Karel Vašíček: Ukázněná třída – recenze

sobota 7. prosince 2013 · 0 komentářů

Třetina začínajících učitelů má problémy s kázní. Tento poznatek vyplývá z knihy prof. Průchy: Moderní pedagogika. Kázeň je proto velmi důležitou okolností práce učitele a dalších profesí, pracujících s mládeží.

Stanislav Bendl: Ukázněná třída aneb Kázeňské minimum pro učitele, Triton, Praha, 2005, brož., 304 str.

Kniha Stanislava Bendla má předmluvu a deset kapitol a seznam literatury.

V předmluvě argumentuje autor, že kázeň je úhelným kamenem výchovy, zárukou bezpečnosti učitele i žáků a podmínkou efektivního učení. Cituje také Mistra Jana Husa, jeho průlomové myšlenky. Jan Hus byl na svou dobu velmi odvážný, nabádal lidi, aby se sami nad věcmi zamýšleli a nedbali slepě příkazů těch, kteří jim vládnou. Proto se zákonitě dostal do konfliktu nejen s pražským arcibiskupem, ale i papežem. Neboli Jan Hus odmítal slepou poslušnost a kázeň.

První kapitola se zabývá autor některými díly dětské literatury, v nichž se řeší otázka kázně dětí. Např. cituje knihu Jana Karafiáta Broučci, kterou česká populace dobře zná. Některé citované knihy řeší kázeň v souvislosti s náboženstvím a dalšími atributy, které byly běžné v minulosti. Autor zmiňuje nekázeň jako hlavní stresor dětí i učitelů. Nevím, jaký význam má pro současného čtenáře citace naprosto zapomenutého a nedostupného autora dětské literatury Františka Douchy (1810–1884), který psal knihy, ve kterých hrálo velkou roli náboženství. Na závěr kapitoly kniha S. Bendla hovoří o společenské a dobové podmíněnosti kázně, která se odráží i v krásné literatuře. Cituje prameny, aby dokázal, že kázeňský systém ve škole odráží systém, který je uplatňován v širší společnosti. Uvádí příklad z krásné literatury o učitelství a žákovství jako rizikovém povolání, něco ve stylu „Džungle před tabulí“.

Ve druhé kapitole „Kázeň jako ochrana žáků i učitelů“ autor píše, že část učitelů odchází ze školství kvůli rostoucí nekázni a násilí. V textu dokumentuje konkrétní příklady nekázně nebo zahraniční zkušenosti s problematikou. Dokonce i Světová zdravotnická organizace (WHO) říká: „Klíčem ke zdraví dorostu je jeho chování.“ K rizikovému chování v dospívání patří jevy jako zneužívání návykových látek (nikotin, alkohol, drogy), předčasné zahájení sexuálního života, střídání partnerů, nechtěná těhotenstvé, poruchy chování, agresivita, deprese, sebevražedné chování, poruchy školního prospívání. Na konkrétním případu šikanovaného žáka 1. třídy autor ilustruje, jak rozšířeným jevem už v prvních ročnících ZŠ je šikana. Opět připomíná vyjádření ze zahraničí, Senátního podvýboru pro vyšetřování delikvence mladistvých v USA, že „spektrum a typ násilí a zločinu, o kterém se zjistilo, že existuje na školách (v USA), obsahuje prakticky všechny druhy zločinu, které se vyskytují na ulici“.

Kázeň autor chápe v několikerém smyslu: orientačním (ochrana před zablouděním dítěte, které nerespektuje pravidla), bezpečnostním (kázeň je nástrojem ochrany před šikanou a násilí), výkonovém (kázeň zvyšuje výkon a efektivitu práce), hygienickém (kázeň chrání žáky před škodlivými jevy (drogy, kouření, alkohol), ekonomickém (kázeň zabraňuje finančním ztrátám, které jsou důsledkem vandalismu nebo odcizení školního majetku), prognostickém (kázeň chrání před sebou samým, před budoucí kriminální drahou). Na úplný závěr kapitoly autor zmiňuje případ šikanovaného mistra odborného výcviku, který byl publikován v našich médiích a který, pokud si vzpomínám, skončil propuštěním oběti, tedy šikanovaného mistra.

Třetí kapitola „Vymezení a reinterpretace kázně“ začíná různými definicemi kázně a hovoří o novém rámci výchovy v dnešní době. Klade se důraz na sebekázeň, sebeovládání, sebevýchovu, odpovědnost za své chování a život. Kázeň se dá chápat jako vědomé dodržování zadaných norem. Důležité pro dodržování pravidel školní kázně a norem může být participace žáků a studentů na tvorbě školního řádu skrze školní samosprávu.

Čtvrtá kapitola „Projevy školní nekázně“ je velmi stručná (cca 2 str.) a začíná citací dílčích šetření a opakování konstatování České školní inspekce o tendenci růstu počtu kázeňských problémů v základních školách. Jak se uvádí, roste výskyt šikany, problémy s drogami, dětskou kriminalitou, rasismem. Formy nekázně ve školách se mění s dobou, stejně jako se objevují nové formy kriminality: gemblerství, dětská prostituce, drogy, ale také adrenalinové formy negativního chování: jízda mezi vagóny nebo na střeše vlaku metra.

