Oblastní galerie v Liberci: sobota 28. 9. – vstup zdarma při příležitosti státního svátku

pondělí 23. září 2013 · 0 komentářů


Aktuální výstava: Mladí lvi v kleci. Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků v Československu 20. a 30. let 20. století
do 31. 12. 2013

První komentovaná prohlídka výstavy se uskuteční ve čtvrtek 26. září od 10 a 17 hodin. Expozicí Vás provede Anna Habánová, autorka projektu.

Na základě dlouholetého výzkumu v domácích a zahraničních archivech připravuje Oblastní galerie v Liberci ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Liberci jedinečnou přehlídku tvorby členů nejvýznamnějších uměleckých spolků německy hovořících umělců z Čech, Moravy a Slezska v období 1918 až 1945.

Kolekce německo-českého výtvarného umění Oblastní galerie v Liberci a sbírky zahraničního umění Národní galerie v Praze, spolu se zápůjčkami z domácích i zahraničních sbírkotvorných institucí a významným množstvím veřejnosti doposud neznámých děl ze soukromých sbírek nabídne zatím nejucelenější pohled na stále málo doceňovanou tvorbu českých Němců meziválečného období.

Projekt je postaven na výběru děl, která byla součástí meziválečných souborných přehlídek německo‐českého výtvarného umění doma i v zahraničí. Tato díla se podařilo adresně dohledat, podrobně zmapovat jejich historii a tím je zhodnotit. Tyto skutečnosti budou prezentovány v katalogu a v rámci rozšířených popisek v expozici.

Více o výstavě ZDE.

Kontakt:
Oblastní galerie v Liberci
U Tiskárny 81/1, 460 01 Liberec V
T: +420 485 106 325
F: +420 485 106 321
oblgal@ogl.cz
www.ogl.cz

Jana Hrubá: DOKUMENTY 1. Mozaika pedagogického hnutí

· 2 komentářů

Jak to tehdy bylo? Poslední dobou tuto otázku často dostávám od mladých kolegů a kolegyň. Vědí, že jsem byla od roku 1989 u toho, zatímco oni byli v těch časech studenty nebo dětmi. Otázka mě přiměla, abych se obrátila do svého archivu a do svých vzpomínek. V učitelských iniciativách se totiž pohybuji od samého začátku. Za těch více než dvacet let jsem se díky tomu setkala s desítkami skvělých osobností. Učitelské hnutí si zaslouží, aby bylo zachyceno a podrobně zdokumentováno.

Když se dnes diskutuje o chybějící prestiži učitelské profese, zdá se mi, že mnozí kolegové očekávají, že prestiž jim může obstarat někdo shora. Mně se vždycky vybaví lidé, s kterými jsem se v učitelských iniciativách potkávala. Lidé, kteří měli vizi a byli schopni pro její realizaci něco udělat. Někteří se stali řediteli škol, jiní se vydali na akademickou dráhu nebo do státní služby, další se stali lektory a organizátory vzdělávání učitelů. Velká většina jich zůstala u svých žáků a studentů a pracovala na zdokonalování své vlastní výuky a metod práce. Vstoupili do zahraničních vzdělávacích programů nebo se začali učit jeden od druhého. Učili se, aby mohli lépe učit. Vytvořili různé pedagogické asociace a snažili se jejich prostřednictvím vyjadřovat ke vzdělávací politice a ovlivňovat prostředí pro vzdělávání a jeho koncepci. Někdy se to dařilo více, jindy méně, podle toho, jak koncepčně pracoval ministr školství a jak byl ochoten naslouchat názorům pedagogů. Také okolí nebylo vždycky příznivě nakloněno jejich snahám. Někteří bohužel prožili vyhoření, ale většina aktivně pokračuje ve svém snažení. Vážím si toho, že jsem s nimi mohla různým způsobem spolupracovat. Že jsem mohla sledovat jejich osobní rozvoj. Jsou to osobnosti, o jejichž prestiži nemohu pochybovat.

Také proto začínám pracovat na tomto dokumentu. Aby bylo zachyceno učitelské hnutí, které již začalo třetí desítku let svého trvání. V některých akademických publikacích je sice zmiňováno, ovšem z odstupu, velmi stručně, někdy až mlhavě. Na vydání knihy nejsou prostředky, ale máme k dispozici prostředí internetových Učitelských listů, které můžeme využít. Tak jako patnáct ročníků stejnojmenného tištěného časopisu, který jsem vydávala v letech 1993–2008, dokumentuje snahy mnoha pedagogických iniciativ i jednotlivých učitelů o změnu kvality vzdělávání, může vzniknout elektronická podoba dobového dokumentu. Dokument může vznikat postupně jako mozaika, mohou do něj přispívat další autoři, může být doplňován a obohacován o nové podrobnosti, třeba i o odlišné pohledy na události.

