to pojmenovávají přesně, učení jim nedává smysl. Potvrzovalo se mi to, když jsme pracovali na programu Extra třída, kde se děti podílely na skutečných projektech, byly zdravotními klauny, tvořily bylinkové zahrádky, naučné stezky. A ty děti úplně zářily, říkaly, kolik se toho naučily, a zůstalo za nimi něco, co mělo smysl. A to je to, co se vytratilo ze školy. Děti nemají jak použít v praxi své znalosti. Je skvělé, že znají Pythagorovu větu, je skvělé, když umí dobře psát, ale v okamžiku, kdy to neumí použít, kdy neumí udělat živou prezentaci pro veřejnost, aby zjistily, jestli jim je rozumět, aby si vyzkoušely vytvořit něco rukama, tak to není dobré. Propojitelnost a přemýšlení v souvislostech je klíčová dovednost, která se vůbec nerozvíjí.

Jak toho docílit, aby se více škola věnovala praxi?

Jedna věc je osekat osnovy, a to zase souvisí se změnou systému přijímacích zkoušek, která bude muset nastat.

V zahraničí se už propojují firmy a školy, dokonce i ty základní. Vidíte v tom cestu?

Ano. Organizace, kterou založil Tomáš Baťa, Junior Achievement, spustila programy od mateřské školy po vysokou školu. Přesně jde o to, že se propojuje škola s okolním světem. Malé děti se učí na modelu obce, aby si uvědomily, co musí daná komunita dělat, aby mohla fungovat. Program pak pokračuje na středních školách, kde se děti ve fiktivních firmách snaží reálně vydělat peníze. A jsou i takoví, kteří ukončí střední školu a pak pokračují v tomto byznysu. Mám za to, že toto je cesta.

Představujete si něco takového i v rámci projektu na Kutnohorsku?

Ano, určitě. Jen projekt je specifický v tom, že nediktuje školám: Tohle udělejte. Ale přináší menu, ukázku, co je možné. A záleží na škole, učitelích, dětech a rodičích, aby si řekli: Tohle chceme, tohle nás zajímá, tímto směrem se chceme vydat. Není to o tom, že bychom jim naordinovali, které projekty mají využít. Byť by mi to přišlo velmi sympatické, kdyby se touto cestou vydali.

Chcete nejprve proměnit všechny školy na Kutnohorsku. O co přesně jde?

My máme v tuto chvíli pojmenované, co všechno funguje špatně. Víme, že děti nemají motivaci, nebaví je to, mají pocit, že to, co se učí, je zbytečné. Na straně učitelů víme, že jsou zahlceni jinými věcmi než učením. A nemají podporu. Na straně ředitelů víme, že většinu času tráví jinými věcmi než tím, že by pracovali s pedagogickým sborem. Jsou zavaleni byrokracií. O zřizovatelích víme, že se koukají jen na ekonomickou stránku. O rodičích víme, že jsou brzdou, protože chtějí, aby jejich Anička měla jedničky a ve třetí třídě uměla vyjmenovaná slova, protože oni už je také uměli.

A víme také to, že jsou školy, kde to funguje jinak. Jsou tam děti, které se těší do školy, učitelé hledají nové způsoby, chtějí vědět, co dělají špatně, chtějí se zlepšovat. Ředitelé, kteří umějí podporovat své učitele. Ale to jsou jednotlivé školy. Nám jde o to, aby toto nebyla výsada jen jednotlivých škol, aby rodiče nemuseli přemýšlet, do které školy své dítě dají, protože kvalita bude všude dobrá. Chceme přijít na klíč, jak to udělat, aby se všechny školy začaly rozvíjet. K tomu je potřeba pracovat se všemi, přesvědčit je, že to má smysl, motivovat je a dostat tam potřebnou energii, v podobě peněz, ale i nadšení, a lidi, kteří to postupně rozhýbají. To je to, co chceme způsobit. Všechno se to vtěluje do něčeho, čemu říkám Centrum regionální podpory vzdělávání, což je v tuto chvíli instituce, která bude mít několik lidí, kteří budou podporovat školy v tom, aby rostly. A bude to podpora nejen organizační, ale i expertní. Po pětileté etapě chceme mít popsané, která opatření fungují, kolik to stojí a nabídnout dál k šíření do celé České republiky.

Jak vás tohle napadlo?

To byl proces zrání a skládaní střípků toho, co tady některé organizace už dělají, a mezinárodních zkušeností, které říkají, že úspěšné reformy ve vzdělávacích systémech nevycházejí svrchu, ani zespoda, ale říká se, že se tvoří ze středu. To znamená, že člověk není utopený v každodenní práci s dětmi, ani není na vrcholu řízení, protože pak je daleko. Ve středu máme přehled o daném území, schopnost porovnávání, které dokáže z daného území vytahovat zajímavé příklady.

