Zdeněk Bělecký: DOKUMENTY 127. Pedagogické memorandum

pondělí 19. září 2016 · 0 komentářů

V minulém dílu našeho seriálu byl popsán vznik dokumentu NEMES ´97 „Je naše škola připravena na 21. století?“, který shrnoval názory členů prezentované na společné dílně. Jeden z názorů na text se lišil.

Zdeněk (tehdy ředitel málotřídky v Prosetíně) byl v době vzniku dokumentu členem výboru NEMES. Říkali jsme mu „Terén“. Hájil usilovně mezi převahou akademiků pozici učitelů z praxe. K předcházející diskusi ve výboru, co by měla skupina NEMES v té době dělat, napsal v únoru v dopise.


Vážení a milí členové výboru NEMES!

…Události uplynulých dní mě znovu utvrdily v přesvědčení, že není jiné cesty, než ukazování pozitivních příkladů. Diskuse točící se kolem stávky jasně ukazují, že jsme nepokročili ani o píďu, jak by pravil pan Kaplan. Xenofobie prostě je rysem naší národní povahy, stejně jako konzervatismus (celý náš humor o škole to dokazuje nade vší pochybnost)…

Já vím, mnohdy je tragické, co musí děti ve škole přetrpět, ale uvědomujeme si vždy plně, že prostě nepřičarujeme jiné, otevřené, chytré, vyzrálé kantory? Kladu si otázku, zda je správné neustálé poukazování na to, co škola (rozuměj učitelé) neumí, nechce nebo nedokáže? Vždyť si tím popuzujeme proti sobě právě ty, s nimiž (a s kým jiným?!) prostě budeme muset počítat. Mám pocit, že jsme toto nevzali dostatečně v úvahu.

Vracím se v myšlenkách k prvním dokumentům NEMES a PAU, mluvícím dostatečně jasně (a proč znovu a znovu opakovat to, co už bylo řečeno?) o podpoře (mimo jiné) oněch ohnisek „nákazy“, ze kterých se bude transformace šířit.

Jakkoli jsem si vědom důležitosti a užitečnosti vědeckých debat, teoretických argumentací a systémových opatření, tvrdím, že nic chytřejšího (co se týče taktiky) už nevymyslíme.

Prosím, abych byl správně pochopen: v nejmenším nezpochybňuji koncepční, strategickou, systémovou práci NEMES. Jen si myslím, že je zbytečné opakovat to, co už bylo vykonáno (byť jinými slovy a z jiných hledisek než aktuálních). Dostali bychom se tak do pozice publicisty, který musí denně reagovat na výroky jiných. Setrváme-li na této cestě, nevyhnutelně dospějeme k politizaci (o tom už mnohokrát byla řeč).

Nemohu jinak, než znovu opakovat:

1. Začněme pracovat na konkrétním projektu, který by postavil alternativu přinejmenším současné tzv. základní a obecné škole.

2. Lidé, o nichž jsem se zmínil jako o „tahounech“, nikdy ke své práci nepotřebovali komentáře na deseti stranách. To, co právě říkám, je úmyslně tvrdé. Ona totiž transformace ve třídě probíhala vždy, za každého režimu, byla-li ve třídě skutečná osobnost…

Tisíckrát užitečnější než psaní tlustých komentářů je organizování vzdělávání pro tyto lidi, vzdělávání studentů učitelství, konkrétní práce na školách. Tady vidím druhý (a poslední) úkol NEMES.

Uvědomuji si, že výše zmíněné nemusí být chápáno jako úkol a práce pro NEMES (ale pro koho tedy?)…

To, co navrhuji, vidím jako pozitivní variantu budoucnosti NEMES.

Za negativní varianty považuji:

– Psaní tlustých úvah a komentářů. Pokud je někdo přečte, řekne si „hm“ a zase je odloží. A tím to skončí.

– Vytváření věčné odborné oponentury činnosti ministerstva (vlády, parlamentu). Bude se vší pravděpodobností zpolitizováno a skončí ve školské komisi politické strany. Tato varianta je méně negativní než první – chceme ji?

– Více či méně emotivní debaty v úzkém kroužku zasvěcených s minimální publicitou či efektem nebo ovlivněním skutečnosti. Podle mého názoru je v této verzi NEMES nyní.

Srdečně vás zdravím!

Zdeněk Bělecký

Zdroj: Dopis Zdeňka Běleckého výboru NEMES z 16. 2. 1997. Archiv autorky seriálu.


Po vzniku souhrnného dokumentu NEMES učinil Zdeněk pokus. Pokusil se o úpravu dokumentu na necelé čtyři strany, které předložil stejně jako původní dokument NEMES své manželce a matce (obě byly učitelky). Výsledek byl podle něho katastrofální. V průvodním dopise výboru píše, že materiál je příliš dlouhý, nekonzistentní, zaplněný náročnými pojmy mimo dosah běžné populace.

Pokusil jsem se tedy o poslední verzi limitovanou třemi stránkami. Uvědomuji si, že se nezachovala řada zajímavých a možná důležitých myšlenek. Posuďte sami, zda se mi povedlo dodržet požadavky stručnosti, srozumitelnosti a pádnosti. Myslím, že kostra zůstala zachována.

Rozhodnete-li se text přijmout a případně ještě upravit, snažně vás prosím o zachování co možná největšího počtu českých slov. Neoslovíme-li konečně rodiče (potažmo většinu nebo aspoň hodně kantorů) a novináře neučitelských listů, je to stejně všechno na nic. (Postřeh z posledního Netopýra: Co není předmětem zájmu politických stran, pro novináře neexistuje.)

Navrhuji Janě Hrubé, aby v případě zveřejnění jakékoli verze textu, z níž vypadne zmínka o již existujících skupinkách a jedincích, jejichž úsilí bylo proplýtváno a kteří v izolaci ještě přežívají, uveřejnila někde poblíž komentář, z něhož vyplyne, že tyto skupinky žijí a zaplaťpámbu za ně. Toto považuji za strašně moc důležité.

Srdečně vás zdravím!

Zdeněk

Zdroj: Dopis Zdeňka Běleckého výboru NEMES z 13. 9. 1997. Archiv autorky seriálu.


Pedagogické memorandum


Tvrzení, že naše školství je v podstatě kvalitní a že žádné změny nepotřebuje, považujeme za nebezpečný mýtus, který ohrožuje demokracii a prosperitu tohoto státu.


I.

Dosud všechny školské systémy vycházely z filozofických, náboženských nebo ideologických koncepcí, které reflektovaly stav a potřeby dané společnosti v časoprostorové kontinuitě.V dnešním pluralitním , informačním a globálním světě jsou tyto koncepce často nahrazovány prognostickými úvahami a vizemi budoucnosti, které – mimo jiné – chtějí vyvolat změny příslušného školství a nasměrovat jeho vývoj.

Aniž bychom usilovali o posouzení míry pravděpodobnosti té či oné vize, jsme přesvědčeni, že české školství je ve své současné podobě reliktem minulosti a že není připraveno na budoucí varianty událostí. Konzervováním současného stavu zvyšujeme riziko ztráty jediné komparativní výhody v konkurenci kultur a ekonomik – vzdělání. Většinu změn, které od roku 1989 v našem školství nastaly, považujeme za ryze formální a kosmetické úpravy systému, jehož parametry jsou dosud nastaveny na prostředí postfeudální, industriální společnosti 19. století, s pozdější ideologizující úpravou.

Tomuto systému vytýkáme především:

1. Autoritativní, nedemokratický režim, potlačující svobodný rozvoj osobnosti a ignorující hodnoty občanství.

2. Přetěžování dětí zbytečnou faktografií, která ve velké části populace snižuje individuální hodnotu i celoživotní potřebu vzdělání.

3. Ignorování vědomostí o dítěti, kterých dosáhly vědy za téměř sto let.

4. Ignorování sociálních vztahů, které jsou však koneckonců klíčovým kritériem úrovně vzdělanosti. (Typickým projevem této ignorace je důsledně prováděná vnější diferenciace, která odnaučuje děti žít v přirozené skupině.)

5. Nekoncepční a opožděné, formální a neúčinné reagování na již dnes zjevná rizika: závislosti, šikanování, kult násilí, nesnášenlivost, xenofobie, únik atd.

V této souvislosti považujeme za nebezpečné, že jednotlivci a týmy, které se pokusily vymanit bez vnější podpory z tohoto systému, se ocitají v rostoucí izolaci.