Smyslem není nerealistický návrat, doba je dnes jiná a budoucnost školství bude mnohem více ovlivněna technologiemi, než bylo tehdy patrné. Ne ve všem měli všichni pravdu, někdy jsme byli hodně idealističtí, možná i naivní. Důležité je, že jsme se snažili o zlepšení a že jsme se učili. V těch starých dokumentech můžeme najít myšlenky a vize, které nás mohou inspirovat i dnes, poznáme z nich, že mnoho návrhů na řešení problémů už tu bylo, a můžeme sledovat, jak se leckterá dobrá myšlenka dá znehodnotit nevhodným provedením v nepravou dobu. To, co mělo spontánně a postupně vyrůstat zdola, se nařízením shora bez vytvoření podmínek zbytečně zdiskreditovalo. Úžasná aktivita lidí nebyla dostatečně podpořena a využita ke zlepšení kvality vzdělávání všech žáků a studentů. Jistě i proto se objevuje mezi učiteli deziluze.

Samozřejmě nemohu vědět všechno. Viděla jsem události z perspektivy svého osobního působení v Pedagogickém svazu, v NEMES, PAU, SKAV a v Učitelských listech. Na těchto příkladech je mohu vylíčit a pokusit se o dílčí zobecnění. Proto doufám, že se ke mně přidají další účastníci, že shromáždíme vzpomínky a dokumenty a že se postupně podaří tuto zajímavou kapitolu učitelského hnutí na základě našeho materiálu odborně zpracovat. To už ovšem nebude na nás, ale na historicích pedagogiky. Ale my, kteří jsme byli přitom, jim můžeme připravit podklady. Někteří z vás pracovali v učitelských asociacích nebo sdruženích jiného zaměření. Žádná aktivita by neměla v tomto přehledu chybět. Měli bychom se jako příslušníci profese umět poučit i z nezdarů a omylů. Prosím tedy všechny, kdo k tomu mají co říci, aby se ozvali a přispěli do mozaiky této přelomové doby. Kdo jiný než my to může udělat?


Proč jsme chtěli změnu?

Vzpomínám si, že tak jako pro mnoho jiných, i pro mne se listopad 1989 stal signálem možnosti změny ve školství. Spousta věcí mi jako učitelce vadila. Vliv panující ideologie byl všude a ve všem. Učila jsem češtinu a dějepis a už na fakultě byly přednášeny dějiny vypreparované a pokroucené. Doháním to dodnes. Každá vyučovací hodina musela mít výchovný (rozuměj ideologický) cíl, zápis v třídní knize i v sešitě žáků musel odpovídat osnovám a příslušné kapitole v učebnici. Všechno se přísně kontrolovalo. Předepsané učivo bylo vzhledem k základní školní docházce zkrácené na osm let nahuštěné a předimenzované, museli jsme postupovat ve výuce dál a dál, bez ohledu na to, zda si děti stačily látku osvojit. Politický tlak na učitele i ředitele byl nesmírný, stálá kontrola, posudky, vedení kádrových materiálů na učitele i osobních listů žáků, spousta školení a povinností mimo vyučování. Přesto jsme měli svou profesi a děti rádi a cítili jsme za ně odpovědnost.

Když došlo k převratu, řekla jsem si: „Konečně můžeme s tím školstvím něco udělat. A já musím být u toho.“ Vydala jsem se hledat podobně smýšlející kolegy. Tehdy nefungovaly oficiální informace, výlohy obchodů po Praze byly v těch týdnech polepeny vývěskami a ručně psanými plakátky. Někde mezi nimi jsem našla oznámení o schůzi Občanského fóra na pedagogické fakultě. Tam jsem navázala první kontakty.

Jako houby po dešti tehdy v mnoha městech a vesnicích, ve školách i na fakultách vznikala Občanská fóra, z nichž některá se v dalších měsících a letech měnila v registrované organizace. Učitelé chtěli ovlivnit změnu podmínek ve svém resortu, chtěli odstranit ideologický nános a napravit aspoň některé křivdy. Chtěli si také vydobýt změny ve výuce svého předmětu nebo v organizaci svého typu školy. Začala doba pedagogických iniciativ. Pro mnoho z nás neskončila dodnes, jen jsme si představovali, že všechno bude rychlejší a že podobně smýšlejí a cítí všichni kolegové. V tom jsme se mýlili. Ve školství panuje obrovská setrvačnost. Přesto to byla (a je) krásná doba. Když se člověk vrací ke starým dokumentům, s údivem sleduje, kolik vizí se podařilo přenést do života, ale i kolik jich ještě čeká. Zdá se, že po několika letech útlumu teď nastává určité oživení aktivity, které reaguje na pomalé změny v některých školách a třídách. Slibné je, že kromě pedagogů se někde začínají výrazně zapojovat i rodiče a dokonce i podnikatelé.

Okolní prostředí se mění velice rychle. Vezměme jen možnosti vzájemné komunikace v 90. letech. V době začátků hnutí jsme byli při psaní článků nebo dopisů odkázáni na psací stroj, při rozmnožování dokumentů byl k dispozici maximálně ormig, později první kopírky. Vše se rozesílalo poštou. První texty na počítačích jsou v programu T 602. Sazby některých publikací a časopisů nemáme zachovány, takže by si mnohé zasloužily digitalizaci. Pokud tedy v tomto cyklu elektronicky zpřístupníme aspoň zásadní dokumenty z té doby, vlastně je pro historii pedagogiky zachráníme. I to by byla záslužná činnost.

Vážení kolegové! Připojíte se ke mně? Nebo to pokládáte za marnost?


Další díly seriálu najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger