Zdeněk Helus: Být reflektujícím učitelem – cesta k účinnému vyučování

pondělí 6. prosince 2010 · 0 komentářů

Ve své předmluvě píše prof. Zdeněk Helus o knize V. Hrabala a I. Pavelkové „Jaký jsem učitel“: „V naší domácí literatuře patří bezesporu k tomu nejpodnětnějšímu, co zde bylo napsáno a co může do vybavenosti učitelů vnést impulzy zásadní důležitosti.“


Vladimír Hrabal, Isabella Pavelková: Jaký jsem učitel. Portál, Praha 2010

 

Kniha, kterou mám tu čest uvést, je součástí úsilí širšího týmu pedagogů a psychologů objasnit, čím je a mělo by být učitelství v naší době. Je to doba, kdy význam vzdělání stoupá: jak pro společenský rozvoj, z něhož čerpáme naději do budoucna, tak pro každého z nás jako jednotlivce – jako osobnost hledající své uplatnění, naplnění životního smyslu, orientaci v okolnostech, v nichž se nacházíme, i v sobě samotných. A ač je takové vzdělání dnes celoživotní záležitostí, jeho základy jsou budovány v dětství a mládí, ve škole. Co se ve škole pokazí či nepodaří, velmi často mívá vlekoucí se negativní důsledky – může předznamenávat životní patálie, nenaplněné touhy, deviace, vymknutí se řádu, který nás spojuje. A naopak, co se ve škole podaří, předznamenává dobrý start do života a šanci, že se mnohé podaří.

Klíčovým činitelem je zde bezesporu učitel. Roste-li význam vzdělání, musíme se ptát, zdali škola a v prvé řadě učitelé svými kvalitami, svou vybaveností a svým odhodláním na dnešní úkoly stačí; jsou-li silným nebo slabým článkem v tvorbě šancí nastupující generace poradit si se životem, s úkoly, s očekáváními a nadějemi, které jsou do nich vkládány. Proto také jak země Evropské unie, tak nejvyspělejší státy světa sdružené ve společné organizaci OECD věnují škole a učiteli stále větší pozornost. Realizují srovnávací výzkumy, porovnávají kvalitu a úspěšnost škol a učitelů ve svých členských zemích. Přinášejí podněty pro přejímání pozitivních zkušeností, jak sladit krok v tom nejlepším smyslu slova.

Knihu V. Hrabala a I. Pavelkové je třeba vidět v tomto kontextu – v tomto proudu snažení o dobrou školu a kvalitního učitele. V naší domácí literatuře patří bezesporu k tomu nejpodnětnějšímu, co zde bylo napsáno a co může do vybavenosti učitelů vnést impulzy zásadní důležitosti. Osobně jsem přesvědčen, že čestně obstojí i v širším rámci nejlepší zahraniční literatury. Její autoři jsou nejenom dobře informováni, co se děje ve světě, ale také – což je daleko důležitější – správně postihli, co bylo dosud opomíjeno, ač jde o témata pro učitele a vzdělávací úspěšnost jejich žáků podstatná. Zkrátka – jde o dílo objevné a průkopnické.

Řekl jsem, že předložená kniha patří bezesporu k tomu nejpodnětnějšímu, co u nás bylo napsáno. Má-li být takový výrok prost nebezpečí, že bude pochopen jako fráze, musím toto „nej-“ konkretizovat: Východiskem knihy autoři učinili skutečnost, že jak žáci, tak učitelé si vytvářejí představy o oblibě, obtížnosti a důležitosti (významu) daného předmětu – a navrhují učitelům postup, jak zjistit, zda se tyto představy shodují či neshodují, případně do jaké míry jsou si blízké. Spolu s učiteli se ptají:

– Jak je tomu u mých jednotlivých žáků a jak je tomu v mé třídě jako celku? Jsou mínění mých žáků v uvedených třech oblastech podobná jako u žáků jiných škol, jsme „v průměru“, nebo se od něho lišíme?

– A co já jako učitel: Jsem se svými žáky v hodnocení uvedených kritérií ve shodě? V kterém směru se liším od jiných učitelů, a v čem se s nimi naopak shoduji?

Na příkladech pak ukazují, jakým způsobem se učitel může na tyto a další zásadní otázky dobrat odpovědí.

Zdárně proniknout k jádru těchto otázek, ověřit si, jak to v daných oblastech skutečně je, s sebou nese samozřejmě důsledky. Zjistím-li například, že žáci považují můj předmět za velice obtížný, nebo dokonce za daleko obtížnější, než je tomu na jiných školách, musím to vnímat jako důležité upozornění: Neměl bych pojmout svůj předmět jinak, zvolit jinou vyučovací strategii, která žákům napomůže vnímat ho jako předmět, jemuž se lze naučit lépe, než jak tomu bylo dosud?

A podobně mohu uvažovat dále. Uvědomím-li si, že obliba či vědomí důležitosti mého předmětu je u žáků nízká, dokonce nižší, než je tomu jinde, nemohu vůči takovému zjištění zůstat netečný.

Podobná zjištění jsou v knize doplňována řadou dalších, neméně významných zjištění. Týkají se pojetí motivovanosti – tedy mínění o zdrojích žákova snažení nebo představ o dobrém žákovi a komponentách, které skutečnost, že jde o dobrého žáka, spoluvytváří. Znalost toho, jak velký je soulad či nesoulad mého mínění s míněním mých žáků a se situací na jiných školách, může být stejně jako v předchozích případech odrazovým můstkem pro inovace ve strategiích práce s žáky a učivem.

Velký význam knihy, jedno z jejích „nej-“, vidím pak v tom, že ke všem těmto tématům autoři předkládají konkrétní metody zjišťování, referenční normy a také náměty, jak si dále počínat.

Odpověď na základní otázku této knihy – Jaký jsem vlastně učitel? – je tedy konkretizována v diagnostickém postupu, který si může každý pedagog snadno osvojit, a v údajích/normách, jež slouží k ujasnění si pozice (učitele i jeho žáků a třídy) v širším kontextu populace. Z takových konkretizací a porovnání lze pochopitelně vytěžit podněty pro součinnost s žáky, pro výukové inovace, pro předcházení těžkostem a nedorozuměním, pro optimalizaci postupů.

Na význam předloženého díla a zhodnocení jeho „nej-“ lze ovšem pohlédnout ještě z jiného úhlu. Podle F. A. J. Korthagena, jednoho z vůdčích představitelů současné teorie a praxe učitelství, má být učitel reflektujícím odborníkem, který s oporou v odborném poznání tvořivě promýšlí a domýšlí souvislosti ovlivňující účinnost jeho výuky. A v neposlední řadě se zamýšlí i nad sebou samým; nad tím, co v jeho prožívání, jednání, postojích apod. ovlivňuje žákovo učení. Uvědomuje si, že mnohé dosud jeho pozornosti unikalo, a snaží se získávat údaje, aby pronikl i k tomu a obohatil tak svou výuku. Poznatky, jež nabízí V. Hrabal spolu s I. Pavelkovou, jdou stejným směrem, a to velice důvtipně a zajímavě. K tomu, co se autorům podařilo, lze vzhlédnout s obdivem. A ti, kteří knihu přečtou a nechají se jí inspirovat, zajisté připojí k obdivu také vděčnost.

Pro úplnost zbývá jen dodat: Kniha se opírá o široce založené a hluboké vědecké poznání. Není ale knihou akademicky učeneckou. Je v prvé řadě adresována všem učitelům, kteří mají tu povznášející a ušlechtilou ctižádost být dobrými, reflektujícími učiteli, uvědomujícími si, že to, co dělají, lze dělat lépe. Může ji s užitkem číst každý – student, který se na učitelství teprve připravuje, i zralý, zkušený pedagog, který nechce propadnout rutině, protože ví, jak tvořivé je učitelství a jak ho lze neustále zdokonalovat. Jak jím lze stále růst, protože jím rostou jeho žáci.

Zdeněk Helus, Praha 20. 4. 2010


Knihu si můžete objednat ZDE nebo ZDE.