II.

Naše vize moderní školy 21. století vychází z hledání rovnováhy vztahů mezi úkolem, jednotlivcem a skupinou. Kritériem úrovně vzdělání je jeho individuální hodnota a lidskost (čemu vzdělání slouží). Škola je nejen vzdělávací instituce (poskytující informace), ale i lidskou komunitou, v níž je osobnost jedince rozvíjena kromě osvojováním informací a získáváním dovedností (trivium) také prostřednictvím formování sociálních vztahů (sociální zkušeností).

Nezbytným východiskem a podmínkou při hledání podoby a při realizaci této vize je:

1. Individualizace vzdělávacího programu (možnost rozhodovat se o potřebnosti těch či oněch informací.

2. Individualizace kritérií dosažené úrovně vzdělání a přijetí této individualizace jako rozhodujícího východiska pro přechod dětí z nižších na vyšší stupně škol.

3. Individualizace a socializace procesu učení.

4. Rozšíření záměrného výchovného působení školy také na vytváření podmínek pro efektivní učení (bezpečné, přátelské prostředí, důvěra, otevřenost, právo zeptat se a právo udělat chybu atd.).

5. Profesionalizace práce učitelů (s důrazem na procesy učení, na porozumění potřebám jednotlivce, na pochopení, využívání a ovlivňování sociálních vztahů).

Považujeme za nezbytné, aby se škola stala chráněnou dílnou, líhní aktivity, tvořivosti, činnosti a prožívání, v níž budou děti vyváženě získávat dovednosti, informace i zážitky. V bezpečném prostředí by se měly především naučit hledat společná řešení a čelit krizím (nikoli jako pohromám, ale jako běžným stavům, které nás tím či oním způsobem vyvádějí z rovnováhy, z klidu).


III.

Co dělat? (pro začátek)


1. Jako učitel

– Vzdělávat se (aby mne znovu začala bavit práce, aby začala bavit žáky, abych přesvědčil kolegy, rodiče, ředitele, inspektora).

– Začít se zajímat o žáky (o jednotlivce i o třídu). Chci-li vychovávat, ovlivňovat, musím jim rozumět.

– Před každou hodinou si položit otázku: Co z toho, co jim chci říci, budou opravdu potřebovat za dvacet let?

– Postavit se s dětmi do kruhu a nechat je pět minut povídat na určené téma. Později tímto způsobem s dětmi formulovat pravidla diskuse.

– Pozvat rodiče do vyučování.


2. Jako rodič

– Požadovat, aby moje dítě nebylo ponižováno, když něco neumí, něco nepřinese nebo něčemu nerozumí. Ponižování dítěte je neomluvitelné a vždycky dítě poškozuje.

– Požadovat možnost navštívit vyučování.

– Požadovat, aby škola vytvářela pozitivní sociální vazby.

– Bránit se, když si škola osobuje práva, která ve skutečnosti nemá (jednotný cvičební úbor, nechat děti „po škole“, kolektivní tresty, nalinkované okraje v sešitech atd.).

– Požadovat informace, co dítě umí nebo neumí, nikoli jakou má známku.


3. Jako volič

– Volit jen ty strany a ty lidi, kteří mají jasnou představu o školské politice.

– Aktivně ovlivnit to, co mohu (třídu, školu, obec, město atd.). Zapojit se do práce neformální skupiny, občanského sdružení apod.

– Požadovat veřejnou diskusi o budoucnosti našeho školství (obrátit se na starostu, poslance, ministra apod.) – zásady vzdělávací politiky, kompetence jednotlivých úrovní od ministerstva po školy, nový školský zákon, dlouhodobé cíle, vzdělávání učitelů, úloha inspekce atd.

– Požadovat informace.

– Poučit se z chybné volby.

Zdroj: Zdeněk Bělecký: Pedagogické memorandum, zaslané výboru NEMES 13. 9. 1997. Archiv autorky seriálu.

Výbor NEMES poté uveřejnil delší verzi dokumentu pro členy v Učitelských listech a kratší dal k dispozici médiím. Úkol vzájemného vzdělávání učitelů jako svůj hlavní plnilo PAU (ve spolupráci také s členy NEMES).



Další díly seriálu najdete ZDE.