Jaroslav Kozlík: K poklesu a vzestupu vyspělosti našich školáků

čtvrtek 19. května 2011 · 7 komentářů

Nestor naší pedagogiky oslaví za několik dní 104. narozeniny. Ani jeho nenechávají výsledky vzdělávání lhostejným a přemýšlí o příčinách.


Výrazný pokles vyspělosti našich školáků, zjištěný nedávno mezinárodním porovnáváním, nutí k hledání příčin a k nástupu náprav tohoto překvapujícího a hrozivého jevu.

Úroveň vyspělosti žactva je zásadnější a hlubší problém, než jen reforma učitelského vzdělání s důrazem na procesuální složku vyučování, na didaktické umění kantorů. Pokles vyspělosti tkví v samotných základech naší společnosti, ve společenském systému a jeho neprofesionální aplikaci, která budí v lidech pocity nejistoty, obav, nedůvěry a bezmoci.

Je třeba si položit dvě základní a zásadní otázky. Které faktory mají negativní vliv na vyspělost školáků? Jsou to ty, které protěžují individualizmus, egoizmus a extrémizmus – tedy negativní vztahy mezi lidmi. A naopak, které faktory vyspělost zvyšují? Jsou to ty, které preferují empatii, toleranci, altruizmus, týmovou práci – tedy pozitivní vztahy mezi lidmi. Než přistoupíme k rozboru zmíněných faktorů, připomeňme si procesy, které probíhají v mysli dítěte a formují jeho život.


V čem tkví podstata poklesu vyspělosti žactva?

Jednoznačně v dlouholetém zanedbávání citové a mravní výchovy mladé generace! Připomeňme si prosím, že cit je schopnost, kterou dítě vnímá svět kolem sebe a sebe v něm. Zprvu jen smysly a později i rozumem. Cit inspiruje, usměrňuje a kontroluje nejen rozum, ale i vůli. Je strůjcem a nositelem pocitů, prožitků a nálad, je motorem života. Obohacuje a zjemňuje život člověka, zlidšťuje jeho chování, jednání a konání. Proto je naléhavé a nutné cílevědomě a soustavně vzbuzovat, rozvíjet a prohlubovat citlivost a mravnost mladé generace ve stávajících podmínkách uchvátané, přetechnizované a odlidštěné společnosti, zkomercionalizované kultury. Rozdíl mezi citovou a mravní výchovou vidím v tom, že citová výchova rozvíjí a zušlechťuje vnímání a prožívání, zatímco mravní výchova působí převážně na kontakty dítěte, na jeho vztahy v duchu hesla: „Co sám nechceš, nečiň druhému!


Které faktory mají zásadní vliv na vyspělost školáků?

Jsou to: dědičnost, atmosféra sociálního prostředí, vedoucí osobnosti a vzdělávací program.


1. Dědičnost

je schopnost dítěte rozvíjet a zdokonalovat své tělesné, duševní a sociální dispozice, získané od rodičů a předků. Jejich vývoj je věcí rodiny, školy, kulturních institucí. Zatímco rodina především vychovává, škola pak v rodině získané dovednosti a návyky využívá a upevňuje v procesu osvojování učiva a dalšími činnostmi za pobytu ve škole. Přitom by se měla soustředit na silné stránky osobitosti žáka, vyváženě v jeho cítění, myšlení a snažení.

