Nadané děti potřebují podporu okolí. Za štěstím jdou svojí cestou

středa 6. února 2019 · 0 komentářů

Nadaný člověk může prožít spokojený a naplněný život a má pro to mnoho předpokladů – ale pouze pod podmínkou, že v dětství příliš netrpěl a že ho takové utrpení nepoznamená nebo nezabrzdí.

Zdroj: Filip Lukeš, www.denik.cz 14. 1. 2019

Monika Stehlíková ve své knize Nadané dítě píše, že utrpení nadaného dítěte vyplývá z nepochopení nebo nerespektování jeho specifik jednak ze strany rodičů a široké rodiny, jednak ze strany školy.

Rodina nadané dítě nechápe, nemá „návod k použití“, není připravena na skutečnost s ním vycházet. Na druhé straně pak stojí škola, která nevychází vstříc tomu, jaké dítě je, jak funguje a co potřebuje pro optimální vývoj a rozvoj svého potenciálu.


Vysoká inteligence, nízké sebevědomí

„Podle čeho to může poznat rodič, aniž by zašel k odborníkovi? Když je dítě odmalička velmi vnímavé a intenzivní, má silné prožívání – když se vzteká, tak hodně, když je šťastné, je šťastné hodně. Má výdrž, zaujetí pro něco, nadprůměrnou pozornost a soustředění, má morálku „úplně někde jinde“, než je běžné, je citlivé na nespravedlnost a nerovnost, je zvídavé, chytré a tvořivé a jakoby odlišné od ostatních dětí, pak je velmi pravděpodobné, že máte doma mimořádně nadané dítě,“ popisuje Monika Stehlíková.

Pokud si myslíte, že mimořádné nadání je to samé, co vysoké IQ, jste na omylu. Mimořádně nadaný člověk má jistě vysokou inteligenci, ale pouhé vysoké IQ samo o sobě ho nedefinuje. „Například nedávno vyšel v Annals of the New York Academy of Science zajímavý článek s názvem Beyond the IQ Tests, kde se mimořádné nadání jasně definuje i velkou kreativitou, schopností leadershipu, uměleckým nadáním a jiným. Nadání není jen intelektové (IQ), ale i umělecké, kreativní, pohybové, sociální… Podstatné však je, že nadaný člověk má především odlišnou strukturu a fungování mozku, z čehož vyplývá odlišné myšlení, vnímání a ostatní psychické funkce,“ podotýká odbornice. U velkého počtu dětí s vysokým potenciálem lze říct, že mají nižší sebevědomí než ostatní, protože jasněji vnímají své nedostatky. Mají na sebe – někdy i na své okolí – vysoké nároky, nezřídka bývají perfekcionisty a idealisty.

„Na konzultacích se mi jasně ukazuje, že nadané dítě musí stavět své sebevědomí na jiných základech, například přidat složku laskavosti se sebou, spolehnout se na intuitivní způsob myšlení, který je mu vlastní,“ přidává svou zkušenost Monika Stehlíková s tím, že potkala také hodně dětí nadaných manuálně a kreativně.


Nespravedlivé egalitářství

Mimořádné nadání bývalo takřka prokletím. To se dotklo mnoha lidí, kterým je dnes 40 a více let. U dnešních malých dětí je to podle Moniky Stehlíkové trochu lepší.

Je více informací i možností podpory. Stále je však bohužel rozšířeno klišé o tom, že nadané dítě nemůže dostat to, co potřebuje, protože by to bylo elitářství. Ještě asi delší dobu potrvá, než pochopíme, že egalitářství (každý dostane to stejné, i když potřebuje něco zcela jiného dle své individuality) je nespravedlivé.

Mezi školami jsou v přístupu k nadaným dětem značné rozdíly. Jsou školy, kde se nadaným dětem líbí a daří dobře. Monika Stehlíková se stále setkává s tím, že se pod pojmem nadané dítě chápe prostě hodně chytré dítě nebo premiant třídy. Někdy je nadané dítě premiantem, někdy ale ne, někdy má špatný prospěch.

