Silvie Pýchová: Interview – Mgr. Milan Kotík

úterý 29. května 2012 · 0 komentářů

V květnu vyšlo 3. číslo Zpravodaje SKAV, které mimo jiné chce blíže představit jednu z členských organizací. Tentokrát to bude občanské sdružení AISIS. Kromě rozhovoru s jeho výkonným ředitelem Milanem Kotíkem máte příležitost nahlédnout do dvou publikací, které AISIS vydalo v souvislosti s jejich projektem Minimalizace šikany.


Milane, můžeš prosím popsat, za jakých podmínek a proč občanské sdružení AISIS vzniklo?

AISIS jsme založili koncem roku 1999 – tři učitelé a jeden sociolog – protože jsme nedokázali učit ve školách, kde není možné učit „dobře“. Dostali jsme (z dnešního pohledu) romantický a bláznivý nápad „opravovat“ školy podporou zvenku. Co pro nás „dobře učit“ znamená, se od té doby odráží v tématech našich projektů. Koncem 90. let to jednoznačně byla otázka cílů a smyslu vzdělávání. Tehdy odhadem 95 % škol vedlo výuku tupě transmisivním přenosem tzv. „vědeckých poznatků“ do hlav dětí (výklad – procvičování – zkoušení). Děti si trénovaly paměť, nudily se nebo se bály… Přispěli jsme ke změně paradigmatu v hlavách tisíců učitelů, co je vlastně smyslem vzdělávání. Toto téma je opět aktuální v probíhající debatě, jestli se má základní škola soustředit na budoucí konkurenceschopnost dětí na trhu práce nebo na posilování jejich schopnosti být dobrým člověkem v konkrétním společenství lidí…

…Máš představu určitého ideálního stavu v oblasti vzdělávání? Jak by takový stav vypadal? A jak k tomu přispíváte, aby nastal?

Všichni známí z mého okolí, kteří jsou v něčem výjimeční, se ke svému životnímu úspěchu nedostali přes znalosti osvojené ve škole. Škola některým z nich dala podnět, impuls, inspiraci. Klíčová je především vnitřní motivace a převzetí odpovědnosti za svůj život.

Uvědomme si dále, že možnosti neformálního (mimoškolního, zájmového) vzdělávání strmě narůstají. Je nasnadě otázka: „K čemu vlastně za 10 let budeme potřebovat školu?“ Škola může mít svou nezastupitelnou roli – především ve sféře sociálního učení a vyrovnávání sociálních rozdílů. Velké rodiny už nežijí pospolu (vlastně už ani malé), a tak škola je nezastupitelná v různorodosti a četnosti sociálních interakcí.

V současné době se mluví o alarmujícím zhoršení výsledků v mezinárodních srovnávacích testech. Mně připadá ještě mnohem více alarmující netolerance, šikana, xenofobie, latentní i otevřený rasismus bující mezi učiteli i žáky/studenty. Myslím si, že tady současná škola coby sociální prostor selhává nejvíce, a tím i prohrává svoji šanci být jedinečnou a důležitou institucí.

Proto pro mě je ideální ta škola, která učí děti kromě rozvoje osobnosti a sociálního učení pouze zvídavosti a podněcuje a katalyzuje jejich zájmy. O vše ostatní, co k tomu děti po cestě potřebují, si děti řeknou samy – jako číst, psát, počítat, rozumět základům mechaniky, umět rozeznat a třídit organismy nebo třeba domluvit se italsky.

Co pro to dělám? Kromě 8–12 hodin každý den ve své práci jsme s mojí ženou v Kladně iniciovali vznik druhého stupně Montessori školy, kde usilujeme o vytvoření zajímavého a odvážného vzdělávacího kurikula.

Na jaké překážky ve vašem úsilí narážíte?

V České republice chybí jasná sdílená představa, kam se český vzdělávací systém ubírá. Směr nastavený Bílou knihou vzdělávání, o kterém jsem byl léta přesvědčen jako o nezpochybnitelném trendu v souladu se vzdělávací politikou celého evropského kontinentu, je zpochybňován praktickými kroky a opatřeními jdoucími zcela proti této strategii. Chybí nám celonárodní diskuse a hlavně energie a ochota ke konsensuální shodě napříč odbornou i laickou veřejností.

V současné době je velmi těžké uspět se sebelepším vzdělávacím programem pro učitele díky masivnímu čerpání prostředků ESF. Je přebytek nabídky zadarmo, jejíž kvalita a použitelnost se nevyhodnocuje. Celá mašinérie čerpání evropských peněz se děje s úsilím peníze vyčerpat – z čehož se stalo významné politikum. Nikdo se nezabývá smyslem a výsledky tohoto utrácení. Je mi líto toho vynaloženého úsilí, které mohlo přinést mnohem větší efekt…


Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE (strana 5–7).