Rodina a škola mají vést dítě tak, „aby se (řečeno slovy O. Pavla) radovalo ze všeho a nečekalo, že až v budoucnosti přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to přišlo právě teď a v budoucnu již nic krásnějšího nepřijde.“ Dítě má poznávat sebe a život kolem ze všech aspektů, aby se na základě tohoto poznání a prožívání mohlo realizovat, dosáhnout rovnováhy a spokojenosti. J. J. Rousseau: „Musíme dítě naučit, aby se uchránilo samo až doroste, aby snášelo rány osudu, aby opovrhovalo hojností a nedostatkem, aby dokázalo žít na ledových pláních nebo v palčivé poušti.“

Člověk se v životě zpravidla řídí těmi zásadami, pravidly a návyky, které si vštípil v dětství. A. Giljanov: “Etický postoj člověka není ničím vrozeným, co je dáno odjakživa. Je to výsledek dlouhé a vytrvalé výchovy a vzdělání, sebevýchovy a sebevzdělání, které začínají od narození a trvají po celý život.“

Pravidla chování si má osvojovat dítě v době vývojově k tomu nejvhodnější. Již v předškolním věku si má bezpečně navyknout pořádku, čistotě, kulturně se projevovat pohybem a slovem. Každé opomenutí se později obtížně napravuje, dá-li se vůbec napravit. Na základě zkušeností z výchovy svých dětí se domnívám, že je důležité, aby děti do 3 let si osvojily prvotní návyky sebeobsluhy, čistoty a pořádku, a to napodobením po ukázce a po výstižném výkladu. F. Kožík: „Nejpřednější stráží lidského pokolení je vždy kolébka.

Ve školním věku přistupuje návyk poctivé přípravy do školy, trvalé pomoci v domácnosti, pochopené a přijaté dítětem jako samozřejmost, o níž se nesmlouvá a která se neodměňuje jako cosi výjimečného. Povinnosti dítěte jsou prostředkem výchovy k pracovitosti, starostlivosti a odpovědnosti, ke smyslu pro tvůrčí práci, ke spolupráci a pomoci.

Vše, co rodiče dětem poskytují a co od nich požadují, má být smysluplné a uvážené. Rodiče by měli mít neustále na mysli poměr mezi tím, co dítě přijímá a co odvádí, co je schopno přijmout a co odevzdat. Měli bychom dávat dětem jenom to, co skutečně potřebují, oč se zajímají, co zasluhují. Vést je k realitě, ke správné životní orientaci. Požadavkem je vyvarovat se všeho, co může vést k nevšímavosti, povrchnosti, nestřídmosti a pohodlí. Tím jim dáváme mnoho pro budoucnost.


2. Atmosféra společenského prostředí

je vzdušný prostor, v němž se mísí a projevují pocity a nálada obyvatel, vyjadřující, v jakých podmínkách žijí, co prožívají. Většina lidí žije v obavách, v nejistotě a strachu z budoucnosti v podmínkách uchvátaného života, zkorumpované společnosti a zkomercializované kultury. To jsou kořeny a zdroje mravní bídy, ústupu od občanské společnosti, která předurčuje zároveň vyspělost žáctva. „Aký otec, taký syn“ neboli: „Jaká politika, taková rodina a taková škola.

Vyspělost žáků vychází z vrozených dispozic, které vyspělost formují nebo deformují. Podle toho, co vidí, slyší, prožívají, podle toho si pak vytvářejí představy o své budoucnosti, chovají se, konají. Pokud nedojde k politické, hospodářské a kulturní změně, nelze spoléhat jen na reformu učitelského vzdělání s důrazem na didaktické umění. Nezbývá, než neodkladně začít se změnou myšlení a snažení celé společnosti, a to ve všech oblastech života a to každý z nás, komu alespoň trochu záleží na únosnější životní situaci, na vyspělosti naší mladé generace.