Jak to přijali lidé na Kutnohorsku, když jste tam s tak ambiciozním projektem vstoupili?

My jsme nyní ve fázi seznamování. Když jsme do regionu přijížděli na začátku, tak jsme říkali, že máme rande, abychom zjistili, jestli spolu chceme chodit. A teď jsme ve fázi seznamování. A nemohu teď říct, že by to bylo přijaté s nadšením. Jsou tam školy, které jsou nadšené, co jsme jim během těch dvou až tří měsíců nabídli. A jsou školy rezervované, které vyčkávají.

Když jste použil vztahovou paralelu, to může být trochu podobná situace, jako když stojí žena před mužem a říká: Potřebuji změnu, myslím, že máme problém. A muž stále opakuje, že on žádný problém nemá. Není to stejné?

Myslím, že ano. Proto musí být nejprve člověk schopen identifikovat problém. Kdybychom v tuto chvíli nerespektovali fázi, ve které se takoví lidé nacházejí, tak se to celé mine, bude to ztracená energie. Individuálně budeme muset pracovat na tom, aby pokročili v tom, co je potřeba udělat.

Nemáte strach, že limit každého člověka bude nastavený tak, že změna systému nebude tak velká, jak si představujete?

Nemám. Je možné, že to nebude tak velká změna, jakou očekáváme. Ale já věřím na efekt sněhové koule, kdy se to celé rozběhne s těmi, kdo problém vidí a kteří ukáží řešení ostatním, pro které se to stane zajímavé. Takže určitě do toho nehodláme jít tlakem, to nefunguje dobře. Studoval jsem teď nějaké materiály ohledně motivace a je velmi důležité, kdy se použije systém odměny. Z testů se jasně ukazuje, že princip odměny je neudržitelný z hlediska dlouhodobého fungování.

Ale na tom je postavený celý systém školství.

Nejen školství, celý byznys je na tom postavený. To je přerod, který se děje v celé společnosti.

Co je motivace ve vašem pojetí?

Já jsem přesvědčený o tom, že pro většinu učitelů jsou největší motivací rozzářené oči dětí. A naopak největší frustraci podle mě zažívají, když tuto rozzářenost nevidí. A jsem přesvědčen o tom, že pokud se nám podaří, že bude víc těch rozzářených očí a toho, že i starší děti budou nadšenější, i když tam samozřejmě ten prvek puberty a určitého vzdoru vždycky bude, máme vyhráno. Osobně jsem viděl děti v osmé a deváté třídě, které úplně rozkvetly. Z outsiderů se stali lídři. A učitelé byli překvapeni, co v těch dětech je, protože to za celou dobu nezjistili. A myslím si, že tohle bude pro učitele a ředitele obrovská motivace, proč do toho jít.

Vždycky, když jsem se bavila s lidmi, kteří pracovali na projektu, který neměl obdoby a bylo v něm hodně peněz, tak mi vyprávěli, jak nemůžou v noci spát. Máte to taky tak?

Už jsem takových nocí pár měl. Na druhou stranu dobré je, že tenhle projekt nestojí jen na nás. Proto jsme přizvali společenství několika organizací, jež pracují v Česku už několik let na rozvoji školství, a proto pracujeme na tom, abychom do toho vtáhli co nejvíce lidí, aby se zkrátka Eduzměna stala věcí společnou.

Ale vy jste lídr.

Ano, ale…

Nebo to tak nevnímáte?

Ano, cítím zodpovědnost za to, že jsem to vykopl a nesu nějaký záměr. Ale nemám ambici ovlivňovat detaily, které v tom budou. A ta volnost, kterou v tomto procesu budou všichni mít, je velmi důležitá. Je podstatné, aby si tu změnu tvořili sami. Je důležité, aby měl projekt mámu a tátu, ale stejně tak je důležité, aby ho lidé přijali za svůj. Jinak to nebude fungovat.

Jak vám ovlivnila život Ashoka?

V Ashoce jsem pochopil, co to znamená ovlivňovat systém. Zaměřují se na lidi, kteří chtějí vědomě pohnout systémem, ať jde o ten vzdělávací, zdravotní či jiný. Do té doby jsem fungoval velmi intuitivně. Teprve tam jsem potkal lidi, kteří působili v jiných oblastech, prošel jsem tříletým vzděláváním, takže se mi otevřel prostor uvědomit si, co to znamená dělat systémové změny. Ashoka stojí na rozhraní dvou světů, kde se potkávají lidé z byznysu a neziskového sektoru, z mnoha oborů. Najednou jsem viděl, jak se řeší problémy jinde. Měl jsem možnost konzultací s organizacemi, které pomáhají formovat strategické plány. Otevřel se mi zcela nový obzor.

