Jana Hrubá: DOKUMENTY 13. NEMES diskutuje v Brně o reformě vzdělávání

pondělí 13. ledna 2014 · 0 komentářů

Skupina NEMES předložila k veřejné diskusi hlavní myšlenky z práce svých skupin v příspěvcích na celostátní konferenci „J. A. Komenský a přítomnost“ v Brně 25.–26. 3. 1991. Příspěvek Květy Goulliové „Demokracie ve škole“ zde přinášíme v plném znění, ostatní najdete ke stažení.

Předkládám vám tyto dokumenty staré přes dvacet let, protože jejich myšlenky dodnes nejsou mrtvé. Je v nich skryto obrovské množství času, práce a energie. Při jejich čtení je možné si uvědomit, kolik z těchto snah se podařilo zrealizovat a kolik problémů zůstalo dodnes nevyřešeno. Pokračování je na současnících.


M. Krásenský, náměstek ministra školství Vopěnky, na zahájení konference řekl mimo jiné:

„Je zřejmě, že dramatizující se obraz českého školství těchto dnů je ve fázi, ve které se vrací z ulice zpět do prostředí příznivějších pro řešení věcná, koncepční a dlouhodobější. Jakkoliv to není vždy patrné, má současné ministerstvo představu o své roli v rozvoji školství. Pokud je v tuto chvíli zčásti rozostřeno, víme o tom a není to z naší strany neschopnost. Mám naléhavou potřebu udělat vše, aby naše rozhodování bylo vždy kvalifikované a také legitimní.“

Zdroj: Jana Hrubá: Střípky z Brna. Zpravodaj Pedagogického svaz ČR č. 2 z 18. 4. 1991, str. 3


„První okruh problémů, který zde jasně vyvstal, se váže ke vztahu ministerstva a fronty teoretiků a výzkumníků, zvláště v souvislosti s přípravou různých opatření, která z ministerstva vycházejí. Byl vysloven názor, že tato – fakticky pedagogická – opatření připravuje ministerská administrativa, která není pro odborné úkoly tohoto typu vždy plně kompetentní. Současně se v diskusi ukázalo, že nepochybně neexistuje efektivní mechanismus spojení ministerstva s pracovníky v oblasti vědy a výzkumu. Totéž však lze na základě diskuse tvrdit i o spojení jak řídící sféry, tak i vědecko-výzkumné s aktivními učiteli, zvláště těmi, kteří se cestou vlastních pokusů snažili a snaží překonat běžný, „normovaný“ standard vyučování…

Zapojení učitelů z praxe do práce na reformách a využití jejich zkušeností lze formulovat jako jeden ze závažných požadavků. Opět tu ale zůstává otevřena otázka komunikačního mechanismu. Osobně se domnívám, že vytvoření takového mechanismu by mělo garantovat ministerstvo…“

Zdroj: Josef Valenta: Reforma školství – polojasno. Zpravodaj Pedagogického svaz ČR č. 2 z 18. 4. 1991, str. 5


Příspěvky pracovních skupin NEMES na konferenci „J. A. Komenský a přítomnost“ v Brně 25.–26. 3. 1991

Příspěvky jsou výsledkem dosaženého výstupu prací ve skupinách NEMES k danému datu. Pokud se v něčem překrývají, je to proto, že byly určeny pro různé sekce konference.

Východiska a zásady přípravy školské reformy – PhDr. Hana Hudcová

Cíl školy – učit podstatnému pro život – doc. PhDr. M. Kubíčková, CSc.

Demokracie ve škole – v její struktuře, obsahu a vnitřním prostředí – Ing. Květa Goulliová

K otázkám reformy obsahu všeobecného vzdělávání – PaedDr. M. Lelková

Hodnocení žáka: nedostatečnosti přítomnosti a vize budoucnosti – PhDr. J. Nováčková

Vnitřní reforma školy a učitel, který experimentuje – B. Valouchová

Proměna prostředí školy ve školské reformě – Ing. J. Kovařovic, CSc.

Podpůrné a záchytné systémy ve školství – PhDr. Z. Jungová

Profesionalizace řízení školství – PhDr. H. Marinková


Demokracie ve škole – v její struktuře, v obsahu a ve vnitřním prostředí
Ing. K. Goulliová, skupina: Vnější prostředí školského systému

Demokracie není člověku vrozena, musí se jí učit. Významný podíl na tomto úkolu by měla plnit škola, a to přesto, že škola obecně, a naše zvlášť, má k demokracii poměrně daleko. Musí to být škola již proto, že mnoho jiných učitelů není. A nemělo by to být jen slovy!

Škola musí dětem vštěpovat smysl pro demokracii:
– svou organizační strukturou, tj. organizovanou strukturou školství jako soustavy i strukturou vnitřního řízení školy;
– obsahem vzdělání;
– celým výchovně vzdělávacím procesem, který musí zahrnovat a podporovat ideu i praxi demokracie.

U jednotlivých momentů se zastavím blíže a pokusím se postihnout i to, v čem se prolínají.

Strukturu školství co do míry demokracie je možno posuzovat jednak z hlediska dítěte, jednak z hlediska společnosti.

Z hlediska dítěte musí školská soustava poskytovat rovné šance v přístupu ke vzdělání, tzn., že každý by měl ve svém vzdělávání dospět co možná nejblíže ke stropu svých možností. Poskytování rovných šancí zabezpečuje školská soustava tím, že vzdělání je dětem a mládeži dostupné z hlediska materiálního (tedy finančního a lokálního), tím že nabízí různé cesty (co do směru a rychlosti postupu), jimiž vychází vstříc různosti dětí, a tím, že soustava je ve vysoké míře prostupná, tj. poskytuje možnost korekcí učiněných rozhodnutí.