Ke začít např. v oblasti politické? Měli bychom důsledně požadovat od politiků, aby nás pravidelně a věcně informovali o tom, oč usilují, s jakými výsledky, co jim brání, v čem bychom jim mohli pomoci. Stejně taky by měly činit společenské organizace, různá nezisková sdružení. Měly by podávat politikům kritické připomínky, návrhy, projekty. V tomto pojetí by se měly výrazněji projevovat, exponovat i významné vědecké a umělecké osobnosti a církve. Mám pocit, že nejúčinněji by měly k tomu přispět televize a další média, která, jak se zdá, jsou v rukou lidí, kteří volbou témat a jejich pojetím se stále častěji obracejí k dobře situovaným vrstvám společnosti. Preference nadbytku a přepychu nepřispívá ke společenské jednotě. Každá kulturní aktivita, budovaná na komerčním principu, vede k extrémům, které narušují rovnováhu člověka, společnosti. Do tohoto balíčku škodlivin života patří přemíra soupeření, soutěžení, a to ve všem. Přemíra atrakcí a efektů pak vedou k přemrštěným emocím, rizikům zdravotním, mravním, duchovním i hospodářským. Nepřispívají k vyspělosti druhých, tím méně dětí.


3. Vedoucí osobnosti

na všech stupních státní správy a samosprávy, v rodině, ve školách, na pracovištích mají vytvářet podmínky a předpoklady pro uspokojení tělesných, duchovních a sociálních potřeb a zájmů občanů. Mají svým vystupováním a chováním požívat všeobecnou úctu, respekt a důvěru, být příkladem a vzorem v soukromém a veřejném životě.

Aktivní a čestný člověk hýří vitalitou a aktivitou. Je neustále na cestě vpřed. Je přímý, vstřícný, podnětný, přičinlivý a činorodý, je strůjcem pokroku. Jeho životním krédem je: žít, tvořit a milovat v souladu se společností, s přírodou. Neuspokojuje své potřeby na úkor druhých, ale vždy tak, aby společnosti víc dal, než od ní přijal, aby po něm zůstalo cosi pozitivního, čímž přispěje k zajištění a posílení rodu, národa. Bývá dobrým organizátorem a hospodářem. Dělá především to, v co pevně věří, co je schopen dělat se zaujetím a zápalem. Nedělá nic, co za takové nepokládá. Sjednocuje lidi společného zájmu a plodné spolupráce. Mobilizuje síly spolupracovníků, udává jim směr a tón. Nikdy se však neprojevuje pohrdavě nad jakýmkoliv názorem, návrhem, neboť: „Nikdo nemůže být tak velký, aby mohl postrádat rad a návrhů druhých.“ Výsledky svého týmu bere za své, za svou výhru nebo prohru. Snaží se dobrou věc prosadit způsobem, který charakterizuje slušnost, korektnost, plnění povinností, ochotu postavit a za dobrou věc proti věci špatné. Pro svou profesionalitu a lidskost budí vynikající osobnost u jedněch obdiv, stává se životním vzorem, u druhých závist.

Za nynější svízelné hospodářské a mravní situace potřebujeme osobnosti horoucích srdcí, klidných hlav a čistých rukou, které svým chováním, charakterem a temperamentem strhnou lidi k mimořádné aktivitě, k osobnímu nasazení a profesionalitě ve všech oblastech života. Hledejme, získávejme a volme osobnosti, od nichž lze očekávat, že jsou schopni a odhodláni splnit tato poslání:
– Být nositeli idejí svobody, demokracie a spravedlnosti.
– Mít odvahu jít ve své práci novou nevyšlapanou cestou.
– Být práci oddaný a věřit jí.
– Tvořivě a odpovědně pracovat, být ke své práci kritický.
– Být neustále v kontaktu se spolupracovníky, s občany.
– Být skromný a na sebe náročný, zejména v oblasti mravní.
– Dbát rad a návrhů druhých, vychovávat své nástupce.

Kolik máme dnes politiků, kteří aspoň přibližně těmto kritériím odpovídají?