Pátá kapitola „Diagnostika (ne)kázně“ začíná konstatováním, že základním předpokladem prevence a nápravy nekázně je odhalení její existence. Ovšem šikana zůstává očím učitelů skryta i kvůli neochotě obětí upozornit na problém. Ale představa autora knihy, že si každý druhý učitel či škola uspořádají vlastní šetření příčin nekázně, se mi jeví jako scestná. Myslím, že učitelé nemají kapacity, aby si potom ještě vyhodnocovali a analyzovali výsledky takového šetření či výzkumu a dotazníků. Tato kapitola je velmi rozsáhlá (cca 50 str.) a zabývá se vedle provádění výzkumu příčin nekázně i vyhodnocením případného šetření či pozorování nekázně,

Jako začínající učitel jsem nejen já na škole, kde jsem učil, řešil nekázeň. Ovšem vedení školy přistupovalo k problému značně výběrově, některým učitelům se otloukalo o hlavu, že ředitel aj. nejsou spokojeni s kázní při vyučování, neboli učitelé zůstávali bez pomoci, zatímco problémy jiných učitelů řešila půlka školy. Nepochybuji, že se tomu tak děje i dnes, že tedy část učitelů a jiných pedagogických pracovníků zůstává napospas svým problémům.

Šestá kapitola „Příčiny (faktory) nekázně“ na samém začátku vyjmenovává příčiny nekázně – biologické faktory, vliv prostředí či dílčí situace – a poznamenává, že stejné faktory nepůsobí stejně na všechny žáky. Hovoří o kombinovaných faktorech, tedy, že na chování člověka se podílí víc faktorů, vyskytuje se jev, který se označuje jako kruhová kauzalita, tedy že problémy v některé oblasti zvyšují riziko nevhodného chování v jiné oblasti a toto nevhodné chování zpětně zesiluje problémy v původní oblasti. Tedy, že problémy v oblasti volného času, sociální zdatnosti, rodinného systému či vztahu s vrstevníky zvyšují riziko užívání drog a jejich konzumace následně zhoršuje problémy ve výše jmenovaných oblastech.

Autor knihy uvádí schéma faktorů podílejících se na projevech nekázně a popisuje speciální teorie nevhodného chování (Dreikursova teorie rušivého chování). V několika tabulkách ilustruje autor knihy kategorie nesprávného chování, problémové chování v závislosti na věku dětí a mladistvých a přehled věkových zvláštností dětí a mládeže. I tato kapitola, stejně jako předchozí, je velmi rozsáhlá.

Sedmá kapitola „Modifikace chování (techniky založené na operantním podmiňování)“ se zaměřuje na naučené chování člověka, tedy na behaviorální psychologii Skinnera a jeho spolupracovníků a její aplikací pro výchovu ve škole. Na konkrétních příkladech popisuje autor, jak potlačovat negativní chování a naopak posilovat žádoucí chování. Tato kapitola je nejdůležitější částí knihy, co se týká metod, jak řešit nekázeň ve škole, ale je třeba konstatovat, že každý učitel nebude zdatným psychologem.

Osmá kapitola, která je pro změnu velmi stručná, na počátku uvádí portrét ukázněného žáka a v závěru jako východisko školní kázně uvádí uvědomění faktu, že určitá míra nekázně je přirozená. Tedy učitelé by neměli dělat dalekosáhlé závěry o zkaženosti dnešních dětí, každý byl kdysi dítětem.

Předposlední část „Opatření na podporu kázně ve škole“ začíná konstatováním, jak se pod tlakem médií a veřejnosti po nějaké události vynořují různé názory, jak řešit problémy ve škole, např. instalace bezpečnostních rámů, zavedení kamerových systémů, nebo přiznání statutu veřejného činitele učitelům. Dále autor knihy cituje několik řešení nekázně žáků ve školách, z nichž některé jsou utopií, jako např. zrušení škol atd. Dále však píše o různých specifických kázeňských programech, ale také o aspektech architektonických, hygienických nebo akustických či ergonomických pro řešení kázně. Celkem tak autor knihy uvažuje o opatřeních na podporu kázně na několika platformách: škola (viz výše), vedení školy, učitelé a žáci. Autor knihy podrobně popisuje různá opatření, včetně moderních či módních, jako jsou poznávací zájezdy nebo seznamovací kurzy. Kniha popisuje různá opatření některých škol např. pro oblast šikany.

Poslední část „Závěr“ líčí, jak škola, teorie a praxe školní kázně procházela historickým vývojem a uvádí odkaz nejvýznamnějších odborníků na pedagogiku, nejen Komenského či Makarenka. Úplný závěr pak logicky patří seznamu literatury.

Kniha řeší některé otázky kázně a neukázněného chování žáků, bohužel ne vždy nabízí jednoduchá řešení, která asi v dnešní době nemusí vždy existovat, ale konstatování, že u každého žáka může být příčina jiná a na každého působí něco jiného, se mi jeví, jako velmi vágní. Autor opomíjí problém drog, který je u nás velmi důležitý, protože se ze statistik dozvídáme, že jsem na prvním místě v Evropě, co se týká experimentů mládeže s drogami. Ovšem problém drog by byl logicky ne na jednu, ale několik knih.


Knihu si můžete objednat ZDE.