Z hlediska společnosti musí být ve školství – podobně jako ve všech jiných společenských institucích – zajištěn vyvážený vztah centrálních a lokálních subjektů při řízení soustavy v nejširším smyslu slova. Ale především musí být zajištěna co nejširší účast všech zainteresovaných subjektů – decizní sféry učitelů, odborů, zaměstnavatelů, rodičů, studentů… – na určování cílů školské politiky a cílů a dokonce i obsahu vzdělávání.

V obecné rovině jsou tyto principy vcelku bezesporné. Vztahy centra a místních orgánů jsou nově řešeny zákonem o státní správě ve školství. Úspěšnost tohoto řešení praxe prověřuje. Školská politika však dosud formulována nebyla a bohužel nejsou uspokojivě koncipovány ani subjekty její tvorby. Absence školské politiky se nepříznivě projevuje i v pomalých a nedostatečných proměnách obsahu vzdělání, i když zde není příčinou jedinou.

Míra demokracie v obsahu vzdělávání je zpravidla měřena názorovou pluralitou a svobodomyslností. U nás se o takových věcech hovoří málo a přesto s jistou lehkomyslností. Vždyť nakolik je naše škola připravena tolerovat názorovou odlišnost u žáků a dokonce sama prezentovat různé názory, aniž by předem některému stranila? Přitom názorová pluralita má nejen význam výchovný (pro výchovu k toleranci a k demokracii), ale je i významnou hodnotou vzdělávací: jen při názorové pluralitě je možno cvičit schopnost uvažování, myšlení ve vzájemných souvislostech, tříbit vlastní názor. A vzhledem k situaci ve školství není zanedbatelná ani možnost zvýšit touto cestou přitažlivost výuky a tím i její efektivnost.

To, co bylo dosud k obsahu řečeno, je jaksi „svrchní" vrstva problému. Obsah vzdělání vychází z hierarchie hodnot ve společnosti. Ta ovlivňovala nejen předměty společenstvo-vědní, ale hlavně proporce jednotlivých složek vzdělání. (V této rovině nejde samozřejmě jen o proporce na úrovni hodin v učebním plánu, ale i o subtilnější a složitější projevy společensky uznávané váhy příslušné vzdělávací oblasti v celkovém obsahu vzdělání, takže se dostáváme opět ke struktuře vzdělávací soustavy, ke vztahu všeobecného a odborného vzdělávání v individuální vzdělávací „kariéře" a k proporcím všeobecného a odborného vzdělávání ve struktuře soustavy.)

Obsah vzdělání se bude přetvářet nově, bude se tak dít v jednotlivých rovinách s různou rychlostí. Je třeba, aby proces jeho tvorby byl přirozeně pluralitní, aby nedocházelo k voluntaristickým deformacím z ideologických pozic, nýbrž aby se obsah utvářel na základě důkladných analýz potřeb jak individua, tak společnosti, a vycházel jim vstříc. Nutnost změny proporcí všeobecného a odborného vzdělání a změny charakteru všeobecného vzdělání (především ve směru výraznějšího začlenění soudobé reality a ve směru odklonu od verbalismu) se jeví jako nepochybné, třebaže nikoli okamžité pohyby.

Nejpřímější a nejúčinnější by měla být výchova k demokracii působením vnitřního prostředí školy. Přestože její realizace není spjata v podstatě s žádnými náklady, nebude ani snadná, ani krátká. Od příkazů k dialogu je daleko.

Škola by měla být pozorná k sociálním nerovnostem mezi žáky, které – ač existovaly – byly přehlíženy; nyní, kdy budou růst, se škola bude muset učit je stírat, napomáhat k zeslabování jejich dopadu. Prvním nezbytným krokem k tomu je zpřístupnění obsahu učiva, jeho zprostředkování učitelem tak, aby byl překonán zhusta nesrozumitelný jazyk učebnic, a to s cílem zmenšit závislost dítěte na rodičovské pomoci či překonat vliv nepodnětného rodinného prostředí.

Škola musí podporovat ideje demokracie – vést žáky k tomu, aby předkládané myšlenky přijímali diferencovaně, aby to, co přijali, považovali za základ pro akceptování dalšího.

Škola musí podporovat praxi demokracie. Musí vytvořit především prostor pro vyjádření (sebevyjádření) dítěte, a to jak vůči ostatním dětem, tak vůči učiteli. To předpokládá výcvik umění naslouchat, umění ptát se a odpovídat, znamená to cvičit schopnost argumentace v dialogu, schopnost tolerance a dovednost kooperovat.

Prostor pro dialog je prostorem pro partnerství, jehož předpokladem a trvalým průvodcem je důvěra – důvěra mezi žákem a učitelem, mezi školou a rodiči. Její nastolení rovněž nebude snadné, ale zřejmý psychický a sociální zisk z ní by měl být pro usilování o důvěru silným motivem. Důvěra spočívá do značně míry na opravdovosti. Po létech deformací bude těžké jí dosáhnout, ale jak učitelé sami sobě, tak celá společnost učitelům by měli dodávat odvahu k autenticitě. Při hledání správné míry názorové angažovanosti se nelze vyhnout chybám, ale opravdovost případnou chybu v očích žáka umenší a omluví.

Zdroj: materiály z archivu NEMES. Digitalizaci provedla Kateřina Brožová.


Ostatní příspěvky si můžete stáhnout ZDE.


Další díly seriálu najdete ZDE.