A navíc nadané dítě myslí jinak, globálně a v souvislostech, není jen víc chytré, ale také jinak chytré. Dobrý asistent ve třídě je vždy pro dítě s výjimečným nadáním dobrá podpora. Jsou ale děti, které by si to nepřály, protože by je to viditelně odlišovalo od ostatních. „Spíše by to chtělo jednoho pedagoga – metodika pro nadané v každé škole, který by připravoval projekty, učební materiály a tak dále. To je ale spíš sen, než že by na to kdy byly peníze,“ říká Monika Stehlíková.


Rozhovor s Monikou Stehlíkovou

Proč jsou některé nadané děti ve škole výborné a jiné s učením bojují?

To je často otázka motivace a přizpůsobení, někdy i snaha nezklamat rodiče nebo okolí. V případě dětí s velmi vysokým potenciálem může být problém v tom, že zadání je tak jednoduché, že mu nerozumějí. A nesmíme zapomínat na to, že nadané dítě nemusí být dobré ve všem, umělecky a kreativně nadané děti nemusejí vynikat v matematice a naopak. Samé jedničky nejsou potřeba. Spíše se rozvíjet v oblastech, kde je potenciál a pocit smyslu.

Lidé často bývají nadaní v jednom směru, ostatní dovednosti, včetně těch sociálních, jsou jakoby potlačené. Čím to je?

Nelze se odpovědět, čím to je, tak to prostě je. Jedinců, kteří jsou zároveň geniální matematikové, spisovatelé, umělci bylo vždycky jako šafránu. Avšak to, že jsou u nadaných potlačené sociální dovednosti, je velmi nebezpečný mýtus. Jejich sociální inteligence není horší, ale jiná. Mýtus vyplývá z toho, že dlouho byla ve společnosti představa nadaného jako arogantního jedince s vysokým IQ – ten ovšem nadaný není (bavíme-li se o duševně zdravých). Nadaní jsou natolik inteligentní, že mnoho v lidské komunikaci prokoukli jako přetvářku a neumějí se tak chovat.

Setkala jste se někdy s dítětem nadaným na všechno? Že by mu šlo všechno, na co sáhlo, od sportu přes matematiku až po výtvarné uměni?

Ano – a tajil se mi z takového dítěte dech, byla jsem dojatá – jistě k tomu přispěla i jeho skromnost, citlivost a vnímavost, která byla o to více překvapující, o co více bylo dítě nadané.

Je to tak, že nadaní jedinci většinou kolektiv nevyhledávají?

Nadaní už od dětství mají velikou potřebu se přátelit, být v kontaktu. Mají ale také vysoké nároky, vyžadují loajalitu, přátelství mohou brát stejně vážně jako partnerství – a rychle se zklamávají, mohou pak rezignovat a stávat se samotářskými. Ale znám nadané děti, které mají spoustu kamarádů a je to pro ně důležité.

Mají nadaní větší sklony k autismu, depresím nebo jiným duševním onemocněním?

Podle nedávného výzkumu Ruth Karpinské prý ano, ale výzkum měl své slabiny. Zatím stále pracujeme s názorem, že například duševně nemocných je víceméně stejné procento mezi nadanými jako v běžné populaci. Nadaní jsou celkově citlivější a vnímavější, jsou tudíž náchylnější a zranitelnější, zároveň jsou však velmi silní svým způsobem, takže se to vykompenzuje. Zároveň ale je mým přesvědčením, že nadaní na sobě musejí poměrně dost pracovat, aby k nemoci nebo problémům nedošlo.

Pomáháte nadaným dětem v sebepoznání a rozvoji. Co je nejčastěji trápí?

Chtějí najít vlastní identitu, chtějí vědět, jak vycházet s ostatními, jak si odpočinout od nadbytečných myšlenek, jak na intenzivní emoce, chtějí změnit školu, někdy jdeme až k existenciálním otázkám.

Celý text si můžete přečíst ZDE.