(Ashoka působí celosvětově a stojí za ní Bill Drayton, který přišel s myšlenkou, že smysluplnější než podporovat projekty, je podporovat konkrétní leadery, aby nemuseli přemýšlet nad svým živobytím a mohli se plně soustředit na svou myšlenku.)

Jak přemýšlí sociální inovátor? Jak se dívá na svět kolem sebe?

Základem je, že se zajímáte o svět kolem sebe a přemýšlíte o tom, co by se dalo udělat a začnete na tom pracovat. To je to podstatné. Nezůstanete jen u plánu, ale začnete dělat konkrétní kroky. Heslem Ashoky je, že každý může být „changemaker“. A i oni dochází k tomu, že výchova dětí k tomu, aby dokázaly ovlivňovat své okolí, je jedním z klíčů, jak ovlivnit chod světa.

Musíte si jako sociální inovátor hlídat svoje myšlenky?

Způsobů, jak rozšiřovat myšlenky, aby se staly mainstreamové, je několik. A nejlepší je sdílet a nechat je používat. Tohle jsem si uvědomil, když jsme začínali pracovat se zážitkovou pedagogikou. Co je smyslem? Aby to lidé používali. Tedy sedět si na svém know how není řešení.

Ale tohle spousta organizací dělá.

Dělá, ale je to pitomost a krátkozrakost. O co nám jde? Aby byl systém lepší? Tak na tom nesedím, ale sdílím to. A to byla jedna z myšlenek, které jsem se naučil v Ashoce a kterou přinesla jedna kolegyně: “Zjednoduš a sdílej, to je základ.” A tím se řídím. Protože nikdy nikdo nic nevymyslí stejně jako vy. A jestli něco vymyslím, tak ať si to klidně někdo vezme, protože já za chvíli vymyslím něco jiného, to je nevysychající tvůrčí pramen.

Co byl váš největší úspěch?

Asi EDUin. Na začátku téhle myšlence nikdo nevěřil.

Teď říkají to samé?

Asi do určité míry ano. Říkají něco jako: “Není mi jasné, co chcete dělat.” A s podobnými větami jsem se setkával na začátku EDUinu. Přirovnávali to k věcem, které znali, ale nebyla to PR agentura ani ČTK. Jsem zvyklý, že dělám věci, kterým na začátku lidé nerozumějí. Na jednu stranu mě to někdy trápí, na druhou si říkám, že už jsem to zažil, a tak to dokážu zvládnout.

Prý odvaha a vytrvalost jsou klíčové dovednosti, které inovátor musí mít. Přidal byste tam ještě něco?

Asi je to o té vytrvalosti a schopnosti hledat různé cesty. Pak je to určitě schopnost nervat to sám a postavit dobrý tým.

Dokázal jste takový tým postavit?

Myslím, že ještě nejsme u konce. Máme podstatné kameny a myslím si, že to reálně nestojí na mě. A je pro mě důležité být obklopen lidmi, kteří jsou samořídící a jsou schopni si nést zodpovědnost. Nejsou to typově zaměstnanci, kteří čekají, že se jim řekne, co mají dělat.

Když tedy nejste tím klasickým šéfem, jak se pohybujete tím prostředím projektu? Poznáte: Tady jdeme blbě?

Mně se věci skládají jako puzzle. V nějaký okamžik mám vhled, který mi pomůže udělat krok, který posune celou skupinu.

Takže jste vizionář.

Asi ano.

Podařilo se vám pro projekt získat dost peněz od nadací i lidí z byznysu. Na projektu spolupracuje i ministerstvo školství. To je poměrně úspěch, ne?

Vždycky jsem měl štěstí, že jsem byl v kontaktu s lidmi, kteří měli vliv na věci ve vzdělávání. Mám už za ta léta v oboru dobrou pověst, řekl bych. Jsem solidní partner, který věci nevzdává a dotahuje do konce.

Co se vám honilo hlavou, když jste se dozvěděl, že se zavírají všechny školy?

Že to je úplně v pytli. Měli jsme naplánovanou poměrně intenzivní práci v terénu. Ale pak se ukázalo, že některé věci nejsou připravené a máme čas je dotáhnout.

Co vám přinesla koronakrize a jakou příležitost v ní vidíte?