4. Vzdělávací program

má bezprostřední a významný vliv na vyspělost žáka a to tehdy, vychází-li učení z jeho nitra, zvídavosti, zájmu a poskytne-li učitel dost prostoru, aby žáci mohli své schopnosti, talent uplatnit a rozvíjet. Zdá se, že se příliš zdůrazňuje obsah a zanedbává proces a jeho osvojování. To je, v jaké atmosféře učitel žákům učivo předkládá, probírá, diskutuje, uzavírá a hodnotí, jak důmyslně přechází od tradičního direktivního pamětného učení k sebeučení, sebekontrole, k sebehodnocení. Pocit a zájem, to je recept. T.G. Masaryk: „Zájem je život. Bez lásky a zájmu není života.“ Nejde však o jakýkoli zájem, nýbrž o ten, který děti posiluje, zušlechťuje a sjednocuje. „Není užitečný ten, který mnoho ví a umí, ale ten, který v té či oné chvíli ví, co je třeba a umí to udělat.

V únoru mě navštívil ing. Arch V. Ustohal, kterého jsem před 80 lety učil na Pokusné škole ve Zlíně. Vzpomněli jsme také na to, jak někteří mí kolegové, přírodopisci, zeměpisci, fyzikáři, vycházeli v učení ze zájmu žáků a to tak, že na konci školního roku seznámili třídu s tématy učiva v příštím roce. Jednotlivá témata dva zájemci převzali, prostudovali a připravili se je přednést místo učitele. Dva proto, že před přednesem los určil, který z nich se stane referentem a který korektorem. Diskuzi vedl žák, který se na dané téma momentálně přihlásil. Do diskuze vstupovali další a další, emoce se stupňovaly. Téma se prohlubovalo, soupeřilo se v myšlení a vyjadřování, v umění diskutovat, hledat pravdu, dobro a krásno.

V učení tedy vycházíme z přirozeného zájmu člověka vědět, umět, konat; kulturně žít, tvořivě spolupracovat a oduševněle milovat, obohacovat vědomí, zušlechťovat svědomí, posilovat vůli. Předcházet ve vzdělávání situacím a vlivům, které svou nestoudnou reklamou a přemrštěnou emocionalitou strhují mladou generaci do nereálného světa konzumní pakultury, showbyznysu a sportbyznysu, k touze po předimenzovaných a až absurdních odměnách supermanů.


Závěr

Už po léta marně hledáme směr a cestu k občanské společnosti. Ke společnosti, která vykvétá z prožívané mravnosti a neformální slušnosti. Tkví v zázemí, atmosféře lidskosti, která je předmětem výchovně vzdělávacího procesu a osvěty, to je pozitivních vztahů mezi lidmi a k přírodě.

Vzdělání má výrazný vliv na vyspělost dětí, vychází-li z jejich pocitů, potřeb, zájmů, životních zkušeností. Zájem a úspěch v učení nezáleží jen na jeho obsahu, ale mnohdy víc na tom, jak učitel žáky motivuje, jak zajímavě jim učivo předkládá a zadává. Jak velký prostor jim poskytuje, aby mohli uspokojit svou zvídavost a touhu po samostatnosti, zájem o téma. Takovouto prací si žáci učivo trvaleji zapamatovávají, pohotověji vybavují a využívají, upevňují vztahy mezi učitelem a sebou i navzájem.

Prosím, abychom si neustále připomínali, že základním úkolem výchovy a vzdělávání je vyváženě harmonicky rozvíjet dítě v osobnost sociálního cítění, tvořivého myšlení a produktivní spolupráce. Chápejme a praktikujme proces učení jako proces, který má svůj vlastní obsah, odpovídající na otázku: „Co a proč?“, a proces, který odpoví na otázku: „Jak?“. Dosáhnout rovnováhy mezi „co a jak učit“ žádá reformu učitelského vzdělávání, svědomitou přípravu učitele na vyučování, jeho způsobilost pohotově reagovat na atmosféru a situaci ve třídě, schopnost vžít se do vědomí žáků, do jejich pocitů a prožitků.

Žiji v naději a očekávání, že se k problému vyspělosti dětí otevře konstruktivní diskuze.

Jaroslav Kozlík
Nedvědovo nám. 44
147 00 Praha 4
Tel.: 241 430 201, 721 583 657