Přináší to příležitost přemýšlet o věcech jinak. Je například mnoho učitelů, kteří doteď odmítali technologie a nyní pochopili, že to je něco, co může být velmi užitečné. Také tu máme zkušenost rodičů, kteří tím prošli a mají větší respekt vůči škole a zároveň si mohli zažít, jak systém funguje. Tohle jsou věci, které nám hrají do karet.

Stejně se ale ukazuje z průzkumů po koronakrizi, že stále většina Čechů si neuvědomuje potřebu změny systému. Čím si myslíte, že to je?

Protože systém pořád ještě funguje docela dobře.

Může to být i tím, že si lidé neuvědomují to, že vysoké procento učitelů, jak vyplývá ze studií, stojí před vyhořením?

Kdyby se stalo, že nebude mít kdo učit, budeme mít násilí na školách, negramotnost, tak by to možná bylo natolik alarmující, že by to lidé zaregistrovali. Je to o té míře, kdy si každý uvědomí problém.

Myslíte si, že hrozí, že na školách nebude mít kdo učit?

Ano, myslím si, že stojíme před velkým problémem. V tuto chvíli je většina lidí 40 plus a nemá je kdo doplňovat. Ti lidé odejdou během 15 let do důchodu a nemá je reálně kdo doplnit. Takže se to může dostat velmi snadno do podoby, kdy škola přestane plnit vzdělávací funkci, ale bude jen hlídacím místem. V tenhle moment to začne být noční můra.

Můžete říct, co podle vás čeká děti, pokud opravdu nedojde k žádné změně?

Scénáře mohou být různé a před časem je modelovalo OECD. A některé z nich říkají, že dojde k tzv. descholarizaci, tedy že škola přestane mít význam a každý to vyřeší po svém. Nebo je varianta, že se systém překlopí do online prostředí. Dojde k tomu, že republika přestane být konkurenceschopná, ekonomicky i kulturně. Vždycky tu bude skupina lidí, která bude schopná věci rozvíjet a být elitou. Jenže to bude jen rozevírat nůžky ve společnosti, bohatí lidé se budou uzavírat, protože se budou bát většiny. Chytré státy pracují s tím, že potřebují sociálně slabší pozvednout výš, protože to znamená, že tím nakonec pomohou sobě. A přesně to potřebujeme, aby udělal i vzdělávací systém. A není to tak, že jsme udělali něco blbě, my jsme prostě zaspali na vavřínech. Najednou svět okolo nás zrychlil a my neregistrujeme, že potřebujeme přidat. A hrozí, že nám ujede vlak, protože ti okolo nás do toho prostě šlápnou víc a budou nakonec také přitažlivější. A to si myslím, že je obrovská škoda, protože Česká republika má prostě ohromný potenciál.

Ondřej Šteffl: Školy zavírat lze, ale dělejme to chytře

pondělí 5. října 2020 · 0 komentářů

Při uzavírání škol bychom měli myslet na to, že studenti ztrácejí sociální vztahy, které je formují na celý život. A také na to, že zavírání barů lze kompenzovat penězi, vzdělání ne.

Devora Zack: Jak navazovat kontakty, i když nemáte rádi networking

sobota 3. října 2020 · 0 komentářů

Potřebujete navázat více pracovních kontaktů, ale máte rádi samotu nebo si rádi věci dopředu dobře rozmýšlíte? Devora Zack pro vás připravila rádce, který vám umožní využít právě vašich preferencí a předností, abyste se seznámili s druhými lidmi.

Jaroslav Mašek: Hybridní školní rok jako standard budoucího vzdělávání

pátek 2. října 2020 · 0 komentářů

Školní rok 2020/2021 je prvním hybridním školním rokem, ve kterém budeme plně integrovat online vzdělávání a kombinovat prezenční a distanční formy výuky. Přestože prezenční forma bude v budoucnu pravděpodobně nadále převládat, ta hybridní tu s námi už zůstane. A naši zkušenost s její integrací můžeme následně využít při přechodu na trvalé či individuální plně distanční vzdělávání.

Co bude, až COVID podruhé zavře školy? Tipy pro učitele, jak se připravit na online výuku

čtvrtek 1. října 2020 · 0 komentářů

Druhé pololetí minulého školního roku ukázalo, že průběh vzdělávání se může změnit doslova ze dne na den.V mnoha školách k problému přistoupili zodpovědně a udělali to nejlepší, co mohli a uměli. Přesto koronakrize poukázala na některé nedostatky českého školství a ještě více rozevřela pomyslné nůžky mezi školami.